Tertio Oculus (1/4)

                                         Tertio Oculus

 

                                                    1.

 

Z popelavě šedého nebe planety Gabron se snášely k zemi první zimní vločky. Normálně by Tom nadával, protože zdejší zimy jsou nesnesitelně dlouhé. Někdy i sedm měsíců. Teploty běžně padaly pod dvacet stupňů pod nulou. Jenže to letos nebude muset snášet. Odlétá pryč. Na dlouho a daleko.

„No není to krasavice?“ zeptal se kapitán Pitin a přátelsky poplácal Toma po rameni.

„Když to říkáte.“

Oba se dívali na mohutnou stavbu. Impozantní velikost monstra před nimi, jim brala dech. Skoro až k nebi stála vesmírná loď Fargo jako monument, který někdo vytesal do skály, která se dala zahlédnout na pozadí lešení obklopující doposud celé Fargo. Loď měla jednoduchý válcovitý tvar a byla přibližně sto osmdesát metrů dlouhá a osmnáct metrů široká. Modulární trup se u vrcholu zužoval a v těch místech se nacházela i pilotní kabina.

 „Vám se nelíbí?“ zeptal se znovu Pitin, jako by mu vadilo, že jeho zástupce se o jejich dopravním prostředku nevyjádřil obdivně.

„Ne, že by se mi nelíbila, ale vypadá jako každá druhá nákladní loď vyrobená v souhvězdí.“

Pitin se zašklebil. Jeho první mise, které bude kapitánovat. Prostě se mu „jeho“ loď musí líbit.

„To bude náš domov pro příštích několik týdnů. Tak proč o něm nemluvit obdivně?“

„Za pár týdnů ho totiž už asi budeme nenávidět,“ řekl Tom a tak trochu si pomyslel, že není moc rád, že kapitán bude zrovna Pitin, který z Gabronu ještě pořádně nevytáhl paty. On sám už totiž absolvoval pět vesmírných letů. Sice jenom jako pomocný pilot, ale zažil si to.

„To si nemyslím. Jsme přeci dospělí lidé. Navíc většina posádky už má bohaté zkušenosti s cestováním vesmírem.“

Tom pokrčil rameny. Kapitán se na let asi těší, on sám však ne. Jedinou jeho motivací k letu byly peníze. Každý je potřebuje. A za misi na Zemi jich vyplácela vláda opravdu hodně. Konečně bude moci být nezávislý. Koupí si pozemek v Zolandu – jediném stále zeleném kraji Gabronu. Začne tam žít a snad i založí rodinu. To byl jeho sen. A vlastně sen všech obyvatel této planety. Zoland není pro každého – jen pro bohaté.

„Moc toho nenamluvíte, Tome,“ řekl skoro vyčítavě Pitin.

„Omlouvám se, kapitáne. Myslel jsem již na zítřek.“

„Jo, to já taky. Všechno proběhne jak má, nemusíte mít obavy.“

Od Farga už odjížděla lešení a vesmírné plavidlo tak naplno vyniklo. Vypadalo jako střela. Jako střela, která čeká na výstřel.

„Nemám obavy, jen trpím nervozitou z dlouhého cestování,“ řekl Tom a dodal: „Uvidíme se zítra, jdu si ještě sbalit pár věcí. Na shledanou.“

„Na shledanou,“ řekl trochu udiveně Pitin. Očekával větší nadšení od svého zástupce, a on si jen tak odejde. Těšil se. Přál si už vyletět. A vrátit se. Získat vyšší postavení v letectvu. Jméno Pitin se tu bude skloňovat v těch nejvyšších kruzích. Byl kariérista, přiznával to a vůbec mu to nevadilo. Ani mu nepřišlo divné, že místo kapitána vesmírné lodi získal jen díky svému bratrovy, který byl členem vlády. Nepřišlo mu to divné, protože měl za to, že si to zaslouží. Dlouhých patnáct let létal s planetárními letadly, které dopravovaly lidi z jednoho kontinentu na druhý. Ve vesmíru byl jen jednou. Jako zástupce kapitána při letu na nedaleký měsíc Nived. To se událo před třemi měsíci. Pak už dostal místo ve Fargu. Ještě se podíval na „svou“ loď a šel stejně jako jeho zástupce domů.

