První mise, první mrtvý

Konečně jedu na moji první misi mimo naši realitu. No, oficiálně první. Protože s Nikolajem jsme již dělali pár testů a málem při tom zařvali. Byla to taková neoficiální cesta o které vím jen já s Nikolajem. Kruci, znova jsem již předběhl. Tenhle real prý používají na výcvik protože je relativně bezpečný. Je to svět jako náš akorát neměli 2. světovou válku a kupodivu ani tu třetí. Jak sem zjistil neobjevili tam benzín ani naftu, takže jim auta běhají na dřevoplyn a nebo elektřinu. Některé taky jedou na líh, škoda dobrý kořalky. Jo a výbuch v Černobylu jim proběhl troch drasticky. Víc než trochu. Evropa a polovina Asie je pustá, Afrika je i po 140 letech pořád zamořená silnou radiací. Británie byla zničena v 1. světový  válce a Island před 30-ti lety pohřbila sopka. Žije se jenom v Americe, Austrálii a Rusku které zabralo celý zbytek Ásie a Japonsko. Vládne tam mír a úřadními jazyky jsou Angličtina a Ruština. Úroveň technické vyspělosti je +40. Máme se objevit v lesu blízko města, no název si nepamatuji ale ten není důležitý.

Když chcete přeskočit do jiného realu musíte být s tým kdo drží I.D.T. ve fyzickém kontaktu.

Nikolaj říkal cosi o přenosu elektrického náboje a frekvenci molekul. Nedával jsem tehdy moc pozor.

Záblesk, tma, voda, mokro, zima.

„Fuj. Do prdele. To jsme se nemohli portnúť někam jinde než do bažiny?“

„Copak Quine, vadí vám snad ta troška vody?“

„To ne majore, ale nebylo by lepší se objevit někde na louce?“

„Taky že jo. Kapitáne nevíte co se stalo?“

„Asi zase zblblo zaměřování zapni diag.“

„Už se stalo. Error 47 jako vždy.“

„Co je ten E47?“ Zeptal sem se podiveně.

„Selhání zaměřování a … Šlak aby to.“ Zaklela Nikolsnová když zakopla a málem zahučela do bažiny.

„Dle radaru jsme téměř na místě. 400m východně má být město. K zemi!“ Křikl Stiev a všichni zalehly.

„Co se děje?“ Šeptla Nikolsnová kapitánovi.

„Nevím přesně, něco jsem zaslechl. 80m 9hodín“

Ve křoví se cosi pohnulo, byl to jelen.

Asi tak 20m od nás padl k zemi.

„Co se mu stalo?“

„Nevím, možná polovačka.“ Odpověděla Nikolsnová.

„Kapitáne, co detektor?“

„Je to dobrý majore. V okruhu 250m nic není. Jdeme se kouknout na toho jelena.“

Přikrčeni a se zbraněmi v rukou se pomalu blížíme ke zdechlině. Olson mněl Trhače, Nikolsnová mněla, no nevím co podobalo se to brokovnici. Hlaveň nemněla vrchní polovinu a po vnitřní straně něco jako hroty. Na začátku hlavně při pažbě byl jakýsi krystal a za ním zeleně svítící válec podobný baterii. Já mněl jenom kalach s trhavinovými střelami. Hrůza. Přišli jsme k jelenovi, chybělo mu levý oko. Mněl ulomený jeden paroh a po levý straně 3 hluboké rány.

„Co mu to ksakru mohlo udělat?“ Řekla Nikolsnová a Stiev udělal snímku zdechliny. Ať se na to na základně podívají.

„Jdeme do města. Tady už nic neuděláme a oči na stopkách.“  Zahlásil Olson a vydáváme se k městu. První šla Nikolsnová pak Olson a nakonec já. Rozestupy 20m. Kruci proč mám jít jako poslední já? Posledního pořád něco sežere.

„Kurva!“ Zařvu, rychle se otočím a vypálím dávku po něčem co zmizelo ve křoví. Oba se rychle rozběhli ke mně.

„Co se stalo?“

„Kruci majore já nevím. Něco mně řízlo do nohy a pak to zmizelo někde tam.“ A ukázal sem směrem k lesu.

„Ukaž mi tu ránu. Není to vážný ale třeba to desinfikovat. Olsne hlídejte, kým mu to ošetřím.“ Ránu ošetřila nějakým bazmekem a pak obvázala.

„Koukejte tam“ Křikl na nás Olson a ukázal směrem na kopec za kterým bylo město.

K obloze se vznášel černý kouř...