Stanice Hvězdná

Budím se. I když je chladná noc, triko se mi lepí na tělo a mokrý prostěradlo mě studí do zad. Nechávám se oslnit displejem mýho mobilu, abych zjistil, že je sotva půl druhý a já mám pocit, jako bych tuhle noc už neměl spát. Zvedám se, ze skříně vybírám suchý tričko a cestou do kuchyně si ho oblékám. V kuchyni si potmě natáčím sklenici vody a poté druhou. Ze zářící lednice na mě kouká jen osamělá krabice pomerančovýho džusu, balení šesti vajec a kečup. Lednici zase zavírám, z kuchyňskýho stolu beru krabičku cigaret a vycházím na balkón.

Nadechuju se nočního vzduchu a cítím, jak mi naskakuje husí kůže. Přivírám za sebou dveře, opírám se o ledové zábradlí a prohlížím si noční sídliště. Lampy, chodníky, popelnice, je klid. Z krabičky vybírám cigaretu a zapalovač, zapaluju si a plním svý plíce kouřem. Výsledek přichází okamžitě a život konečně dostává příchuť.

Jednu z těch příchutí co život občas mívá. Měnících se a pomíjivých. Často jen stěží postřehnutelných, někdy všudypřítomných a intenzivních. Někdy nás obklopují týdny, jindy se jich nadechneme jen jednou a jako závan levný voňavky zase mizí.

Jako děti jsme svět vnímali odlišně každý den. Jako by se měnil. Nebo se měnili my. Ikdyž nejspíš jsou to jen jeho, pro nás doposud neznámý, části a kombinace těch částí, co tak vzrušují naše vědomí. Proto, nejspíš, svět časem, pro každého z nás, nevyhnutelně přichází spolu s pro nás dosud neobjeveným i o tu nepopsatelnou chuť, a aniž bychom si to sami vlastně uvědomovali, se mění jen v mdlý přelud. Jako ten nejúžasnější obraz, hrající milionem odstínů, který jste si prohlíželi příliš dlouho.

Někteří lidi to z počátku vnímaj a ze všech sil se snaží najít příchutě, který ještě neochutnali. Cestujou, učí se a hledaj věci a zážitky, se kterýma se ještě nesetkali. Nepomáhá to. Jsou to jen variace na svět, na kterej se koukaj už moc dlouho.

Jako dítěti mi táta dal číst jednu z knížek, který četl ještě jako malej. Je to pro mě jeden z těch kýčů, co vám z nějakýho důvodu jako jedna z mála jasných vzpomínek na dětství uvízl v paměti a v průběhu života pak někdy probleskává na povrch.

Pamatuju si, že to byl starej, páchnoucí paperback, obalenej v zažloutlým obalu na sešity, co měl na titulní stránce kýčovitou dětskou ilustraci, do které byl vnořenej nápis Stanice Hvězdná.

Nesnášel jsem ji. Tehdy. Teda – nesnášel jsem knížky obecně a četl jsem ji vlastně z donucení, ale hlavně byla o vesmíru a vesmír mě, jako všechny děti, děsil. Děsila mě představa obrovskýho, neznámýho světa, do kterýho jsem se narodil, natož představa nekonečnýho množství takovejch světů.

Z příběhu samotnýho si pamatuju jen matný útržky a čmouhy. A hlavně tu atmosféru. I když si stejně myslím, že pokud bych tu knížku vzal do ruky dnes, tak bych zjistil, že v ní je, dost možná, něco úplně jinýho. Se všema vzpomínkama to tak totiž je - že rostou, dospívají a mění se s námi. To, co se mi tak vybavuje je příběh o chlapci, který se ocitne na nástupišti plném podivných lidí, kteří vystupují z kusu hvězdné oblohy uprostřed. Pak smlouva s hvězdami a taky administrativní pracovnice, se kterou není něco v pořádku.

Co kdybychom fakt mohli? Kolik lidí by přestoupilo? Někam na další svět, aby mohli znovu ochutnat život. A když by se chutě začali vytrácet, tak ještě jednou. Donekonečna.

…

To je blbost. Mrznu.

O zábradlí típám cigaretu a naproti jednomu z měsíců posílám oblak kouře.