Vločky dál padaly a šedá obloha byla čím dál tmavší s přicházejícím večerem.

 

Tom pozoroval ze svého bytu v pátém patře město a připadal si prázdný. Cítil smutek. Nebyl však smutný z toho, že opouští svůj domov, ale z toho, že ho to právě vůbec nemrzí. Nic ho tu nedrží. Desertin nevypadal nijak hezky. Město složené z jednotvárně postavených domů, které připomínaly svým tvarem vajíčko. Každá budova měla šest pater a mezi každou byl park s několika stromy a skvěle posekaným trávníkem. Jenže i tuhle vzácnou zeleň pokryje brzy sníh. Po hlavní ulici sem tam projelo nějaké vozidlo. Až na vzácné výjimky se jednalo o vládní vozidla mířící ke kosmodromu. Stmívalo se. Brzy se na obloze objeví Nived a Sihed, oba měsíce.

Pitinovi řekl, že si ještě potřebuje zabalit pár věcí – bylo jich opravdu jen pár. Nic moc neměl a většinu času strávil cestováním ve vesmírných lodích, případně se účastnil navigačních cvičení v Grassu nebo politických školení v Nestu.

Jen uniformu na výměnu, spodní prádlo, něco na spaní, sportovní soupravu oblečení a hlavně knihy. Tom patřil mezi nejčastější navštěvovatele Centrální knihovny. Četl všechno. Byl vděčný za každou knihu, byť třeba poničenou. Nejvíc se mu ale líbily temné příběhy, které kdysi psal Stephen King nebo J. A. Lindqvist. Knihy jsou dědictví, které lidem zůstalo jako vzpomínka na jejich domov – na Zemi. Jen díky těm psaným příběhům, vědí, jak to na ní vypadalo. Samozřejmě se dochovaly i fotografie a filmy, ale knihy byly vždy Tomovi nejbližší.

Žil sám. Neměl nikoho. Rodiče zemřeli, když ještě bydleli na Betronu, který však přepadli Debroňané a srovnali ho se zemí. Při těch vzpomínkách mu vždy vyhrkly slzy a pocítil i silnou nenávist vůči znepřáteleným lidem, kteří stojí proti celé Federaci pro obnovu lidstva - FPOL.

Poslední noc na Gabronu se mu zdálo o Zolandu.

Byl to sen o snu. Našetřit tolik peněz, aby si mohl koupit pozemek v těch věčně zelených krajích a živit se pěstováním ovoce a zeleniny. Zdálo se mu o domě, který tam snad jednou postaví. O rodině, kterou tam založí. O životě se smyslem. Prý je to ráj. Ráj pro vyvolené.

 

Deset hodin odpoledne a Tom už dorazil i se svými zavazadly do kosmodromu. Přicestoval vládním vozidlem, které pro něj přijelo v devět hodin. Kosmodrom stál několik kilometrů od Desertinu na rovinaté planině pokryté odumírající žlutou trávou. V dáli, se k nebi tyčily skály a vrchy pohoří Anka.

Na odpalovací rampě byla připravena Fargo, jejíž kovově šedý trup se leskl ve slunečním svitu. Jako by chtělo slunce popřát výpravě šťastný let. O přání se však měla postarat výprava vládních delegátů a senátorů všech spřátelených planet.

Kolem řídícího střediska kosmodromu se hemžila spousta lidí. Lidí v pracovních kombinézách, mužů a žen ve společenských oblecích, vojáků a dalších civilistů, které nevěděl Tom, kam zařadit. Stráži u vchodu do střediska se prokázal průkazem a vešel dovnitř. Zamířil do prvního patra, kde byla konferenční místnůstka.

