Animus 1-Kapitola 8 Zúčtování

Podvědomí je v současné době rozšířený výraz pro to, co psychologové označují jako nevědomí. Oba tyto výrazy významem v podstatě splývají, ale nevědomí je přesnější, protože my o procesech a asociacích, které se v něm odehrávají, skutečně nevíme a vědomě je lze jen velmi těžko ovlivnit. Podle Sigmunda Freuda například v našem podvědomí vzniká jakýsi nevysvětlitelný odpor k něčemu (někomu), který, pokud se jej pokusíme překonat, nebo ignorovat, se přetransformuje do jiného pocitu a nás pak například bolí hlava, jsme unavení nebo máme celkově melancholickou náladu, popřípadě se chováme podivně a nevysvětlitelně.





Erik otevřel oči. Snažil se zaostřit, ale měl s tím problémy. Koukal kolem sebe a začal rozpoznávat okolí. „Kde to jsem?“Ptal se sám sebe. Koukal na zdi, obrazy a nábytek. Vše mu bylo povědomé. „To je přece můj pokoj, tedy byl, kdysi.“Začal identifikovat prostředí. Pak ho z ničeho nic rozbolela hlava. Mozek si začal vzpomínat na budoucnost a Erik najednou ztratil rovnováhu. Rukou sáhnul do prázdna, kde tušil stůl. Opřel se o něj a potom ztratil vědomí úplně. Odrazil se od rohu stolku a upadl bezvládně na zem.
„Eriku vstávej. Už přichází k sobě. Je ti dobře?“ Ozvalo se.
Erik neodpověděl. Byl překvapený a připadal si jako v hodně reálném snu. Nad ním stála jeho matka a sundala mu z čela mokrý hadr. „Musíš zítra k doktorovi.“ Prohlásila a odkráčela do kuchyně pro nový obklad. „Omdlel jsi, našla jsem tě ležet v pokoji na zemi. Víš, jak jsem se lekla?“
Erik dál neodpovídal. Pořád nemohl uvěřit, že se to děje a pak si začal uvědomovat, co se stalo. Došlo mu, že skok byl mnohem delší, než si přál. Začal si prohlížet své ruce a sáhnul si na tvář. Nenahmatal žádný náznak vousů, začal tipovat svůj věk a odhadoval dobu, do které skočil. Potom opět hleděl na svou matku. Vypadala svěže a vyrovnaně. Erik si uvědomil, že v tom případě musí být naživu i..
„Neměla bych přece jen zavolat záchranku?“ Přerušil jeho domněnky starostlivý hlas jeho matky. Zpoza rohu vyšel ten, ke kterému mluvila. Erik se zaseknul a zíral na něj jako na svatý obrázek. „Bože úplně jsem zapomněl, jak vypadal.“ Pomyslil si a zíral dál na svého otce.
„Už je ti líp?“ Ptal se Erika a zapínal si manžetové knoflíčky u košile. Erik chtěl odpovědět, zmohl se však jen na pouhé kývnutí. Jeho otec si před něj kleknul a vzal mu hlavu do rukou.Upřeně mu začal kontrolovat čočky. Byla to však jen kamufláž a Erik cítil, že se mu chce poohlédnout v hlavě. Automaticky jeho pokus blokoval. Erikův otec se zarazil a zblednul. Zvedl se a koukal na Erika pořád stejně překvapeně.
„Není normální, aby sebou jen tak seknul o zem.“ Pronesl směrem ke své ženě. „Mám známého, je to doktor. Vezmu ho tam hned. Jistota je jistota.“ Erik chápal co má jeho otec v úmyslu a nic nenamítal a jeho máma už vůbec ne. Společně se svým otcem nasedly do auta. Chvíli bylo ticho, ani jeden nevěděl co říct a jak začít. Erik si oddychnul.
„Vím o svých schopnostech.“
„Ale jak…“ Chtěl se dozvědět jeho otec víc, ale Erik ho zarazil. „Počkej, musím ti toho hodně povědět. Skočil jsem totiž zpět v čase. Počítám tak o deset let.“
„Cože? To není možné.“ Odvětil jeho otec. „Moment a ty jsi skokan?“
„Jsem skokan a hypnotik-vyhledávač a než mi začneš tvrdit, že je to nemožné, tak bych rád dodal, že u mě jo. Dostal jsem Waldemara do své hlavy a tam jsem využil jeho sílu a spojil ji s tou svou. Pak jsem si chtěl vzpomenout na místo a čas doskoku. Jenže moje podvědomí si vybralo jinou vzpomínku a teď jsem tady.“
„Waldemar? Ty jsi byl v jeho mysli? Proč a kdy?“ Koktal zmatený Norbert.
„Situace je ale vážná.“ Pokračoval Erik. „Pokud si pamatuju vše z budoucna. Tak potom Waldemar taky. A jak už jednou udělal, bude tě chtít zabít. Ostatně i všechny v teplárně a mě taky.“
„Cože ty víš o teplárně?“ Ptal se ho Norbert. „Vím. Ti dole mi zachránili život. Tím, že jsem tady, jsem jim to oplatil a shodou okolností jsem zachránil i tebe.“ Odpověděl Erik. „Teď nastartuj a jedeme tam. Zbytek ti povím cestou.“
Norbert nahodil motor a rozjel se. Celou cestu mu Erik vyprávěl o tom, co se v budoucnu událo. Uvědomil si, že je to jejich nejdelší rozhovor, který spolu kdy vedli. Konečně měli totiž společné téma. Norbert ho pozorně poslouchal. A čím více odpovědí dostával, tím méně pochyboval. Vše mu dávalo smysl.
