Hrdina-tvůrce zkázy

Stojím zde, na starém opuštěným železničním mostu, spíš na tom co z něj zbylo. Stejně jako před lety, když ještě stál. Pořád jsem na tohle místo chodil přemýšlet. Když už jsem si nevěděl rady, byl jsem zde a řešení najednou přišlo. Stejně jako ten nápad. Ten zatracený nápad co všechno změnil.

 

Pracoval jsem tehdy v laboratořích Federace, kdesi v Číně poblíž Hongkongu. Ve stejném komplexu ve kterém probíhala  výroba Energitu pro ty stovky zbrojních fabrik produkujících tisíce tanků T85E a dalších smrtících strojů. I teď v dobách míru Federace pořád zbrojila. Moc jsem se tehdy o to nezajímal, byl jsem mladý, plný ideálů a věrný matičce Rusi.

Genetická modifikace bakterií pro urychlení rozpadu radioaktivních prvků. To byl název mého projektu, mé práce. Jaderné elektrárny byli již dávno zastaralé a vyřazeny z provozu. Na skladování jaderného odpadu již téměř nezbylo místo, nesčetné množství jaderných krytů bylo přestavěno na skladiště a pořád to bylo málo. O těch jaderných střelách co jenom rezivěly v silech a byli ponechány napospas času ani nemluvím. Vždyť co s nimi? Když se po téměř třiceti letech od objevu Energitu staly neúčinnými. Ale zpět k mé práci.Pokoušeli jsme se modifikovat bakterie tak aby místo lidské tkáně napadali a rozkládali radioaktivní odpad.

Kéž bych tehdy věděl jakou zkázu to způsobí. Pořád jsem obdivoval vědce z komplexu Plamja jenž stály u zrodu Energitu. Byli to mí hrdinové, a já…. Já chtěl být jako oni. Udělat něco čím se zapíšu do dějin, změnit svět. Když se nad tím zamyslím, tak se mi to i splnilo. Změnil jsem svět a každý člověk, každý kdo přežil si mně pamatuje. Jenom ne tak jak bych chtěl. 

Nejhorší na výzkumu byli ty nečekaný překážky. Pokaždé když byli prvotní testy v laboratorních podmínkách příznivé a výsledky vypadali nadějně, najednou skončili ve slepé uličce. Nezáleželo na tom jestli se jednotlivé buňky pod vplyvem kyslíku začaly rozpadat, nebo úrovně radiace, které na rozdíl od kontrolovaného experimentu nebyli stabilní a zastavovali reprodukci bakterií. Nebyl by sice problém pořád vyrábět další a tak po kouscích zlikvidovat celý odpad. Ale nové bakterie by kromě odpadu museli rozložit i předchozí, teď již uhynuté a radioaktivní bakterie. Tím jsme se dostávaly do nekonečné smyčky se kterou rostla i cena. To se představitelům vlády moc nelíbilo. Tak to šlo den za dnem, týden za týdnem. Po roku neúspěchů jsem toho už měl plný zuby, vzal jsem si volno a vydal se na mé oblíbený místo. Stará opuštěná železniční stanice. Rozpadlá a poznamenaná časem, vždy jsem se zde cítil nejlíp a dobře se mi tu přemýšlelo. Procházel jsem rozpadlou čekárnou, po starých rezivých kolejích. Takhle v noci zde byl úplný klid. Jenom Hong Kong svítil z dálky a prozařoval temnotu noci. Zvuky městského ruchu ke mně doléhaly jak ozvěny z dálky. Pak to přišlo, jako záře jaderné bomby, jako zážeh reaktoru se mi rozsvítilo. Ihned jsem naskočil do auta a rychlostí blesku se vydal do labáku.  O týden později již probíhali první testy mimo labák . Staré raketové silo a jaderná střela, to bal testovací objekt A.

 

Bylo to úžasné. Stát tam, za tím sklem a pozorovat to všechno. Jaderný materiál nám doslova mizel před očima. Bakterie se množili geometrickou radou a redukovali jaderný odpad na sub atomární úrovni. Ručičky přístrojů pomalu klesaly k nule a po pár minutách již nevykazovali žádnou radiaci. Všichni jen s úžasem zírali, beze slova, bez dychu a pak propukl jásot. Oslavovali mě jako hrdinu, tiskové konference, přednášky, večírky.

Ale sláva zatemňuje mysl. A já zapomněl na to co jsem vždy uměl nejlíp, myslet dopředu, předvídat důsledky. Tehdy mě to nenapadlo, ale mnělo. Přišel jsem na to až když bylo pozdě. Byla to taková oslava, stejná jak ty před ní, alespoň pokud jsem nepotkal generále Igdaněva. Mluvili jsme spolu jako obvykle, nové projekty, pochvaly, uznání a tak podobně. Ale ta jeho poslední věta mnou projela jako nůž.

„Děkuji ti Alexeji, ve jménu celé Federace. Bez tebe by jsme nikdy nezískali takovou zbraň.“

Pak odešel, ale já tam zůstal stát. Zamrzl jsem, hudba hrála, lidé chodili kolem a já uprostřed toho všeho stál jako socha a bezduše zíral před sebe. Zbraň…zbraň…zbraň. Znělo mi dokola v mysli. Všechna sláva a uznání, to vše pro mě již nebylo důležité. Když si vzpomenu z jakým nadšením jsem ten projekt před lety spouštěl. Věřil jsem, věřil, že dělám správnou věc. Chtěl jsem jenom pomoct, zachránit lidstvo a teď… Teď se z mého snu stala noční můra, ale to nejhorší mnělo teprve přijít.

