Nejužší Elita (2/3)

Sestoupili jsme asi o pět metrů - možná i víc - do hloubky. Vnímal jsem hroznou tmu kolem sebe a neviděl ani metr před sebe. Slyšel jsem jen Ifovo vzdechy.

„Šedej, jsi tady?“ zeptal jsem se, protože jsem neměl potuchy, kde právě je.

„Potichu musíme jít,“ zněla jeho odpověď a já poznal, že mluví jen pár metrů ode mne.

Oči si přivykaly na tmu, ale rozeznával jsem maximálně jen obrys Ifovo postavy, který šel metr ode mne.

Pak If nerudně řekl: „ Sakra temnotáři, proč nejdeš dál?“

Zůstali jsme stát.

Potom se objevilo světlo.

Šedej držel v ruce petrolejovou lampu.

„Já měl schovanou ji tady,“ řekl. A marně jsem si lámal hlavu s tím, čím si lampu zapálil.

„Taky si mohl schovat tu lampu blíž ke vchodu. Se tu vlečem tmou jak blbci,“ zavrčel If.

Díval jsem se kolem sebe. Svit lampy vymaloval tunel, kterým jsme procházeli různými stíny, a začal jsem vnímat, z čeho jsou stěny tunelu vytvořeny. Spousta různé sutě. Nad hlavou mi visely všelijaké dráty a na některých místech ze zeminy vyčuhovaly polámané traverzy. Vypadalo to, jako by nás hornina měla každou chvíli pohřbít.

Šedej nás vedl dál. Brzy tunel vyústil v ještě širší a vyšší prostor, kde bylo plno haraburdí a předkem k zemi tu zůstalo pohřbené osobní auto. Tunel klesal stále níž. Musely jsme opatrně zvedat nohy, protože ze země vyčuhovaly další traverzy a rozeznával jsem i zohýbané koleje. Cítil jsem zatuchlinu a podivné škrábání. To mi posléze vysvětlil If.

„Zkurvený krysy, těm se tu žije jedna radost.“

„Ticho být. Blížíme se,“ řekl Šedej.

„K čemu?“ divil se If a já se chtěl také zeptat.

Šedej neodpověděl.

Cesta opět zprudka klesala. Museli jsme jít opravdu hodně pomalu, lampa neodkázala prostor osvětlit natolik, abychom dobře viděli přímo pod nohy a tak se někdy stalo, že jsem podklouzl nebo třeba If zakopl o nějakou překážku. Šedej kráčel s lehkostí ducha.

Brzy tunel skončil úplně. Před námi byla propast a černý prostor.

„Teď věřit musíte mi. Skočit dolů. To je pár jen metrů.“

„Do prdele,“ ucedil If.

Zadíval jsem se do Šedého očí a viděl jsem jeho naléhavost. Věřil jsem mu. Pak on sám skočil. Ani jsem neslyšel jeho dopad.

If se také dlouho přemlouvat nenechal a skočil. Jeho dopad jsem slyšel, protože si neodpustil ulevit si: „Kurva!“

Pak jsem skočil já. Dopadl jsem na zadní, ale nevydržel jsem na nich. Mohl to být tak třímetrový skok do tmy a já udělal parakotoul vpřed.

Petrolejka osvětlovala prostor asi do vzdálenosti tří metrů od nás. Na strop ani na stěny však světlo nedohlédlo. Na betonové podlaze ležely zkroucené koleje. Věděl jsem, kde jsme. Tohle je metro.

Bylo tu chladno a cítil jsem nový dosud nepoznaný pach. Takový nepříjemně živý a řekl bych i hmotný.

Šedej zašeptal: „Teď musíme neslyšný být…úplně. Jinak smrt nám.“

If neodmlouval a já se také snažil zůstat plně ticho. Jenže naše kroky byly stejně slyšet. Šedej zhasl petrolejku. Opět jsem neviděl vůbec nic. Sáhl jsem před sebe a dotkl se Ifa. Nechtěl jsem se ztratit. Ač jsme byli opravdu tiší, naše kroky stejně v jinak naprosto bezhlučném prostředí působily jako zemětřesení. A já cítil, že v metru nejsme sami. Ten pach, ten nelidský pach. Znal jsem ho. Jen tady byl hodně koncentrovaný a nebyl jsem schopný říci, odkud ho znám.

