Novodobá utopie

Stála tam - na prahu nového tisíciletí. Dívala se dolů na ty zarmoucené plačící tváře.
„Kdo jsou ti lidé?“ ptala se pořád dokola. Oni ale nebyli sto odpovědět. „Kdo jsme?“ ptali se neustále svých odrazů v zrcadle. Zlobili se na ostatní, že jsou tak zlomyslní a nechtějí jim to povědět.
„Proč mi neodpovíš? Hm?“ drželi pod krkem jeden druhého.
„Nevím, já nevím,“ bránili se druzí.

A najednou se na zemi snesl oblak světelného prachu. Částečka po částečce dopadala na všechny dokola. Ztuhli. Nemohli hýbat svaly. Podívali se nahoru. Projela jimi veliká horkost a úleva. Podívali se znovu na to, co že to předtím vlastně dělali.

Jeden - svíraje právě skleničku s whisky, se podíval. Lekl se. Srdce mu poskočilo hrůzou. Podíval se vedle sebe. Stála tam postava. A druhá a třetí a čtvrtá.
„Kdo – kdo jste?“ polekaně se ptal.
Neodpověděli. Jedna z těch postav k němu přistoupila. Chytla jeho hlavu do dlaní a pousmála se. Foukla na něj ze svých úst jakousi mlhu. Záblo to. Celým jeho tělem projel mráz. Začal vzpomínat na to, jak je nešťasten.

Deprese se mu valila do mysli jako vodopád. Tuhla mu i krev v žilách. Kdyby mohl, sevřel by ruce v pěst a bušil by si do hlavy, jenom aby se mohl napít a zapomenout. Před očima se mu začal promítat jeho dosavadní život. Po tvářích mu stékaly proudy krve. Tak moc to bolelo. Drásalo to srdce a žaludek se mu stáhl snad na velikost oříšku. Chtělo se mu zvracet. „Alkohol ti nedá zapomenout!“ ozvalo se mu najednou v hlavě.
Začal se ošívat. Ale postava, jež ho stále držela ve svých rukách, urputně držela a pevný stisk neuvolnila.
„Proč? Proč? Proč?“ kroutil pořád hlavou. „Proč právě já!“ plakal dál.

„Vzbuď se hlupáku! A přestaň být hloupý. Vem osud do svých rukou, staň se zodpovědným a já odejdu!“ znělo mu v hlavě a postava, stojící neustále nad ním, jen přikyvovala. Najednou si cosi uvědomil. Ztuhlost v rukách, která mu ochromila schopnost hýbat s nimi, polevila. Teď měl ruce jako by z gumy.

„Rozhodnutí je jen na tobě,“ znělo mu dál. Podíval se na svou skleničku. „Proč jsem to dělal?“ přestalo mu to dávat smysl.
„Proč tu vůbec sedím?“ upustil skleničku na zem. Ta se pod nevlídným dotykem země roztříštila na miliony kousků. A postava, jež držela jeho hlavu, najednou zmizela. Ale stále vedle něho stály dvě další postavy. Rozhodl se, že odejde. Ale nemohl vstát. Pořád měl ztuhlé tělo a nohy.
„Co mám dělat?“ zmateně se rozhlížel okolo sebe.

Přistoupila k němu tedy druhá postava. Celá se blyštěla. Byla tak nepopsatelně krásná na pohled. Položila své ruce na jeho zraky. Ze začátku to bylo teplé, jemné a hřejivé. Pak se teplota jejich dlaní zvyšovala, až začala pálit. Spalovala jeho duši. Pak se jakoby trhnutím přenesli do jakési místnosti. On věděl, že je pořád u sebe doma, ale jako by byl jinde.

Všude byly lesklé a blyštivé flitry, rudá červeň okolo po stěnách. Jeho zraky stále pálily. Najednou se zjevila ona – krásná. Bujné vnady tancovaly na její hrudi. Zadeček se kroutil do rytmu jakési provokující hudby, která zněla všude kolem. Přistoupila k němu. S každým jejím krokem ho pálivá bolest dostávala čím dál tím víc. Vrývala se mu pod kůži. Chtěl ustoupit, ale nemohl. Jen se modlil, aby to už skončilo. Ona se ale nevzdávala, sedla mu na klín a nechala své tělo pohrávat si s jeho očima. Tak strašně by chtěl odejít, ale touha mu to nedovolila. Tak strašně by chtěl mít pokoj, ale touha se ho držela jako dítě matky. Bála se. „Chceš to!“ říkala neustále dokola. Hypnotizovala ho svýma magickýma očima. Stále se modlil.
„Ke komu se to modlíš?“ začalo se mu opět ozývat v hlavě.
„K tobě, přece,“ vyhrkl.
„Proč ke mně? Co já mám dělat s tím, že se necháš spalovat touhou? Co s tím mám dělat, když ji necháš aby tě vláčela životem? Aby ti halila tvoje zraky?“ přicházely mu odpovědi. Najednou mu to seplo.
„Takže… ji mám požádat, aby odešla?“ zarazil se.
„Touha se nežádá. Ty jsi vlastním pánem. Touha tě jen navštívila, a tys ji nechal vstoupit do svého života. Sexuální chtíč ti protkal život natolik, že si se v těch vláknech ztratil. A jen ty můžeš tuto pavučinu rozplést,“
Zastavil se. Podíval se na ni. Na tu, co ho celou dobu sváděla.
„Nemáš nade mnou žádnou moc,“ pokrčil rameny. Ona se zastavila a svraštila čelo. Začala se zlobit.
„Potřebuješ mě!“ začala se po něm sápat, ale on ji neslyšel. Čím víc věděl, tím méně na něho měla touha vliv.
„Vzdávám se tě,“ pomyslně pustil ruku touhy. Obraz vymizel. Opět seděl u sebe doma, v obývacím pokoji. Najednou začalo sevření v okolí břicha a celého těla praskat až se nakonec dočista rozpadlo. Mohl se znovu pořádně nadechnout. A postava, jež držela své dlaně na jeho očích, zmizela.