Uvědomil si, že Waldemara musí odstranit dřív, než se o to pokusí on.



Dojeli do areálu teplárny a vysedli z vozu. Prošli halou až ke kovovým vratům.Norbert vyndal svazek klíčů a začal odemykat několik zámků. Erik si vzpomenul na mechanické dveře a uvědomil si, že Bert patrně není ještě členem týmu. Došli společně do podzemí, kde zpoza dveří vyšlo asi patnáctileté děvče. Erik v ní po chvíli poznal Noru. Usmál se, aleona zůstala stát jak přimražená.
„Ahoj Noro.“ Pozdravil ji Norbert. „Svolej všechny. Musíme si promluvit.“
Erik i se svým otcem došli do společné místnosti, kde na gauči sedělo šestileté blonďaté děvče. Roztomilým pohledem kouklo na Norberta a rozběhlo se k němu. Byla to Rachel. Chytla ho za ruku a vedla ho zpět ke gauči. Tam mu ukazovala pár svých obrázků. Norbert provinile kouknul na Erika a ten si uvědomil, že je jen jedním z jeho dětí. Erik si vzpomenul na rezavou Rachel z budoucnosti a všechno mu najednou připadalo dost absurdní. Byl však moc rád, že ji vidí živou a zdravou.
Do místnosti vešli ostatní. První vešel Nikola. Měl krátké vlasy. Došel ke své sestře a vzal ji do náručí. Erik se smál a byl dojatý. „Je čas spát, princezno.“ Pronesl Nik k Rachel a ta poslušně kývnula a zívla. Když odcházeli, mezi dveřmi minul Noru. Erik si ji znovu prohlížel. Měla dlouhé vlasy, a ačkoliv vypadala o dost mladší, stále vyhlížela přísně a rozvážně. Jako poslední se mezi dveřmi objevil Markus, ten však kromě oholené tváře a lenonek na očích vypadal pořád stejně. Erik byl rád, že je všechny opět vidí a nejraději by je všechny obejmul.
„Co se děje?“ Ptal se Markus.
„Nastala výjimečná situace.“ Odpovídal Norbert. „Tady Erik vám vše vysvětlí. Jen bych chtěl říci, že i přesto jak neuvěřitelné se to bude zdát, není pochyb, že vše se opravdu událo. Vše co mi dnes pověděl, si nemohl jen tak vymyslet.“ Norbert všem pokynul, aby se usadili. Za chvíli přišel i Nik, který zaslechl poslední Norbertova slova a zbystřil. Zasednul na poslední volnou židli. Erik byl jediným, kdo stál. Začal tedy vysvětlovat.
„Skočil jsem zpět v čase o deset let. Jak se mi to podařilo, to vám vysvětlím časem. Nikdo z vás v budoucnu už nežije.“ Erik si všimnul, že sedící tímdost zaujal. „Takže, nejdřív vám načrtnu, co se stalo v realitě, ze které jsem skočil. Waldemar zabije mého otce, který vás před smrtí požádá, abyste mě opatrovali. Od té doby za deset let uvíznu v časové smyčce a druhá strana se pokusí mě zabít. Ovšem vám se podaří mě zachránit, přičemž zemře jeden z agentů z druhé strany. To nás zavede do slepé uličky a my se pokusíme o atentát na Waldemara. Ten se však zvrtne a druhá strana tvrdě zakročí a vezmou tuhle skrýš útokem No, a jak jsem řek, nikdo z vás to nepřežije. Teď jsem zpět, abych tohle všechno mohl změnit a zachránit tak naopak vás.“ Erik se na chvíli odmlčel. Všichni zmateně koukali a hledali otázky. „Musíme zabít Waldemara.“ DokončilErik razantně svůj přednes. „Jinak budoucnost nezměníme.“
Všichni najednou současně syknuli překvapením.
„Jak to chceš provést Eriku?“ Ptal se Markus a nevěřil, že diskutuje o něčem takovém s patnáctiletým klukem. Stejné pochyby se honily i v Nikově hlavě.
„Musíme to udělat, on skočil taky, a co se stalo v budoucnu, si pamatuje stejně jako já, no a jeho budoucnost není díky nám moc růžová. Chápete? Půjde po nás. Tvrdě. A neskončí, dokud nás nezlikviduje.“
„Notak, Markusi. Zamyslete se. Proč by lhal?“ Erik vyslal dvě telepatické zprávy a Nikola s Markusem se na něj se zájmem zahleděli. „Fajn a máš aspoň ponětí, jak na to?“ Ptal se Markus a vážně by byl rád, kdyby mu Erik naservíroval neochvějný plán Waldemarovi likvidace.
Erik pak zapřemýšlel a napadl ho jen jeho otec. Ten na jeho myšlenku hned zareagoval.
„Nemůžu přece jen tak odpravit nastávajícího Agense. Zvlášť ne pak jeho budoucí „já“. A hlavně, je tu ještě SafetyZone.“
„Co je SafetyZone?“ Ptal se Erik.