Něco se o mě otřelo a vydechlo na mně teplý vzduch plný smradu. Mráz mnou projel jako elektřina.

Muselo „jich“ tu být víc. Slyšel a cítil jsem výdechy a začal si uvědomovat, kdo to tu s námi je. Jak jsem sahal Ifovi na rameno, poznal jsem, že se hrozně klepe. A pak zakopl.

„Do prdele!“ zaklel sice potichu, ale slyšitelně.

Zaznělo zařvání. Tvorové v metru se začali hýbat.

„Říkal jsem, neslyšený zůstat,“ vynadal Ifovi Šedej a pak luskl prsty. Spatřil jsem jiskru a petrolejka se opět rozsvítila. A osvětlila hrozivost okolí v plné kráse.

Ten pach…..tak jsem cítil i Šedého. Tak jsou cítit temnotáři. Jenže pach jednoho se nedá měřit s tím, jak páchli ty desítky a možná stovky tvorů, kteří se kolem nás pohybují. Jediným důvodem proč se po nás zatím nevrhli, byl asi fakt, že byl s námi Šedej. V jeho obličeji jsem však rozeznával strach. If potichu klel a každou chvíli se chtěl rozběhnout kamsi pryč.

„Klid chlape, to zvládneme,“ říkal jsem mu.

„Sežerou nás, ty zrůdy nás sežerou ti říkám,“ odpovídal.

Z houštiny temnotářských postav se jedna dostala vpřed. Asi to byl vůdce, ostatní mu šli z cesty.

Ukázal na Šedého a zlostě cekl: „Zrejdce!“

Myslím, že jsem pochopil, co to říkal a také jsem tušil, co to znamená.

Šedej svému protivníkovi neodpověděl, místo toho zavelel: „Za mnou!“

A začal úprk tmou zalitým polorozpadlým metrem. V podstatě jsem sledoval petrolejku, která se při běhu kymácela sem a tam a občas se v jejím světle objevila hnusná tvář temnotáře nebo ze zdi vyčnívající traverza. Útěk se zdál nemožný. Byli všude kolem. Každou chvíli jsem se musel ohnat tyčí a udržet je alespoň trochu od těla. Pak jsem viděl, jak se přede mnou z výšky mihl stín a dopadl na Ifa. Ten zařval bolestí. Temnotář ho jistě kousl. Šedej se ihned Ifa zastal a příslušníka jeho druhu odhodil pryč. Ifovi pomohl na nohy a pokračovali v běhu. Já jsem musel odolávat čím dál většímu náporu. Zatím jsem však zůstal nezraněn. Jako by si tvorové se mnou jen hráli, protože kdyby chtěli, tak jedním skokem mě doženou.

Šedej zahnul doleva. If ho následoval. Já chtěl učinit to samé.

Ucítil jsem jen, jak mi po noze cosi šáhlo a pak už jsem jen letěl dopředu. Nevnímal jsem odřeniny a snažil se ihned bránit, protože nade mnou už byli dva šedí tvorové. Vnímal jsem jejich pach a pohledy. Smrt byla nedaleko. Než se však na mně vrhli, zazněl prostorem temnotářský řev. Šedej chytil jednoho z tvorů za krk a trhnul jím dozadu. Počínal si bleskově a nekompromisně. Rychle jsem se překulil z dosahu druhého útočícího temnotáře. Na nohy mi pomohl If. V ruce držel Šedého lampu. Mával s ní před sebou a odrazoval tím další útočníky. Slintali, prskali a řvali. Ohně se však báli. Nebo spíš světla.

