Třída Speciál

„Ještě jednu rundu, a na mě!“ zavolal jsem na vrchního. „To víte, kluci, syn se musí oslavit.“
U stolu zazněl souhlasný halas. „Seš kanón,“ pokýval Vašek hlavou. „Dobře vím, co takové pískle obnáší.“ Až do včerejška byl v naší partě jediným otcem a tím víc, jeho uznání těšilo.
Vrchní donesl pět velkých sklenek a významně pohlédl na můj kreditník. Dnes mi to však bylo jedno. Měl jsem ho naditý mimořádnými poukázkami, které jsem získal výměnou za poukaz do Lunárních lázní. Vyndal jsem šest kupónů. „Dejte si jednu na mě,“ nabídl jsem mu velkoryse. Celý se rozzářil. „Díky.“ Sklonil se ke mně a tiše zašeptal: „Sedněte si k trojce, ta je hluchá.“
S pochopením jsem na něj mrkl, pozvedl sklenku a z plna hrdla zahlaholil: „Tak na zdraví mého syna! Ať mi roste k radosti a ke spokojenosti moudré Populační komise.“

Přesedli jsme si k třetímu stolu a vesele pokračovali v pánské jízdě. Byli jsme dost rozparáděni, když se na mě Pepan obrátil: „Slyšel jsem, že pořídit si dítě dá pěknou fušku?“
„Jo. V poslední době začal odbor regulace porodnosti dělat děsné ciráty. Těch žádostí a povolení! Strašný,“ ušklíbl jsem se při vzpomínce na podstoupenou kalvárii.
„Máš pravdu,“ souhlasil Vašek. „Nebýt ženy, málem jsem to tenkrát vzdal. Jenomže Božka byla touhou po dítěti přímo posedlá.“
„Moje by chtěla holčičku, ale já si zatím netroufám. Co zpřísnili výběrové řízení, je to moc těžký,“ postěžoval si Karel a Luboš jen rezignovaně mávl rukou.
Dobrá nálada se vytratila. Kamarádi seděli jako zmoklé slepice a trochu obdivně, ale hlavně závistivě se dívali na mě, co by novopečeného otce. Chápal jsem jejich pocity a bylo mi jich líto.
„Poslyšte, kluci, já vám řeknu, co vás čeká, když si ženská vezme do hlavy, že chce mimino.“ Tato vzpomínka mě natolik rozrušila, že jsem znovu objednal.

„Zítra tě čekají na odboru regulace porodnosti,“ postavila mě manželka před hotovou věc.
„Ale já …“ koktal jsem zaskočený nečekanou zprávou.
„V osm,“ řekla hlasem nepřipouštějícím žádný odpor. Když viděla mé rozpaky, přitiskla se mazlivě ke mně: „Ty to dokážeš, žádný strach.“
Měl jsem sice pochybnosti, ale pod polibky jsem tál jako vosk. Nemůžu přece zklamat její důvěru. „To víš, že dokážu,“ řekl jsem rozhodně.
Ráno jsem si oblékl parádní oblek a s tlukoucím srdcem se vydal do jámy lvové. Včerejší rozhodnost se pomalu vytrácela. Čert ví, kolik kanceláří jsem obešel a několikrát i se spoustou lejster, než jsem mohl před komisí přednést svou žádost. Odměnili mě křížovým výslechem. Pohledem mučedníka jsem sledoval narůstající haldu formulářů a dotazníků, které bude potřeba vyplnit, opět nechat schválit a hlavně sehnat další doporučení. „Je toho nějak moc,“ vzdychl jsem, naneštěstí příliš hlasitě.
„Co byste nechtěl!“ utrhla se na mě pracovnice Populační komise. „Mít dítě je velká zodpovědnost. Takové právo společnost uděluje jen zdravotně a morálně zdatným občanům. Je pro vás ctí, že jste vůbec postoupil až k nám.“
„Promiňte, já vím.“ Byl jsem červený jako rak a v tu chvíli jsem si připadal strašně provinile.
„Dítě chce každý, ale něco pro něj udělat…“ pokračovala rozhořčená Xantipa za předsednickým stolem. „Inu, mužský!“
Psychicky zdeptaný, ukládal jsem spisy do tašky, neustále sledován ostřížím zrakem pobouřené úřednice, která bez přestání mentorovala: „Řádně vyplnit, zajistit potřebná osvědčení a potom se dostavíte na psychoadaptační testy. Tam už bude záležet jenom na vašich schopnostech.“
Poděkoval jsem, rychle vypadl a za dveřmi si zhluboka oddechl. To jsem ještě netušil, do čeho se hrnu.