„Je to pojistka čas a místo, které mají skokani uložené v hlavě jako takovou záložku.“ Odpovídal Norbert.„Agenti skokani, jako je Waldemar ji používají z povinnosti kvůli rychlejší reakci. Slyšel jsi někdy o tom, že před smrtí se ti promítne tvůj život před očima?“
„Jo jasně.“ Odpověděl Erik.
„Je to vlastně tak trochu založené na pravdě. Když člověk stojí tváří v tvář smrti, jeho mozek začne vysílat nepodmíněně staré, zapomenuté střípky vzpomínek. To brání skokanovi soustředit se na dobu a místo doskoku, což je v daném okamžiku otázkou života a smrti. Proto používá SafetyZone. Má ho v mysli jako takovou ikonku na liště v počítači. Pak ji jen jakoby odklikne a v sekundě skočí. Je téměř nemožné skokana s touto pomůckou zabít.“
Erika polil studený pot. Kouknul na Markuse a podle jeho výrazu vytušil, že i on o něčem takovém slyšel poprvé. „Bože šli jsme na smrt.“ Vzpomínal na zpackaný atentát. „Co ho zkompromitovat?“ Ozval se Markus. „Pak ho třeba rada zavrhne.“


„Kdepak, Waldemar má na své straně většinu lidí ze spolku. Bylo by velmi těžké toho dosáhnout ba i nemožné.“ Zamítl Norbert tento plán. „Ta většina není na jeho straně z vlastní vůle.“ Objasňoval Erik. „Waldemar jim dal vnuknutí a pomocí něho je na svou stranu obrací. Vnuknutí je parazit a k úplné dokonalosti ho dotáhne až po svém zvolení společně s vyhledávačem jménem Solomon.“
„Cože Sol? Ta kancelářská krysa?“ Reagoval Norbert.
„Přesně tak. Pomocí vnuknutí se pak snažili infiltrovat tvoje podvědomí a to způsobilo tvou smrt.“ Objasnil Erik.
„Nemožné, Solomon je mizernej vyhledávač. Poznal bych, kdyby se mi promenádoval s nějakým parazitem v podvědomí.“ Odseknul Norbert.
„Podvedli tě. Stejně tak jsem podvedl i já Waldemara, abych ho dostal do své mysli a využil ho ke skoku.“
„A nebylo by jednodušší zjistit Waldemarovu SafetyZone?“ Zeptala se Nora, jako by byla jediná, kdo přemýšlí nad důležitějším tématem.
Ostatní zvedli obočí a koukali na Norbertovu reakci.Ten kroutil hlavou.
„SafetyZone se mění v nepravidelných intervalech a já nemám tušení, jaká je ta Waldemarova. Do podvědomí ji nahrává přes počítač v kanceláři. Složky jsou zaheslovány a uloženy v centrálním systému spolku a ten se nedá nijak hacknout.“ Jen co to Norbert dopověděl, Erikovi se v hlavě rozsvítilo. „Ale dá!“ Vyhrknul.
„Znám někoho, kdo to už dokázal, nebo vlastně dokáže. Je čas abyste se dozvěděli o dalším členovi týmu. Jmenuje se Bertrám“.
„A jak dál?“ Zeptal se Nik.
„To já právě nevim.“ Zarazil se Erik. „Tajnůstkář zatracenej. Je to fenomenální hacker. V budoucnu je rovnoprávným členem týmu.“ Upřesňoval. „Zanedlouho se mu podaří nabourat do systému spolku. Bydlí někde v západní části města, v bytě se svou babičkou. Může nám pomoct zjistit Waldemarovu SafetyZone.“
„Fajn, zadám to do vyhledávacího systému. Bude to pár minut.“ Řekl Norbert a zadával indicie dopočítače.
Erik mezitím vysvětloval ostatním všechny nejasnosti a detaily svého příběhu. Od tripu, co vše odstartoval, až po současnost. Všichni byl jeho vyprávěním fascinování. Vyptávali se na všechno a nejen na spolek ale i na budoucnost jako takovou. „Nemůžu tomu uvěřit.“ Žasnul Markus. „Deset let. Taková doba. Jak se cítíš?“ Staral se. „Jsem v pohodě.“ Ujišťoval ho Erik. „Jen, při doskoku jsem odpadl, ale teď je mi fajn. Jsem unavenej, jako bych snad celejch těch deset let nespal, ale zároveň cítím návaly energie. Je to zvláštní.“
Markus se nespokojeně zašklebil. „No, pro jistotu si tě raději otestuju.“
xxx
V sídle spolku se rozlétly dveře. V nich se objevil nasupený Waldemar. Ostatní agenti se pozastavili nad svou prací a pozorovali ho, jak kráčí do své kanceláře. V malé místnůstce bez klimatizace si Waldemar sednul do křesla, které toho času ještě sdílel s Norbertem. Mnul si oči a nebylo mu zrovna nejlíp.
„Ten malej bastard.“ Procedil mezi zuby a uvědomil si, že musí jednat. Věděl jak moc je Erik nadaný. Byl vzteky bez sebe a z toho jak ho Erik převezl, jako nějakého amatéra. Otevřel dveře od kanceláře a začal vydávat rozkazy.