V ní už seděla celá posádka letu, prezident FPOLu, velvyslanci ze spřátelených planet a ministr obrany Senderos.

Tom si sedl vedle ustaraně a nervózně vypadajícího muže. Jeho prošedivělé vlasy byly pečlivě sčesané do pěšinky a na čerstvě oholené tváři bylo možno najít stopy po říznutí. Tím mužem byl kapitán Pitin.

Sezení s prezidentem a velvyslanci nemělo žádný praktický účel – všechno podstatné už věděli, mělo to být jen morální povzbuzení od hlavy federace. Popřál štěstí, úspěšnou misi a nezapomněl připomenout, že po návratu budou volby. Než se však odebrali do kosmické lodi, promluvil Senderos.

„Hlavně dejte pozor na piráty. Jsou poslední dobou rozlezlí po celé galaxii.“

Prezident k tomu dodal také ještě jednu poznámku: „A dávejte dobrý pozor i na Debroňany. Možná se dozvěděli o naší expedici. Je možné, že vás budou chtít sledovat.“

Tohle zůstalo po celou cestu do lodi Tomovi v hlavě.

Debroňané.

Ti, co nechtěli federaci. Ti, co ukradli celou planetu a následně přepadávali okolní jen proto, aby narušili rozvoj federace. A ti, co mohou za smrt jeho rodičů.

Na jednu stranu si přál je potkat – a zkusit se alespoň trochu pomstít. Na druhou stranu si byl vědom, že jejich výprava nemá vojenské účely a Fargo není ani nijak zvlášť vyzbrojená.

 

O let se zajímali všichni obyvatelé Gabronu i ostatních planet federace. Byli tu novináři a spousta zvědavců, kteří přicestovali z Desertinu či z jiných měst. Tom si oddechl, když byl konečně uvnitř Farga. Bylo to tam tak – klidné.

Pilotní kabina byla kruhového tvaru, ostatně jako trup lodi a kolem dokola místnosti se nacházely řídící prvky lodi. Uprostřed kabiny byla umístěna vesmírná mapa a holografické zařízení, které pomáhalo při navigaci a dalších činnostech.

Jen co nastoupili všichni členové posádky, spojovací můstek z řídící věže kosmodromu se odpojil od Farga a okna pilotní kabiny se zatáhla černou ochranou plentou. Tom si sedl do svého sedadla. Před sebou měl monitor a ten zobrazoval dění na kosmodromu. Viděl, jak byli lidé nasměrováni na vzdálenější místa, kde byla postavená malá tribuna. Díval se kolem sebe, na své nové kolegy a také na Pitina, který se hodně potil a nevypadal, že by se cítil v pohodě. Proč sakra vybrali jeho?

 

Fargo odstartovalo. Cítili jen slabé vibrace, ale i tak se raději připoutali.

Posádku tvořilo sedmnáct lidí. Z toho osm jich mělo své místo v pilotní kabině. Ostatní se mohli v průběhu startu odebrat do svých kajut. Dva mechanici, dva skladníci a čtyři vojáci.

V centru lodi, tak měl své místo kapitán Pitin, jeho zástupce Tom, hlavní pilot, druhý pilot. Protože je vesmír plný nebezpečí, byli ve Fargu i vojáci a těm velel major Ron. U zbraňových systémů seděl poručík Adam. Členy posádky se staly i dvě ženy. Protože chtěl Gabron se Zemí navázat diplomatické vztahy, vyslala vláda na výpravu velvyslankyni Sáru Adamskou, která měla prý vynikající vyjednávací schopnosti, s posádkou se však během příprav na expedici vůbec nebavila. Působila chladně a odměřeně. Oproti ní druhá žena na Fargu jevila zájem se bavit a téměř všem mužům se velmi líbila. Brunetka s modrýma očima, dlouhýma nohama, štíhlým pasem a plným poprsím. Krásná a milá, taková byla Ina – bioložka, která měla jediný cíl. Získat pro Garbron včely.