Ještě ten den jsem podal výpověď a odmítl z nechutí i všechny další projekty co se nabízely. Můj vedoucí byl zklamán, z mého odchodu a ztráty tak skvělého vědce. A mí kolegové? Ti na tím jenom kroutili hlavou a nechápaly mé rozhodnutí. Sbalil jsem si těch pár věcí co mi zbylo nasedl do auta a zmizel. Zmizel za hranice, pryč z Federace, daleko od velkých měst, daleko od lidí, daleko od všech. Zde v lesích jsem mněl svůj starý zrub. Utekl jsem, zbaběle utekl, nebyla jiná možnost.

Dělej co ti říkáme a bude se ti žít dobře.

Pracuj nad limit a budeš se mít ještě lépe.

Postav se proti nám a nikdo o tobě neuslyší.

To byl zákon Federace. Nikde nenapsán, nikým nevyřčen, ale všemi moc dobře znám.

 

Po pár týdnech přišla ta zpráva. Ta zpráva co zahubila i poslední zbytky naděje co ve mně ještě zbyla. Teroristický útok v centru Moskvy. Ale já věděl že je to lež, věděl jsem co tam leží pod zemí. Stačil mi jeden pohled na ty záběry a věděl jsem že je to má vina. Vehnalo mi to slzy do očí. Ty rezivý vraky, co zbyly z aut. Ty bortící se mrakodrapy, které již nezvládly nápor své vlastní váhy, poté co byla ocelová výztuž rozežrána. A šířilo se to ohromně rychle. V průběhu pár dnů to zasáhlo celý svět. Díky stožárům vysokého napětí se to po vedení šířilo všude. Po kabelech, přes zásuvky proniklo do každého domu. A transatlantické kabely, ve kterých ještě nedávno svištěly rychlostí světla TB dat, posloužili pro přenos bakterií za oceán. Nakonec se to začalo šířit i vzduchem, ale to již byla stejně všechna zkáza dokonána. Viděl jsem jak se Eiffelovka celá zrezlá a téměř rozpadlá řítí k zemi. Jak se most Golden Gate rozpadá na kusy a mizí kdesi v hlubině.

Mohl jsem sledovat jak televizní stanice jedna po druhé přestávají vysílat. Pár týdnů se mi dařilo udržovat kontakt ze světem na radiových vlnách. Ale i ty postupně utichaly, pak nezbyl nikdo kdo by na mé volání odpověděl.

Po týdnech, zkáza dorazila i sem, byl jsem daleko od civilizace takže trvalo déle než to dorazilo ke mně. Přišlo to z jedním závanem větru. Přímo před očima se mi má věrná V3S, která projela všude a spálila cokoliv od směsi oleje, nafty a brzdové kapaliny až po metanol s acetonem, teď však vybavena moderním Energitovým generátorem rozpadala na kusy. Koroze postupovala od zadní části a stravovala všechny kovové díly. Za pár minut z ní moc nezbylo, jen kupa plastů a gum. Generátor ještě chvíli odolával, ale i ten nakonec podlehl zkáze.

Jen jsem si povzdech a šel dovnitř. Sedl jsem si na postel a otevřel láhev vodky, brzy jsem se však ocitl na zemi. Skrutky které držely nohy postele na svém místě se rozpadly a tak vyhrála gravitace. I celá tahle bouda již praská. Kov který držel tuhle kupu dříví pohromadě také pomalu mizí, ale já na to kašlu a sedím tam dál. Stejně se to všechno děje jenom kvůli mně. Ať mně to klidně zavalí alespoň budu mít v pekle klid.

 

„Hej Nikkolsne! Alexeji! Vstávej!“

Otevřu oči, mžourám kolem sebe. Jsem v labáku, ve svém starém labáku. S kovovým stolem a židlemi a světlem a počítačem. Vladimir na mně zmateně kouká.

„Snažil jsem se tě vzbudit snad deset minut. Co je to s tebou?“

„Jenom jsem nějak utahaný.“

„To jsi celý ty. Dělat ve dne v noci co? Pojď jdeme oslavovat.“

„Cože to?!“

„No přece 30. výročí objevu Energitu. Vypadáš jako bys to oslavil již včera.“

To mně dokonale probralo. Již jsem věděl co je za den. A věděl co musím udělat. Věděl jsem že to nikdo nikdy nepochopí.

 

 

 

 

Ve dvě hodiny v noci místního času otřásl komplexem laboratoří výbuch. Výpadek chladícího systému způsobil nekontrolovatelný nárůst  teploty uvnitř reaktoru který dodával elektřinu pro celý komplex. Následní kolaps pláště byl jenom otázkou času. Uvolněná plazma srovnala se zemí desítky čtverečných km. Dle průběžných informací se v čase exploze v komplexu nacházel pouze jeden pracovník. Jde o Alexeje Nikkolsna který vedl oddělení metalurgie. Důvod pro který se Nikkolson v noci nacházel v komplexu a ani příčiny nehody nejsou zatím známé.