Nejužší Elita (3/3)

Rychle, jenom víc rychle. Začal jsem nestíhat s dechem. Ale Šedej nezastavoval. Už si vyměnil tři pušky. Vždy se bleskurychle sehnul a sebral jednu přemoženému nepříteli. Byl to jednostranně výhodný obchod. Já tě zabiju a ještě tě oberu o zbraň.

Patra přibývala a nepřátel ubývalo. Všechny jsme buď zabili, nebo předběhli. V osmnáctém poschodí jsme zůstali sami.

Najednou byl klid. Opět jsem cítil nutkání podívat se z budovy ven. Už byla skoro tma. Ale něco osvětlovalo okolí. Spatřil jsem měsíc. Velký kulatý vzdálený. Jeho svit zanikal v hustých mračnech pode mnou. Jako plenta nám zabraňovala na nebe jen pohlédnout. Jako by schválně a nepřirozeně. Jenže proč?

„Ještě patro jedno,“ upozornil temnotář.

Kývl jsem a zamířil ke schodům.

Cítil jsem únavu a také i smutek.

„Proč si předtím říkal tu větu?“ zeptal jsem se.

„Jakou?“

„Než se If vydal proti svíťákům.“

„Vyčítáš jeho mi smrt?“

„Ne. Jen mě překvapilo, že na to hned reagoval, tak jak reagoval.“

„Cítil smrt svou. Udělal, co musel. Vděčný mu jsem.“

„To já taky. Přišlo mi, že ale víš, co udělá.“

Na to už Šedej neodpověděl.

Vystoupali jsme do devatenáctého patra.

 

Prázdné tiché klidné.

Poslední patro bylo podobné těm ostatním. Kanceláře, příjemné koberce, strohost. Jenže tu byla ředitelská kancelář. Tak to stálo na dveřích do jediné neprosklené místnosti v patře. Věděl jsem, že tady mohu najít odpovědi. Na otázky které mě tíží už tolik let.

„Měli jít bychom,“ řekl Šedej.

Jenže kam? Říkal jsem si v duchu. Musím získat odpovědi. Jsem až nahoře – a tady má sídlit elita.

„Půjdu dovnitř,“ řekl jsem klidně, ale tak, aby bylo jasné, že nežádám o dovolení.

Jediná neprosklená místnost, ukrývala nábytek ze starých dob a perské koberce na zemi. Velká knihovna u pravé strany však zůstala prázdná. Asi si její majitel své knihy odnesl. Pracovní stůl z masivu byl prázdný a stejně tak všechny skříně kolem dokola kanceláře. Všechno jsem prošacoval, protože jsem doufal v nějaký nález…třeba jídlo. Pociťoval jsem silný pocit hladu. Nikde nic.

Na stěnách jsem našel tři hřebíčky. Možná na nich visely obrazy. Vypadá to, že se odtud prostě ředitel odstěhoval. Cítil jsem zklamání. Došel jsem až nahoru a nenašel nic, jen prázdnou kancelář.

Sedl jsem si do křesla za stolem. Šedej stále hlídkoval před kanceláří. Než mě však začaly tížit myšlenky na to, co budu dělat dál, všiml jsem si, že stůl tak úplně prázdný není. Uprostřed byla škvíra. Jako by ji tam někdo zařízl. Třicet centimetrů dlouhá hluboká rovná škvíra. Široká tak na nehet. Pod hranou stolu se na mne dívalo tlačítko. Malé červené a lákavé.

„Měli jít bychom,“ řekl Šedej, když nakoukl do kanceláře. Říkal to nervózněji než posledně.

Kývl jsem, ale místo odchodu stiskl červené tlačítko.

Ze škvíry se vynořila průhledná destička, vlastně monitor, jak jsem se o chvilku později dozvěděl. Po vteřině se na monitoru objevila tvář staršího muže. Šedivé vlasy pečlivě učesané a oholená tvář dávala najevo, že se rozhodně jedná o vysoce postaveného muže. Vypadal jako ředitel. A taky jím byl.

„Zdravím tě nebo vás. Pokud je vás víc, jsem za to nesmírně rád, pokud jsi sám, pak věz, že jsi velice odvážný.“

Trochu to vypadalo, že ten člověk neví pořádně, co říci. Asi neměl vzkaz pořádně připravený.