„Vyhlaste pátrání po Norbertu Kotovi. Je to zrádce spolku a ukrývá nebezpečné anarchisty někde v podzemí, přesně nevím kde to je. Jeho syn má taktéž hypnotické schopnosti, toho chci pokud možno živého, ostatní zabijte. Vyšlete do ulic dvojnásob hlídek a hlavně schopné tušitele a najděte je!!“
xxx
Erik opět hleděl na strop v Aole. Koukal na skvrnu, která v jiné realitě již zmizela. Připomínala tu, kterou měl ve svém bytě. Minulost, budoucnost, přítomnost. Všechno mu najednou splynulo v jedno. „Hotovo.“ Zvolal Markus a sundal mu čelenku. „Počkáme si na výsledky.“ Bude to ale trvat.
„BertramMajnkant.“ Hlásil Norbert jméno nalezené systémem, poté co se Erik s Markusem vrátili z Aoly. „Proč se Bert za svoje příjmení styděl?“ Dumal Erik, ale v tu ránu mu naskočila anglická varianta Mine Cunt a bylo mu vše jasné. Kouknul na Nikolu, který odhalil tento malý jinotaj a pobaveně kroutil hlavou. „Jedeme pro něj.“ Zavelel Norbert. „Jedu s váma.“ Zvolal Erik a Nikola se zarazil. Norbert zapřemýšlel. „Potřebujeme ho, aby ho identifikoval.“ Naznal a i přes Nikovi námitky, rozhodl o tom, kdo pojede a kdo zůstane. Erik se pousmál, jakoby snad oslavoval malé vítězství.
„Ještě si nebuď tak jistý.“ Dodal Norbert. „Záleží na tvé diagnostice.


Jakmile tam bude nějaká odchylka, nikam tě nepustím.“
„No páni!“ Žasnul Markus při pohledu na Erikovi výsledky. „Na patnáctiletýho mlíčňáka tu máš docela pěkný hodnoty. Nadprůměrný. Za deset let z tebe bude fenomén. I když, to jsi už teď. Nic ale nepřesahuje normu, zdá se, že je všechno v pořádku.“ Dodal. „Můžeme vyrazit.“
Erik seděl v autě společně s Markusem a svým otcem. Pozoroval povědomé okolí a uviděl i uličku, kde v budoucnu střelil Waldemara a kde Markus zemřel. „Tak tady to bylo? Tady jsem umřel?“ Ptal se Markus, tušíc Erikovi myšlenky.
„Přesně támhle.“ Ukázal Erik prstem do tmy mezi domy. Markus zastavil vůz před červeně zářícím semaforem a kouknul tím směrem. „Zakázals mi skočit. Řekls: „Opovaž se skočit, úkol jsme splnili.“ „Raději si zemřel, než abys dal Waldemarovi možnost přežít.“
„To bude tím, že k němu chovám hroznou nenávist.“ Prozradil Markus zcela klidně a rozjel se na zelenou. „Zabil mi rodinu bratra, sestru i rodiče. Viděl jsem to. Všichni byli psionici, jenže jen mě se nakonec zeptal, jestli se nechci přidat ke spolku. Souhlasil jsem. To proto, abych k němu měl blíž. Tady tvůj otec mě ale raději uklidil do podzemí, čímž mi vlastně zachránil život. Myslel jsem, že touha po pomstě mě časem omrzí a zeslábne. Zřejmě ne. Jsem rád, že si sem doskočil Eriku.“ Pronesl a usmál se.
„Tady doprava, a pak je to třetí dům na levé straně.“ Navigoval Norbert. Markus odbočil. Pak se uprostřed vozovky otočil a zaparkoval přímo před zmiňovaným domem. Mladý hacker uslyšel venku zastavit vůz. Popošel k oknu a přes rolety koukal na ulici, zrovna v okamžiku, kdy z vozu vystoupili tři muži.Pustil roletu a začal panikařit.
Norbert uviděl pohyb v okně.
„Ví o nás. Eriku běž najít, kde má tenhle dům zadní vchod. Markusi za mnou.“
Bert doběhl k počítačům a na klávesnicích zadal nouzovou zkratkupro mazání veškerých dat. Pak otevřel skříň a z něj vytáhnul batoh, do kterého naházel spoustu vzácných disků, externích harddisků a jiných nosičů s programy. Doběhnul do předsíně, nasadil si bundu, pak v rychlosti nahlédl do pokoje, kde spala jeho babička. Nezdržoval se a opustil byt. Na schodech uslyšel hluk. Naštěstí pro něj byl v předposledním patře domu postrádajícího výtah. Rozběhl se ke schodišti a běžel směrem nahoru. Markus nakouknul vzhůru přes zábradlí a zavolal.
„Běží na střechu!“Oba začaly brát schody po dvou.
Bert proletěl dveřmi na střeše a automaticky je za sebou zavřel a zatarasil kusem trámu, který použil jako závoru. Hned jak závora zapadla do dveří, někdo se do nichzevnitř silně opřel. Sledoval, jak trámek lehce povolil a křupnul. Věděl, že dlouho nevydrží. Na nic nečekal a rozběhnul se ke kraji střechy. Přidal, odrazil seco mohl a přeskočil na druhou budovu.Dopadl tvrdě, ale rychle se vzpamatoval. Pelášil na druhý konec střechy, kde našel požární schodiště.