Včely – důvod celé výpravy. Gabron totiž po pěti stech roků lidské přítomnosti začal ztrácet své opylovače. Rostoucí infrastruktura planety, těžba Gabronského uhlí a dalších surovin si vybírala svou daň. Domácí hmyz vymíral a s tím souvisela čím dál nižší úroda. Zimy byly dlouhé a v létě neměl kdo opylovat rostliny. Ty také chřadly a Gabron se začal na některých místech proměňovat v poušť. Planeta potřebovala zachránit své zemědělství a flóru. Proto byl vznesen nápad získat ze své prapůvodní domoviny Země včely. Ať už vzorek živých nebo jejich DNA. Gabron se chtěl zachránit.

 

                                                                 2.

 

„Kapitáne, vy se třesete jak želé. Jenom klid, už jsme ve volném vesmíru,“ zazněl řízný hlas majora Rona. Chlap vysoký bezmála dva metry a se širokými rameny a chlapáckou tváří se na Pitina koukal pobaveně a zároveň se znechucením.

Kapitán se nejprve podíval na Tomáše, pak si otřel zpocené čelo a otočil se směrem do místnosti.

„Hade, jak si vedeme?“ zeptal se Pitin.

„Výborně, všechno je v naprostém pořádku. Fargo šlape jako hodinky,“ odpověděl první pilot, kterému nikdo neřekl jinak než Had. Prý kvůli tomu jak dokázal s tím, co řídí manipulovat a překážkám se vyhýbal jako had. Mladý hubený muž s veselým tónem hlasu a špinavě blonďatými krátkými vlasy.

Pitin vypadal, že si výrazně oddechl.

„Omluvte mne, půjdu do své kajuty – vybalit si.“

Někdo se zasmál. Byl to Ron. Pitin se zarazil.

„Čemu se smějete?“

„Ničemu, běžte si vybalit.“

„Neříkejte mi, co mám dělat,“ řekl podrážděně kapitán a na čele mu vyrazil nový pot.

Ron stále držel svůj úsměv ve výsměšné poloze. Zadíval se Pitinovi do očí.

„Klid, kapitáne. Vždyť jsme teprve vyrazili. Přece se nebudeme nervovat hned na začátek cesty.“

Pitin odešel beze slova, ale celý rudý.

 

„Odstraňte plentu,“ poručil Tom, zástupce kapitána.

Druhý pilot – Randy, tak učinil.

Černá plenta zmizela z oken a za nimi se objevil vesmír v celé své kráse.

„Slušnej výhled,“ houkl obdivně Randy. Mladík, který kryl záda Hadovi už několikátou misi. Na rozdíl od prvního pilota byl při těle a obličej mu zdobily pihy.

„Docela nervák, ten váš kapitán,“ zazněl hlas majora Rona.

Tomovi přišlo, že je to směřováno na něj a pocítil, že má promluvit.

„Je to jeho první takhle důležitá mise, je trochu nervózní, ale zvládne to.“

Slyšel, jak se Ron uchechtl.

„Hezky se ho zastáváte, ale já poznám, když na to někdo nemá.“

„Tak proč jste něco neřekl, než se uzavřelo výběrové řízení na kapitána?“ zeptala se do té doby tichá velvyslankyně Sára Adamská.

„Bylo jasné, že vyberou jeho -  to snad víte,“ řekl Ron a významně na Sáru mrkl.

„To mrkání si nechte, to na mě neplatí. Nevím, že by bylo něco jasné.“

Od řídícího panelu se ozval první pilot Had. „Prý má konexe ve vládě.“

„Tak dost,“ snažil se utnout diskuzi Tom. „Je to váš kapitán, tak se podle toho chovejte. Nechci už nic slyšet.“

Ron se opět zasmál. „Krásně se ho zastáváte. Jako správný zástupce. Možná byste vy byl o mnoho lepší kapitán – nemyslíte?“

„O co vám jde?“

„Jen o to, že mě udivuje, kdo tu kapitánuje, a že vy mu věříte. Věříte mu?“

„Pokud vím, tak jste sice major, ale vaším úkolem v této misi je, starat se o naši bezpečnost…o nic víc.“

„Tak věříte mu?“

Tom cítil, že odpovědět musí. Byla to zákeřná otázka, takhle na začátek letu, ale všichni v pilotní kabině se na něj teď dívali.