V příštích dnech jsme s manželkou absolvovali úmorné turné po různých institucích. Nejdůležitější pro nás byly výsledky z genebanky. Naštěstí dopadly lépe, než jsme čekali. Když nám sdělili, že můžeme mít dítě, a dokonce třídy Speciál, manželka se radostí rozbrečela. Taková šance! Speciál má lehčí život. Je předurčený na vedoucí místa, s vyšším platem a bonovým zvýhodněním. Jistě, existuje i třída Génius, ale víte, kolik se v ní rodí dětí? Málo! Moc málo! Případné výjimky si genetici piplají v optimálních podmínkách.

Stále více se blížil čas rozhodující zkoušky. Adaptační testy mě strašily snad i ve spaní. Stačí totiž menší zádrhel, aby veškeré snažení přišlo vniveč. Studovali jsme proto odbornou literaturu a zpovídali známé, kteří se už stali rodiči. Než se před námi začali zamykat, získali jsme mnoho cenných informací. Přesto nás pozvání na psychooddělení značně rozrušilo. Testy trvaly týden a dělali jsme je každý zvlášť. Žádná pomoc, žádná rada. A co si na nás vymysleli, bylo pravé peklo.

Dostal jsem sto základních bodů a za každou chybu se nějaké strhávaly. Pokud jsem chtěl získat otcovský certifikát, muselo mi jich zbýt nejméně osmdesát šest.
O první dva body mě připravilo špatné přebalování. To se však časem poddalo. Mnohem horší bylo vstávání. Nahraný pláč mě budil v nejnepříjemnější hodinu. Hodnotili nejen rychlost, ale dokonce záleželo i na intonaci hlasu, s jakou promlouvám na robě. Další trojka byla v háji a navíc jsem se celý týden pořádně nevyspal. No, a potom přišel bonbónek Zkouška odolnosti na zápach. Pánové, roky dělám v syntetických bílkovinách a tam také nevoní fialky, ovšem tohle byl tak příšerný smrad, že zkažená syntvejce jsou proti tomu jemnou kolínskou. Když mi ten odér pustili při jídle, byl jsem na umření. A to nemluvím o mytí zaneřáděné figuríny. Ztratil jsem osm bodů a pět kilo k tomu. Řeknu vám, že v tu chvíli bych se nejraději ztratil i já. Poslední bodík mi strhli za to, že jsem nedělal dost něžně ťu, ťu, ťu a ňu, ňu, ňu. Vešel jsem se do limitu s odřenýma ušima. Manželka dopadla podstatně lépe, ale ženským … ženským pomáhá příroda.

Jakmile týdenní očistec skončil, pozvali všechny úspěšné adepty na pohovor. V krátkosti ocenili naše počínání, přidali kupu rad a pokynů. Cítili jsme se báječně. To jsme my, vyvoleni, říkali jsme si v duchu a pózovali jako na módní přehlídce. Slavnostně nám předali identifikační karty našich budoucích potomků a bylo po parádě. Pak už jsme jen netrpělivě čekali na oznámení z inkubační jednotky, že si máme vyzvednout dítě.

Vytáhl jsem holografii svého syna. „Tak se, hošani, podívejte! Není fešák?!“
Obrázek koloval za obdivných povzdechů. „Však můj kluk se má taky k světu,“ ozval se Venca žárlivě a cpal nám pod nos snímek své ratolesti. Porovnávali jsme oba naháče. Chlapi na tyhle věci nemají ten správný pohled, přesto však kamarádi uznali, že můj synátor má pěknější pleť. Vzal jsem holografii, pohladil na ní kluka po holém zadečku, a s pýchou jsem řekl: „To víte, pánové, Speciál je Speciál. A jemu ta modrá barva náramně sluší.“