„Vzkaz natáčím v době, kdy se Země rozpadá. Tahle budova je chráněna silovým polem, doufám, že je dost silné. Nevím, po jaké době se na tento vzkaz díváte, zda měsíc po dnešku nebo celé věky, ale vězte, že doufám, že ho vůbec někdo uvidí. Protože jestli ne, pak je tahle budova úplně zbytečná. Ať už jsi kdokoliv, určitě tě zajímá, proč byl do budovy zakázaný vstup a proč je hlídané vojáky. Je tu ukryté příliš cenné zařízení, proto je po období války vstup sem zakázán.“

To mi vnuklo myšlenku, že po celou dobu sem opravdu mohl jít každý. Jen se ve válečném šumu ztratilo, že zákaz je jen po dobu války. Jenže tu asi oficiálně nikdo neukončil a „svíťáci“ evidentně stále žili v domnění, že budovu musí chránit. Sakra, dvacet let jsme tam dole úplně zbytečně.

„Už před válkou bylo jasné, že čelní představitelé vlád, vědci, generálové, milionáři tu nezůstanou, že si najdou úkryt, pro případ, že by došlo k jaderné válce. Prostě elita má vždycky záchranu jistou,“ pokračoval ředitel.

A elita sídlí vždy až nahoře, pomyslel jsem si.

„Já jsem své místo mezi nimi měl také jisté. Jenže jsem si řekl, že elita přeci nejsou jen bohatí a mocní, ale klidně i obyčejný člověk. Proto jsem nechal do této budovy umístit jisté zařízení, které může zachránit další lidi. Najdi ho a použij,“ řekl ředitel a nervózně se rozhlídl kolem sebe.

A jako by to byl přímý přenos, tam kam se díval, teď stál Šedej.

„Měli jít bychom,“ řekl důrazně a prosebně Šedej.

Místo mě však mluvil ředitěl.

„Budu muset končit. Venku je peklo a já se musím přemístit. Chtěl jsem toho říci víc, ale není čas. Vše se dozvíš nebo dozvíte, až použijete zařízení. Vězte, že budeme čekat.“

Kdo bude vlastně čekat, jsem nedozvěděl, protože ředitel se znovu zadíval mimo obrazovku a byl slyšet další hlas: „Je čas, pane řediteli.“

„Jistě, už jdu,“ řekl muž na monitoru do prostoru, kam kamera nemohla dohlédnout a zadíval se opět na mně. „Nejužší elita je již na místě a já doufám, že k ní přibydou další lidé. Jsem zvědav, kolik se nakonec najde odvážlivců, kteří sem najdou cestu. Tahle budova bude zcela jistě totiž jediným nezničeným a svítícím objektem široko daleko. Jistě bude lidi děsit. Jdu, odcházím, snad nebudeme dlouho čekat. Věřím, že i vojáci vám budou nápomocni.“

Ředitel domluvil a monitor zajel zpátky do škvíry.

Co teď?

Někde tu je nějaké zařízení. Vojáci – „svíťáci“ nám moc nápomocni nebyli.

„Slyšel si to, Šedej?“

„Ano. Ale už pozdě je,“ řekl zklamaně a trochu i vyčítavě.

„Proč?“

Vyšli jsme ven před kancelář.

Nikdo tam zatím nebyl, ale slyšel jsem blížící se hluk.

„Co to je?“

„Všichni nahoru chtějí,“ řekl temnotář.

„Kudy teď?“

Šedej nic neřekl, jen mě vedl.

Našel dveře.

Za dveřmi bylo nebe. Ocitli jsme se na střeše svítící budovy a nad námi se klenula noční obloha. Připomínala tmavý koberec posetý malými svítícími diamanty. A jako král těch drahých kamenů tam visel měsíc v úplňku. Tolik let mi byl pohled na hvězdy odepřen. To kvůli jedovatému mračnu vznášejícím se nad našimi hlavami. Jako by ty mraky chtěly znemožnit pohled na..pravdu.

Hleděl jsem užasle na měsíc a pochopil význam věty: „Elita sídlí vždy až nahoře.“

Úplněk vypadal jinak, než jsem si ho pamatoval. Na měsíci totiž svítilo několik jasných zářících bodů.

Zbývalo jen najít zařízení, o kterém jsem již věděl, k čemu by mělo sloužit.

Šedej stál ve dveřích.

„Už jdou,“ řekl. Klidně, prostě, jako by nic.

Musel jsem hned najít to zařízení.

Nebylo to těžké hledání. Střecha budovy byla jen betonovou plochou s dveřmi ke schodišti, několika anténami a velkou kovovou krabicí se dveřmi. Výška tři metry, šířka dva a délka pět metrů. Říkal jsem si: „To má být ono?“ Ale zařízení bude zcela jistě uvnitř. Stavení mi opravdu připomínalo krabici nebo malou stavbařskou buňku. Nevypadala hezky a lákavě. Ani zajímavě. Jen smontované kovové desky.

Hluk za mnou zesílil.

Šedej zavřel dveře.

Po chvilce do nich narazili.

Zněl křik a řev. A nadávky. Slyšel jsem je uvnitř hlavy.