Trám na dveřích rupnul a dveře se v rychlosti rozvalily. Markus s Norbertem se rozhlíželi po střeše. „Támhle je!“ Zvolal Markus v okamžiku, kdy mladík mizel za okrajem sousední budovy. On i Norbert přeskočili na druhý dům a přistáli mnohem lépe, nežliBert.
Ten cupital po úzkém schodišti, co mu nohy stačili. Jeho pronásledovatelé byli kousek nad ním, neváhal tedy a vrhnul se přes zábradlí zhruba ze dvou metrů, aby měl náskok. Znovu ale dopadl dost nešikovně a trochu si pochroumal kotník pravé nohy. Pajdal směrem ven z postranní uličky.
Když už byl skoro na hlavní ulici, východ mu zatarasilo brzdící auto. Z vozu v okamžiku vyskočil Erik a šel mu naproti. Bert se zarazil a zjistil, že je v pasti. Za ním kráčeli Markus s Norbertem a tak zvednul ruce do vzduchu. Markus si ho prohlížel.
„Vždyť je to malej kluk.“ Prohlásil.
„Dobrý, dostali jste mě!“ Volal hubený mladík pisklavým hlasem s rukama nad hlavou. „Přiznávám, stáhnul jsem nelegálně pár filmů, ale rád bych podotknul, že jsemmladistvej!“
Erik došel až k němu. Usmíval se. Bert ani v budoucnu nevypadal jako lev salónů, ale jeho mladé já bylo výrazně hubenější a ošklivější.
„Rád tě opět vidím.“ Prohlásil a sundal mu batoh ze zad. Nakoukl do něj a prohrabával jeho obsah. „Fajn, vše co budeš potřebovat, máš zřejmě s sebou.“
Markus i s Norbertem byli už téměř u nich a pak se ozvala střelba. „Nestřílejte!“ Ječel Bert a panicky kličkoval ode zdi ke zdi. Erik uviděl na druhém konci agenty. Chytnul Berta za límec a rozběhl se s ním směrem k autu. Otevřel dveře a nacpal Berta na zadní sedadlo.Hodil za ním batoh a dveře nechal otevřené pro zbývající členy posádky. Sledoval dění v uličce, viděl Markuse s Norbertem, jak opětují palbu a pomalu postupují směrem k autu. Erik sedl za volant a čekal.


Markus běžel jako první. Přeskočil přes kapotu a nasedl na místo spolujezdce. Erik nastartoval. V tu chvíli už seděl v autě i jeho otec. Pár kulek zasáhlo vůz, ale jinak nenalezly žádný živý cíl. Erik sešlápnul plyn a už byl mimo dostřel. Pak ale ve zpětném zrcátku spatřil auto řítící se smykem zpoza rohu ulice. Zaklel. Věděl totiž, že není moc dobrý řidič a ani v budoucnu nebyl. Potlačil však veškeré obavy a dupnul na plyn.
„Jeď plynule Eriku!“ Požádal ho jeho otec a stáhnul si okénko. To samé opakoval i Markus a oba čekali, až bude jejich doprovodný vůz na dostřel.
Auto se přiblížilo a Erik řídil tak plynule jak jen mohl. Střídavě sledoval silnici a situaci za ním. Viděl, jak se agentivyklánějí z auta stejně tak, jak Markus s Norbertem. Pak všichni spustili salvu.
„Berte lež dole!“ Křičel Erik.
Kulky se odráželi všude okolo, Erik se přikrčoval, ale snažil se sledovat cestu. Pak vedle sebe uslyšel bolestné zaúpění. Markus zaletěl zpět na své místo a držel si rameno.
„Markusi?!“ Zvolal Erik.
„Nic mi není, jenom mě to štrejchlo.“ Ujišťoval ho Markus a vyměnil si zásobník. Salva najednou nebyla tak hlasitá, několik agentů rovněž nabíjelo. Erik najel do zatáčky smykem, který se mu nepodařilo příliš kontrolovat. Tento manévr však agenty trochu překvapil, a to je taktéž lehce zpomalilo. Norbert počkal, až Erik srovná vůz do plynulejší jízdy. Dočkal se a jeho chvíle přišla. Vyklonil se z vozu a pečlivě zamířil.
Erik už jel docela rychle, ale auto za nimi se pomalu přibližovalo.Pak se ozval první z výstřelů. Vypálil ho Norbert. Erik pozoroval ve zpětném zrcátku, jak se na autě agentů objevila na čelním skle pavučina, přímo na místě řidiče. Sklo se v mžiku zbarvilo do ruda a auto ztratilo směr. Sjelo z vozovky na chodník, kde ve velké rychlosti narazilo do rohu budovy. Norbert vykloněný z vozu sledoval tento brutální náraz a viděl agenta spolujezdce, jak letí ven čelním sklem. Pak spokojeně zalezl dovnitř.
„Všichni jsou v pohodě?“ Ptal seErik nahlas. Markus kýval a Norbert jeho souhlas potvrdil. Erikovy se ulevilo.
Bert chvíli vystrašeně sledoval své spolujezdce. Schoulený na zadním sedadle držel v náručí svůj batoh.
„Jste švestky?“ Ptal se. „Nebo ti nebožáci v tý druhý káře byli švestky? Řekne mi někdo, co se to děje?“
Erik si vzpomenul na situaci, kdy byl ve stejné pozici jako on a vyptával se stejně.