„Ano, věřím,“ řekl jasně a klidně.

Ron pokýval hlavou a stále měl v tváři posměšný výraz.

 

Pitin si vybaloval. Trochu ho to uklidnilo, ale cítil vztek. Vztek, že se nechal poměrně rychle naštvat a že je v posádce vůbec někdo takový jako je Ron. Sotva opustili Gabron, hned zkouší provokovat. Ale proč? Chce snad převzít velení? Pitin viděl problém v tom, že v období vybírání posádky a příprav na let se vlastně vůbec mezi sebou neseznámili. Dostal jen složky jednotlivých členů a jejich popis. Ale to je málo. Vlastně je na palubě s úplně cizími lidmi. To Pitina děsilo. Už od dětství se totiž učil nikomu nevěřit. A zatím mu to v životě přinášelo ovoce. Nikoho si k sobě nepouštět má totiž velkou výhodu – na nikom vám nezáleží. Můžete se plně soustředit jen na sebe. Jenže nese to i negativum – neznáte lidi a neumíte s nimi zacházet. To je u kapitána posádky dost velké mínus a Pitin si to uvědomoval. Hodně spoléhal na svého zástupce Toma.

Kapitán si sedl ke svému diáři a zapsal do něj první záznam. Nebyl nijak zajímavý. Prostě start a začátek mise proběhl v pořádku a hladce.

Dopsal a vrátil se na velící můstek.

 

Když vešel, všichni se po něm podívali. Někteří zvědavě, jiní s lhostejností a Ron s nepředstíraným pohrdáním.

„Chtěl bych vám všem říci, že se omlouvám za mé předchozí chování, byl jsem trochu nervózní ze startu, jestli vše dobře proběhne. Rád bych vám – vlastně nám – popřál příjemný let a úspěšnou misi. Budeme tu spolu několik týdnů a bude to jistě náročné, avšak věřím, že to zvládneme.“

Potlesk sice nepřišel, ale zdálo se, že ve tvářích posádky je spokojenost. Tedy až na Rona, který vypadal spíš kapitánovými slovy pobaven. Po chvilce se zvedl a odešel z můstku.

Pitin si sedl na své místo a pohlédl na Toma.

„Začátek mise jsem asi moc nezvládl. Nesnažil se mě major zesměšnit před posádkou, když jsem byl pryč?“ zeptal se potichu kapitán.

Tom vzdechl. „Chce to víc klidu. Major je jak se zdá typické hovado, ale důležité je udržet nervy na uzdě. Ten chlap prostě jen rád provokuje.“

 

Fargo, fungovala, jak měla. V této fázi letu nebylo třeba do řízení jakkoliv zasahovat a posádka měla k dispozici vybavení lodi, aby se trochu rozptýlili. Fargo se mohlo pyšnit malým kinem, posilovnou, knihovnou a společenskou místností s barem, kulečníkem a šipkami. Každý měl navíc ve své kajutě počítač s bohatou filmotékou, knihami v elektronické podobě a hudební databází.

Na můstku zůstal jen kapitán, Tom, Had s Randym a Ina. Oba piloti obklopili bioložku a cosi jí vyprávěli. Jelikož se smála, asi ji dobře bavili.

Tom zaslechl jeden vtip, co vyprávěl Randy.