„Pusť nás! My chceme taky nahoru! Nemáš právo, nemáš právo!“

Jenže když je pustíme, budou chtít také do zařízení. Rozbijí ho.

„Ne!“

„Pusť nás! Všichni máme právo na lepší život!“

Šedej byl unavený. Držel je, ale na jak dlouho? Bylo mi ho líto.

Stál jsem před dilematem.

Utéci jak zbabělec a nechat tu přítele? Nebo se vzdát lepšího života?

Chtěl jsem patřit k elitě.

„Zabijí nás. Není místo pro všechny,“ mluvil překvapivě dobře Šedej. „Šanci máš jen ty. Nepromarni ji. Běž.“

Věděl jsem, co mi říká. Ale…:

„A co ty?“

„Já jsem…temnotář. Špatný pro elitu. Běž!“

Zněl naléhavě a lidsky. Musel jsem se rozhodnout. Ale v podstatě jsem už rozhodnutý byl. Nechtěl jsem zemřít, chtěl jsem nahoru.

„Sbohem, příteli. Je mi to líto,“ řekl jsem.

A pak jsem vešel do buňky.

Uvnitř stála šedá kapsle. Vstoupil jsem do ní. Její velikost byla vhodná tak akorát pro jednoho člověka. Nikdy jsem nebyl technický typ a tak jsem vůbec nechápal, co je co. Všude kolem mě blikaly různé kontrolky, na monitorech se zobrazovala čísla a jediné, co mi přišlo srozumitelné, bylo zelené tlačítko s nápisem: „Zmáčkni“.

V té chvíli se u vchodu do buňky objevilo několik lidí. Řvali nadávky a sápali se ke mně, ale to už jsem zmáčkl tlačítko.

Kontrolky v kapsli blikaly divoce a různými barvami. Vchod za mnou se uzavřel a nad hlavou se rozevřel kruhový otvor. V něm se modře rozzářila kruhová spirála a já si uvědomoval, že se něco mění. Zařízení běželo na plné obrátky a já pocítil něco, co se nedá popsat, ale musí se to zažít. Přemístění.

A když jsem se podíval z místa, kde jsem se ocitl na nebe, viděl jsem na něm planetu, která byla mým domovem po celý dosavadní život. Byla hnědošedá, tmavá a nehezká. A svítil na ní jediný světelný bod. Svítící budova – věž, kterou se snad přemístí další a další. Ale když jsem viděl ten poblázněný dav, ještě než jsem se „přemístil“, přepadl mě strach, že spíž než by poslušně jeden po druhém vstupovali do kapsle, tak ji spíš rozbijí.

 

Odvrátil jsem zrak od Země a rozhlédl se kolem sebe. A nedíval jsem se jen já, ale sledovaly mě desítky párů očí.

Zdejší kapsle byla umístěná na jakémsi veřejném místě. Stála na betonové vyvýšenině. Trochu jsem si připadal jak zpěvák na pódiu, na kterého se úpěnlivě dívají jeho fanoušci. Byli mezi nimi lidé ale i jakási stvoření, která mohla dřív být lidmi. Byli velice svalnatí, zavalití a ani jeden z nich neměl žádné vlasy. Jejich kůže měla skoro pískovou barvu a nevypadali nijak inteligentně. Jen měli ústa dokořán a s údivem sledovali, jak vycházím z kapsle. Lidé na sobě měli světle šedé kombinézy a někteří z nich v rukách zbraně.

Díval jsem se na okolí. Čekal jsem víc. Mnohem víc.

Rozpoznal jsem, že nad hlavou nemám jen nebe, ale i ochranou kopuli či silové pole. Podle pohoří kolem dokola jsem usuzoval, že jsme v kráteru velkém asi i několik kilometrů v průměru. Viděl jsem několik různě velkých věží a strojů kolem nich. Mohli to být těžební stroje. Byli tu i velké haly a stavení podobná bungalovům.

A to bylo všechno. Čekal jsem víc, opravdu.

„Neuvěřitelné, civilista!“ vykřikl někdo z lidí.

„Vítáme tě mezi námi,“ řekl muž, který stál nejblíž. Byl malý, asi jen metr šedesát, ale vyzařovala z něj sebedůvěra. Byl plešatý a zdálo se, že ani vousy mu nerostou. Koneckonců tak vypadali i všichni ostatní. Ženy vlasy měli, ale připadali mi umělé.

„Já zdravím vás. Jsem rád, že konečně můžu být mezi vámi, mezi elitou,“ řekl jsem. Cítil jsem se nejistě a na mém hlase to bylo znát.

Ozval se smích. Smějí se mi?