„Neboj Berte, něco od tebe potřebujeme. Až budeme v bezpečí, vše se dozvíš.“
Do komplexu staré teplárny, kterou nedávno odstavili mimo provoz, přijel oprýskaný tmavý vůz proděravěný od kulek. Z něj vystoupily čtyři osoby. Vešli škvírou pootevřených obřích vrat. Pokračovali dál halou, adekvátní velikosti vstupních dveří.
„Kam to jdeme?“ Ptal se Bertramový člen týmu.
„Do bezpečí.“ Odpověděl mu Erik a dumal nad tím, jak ho později přesvědčí k úkolu, který od něj potřebuje. Došli až do společné místnosti, kde usadili Berta na gauč. Mezi ně přišli i Nik a Nora. Ta si hned všimla bledého Markuse. „Trefili tě?“ Lekla se. „Nic to není.“ Dodal Markus a poslušně následoval starostlivou Noru do Aoly nechat se ošetřit.
„Jak to šlo?“ Ptal se Nik a koukal na vyžle sedící před ním. „Narazili jsme na agenty.“ Vysvětloval Erik. „Waldemar zřejmě podniká nezbytná opatření.“ Naznal Nik a nemohl spustit z Berta oči. „To je on? To je ten genius?“ Ptal se.
Erik jen klidně kýval.
„Ohromný! To jsem teda zvědavej.“ Dodal Nikola a rozvalil se vedle něj na gauč.
Bert koukal na ostatní a byl lehce potěšen tím, že ho považují za genia, ale moc ho to neuklidňovalo.
Nora posadila Markuse na křeslo a roztrhla mu zakrvácenou košili. Markus odvrátil pohled od rány a zadíval se na monitory. Všimnul si blikající složky s Erikovými výsledky diagnostik. Zvednul se z křesla.
„Hej no tak.“ Soptila Nora snažíc se mu ránu vydezinfikovat.
Markus kliknul na blikající záložku a vyskočilo mu pár červeně zabarvených grafů. „Diagnóza nevědomí.“ Četl Markus nahlas a zjišťoval výsledky. „Co to znamená?“ Ptala se Nora. „To jsou Erikovy nevědomé emoční grafy.“ Vysvětloval Markus. Poposunul si lenonky na špičku nosu a zaostřil na titěrná měřítka. „No to jsem blázen.“ Kroutil hlavou. „Co je? Něco není v pořádku?“ Pídila se Nora dál po odpovědi.
Markus se na ni otočil a prstem sjel po obrazovce. „Vidíš tyhle dva sloupce? Jsou skoro prázdné, nezaplněné.“


„To je špatně?“ Ptala se Nora. Markus se poškrábal na bradě. „No, kdyby to byly moje nebo tvoje výsledky, byly by ty sloupce minimálně do tří čtvrtin zaplněné. Znázorňují emoce v nevědomí. Naše neovlivnitelné emoční stavy. A tyhle dva znázorňují strach či obavu. Je naprosto běžné, že každý podvědomě cítí obavu v určitých situacích. To nelze změnit. Někdo víc někdo míň ale Erik asi skoro vůbec.“
„To chceš říci, že nemá strach?“ Ptala se Nora rozpačitě. „Ne tak jak by měl.“ Markus si povzdechl. „To bude jistě tou smyčkou.“ Mohl v ní skončit klidně roky. Jeden opakující se koloběh byl pro jeho podvědomí předvídatelný. Podvědomě si jel ve stejných kolejích a nevědomí postrádalo obavy, protože se neudávalo nic nepředvídatelného. Jde o strach, jako takový, někde jsem četl, že podvědomý strach každého člověka i psionika a vlastně každého živočicha, pochází z toho, co nepředvídáme, strach z neznámého. Jeho podvědomí se nemělo čeho bát. Tak si od toho odvyklo skoro úplně. Podle toho, co tu vidíme, tak jeho strach například ze smrti se jemu jeví jako obava z návštěvy zubaře.“
„Ví o tom?“ Ptala se Nora. Markus pokrčil ramena a opět Noře ztížil desinfekci. „Netuším je pravděpodobné, že si toho naše budoucí verze všimli, nebo taky ne. Říkal, že byl pod vlivem LSD to mohlo jejich grafy zmást.“
Nora se zamyslela, jak s takovou informací naložit. Markus však uvažoval dopředu.
„Měli bychom si to nechat pro sebe.“
„Blázníš?“ Divila se Nora. „Může být nebezpečnej nám i sobě.“
„Kdepak.“ Dumal Markus. „Kdo jinej může zabít Waldemar než ten, kdo v rozhodujícím okamžiku nezaváhá.“ Do teď si vedl dobře. Budu ho hlídat. Až bude po všem, půjdeme s pravdou ven. Dřív ne.“ Dodal intrikánsky.
Norbert přistoupil k Bertovi a ukázal na notebooku zaheslovanéstránky fiktivní společnosti, kterou používal spolek Animus jako zástěrku.Jmenovala se Top SecurityCompany. Bert se usmál.
„No to snad ne, tak to běžte do fronty pánové.“Erik se nad Bertovou poznámkou podivil. „No jo, jste už druhý, co po mě chtěj hacknouttyhletysecuriťáky.“ Odpověděl Bert.„A kdo je ten první?“ Ptal se Markus,když procházel společně s Norou dveřmi do společné místnosti.