Šedej se rval, jak mohl. Zasadil rychle dvě rány dalšímu temnotáři a křikl: „Za mnou rychle!“ Vběhl do temnoty a slyšel jsem zaskřípání. Šedej otevřel nějaké kovové dveře. Za nimi bylo jen minimum světla, ale i to bylo víc než v tomto tunelu. Držel dveře otevřené a já s Ifem jsme vběhli dovnitř. Šedej rychle zavřel a zajistil dveře petlicí. Z druhé strany byly slyšet – i cítit – nárazy tvorů a jejich vzteklý řev.

If seděl opřený o stěnu a zhluboka oddychoval. Petrolejka stále svítila a bylo vidět, že po levé paži mu stéká krev. Šedej stál u kovových dveří a jako by strnule poslouchal co se za nimi děje. Na jeho šedém těle bylo mnoho šrámů. Když se od dveří konečně odtrhl a přiblížil se, všiml jsem si, že je jeho krev stejně rudá jako ta lidská. A jeho unavený a ustaraný výraz ve tváři…ten byl také lidský. Šel přímo k Ifovi.

„Co to kurva děláš?!“ zeptal se polekaně a bolestivě If. Šedej se dotkl místa kousnutí.

„Špatná rána. Hluboká.“

„To vím taky, i bez toho aby ses mi hrabal v paži,“ cekl If.

„Tam v metru nám zachránil život.“

„Jo, Milane. Zachránil. V tom metru mě fakt překvapil….kurva. Kde se tady vzalo metro?“ zeptal se podiveně If.

Také mi to nešlo do hlavy. Pod městem nikdy nic takového nefungovalo. Bylo jasné, že zdejší metro sloužilo jen „vyvoleným“.

Šedej promluvil:

„Metro nebylo pro město. Pro věž jen. Tam elita vozila se.“

„Vozila odkud?“ ptal jsem se.

Šedej pokrčil rameny. „Nebyl až na konci jsem. My…temnotáři…jako hnízdo využíváme  metro.“

„Jak to k čertu víš? Že sem sváželi elitu a kdo to kurva ta elita je? A sakra, jak to že jako temnotář tohle slovo vůbec znáš?“ ptal se udivený If a držel se za paži. Přešel jsem k němu a chtěl mu pomoci s obvázáním rány.

„Všichni temnotáři víme to. Povídá se, elita za to může, stalo se z nás to, co jsme.“

„Tebe vyhnali, viď?“ zeptal jsem se.

„Jsem odešel. Špatně jsem cítil s nimi. Všude jsem cítil se špatně. Vyšel na povrch a snažil se žít. Ale já jako člověk ani temnotář nejsem. Nejsem nikdo. Příliš špatný, hodně sám…to jsem.“

Malou chvilku bylo ticho. Ani If nepřidal žádnou poznámku. Šedej byl hodně emotivní. Smutek z něj sálal jako teplo z ohně. Trochu jsem přemýšlel. Povídá se, že elita může za to, co temnotáři jsou. Nejsou to lidé, ale jsou nám podobní. Možná z nás vzešli, možná jsou obětmi genetických pokusů a If se po chvilce přeci jen ozval – zeptal se na to, co jsem chtěl zrovna i já vědět.

„A co to je zatraceně ta elita?!“

„Elita sídlí nahoře vždy,“ odpověděl jaksi automaticky Šedej. Jako by to bylo jasné. If nespokojeně zavrčel. Viděl jsem, že kdybych se zeptal znovu a třeba i příměji – jako Šedej, řekni kdo je členem té elity – odpoví mi bud zase, že sídlí až nahoře nebo neřekne vůbec nic.

„Dobře, takže se to nedozvím. Ale dobrá, tak alespoň řekni, co teď,“ řekl If.

„Dál půjdeme. Jestli chcete.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byli jsme v nějaké chodbě – řekl bych, že propojovací. Chodba mohla být dlouhá maximálně deset metrů. Za ní už byl zatím neznámý prostor, který však musel být mírně osvětlen.