„U baru sedí smutnej chlap. Strašně smutnej. A vedle sebe má dvě krásný ženský. Blondýnku a brunetku. Pěkně obdařené a doslova se k němu lepí. Chlap má na rameni papouška, a když si poručí vodku – papoušek jí do sebe naráz kopne. A tak to jde půl hodiny, hodinu. Barman je z toho na větvi, a tak se zeptá: ʹPromiňte, pane, ale máte tu u sebe tak krásné ženy a přitom se vůbec nebavíte. A proč s sebou máte toho papouška, co pořád tak chlastá?ʹ No a chlap odpoví: ʹVíte, to máte tak. Chytil jsem zlatou rybku, hodil jsem ji zpátky do vody a měl právo na tři přání. Tak jsem si přál blondýnu, co by mě milovala, a brunetku, co by do mě byla taky blázen. Třetí přání ale bylo ale chybou. Chtěl jsem mít ptáka, co hodně vydrží.“

Jen, co Randy dořekl poslední větu, nastal hurónský smích. Tom se přistihl, že také vyprskl smíchy. Jen Pitin jako by nevnímal a přemýšlel, kdo ví o čem.

„Jste tak milí,“ chválila oba piloty smějící se Ina. Oči měla provokativní laškovné.

„A vy jste taky moc milá a krásná,“ řekl trochu se červenající Randy.

Ina se zasmála, Had se na svého kolegu trochu žárlivě zamračil.

„Děkuju…já jsem Ina. Budeme si tykat ne?“

„Nezašla bys na skleničku?“

Had vedle Randyho trochu posmutněl, protože on musel na můstku zůstat. A trochu ho žralo, že Randy to ví a přesto chce tu krásku odvést pryč.

„Jasně, moc ráda,“ usmála se bioložka.

„Promiň, kamaráde, snad ti to nevadí,“ řekl Hadovi Randy.

„On nemůže s námi?“ podivila se Ina.

Hadovi bylo milé, že by chtěla, aby šel s nimi.

„To je v pořádku, jen běžte. Já tě Ino, pozvu zase třeba zítra.“

„Zatím ahoj,“ pozdravil Randy.

Tom chtě nechtě je pozoroval. Byli příliš hlasití, než aby to mohl ignorovat. Zachytili jeho pohled.

„Nepůjdete s námi?“

Ina se i při této obyčejné otázce tak hezky usmála, že šance na negativní Tomovu odpověď se rovnala nule.

„Moc rád slečno.“

Randy nevypadal, že by měl kdovíjakou radost, a když se podíval na svého kamaráda Hada, spatřil jeho škodolibý úšklebek.

 

Společenská místnost se nacházela hned vedle ubytovacích kajut a měla podobu středně velké místnosti, kde měl své místo kulečníkový stůl, na stěně visely tři šipkařské terče a kolem malého baru stálo pět stoliček. Také tu byly dva stoly a k jednomu z nich si sedla nově příchozí trojice. Tom, Randy a Ina.

U baru seděli čtyři vojáci i se svým velitelem Ronem a s oběma skladníky, bratry Dominem a Tominem. Ron vypadal spokojeně a fungoval i jako barman. Tom zaslechl něco o politice. Patrně vojáci probírali budoucí volby, na které by mělo dojít po jejich návratu na Gabron. Sotva však všichni přítomní zaregistrovali Inu, na chvilku ztichli.

Tom jejich hladové pohledy doslova cítil. Kdyby mohli tak by se uslintali k smrti. Ina si byla vědoma své atraktivnosti a horní tři knoflíčky její bílé halenky nechala rozepnuté. Příjemným hlasem pozdravila muže u baru a ani ne za minutu měla na stole drink.

Ron se usmál: „Pozornost podniku.“

„A my budeme na suchu?“ zeptal se podrážděně Randy.

Ina se usmívala, to jí šlo dobře a vlastně člověk neměl šanci odhadnout, co se jí honí hlavou, smála se pořád a na každého.

„Neboj, Randy. Pan barman to jistě napraví,“ řekla bioložka a letmo se dotkla Randyho ruky. Ten rázem zrudnul a nejistě se usmál. Tomovi přišlo, že ta dívka si velmi ráda hraje. A vycítila, že Randy nechá se sebou manipulovat.