„Nezapomeň, že elita sídlí až nahoře,“ řekl ten muž, co stál nejblíž. „Já jsem Eret a pracuju jako vedoucí těchto dolů. A gratuluji – jsi můj nový podřízený.“

„Ale..“

„Nic neříkej, na nic se neptej. Ukážu ti, kde budeš bydlet, a vše ti vysvětlím. Teď nám všem řekni své jméno, civilisto.“

„Milan,“ vysoukal jsem ze sebe.

Měl jsem na jazyku hořkost. Zklamání, kterého se mi dostávalo, bylo ohromné.

Eret se usmíval, všichni se usmívali. I ta podivná humanoidní stvoření se usmívala.

Eret mě vedl do jednoho z bungalovů a doprovázely nás tři ozbrojení muži.

Bungalov byl skromně ale funkčně zařízen – to byl oproti Zemi pokrok.

Sedl jsem si na pohovku a pocítil únavu.

Eret stál u východu.

„Nevím, co se stalo na Zemi, ale máš můj obdiv. Jsi první nevoják, který se sem dostal.“

„Ano? Jinak se sem dostávali jen ti, co hlídali věž?“

„Ano, i já býval jeden z nich. Všichni jsme dřív strážili věž. To bylo součástí odměny. Jednou za měsíc – až se kapsle plně nabila – mohl jeden ze strážců odejít sem.“

„A potom, co by odešli všichni strážci?“

„Potom by to byla otázka toho, kdo by se z civilistů odvážil do věže jít. Ty ses odvážil. Vnikl si do věže násilně?“ zeptal se zprudka.

„Ano, jinak to nešlo,“ přiznal jsem.

Eret se zamračil a mlčel.

„Opravdu to jinak nešlo.“

„Jak to vypadalo, když si Zemi opouštěl?“

„Zmatek. Civilisti – jak vy říkáte – vtrhli do věže.“

„A to je tvoje vina,“ řekl tvrdě Eret.

„O co vám jde?“

„Přeskočil jsi významnější členy lidstva a narušil tak řád.“

„Jaký řád? A nikoho jsem nepřeskočil, jen jsem se chtěl zachránit,“ vysvětloval jsem.

Eret se tvářil zle a před dveřmi stále zůstávali ti ozbrojení muži. Jsem snad vězeň?

 „Řád, který funguje už tisíciletí, přeci. První jde nejužší elita, pak další významní a teprve potom...obyčejní lidé. Tak to prostě je. Víš, co je ale horší? Možná jsi zabránil se sem dostat komukoliv dalšímu.“

To jsem si neuvědomoval. Cítil jsem vinu, ale zároveň jsem si stále říkal, že mé činy byly logické. Každý se přeci chce zachránit. A kdyby „svíťáci“ sami nestříleli, ani já bych neútočil.

„Řád, ve kterém se zachrání jen někdo – ne každý, že?“

„Ano. Takže to chápeš.“

„A tím, že jsem tady, jsem to dokázal ne? Patřím k vám, patřím k elitě.“

„Aha, takže nechápeš. K elitě nepatřím ani já, ani nikdo tady. Elita přeci sídlí až nahoře!“

Ten chlap mě štval. Příšerně. Bláboly nad bláboly. Byl jsem v šoku.

„A to má být do prdele kde!?“ zařval jsem.

„Pojď ven,“ poručil a já šel.

„Támhle,“ ukázal Eret k Měsíčnímu nebi. Byla tam červená planeta. Vypadala menší než Měsíc z pohledu ze Země, ale rozeznával jsem jasně, na co se dívám. Jako dítě jsem četl o rudé planetě. O Marsu. A z jeho povrchu jasně zářila svítící tečka.

„Tohle je zlý sen,“ vydechl jsem.

„Ne, to je realita.“

Nechtělo se mi vůbec mluvit, ale Eret povídat naopak chtěl.

„Sice jsi zničil systém, který byl nastolen na Zemi, ale jak jsem říkal, máš můj obdiv, proto budeš mít stejná práva a šance jako mi ostatní zde.“

„Hm.“

„Takže časem se také vydáš k elitě,“ řekl skoro vesel Eret.

„To má být kdy?“

„Musíš odpracovat 300 000 hodin v dole. Těžíme Iridium, Palladium, získáváme Helium -3……“

Přestal jsem Ereta poslouchat. Uvědomoval jsem si, co se děje…co se stalo. Chtěl jsem víc. Zemřeli dva mí přátelé – jediní přátelé. Patrně se ze Země už nikdo nedostane – kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem chtěl víc. Že mi nestačilo být obyčejným člověkem, myslel jsem – chtěl jsem – být něčím víc. Patřit k „elitě“. A co je vlastně ta elita? Najednou jsem k nim nechtěl patřit ani za mák. Možná jsou na Marsu, možná ještě dál a dál. Možná ani neexistují.

Skončil jsem tak, jak to bývá – kdo chce víc, nemá nic.