„Život je cesta,“ hlesl If a ztěžka se zvedal na nohy. Šel na konec chodby. Šedej mi dával přednost, a když jsem kolem něj procházel, řekl jsem: „Nejsi sám Šedej. Pomáháš nám, a to není málo.“

 

Za chodbou byla místnost či hala, která nám vyrazila dech – až na Šedého, ten už tu byl. Třicet metrů do dálky a zhruba stejně do šířky. Výšku jsem odhadnul na dvacet metrů. A uprostřed byl silný sloup, který měl po obvodu rozmístěné lampy. A vedl do něj vchod. Výtahové dveře.

„Pod věží jsme,“ řekl Šedej.

„To mi taky došlo,“ opáčil okamžitě If.

„Byl jsi někdy ve věži?“ zeptal jsem se.

„Ne. Tam neodvážil jsem jít.“

Popošel jsem k výtahovým dveřím. „Tak teď se odvážíme všichni.“

„Opravdu?“ ptal se trochu ironicky If. „K čertu nemáme čím se bránit. Jak dlouho si myslíš, že jim bude trvat, než nám přijdou naproti ozbrojení strážci věže?“

„Nedlouho,“ odpověděl za mně Šedej.

„Přesně tak! Je to jako bysme se probojovali k možnosti rychle umřít.“

„Ife, nemusel si sem jít. A teď už je pozdě na strach. Když půjdeš zpátky, čekají na tebe temnotáři.“

„Jasně, jsem prostě v prdeli. Ale jak otevřeš ty dveře?“

Zmáčkl jsem malé, ale jasně viditelné tlačítko ve výšce pasu po pravé straně dveří.

Výtah se otevřel.

If se zahanbeně zašklebil. „Aha, tlačítko. Nevšiml jsem si ho.“

Prostor v kabině byl značně malý. Já i If bychom sami měli celkem dost prostoru, ale Šedej zbývající místo zcela zaplnil. Výtah byl příjemně osvětlený a vypadal komfortně a bez známky opotřebování časem.

„Kam pojedeme?“ zeptal se If.

Budova měla devatenáct pater, a tak jsem zmáčkl devatenáctku. Elita přeci sídlí až nahoře.

 

Výtah se pohnul. A po pár vteřinách se zase zastavil.

Na panelu nad dveřmi svítilo číslo „-1“. Nedostali jsme se ani do přízemí.

„Co to má do prdele znamenat?“ divil se If.

„Že budeme muset jít až nahoru pěšky,“ odpověděl jsem. If se na mně podíval takřka vražedně.

„To není sranda.“

„Není, my jít musíme pěšky,“ přitakal Šedej.

Obával jsem se, že až otevřu dveře výtahu, bude za nimi někdo se zbraní mířící mi do obličeje. Ale otevřít jsem prostě musel.

Stalo se. Nikdo před námi nestál. Ocitli jsme se ve velké tmavé místnosti, která bych připomínala velký sklep. Na pravé straně jsem viděl obrysy několika skříní. Bylo tu příliš šero, než abych dokázal rozeznat, o co se přesně jedná.

Šedému se tu dívalo určitě lépe.

„Rozvodna. Šance pro nás.“

„Kde?“ zeptal se If.

Temnotář ukázal nalevo. Celá stěna byla obklopena rozvodními skříněmi a panely. Ke stropu se pak plazilo množství kabelů.

„Hahá, mohli bysme jim zhasnout, ne?“ říkal s úsměvem If, když se rozběhl ke skříním. Než k jedné z nich však doběhl, rychle se zastavil, a chytl se za levou paži. Mumlal nějaké nadávky a funěl.

„Doufal že jsem nebude to strašné tak,“ řekl bezbarvě Šedej.

„Jak to myslíš?“ ptal jsem se a šel k Ifovi. Petrolejkou jsem posvítil na místo, které si držel. Rána krvácela, ale horší bylo, že černala a vydávala odpudivý puch. Puch temnotářů. Pach hniloby.