„Hned to bude. Ale jen kvůli vám, kdyby bylo po mém, zůstanou ti dva na suchu,“ pronesl nabubřele Ron. Vzápětí však dodal směrem k Tomovi a Randymu: „To byla sranda, jasný?“

„Zajímavej chlápek. Nejdřív se nabourává do našeho kapitána a pak je tu jak milius,“ podivoval se Randy.

„Každý není takový, jaký se zdá na první pohled.“

Ina se na Toma zadívala. „A jaký jste vy, Tome?“

„Nerad o sobě mluvím.“

„Něco skrýváte?“

Tom se zasmál. Pak mu na stole přistálo pivo.

„Tady to je, šééfe,“ řekl velkolepě Ron.

„Děkuju.“

Ina Toma nenechala se napít.

„Tak jaký jste?“

Tom se zamyslel – na dlouho.

Ina vyprskla smíchy, když už na jeho odpověď čekali dvě minuty.

„To bude nějaké super extra brutal velké sebehodnocení,“ řekl Randy.

„Tak tedy,“ ukončil své dumání nad sebou Tom. „Řekl bych, že jsem hlavně a především…naprosto úžasný.“

Pak se Tom dlouze napil z půllitru a založil ruce.

„No a to je všechno.“

Randy se začal smát a Ina ho zanedlouho napodobila.

„A jaká jste vy, Ino?“ vrátil bioložce zvědavost.

Kráska si odhrnula pramínek vlasů za ucho a napila se drinku.

„Jsem nebezpečná, zlá, hodná, nezávislá a miluju včely.“

Randy se zasekl. „Nebezpečná a zlá?“

„Ano. Neuraž se, ale jsem nebezpečná pro takové milé kluky, jako jsi ty.“

Řekla to klidně a vřele. Randy vypadal trochu zklamaně a asi se i styděl.

„To je hodně upřímná odpověď,“ řekl Tom.

„Jedna z mých lepších vlastností,“ usmála se Ina.

„A jaké jsou ty další?“

„Jste nějaký zvědavý, pane zástupce kapitána. Jsem vášnivá, komunikativní a tak dále. Zbytek si nechám pro sebe.“

Randy dál cucal pivo a zdál se být trochu bez nálady.

O kousek dál se odehrával jiný rozhovor.

 

„Na Zemi bych se být vámi moc netěšil,“ říkal jednoznačně Adam, poručík, který měl na starost zbraňové systémy lodě.

Ron do sebe kopl už několikátého panáka vodky, a i když se tvářil, že poručík povídá naprosté kraviny, mlčel. Byl zvědav, jak se jeho vojáci dokáží spolu bavit. Stmelování kolektivu je důležitá věc.

„Proč by ses netěšil? Vždyť je to cíl naší mise. Doletíme tam, přistaneme, seženeme včely a frnk zpátky domů,“ divil se Adamovu názoru Jorn, voják, který zastával i roli lodního lékaře.

„Jde o to, jestli nás nechají vůbec přistát, a když jo, tak jestli si nás tam už nenechají.“

Ron se usmíval.

„Proč by jako neměli?“ vmísil se Varan, jeden ze skladníků. Už měl celkem dost vypito, ale v jeho případě to bylo celkem jedno. Skladníci mají v podstatě až do příletu na Zem volno.

„Na Zemi vládne totiž jakýsi Chán. Prý je to neomezený vládce a vládne tvrdou rukou. Zřídil policejní systém, ve kterém je vše podřízeno absolutní nekriminalitě a poslušnosti občanů. Těžko říct, jak to funguje, protože o Zemi máme jen málo informací. On si je totiž Chán dobře hlídá.“

Varan převrhl sklenici a čirá tekutina se rozlila po barové desce. Ron se zašklebil otráveně, ale hned si našel hadr na utření. Varan si snad ani ničeho nevšiml.