„Nevim, jak vypadal, objednávky přebírám zásadně on-line. Hlavně ani nebyl ochotnej dostatečně zatopit. Vono není jen tak, prolomit zabezpečenej systém společnosti, která se takovýmto zabezpečováním zabývá. No já to bral jako výzvu. Mou sixtinskou kapli chápete?“ Ostatní lehce pobavilo jeho vyjadřování. Bylo zvláštní slyšet taková slova z úst třináctiletého chlapce. Ten někdo mě kontaktoval asi před týdnem.''
„Pod jakým jménem tě kontaktoval?“ Ptal se Erik.
„Tak to si nepamatuju.“ Zklamal ho Bert. „I když počkat. Bylo to jako ty švédský auta.“
„Saab?“ Ptal se Nik.
„Raab.“ Upřesnil Erik.
„Jo přesně to je von.“ Dodal Bert překvapeně.
Všichni zvědavě koukali na Erika. „Raab je Waldemar. Je to jeho přezdívka.“ Vysvětlil jim. „Proč by chtěl Waldemar hacknoutAnimus?“ Ptal se Nik.
„Mohl by kontrolovat celý distrikt. Měl by všechny přístupové kódy ke každému členu spolku. Něco takového nemá ve své pravomoci ani Agens.“ Vysvětloval Norbert.
„Ten Raab bude asi pěknej hajzl co?“ Popichoval Bert. „Na Raaba zapomeň. Teď, tu prácičku vykonáš pro nás.“ Rozkázal Erik.
„Fajn.“Kývnul mladý hacker. „Domluvíme se na ceně?“
„Jasně. Jakou cenu má pro tebe tvůj životMajnkante?“ Zeptal se ho Nik a pousmál se.
„Tak se jmenoval fotr, to není moje jméno!!“ Zlobil se Bert a zvedl se z gauče. „Klid!“ Tišil ho Norbert a vyčítavě hleděl na Nika.
„Udělám to.“ Prohlásil hubený chlapec pyšně. „Ale chtělo by to nějakou lepší mašinku, tahle prskavka je mi k ničemu.“ Dodal a ukazoval na notebook před ním.
Otevřely se dveře Aoly. Norbert rozsvítil a přistoupil ke stolku s počítačem. Vešel i Bert a neustále v rukou držel svůj batoh. Koukal po Aole.
„Tady máš k dispozici nejmodernější vybavení'' Pronesl hrdě Norbert.


Bert se přestal rozhlížet a kouknul na počítače. „No, snad to bude stačit.“
Zasedl ke klávesnici. Do počítače strčil flashdisk a čekal, až se načte. Vyndal obsah batohu a pak se otočil na své zvědavé obecenstvo.
„Jestli si myslíte, že to bude za minutu, tak vás musím zklamat. A hlavně, nemám rád, když mi někdo při práci funí za krkem. Nejsem na to zvyklej.“
„Běžte a počkejte ve společné místnosti.“ Požádal Norbert ostatní. „Já tu zůstanu. Vím kde hledat.“ Dodal.
Všichni pochopili a udělali, co říkal. Po půl hodině čekání se pořád nic nedělo a Erik všem ve společné místnosti vyprávěl o budoucnosti. Debata se protáhla na několik hodin a Erik dostal nutkání zajít se nakouknout do Aoly. Dveře do místnosti se otevřely.
„Měl jsi pravdu Eriku jeto genius.'' Prohlásil Norbert a Bert se vedle něj pyšně napřímil.
„Takže máte to?“ Ptal se Markus.
Máme několik možností, ale napíchli jsme mu počítač, takže nám hned naskočí ta SafetyZone, kterou si čerstvě nahraje. Fajn teď stačí, aby skočil a my s ním.
„Ale jak Waldemara přinutit ke skoku?“ Ptal se Markus.
„Přinutím ho já.“ Odpověděl Norbert. „Přímo ze sídla spolku. Pod záminkou, vzdát se, se nechám dovést k němu.''
„To je skvělej plán.“ Dodal Erik. „Ale vzdát se nemůžeš se zbraní v ruce.“
„Kdo říkal, že ta zbraň musí být opravdová?“ Ptal se Nik. „Jde jen o to, aby se leknul a skočil. Atrapa by mohla stačit.“
„Výborně Niku.“ Chválil jeho Markus jeho nápad. „Vo čem to tu vy lidi, kurva melete?“ Divil se Bert.
xxx
Waldemar seděl ve své kanceláři a vší silou udeřil do stolu. Právě se dozvěděl, o neúspěšném honu na Erika a ostatní, zakončeným hlasitou přestřelkou. Celé podrobné hlášení, které vypracoval Solomon, leželo na jeho stole.Byl tak naštvaný, že se rozhodl nejdříve se uklidnit, než se vrhne do čtení. Zvednul se ze židle a párkrát obešel stůl. Pak usednul k počítači, nasadil si na hlavu malou čelenku. Spustil program nahrávání SafetyZone. Tentokrát to byla restaurace, kde pravidelně obědvá. Zavřel oči a ty se mu na krátkou dobu rozkmitaly pod víčky.Proces pominul a Waldemar se cítil mnohem klidněji. Sáhnul tedy po hlášení.
xxx
„Fajn je to tady.“ Zahlásil Nik a stáhnul složku se SafetyZone do počítače. Markus s Erikem si nasadily čelenky a Nik ještě před nahráváním upravil čas o hodinu dříve.
xxx
Dveře Waldemarovi kanceláře se rozletěly a v nich stál Norbert v poutech, doprovázený dvěma strážnými. Waldemar se podivil a kouknul na jednoho z nich.