„Nešahej na mně!“ vyjel If, když jsem se mu na to chtěl pořádně podívat. „Jestli mám chcípnout, tak ať prostě chcípnu. Ale nešahej na mně!“

Podíval jsem se na Šedého. Stál na schodech, které vedli pryč ze „sklepa“. Chtěl jsem se zeptat, zda je Ifovi možno nějak pomoci, ale Šedého postoj vyzařoval jasnou zprávu. A If si toho asi byl vědom také. Trochu se sebral a začal dělat to, na co se před chvílí chystal.

Vypnout svítící dům.

Co by se potom stalo? Těm lidem venku by zhasl jediný maják v temnotě.

A nám by to umožnilo větší šanci dostat se až nahoru do devatenáctého patra.

„Víš jak na to?“ zeptal jsem se Ifa.

„Jasně, půjč mi tu tvou tyč,“ natahoval ruku.

Pak jsem zaslechl výstřel. Jeden, druhý třetí.

Šedej přeskočil zábradlí a ocitl se zpátky pod schody. Do místnosti vběhli tři „Svíťáci“ s automatickými puškami. Tyč jsem Ifovi nedal. Místo toho jsem ji intuitivně mrštil vzduchem směrem na prvního z nepřátel. Tyč zazvonila o jeho helmu. „Svíťák“ se sesunul k zemi. Druhého si dal do parády Šedej, když jako pavouk bleskurychle vylezl zpět na schody a jednou rukou strhl nepřítele dolů. Vyrazil jsem směrem k tyči, která se válela u výtahu. Třetí „svíťák“ na mě dvakrát vystřelil, ale naštěstí minul. Na třetí výstřel už neměl čas, protože jej k sobě dolů pod schody strhl Šedej. Slyšel jsem, jak se lámou kosti. Nepříjemný zvuk. Když byl s nimi hotový, přešel i k třetímu ležícímu nepříteli, kterého jsem trefil tyčí. Chtěl jsem ho zastavit, protože jsme se mohli dozvědět nějaké informace, ale temnotář byl rychlejší. Z ležícího v bezvědomí byl rázem mrtvý.

„Půjč mi tu tyč,“ znovu prosil If.

 

If bušil a třískal do všeho, co se před ním objevilo. „Sklepem“ se ozýval strašný rámus. Bál jsem se, že každou chvíli přijdou další „svíťáci“. Pak svit, který přicházel z místa, odkud přišli nepřátelé, zhasl. Zároveň nastalo hrobové ticho. Patrně jsme vypli všechno. Klimatizaci a další přístroje. Svítící věž se ponořila do tmy.

Toho jsme museli rychle využít.

Vběhli jsme na schodiště a pokračovali vzhůru.

Přízemím se míhal svit baterek a zvuky poplašených kroků. „Svíťáci“ byli překvapení. V duchu jsem se zasmál. Bylo jich kolem nás asi dvacet, ale nevšimli si nás. Běželi směrem k vchodu. Šedej šel v čele naší mini-skupiny a vedl nás do prvního patra. Schodiště bylo široké asi dva metry a kráčeli jsme po nějakém koberci. Šedej nesl petrolejku v levé ruce, v pravé měl pušku. Brzy z ní vystřelil. Poté i já. Shora běželi na pomoc svým kolegům další „svíťáci“. Zatím jsme měli štěstí. Cesta se zdála jednoduchá. Pak naše lampa dosvítila. Šedej ji odhodil a pokračovali jsme bez ní.

První patro. Moc jsme se nerozhlíželi, náš cíl byl jasný – rychle dojít až nahoru.

Až do patra čtvrtého šlo všechno hladce. Pak jsme slyšeli divokou střelbu. Střílelo se až úplně dole. Zastavil jsem u prosklené stěny budovy a podíval se, co se děje dole.

Dav lidí, hnusáků a dokonce i temnotářů jako jedna masa se snažila dostat do věže. Byli jich stovky, možná tisíce. „Svíťáci“ stříleli a stříleli. Do budovy se však hrnuli další a další lidé.