„To je blbost. Neeemůže existovat s..systém kde neeexistuje kriminalita.“

„Může,“ řekl důrazně další z vojáků Sakis. „Takový systém však může ukočírovat jen ten, kdo jedná jako zločinec. Vraždí, podvádí, tyranizuje. Pak může udržet systém, kde není mezi obyčejnými lidmi kriminalita.“

„Kraviinaa!“

„Sakis má pravdu,“ řekl Adam. „A protože Chán bude nejspíš hroznej saďour, prý se mu to daří.“

„No vypomáhá si jednou dost užitečnou věcí,“ přilil do diskuze další impulz Ron, který právě utřel vodku z barové desky.

Varan už opíral hlavu o barový stůl a nevěděl o světě.

„Jakou?“ zeptal se Sakis.

„Magií temnou jak noc. Chán prý ovládá magickou moc a psychokinetické schopnosti. Ví o všem, co se na Zemi děje. Když se dozví, že má někdo rebelské myšlenky, pošle k němu policii a ta se o něj postará. Nemusím snad dodávat, že se soudem se nezdržuje.“

„To je trochu přitažené za vlasy ne?“ divil se Adam.

„Jo je, dělal jsem si prdel,“ odpověděl Ron a začal se smát. A smáli se všichni u baru. Po chvilce major řekl: „To, co říkal Adam, jsou jen povídačky, které se šíří po celém souhvězdí. Dle mého na tom není pravdy ani zbla.“

„No a jak to teda je?“ ptal se Sakis.

„V tom to právě je. To nikdo pořádně neví. Chána nikdo nikdy neviděl, ani se neví, zda je skutečný. Zprávy ze Země vždycky působí, jako by je psal robot. Každopádně se tam musíme chovat nanejvíš opatrně a uctivě. Nedávno se tam snažil přistát nějaký zbloudilý obchodník – já bych řekl spíš totální blázen – no a tak ho usmažili nějakým paprskem, ještě než se dostal za Mars.“

„Takže jsem měl zčásti pravdu,“ ospravedlňoval se Adam.

„Na každém šprochu, pravdy trochu,“ řekl mu na to Ron.

„To znamená co?“

„To je jedno prastaré Pozemské rčení. Našel jsem to v jedné knize o Zemi a zalíbilo se mi to.“

 

Večer se podle hodin změnil v noc, avšak na vesmírné lodi je těžké rozpoznat, co je co. Ráno nebo večer, z okna uvidíte vždy jenom nekonečnou čerň vesmíru.

Major Ron si ve své kajutě otevřel láhev whiskey, kterou dostal od ministra Senderose s tím, aby udělal vše pro to, aby Fargo splnilo misi – a aby hlídal kapitána Pitina. Láhev toho zrzavého moku byla prý nesmírně cenná a Senderos mu radil, ať ji řádně vychutnává. Byla totiž několik staletí stará a pocházela ještě ze Země – teda říkali mu to. Každopádně je dobrá, pochvaloval si Ron. První den letu mu odhalil mnohé – přesně jak si plánoval. Je zvláštní, jak se jednotlivé slabiny lidí odhalí tak rychle. Jde o to umět je vysledovat. A to Ron uměl výborně. Avšak i když ho na jednu stranu těšilo, že s Pitinem si v podstatě může kdykoliv vytřít zadek, na stranu druhou ho to děsilo. Nemohl ho zbavit velení. Ten sráč má totiž bratříčka ve vládě a tak kapitánem zůstane tak jako tak. Prostě ho budu muset hlídat, ať mise dopadne dobře.

Zítra bude první těžký den. Respektive možná. Protože třeba se vůbec nic nestane.

Vletí do Heningova pásu, což je území asteroidů a malých planetek, které vznikly po dávné kolizi dvou velkých vesmírných objektů. Tady však začíná i území pirátů a různých šílenců, kteří odmítli žít na území Federace nebo přijmou vlajku Debronu. V pásu se už ztratilo mnoho a mnoho lodí. I proto dostala posláním nákladní loď Fargo na palubu několik Ronových vojáků. A při boji má právo mít absolutní velení na lodi. Snad nebude dělat Pitin problémy,….a ten jeho zástupce taky. Ten se totiž zdál Ronovi až nepříjemně chytrý.