„Pane, přišel sám, chce s vámi mluvit.“ Odpověděl strážný. Waldemar se zasmál. „Přišel jsem se dohodnout.“ Promluvil Norbert. „Waldemare, nech mého syna na pokoji. Nebudu se plést do tvých záležitostí a.“
„Dost!!“ Zařval Waldemar. „Zase nějaká dohoda? Ano, přemýšlel jsem o dohodě, kdysi dávno.“ Pokračoval. „Vlastně, nedávno. No nic . Je mi líto Norberte, cením si tvé práce a přínosu pro Animus, ale nemůžu tebe ani tvého syna nechat na živu. Časy se mění a s ním i naše rozhodnutí.“ Dodal Waldemar.
Norbert si všimnul na Waldemarově stole hlášení. Vytušil, že je to popis noční zbabrané akce. Uvědomil si, že musí jednat a doufal, že ji Waldemar ještě nečetl. Kdyby se totiž dozvěděl, kde přesně se vše odehrávalo, zjistil by, že to bylo poblíž bydliště hackera, kterého kontaktoval před týdnem.Waldemar by to jistě nepovažoval za náhodu a tušil by odtajnění jeho SafetyZone. Celý plán by byl ztracen. Waldemar chtěl už jen vyzvat stráže, aby Norberta odvedli do izolace. Když najednou cosi spadlo na zem. Jeden strážný sklonil hlavu a za Norbertem na zemi uviděl jeho pouta.
Než stačil reagovat, Norbert již knockoutoval jeho kolegu a chytil ho do kravaty. Prudce s ním cuknul a ozvalo se křupnutí. Waldemar se natahoval po zbrani, kterou měl i s pouzdrem pověšenou přes opěradlo křesla. Norbert byl však rychlejší a mířil na něj atrapou. Waldemar se pozastavil. Všimnul si ale falešné zbraně. Norbert začal vyhodnocovat plán B. Skočil zároveň s Waldemarem po zbrani, visící na opěradle.
Solomon si povšimnul zvláštního hluku ve Waldemarově kanceláři a rozhodl se jít to prozkoumat.


Norbert s Waldemarem zápasili o zbraň. Waldemar ji uchopil první, což se mu ale vymstilo. Držel totiž jenom pouzdro. Norbert odepnul řemínek a pohodlně uchopil zbraň. Do kanceláře vtrhnul Solomon. Koukal na Norberta mířícího na Waldemara jeho zbraní.
„Je na čase zúčtovat.“ Pronesl a zmačknul spoušť.
xxx
Waldemar se rozhlédl po restauraci a v hlavě začal degradovat Norbertovu inteligenci. Před sebou uviděl sklenici vína. Zhluboka se napil jako by slavil malé osobní vítězství. Sledoval svůj stůl a zjistil, že už není prostřený. Naznal tedy že je po obědě.
„Příště si SafetyZone nastavím před jídlo a ne až po.“ Pomyslil si a začal hledat obsluhu. Před restaurací zastavil naleštěný Ford Mondeo. Z něj vystoupil Erik, oděný do číšnického mundůru.
Vešel do restaurace a nenápadně se vyhnul baru, kde postávali lidé z obsluhy. Šel dál kolem sedacích boxů a kontroloval, jestli ho někdo z pravých zaměstnanců nesleduje. Z předposlední sedačky se vyklonil Markus, který tu už nějakou chvíli čekal. Z tašky vytáhnul zbraň a podal ji Erikovi. Ten si ji strčil nenápadně pod číšnickou vestu. Markus pokynul hlavou a naznačil tak Waldemarovu polohu.
Erik kráčel dál. Spatřil Waldemara. Seděl zády. Erikův cíl se natočil jeho směrem a on poposkočil za roh. Neviděl ho. Erik vykouknul a ujistil se, že je ta pravá chvíle.
Rozešel se k němu. Už jen pár kroků. Nahmatal zbraň. Waldemar najednou vystřelil rukou do vzduchu a mával na obsluhu před ním.
„Zaplatím!“ Zvolal.
„To si piš.“ Uslyšel za sebou.
Pak se ozval výstřel. Erik opět zastrčil zbraň a hystericky zařval.
„On ho zabil!!“
V restauraci propukla panika a zmatení lidé hledali střelce, a pohánění pudem sebezáchovy, utíkali k východu.Erik se protlačil davem až k Markusovi a nenápadně mu vhodil zbraň zpět do tašky. Markus znepokojeně kouknul do jeho klidných očí. Oba se pak rozdělili a opustili budovu.
V restauraci už pak nezůstal nikdo. Jen jediný stůl zůstal obsazen. Seděl tam muž s dírou v hlavě. Jeho krev se mísila s rozlitým vínem a stékala po ubruse až k podlaze. Muž, který ovládal čas, ale bylo mu to málo. Muž, který chtěl brát životy a žít věčně.
Budoucnost mu však byla už podruhé zapovězena.

Konec..?