„Dělej, jdeme!“ okřikl mě If.

Zvenku šlo do patra trochu světla a tak jsem rozeznával okolí. Za prosklenými místnostmi jsem viděl, stoly, skříně, počítače.

Šedej právě vystřelil.

Z pátého patra se blížili další „svíťáci“.

Mezi sedmým a osmým patrem chytila Ifa strašná křeč. Sesunul se na schod.

Strašně se potil. Byl to ledový pot.

Šedej hlídal, jestli se někdo neblíží.

„No tak, Ife, vzchop se. Už jen jedenáct pater.“

„Si myslíš, že tohle mě jako nakopne?“

Uznával jsem, že mé motivační prostředky byly chabé, ale nejsem žádný psycholog.

„Však víš, jak to myslím. Pojď dál.“

„A není snad fuk, jestli chcípnu tady nebo až o pár pater víš?“ ptal se chraptivě If.

„Kurva, podívej se, něco v té ruce se hýbe. Žere mě to zevnitř. K čertu, Šedej, co jste to za debilní rasu?“ naříkal dál můj přítel „měňavec“. Stále jsem si to o něm myslel. Ale přibylo to slovo – přítel. Byl to dobrý chlap. Ukázal mi tu paži. Teď už byla celá černá a ukapával z ní jakýsi neurčitý hnis. Něco bylo uvnitř. Každou chvíli na jiném místě ruky se mu vytvořila boule, jako by něco projíždělo celou končetinou. Ale já věděl jak ho zvednout.

„To víš, Ife. Měňavci to obvykle hned vzdávaj. To člověk, ten se jen tak nezvdá,“ řekl jsem mu.

„Běž do prdele!“ vyštěkl If a vstal.

Šedej se na mně vděčně podíval a pokračovali jsme.

 

Desáté patro se stalo kritickým.

Stále jsme pociťovali výhodu tmy a toho, že máme na straně moment překvapení. Většině „svíťáků“ jsme se prostě vyhnuli. Jenže se rozsvítilo.

Někdo buď stihl opravit, co jsme napáchali dole nebo měla budova ještě další zdroj energie.

Jako bonus se rozezněl alarm a u všech dveří a u schodiště začali blikat červená světla. A „svíťáci“ po nás stříleli. Já a If jsme po schodišti couvali a pálili na nepřátele pod námi. Šedej nás bránil před těmi, co scházeli shora.

Mezi dvanáctým a třináctým patrem se stalo, přesně to, co jsme nechtěli – zůstali jsme uvězněni na schodišti. Nad námi tucet nepřátel, pod námi ještě víc. Opravdu nevím, kde se „svíťáci“ brali. Další a další. Přitom věž se zdála být pouze jako bývalá kancelářská budova. Kde spali? Co jedli? A kolik jich asi ještě je?

Docházeli nám náboje. Byli jsme čím dál víc sevřeni v kleštích. Smrt se vznášela blízko.

If chroptěl. Měl bolesti, ale stále střílel. Pak dostal zásah do zraněné paže. Řval tak nahlas, že se na chvilku lekli i „svíťáci“.

„Bože, chlapi, jsme v prdeli, tak strašně v prdeli!“ křičel If.

„Potřebujeme se zbavit těch dole, nahoře se to zdá prostupnější,“ řekl jako by mimochodem Šedej.

„Nemám už skoro náboje, ruka bolí jak cirkulárka zařízlá v prdeli, seru na to! Sbohem kamarádi,“ řekl If, když slyšel Šedého a popošel vpřed. Stále střílel.

„Nedělej to!“ křikl jsem.

„Běžte nahoru!!!“

To byla poslední věc, kterou mi řekl.

Šedej vyrazil vpřed. Musel jsem ho následovat.

Ještě jsem slyšel jak If křičí. Byl to bojový řev. Bojoval jak lev.

Společně s Šedým jsme prorazili bariéru nepřátel nad sebou, aniž bychom utrpěli zranění.