„Už můžu jít?“ zeptal se jakoby sám sebe.
„Jen jdi,“ odpověděl mu jeho vnitřní hlas. Napřímil se, že vstane, ale marně. Nohy měl ztuhlé, stejně tak jako předtím hlavu a tělo.
„Co mám dělat? Co mi tak brání odejít?“ ptal se dál.
„Podívej se okolo,“ zaznělo. Podíval se. Teď ale viděl něco, co předtím ne.

Viděl tu velkou obrazovku televize, kterou si tak rád zapínal večer před usnutím. U ní stál zástup jakýchsi bytostí. Všechny se skláněly nad obrazovkou. Vzal tedy do ruky ovladač. Z obrazovky se na něho začala hrnout slova. Nerozuměl jim. Vyvolávala v něm cosi, čeho si předtím nevšiml. Zlost, obavy, strach, chtíč, dojetí, násilí… a všichni ti, kdož stáli u obrazovky, byli najednou u něho. Stáli a lepili se na něho jako mouchy na mucholapku.
„Dej, pusť, já,“ strkali se jeden přes druhého. Zjevovali se mu před obličejem. Když se spustila emoce strachu, přistoupila jedna bytost, natáhla svou ruku a přiložila mu ji k břichu. Všiml si, že čím více se bojí, tím bytost více sílí. Jakoby rostla před očima. Když tato bytost zaplnila skoro celou místnost, předala pomyslné žezlo dalšímu. Teď ale muž pociťoval zlobu a hněv. Další bytost přiložila k jeho břichu ústa a začala odsávat. Opět sílila. Čím více se tyto bytosti stávaly většími a silnějšími, tím více se unavoval on.
„Už nemůžu, chce se mi tak strašně spát,“ hroutil se. Vzal tedy ovladač a vypnul ten stroj. Ale byl stále unavený.

„Co to bylo? Co mám dělat?“ chtělo se mu spát, přesto nemohl. Začal si uvědomovat.
„Co jsem to proboha dělal?“ zarazí se sám nad sebou. „Pro Boha jsi toho moc nedělal,“ začalo se mu ozývat nazpátek.
„Opravdu chci svůj život trávit takto? Před touhle věcí? Jsem tak naivní! Myslel jsem si, že u ní odpočívám. Že při ní lépe usínám, ale ono to bylo právě naopak. Usínal jsem, protože jsem se nechal vysát těmito stvořeními,“ podíval se směrem k televizi, kde stála všechna tato stvoření a smála se.
„Tak nás pusť. Myslíš si, že tady chceme být? Vymysleli jste si nás vy - lidé! Jinak bychom tu nebyly. Děláte ze sebe chudinky: „Ó já jsem tak smutný, ó to je krásné, to chci… ale proč to chcete? Protože nás to co ve vás vyvolává chtíč, strach nebo jakákoliv jiná emoce, živí,“ vmetla mu bytost do tváře.
„A jak se jmenuješ ty?“ podíval se na mlhavou postavu před sebou.
„Já jsem manipulace,“
„Manipulace?“ zarazil se.
„Ano,“ chytla ho za ruku a vtáhla ho do jakéhosi víru. Začala mu promítat film. Viděl situaci, jak u doktora v čekárně sedí lidé. Jsou tu jen tři lidé, ale každý z nich měl okolo sebe spousty dalších. To ale nebyli lidé, to byli právě takové bytosti, s jakými se setkal v obývacím pokoji.

„Další!“ ozvalo se z ordinace. Šla tedy matka s dítětem. Doprovázelo je několik bytostí.
„To je strach a nemoc,“ ozvala se manipulace. Nemoc a strach se pevně držely matky. Dítě jen sedělo. Pozorovalo všechno kolem. Těkalo očima z jedné bytosti na druhou. Okolo miminka byli také bytosti. Ale vypadaly úplně jinak než ty, které stály u matky a u doktora. Byly čisté a jasně zářivé.

„Měla byste malého nechat očkovat, opravdu je to nutné, jinak by se mohlo stát, že vaše dítě zemře,“ prohlásil doktor. Strach v rychlosti poskočil k matce a pevně jí stiskl břicho, aby mu neunikla ani trošička. Matka jen pokývala hlavou.
„A kdo jsou ti u doktora?“ ptal se.
„To je MOC,“ odpověděla manipulace. Doktor teď vzal stříkačku, naplnil ji látkou a pomalu se blížil k dítěti,
"A kdo to stojí teď u toho dítěte?“ zeptal se.
„To je bezmoc.“ Matka přistoupila k dítěti a se strachem ho přidržela. Dítě se leklo strachu a dalo se hrozného pláče. Cítilo ten strach všude. Světlo, které malého obklopovalo, bylo proti rozhodnutí jeho matky bezmocné. Nemoc se dostávala malinkatou jehličkou pod kůžičku toho drobného tvorečka s obrovskou rychlostí. Jeho imunitní systém byl narušen. Světlo, které tělíčko chránilo, zesláblo.
„To je hrozné!“ chtěl zakřičet muž. Ale nemohl. Mohl to všechno jen pozorovat.

„Proč to děláš?“ začal se zlobit na manipulaci.
„Nedělám nic, co by mi nebylo povoleno. Vy lidé my to dovolujete. Vy lidé jste si mě stvořili.“ „Jenže, co bys dělala, kdybys nebyla?“ ptal se jí dál.
„Přeměnila bych se a stala bych se užitečnou. Uplatnila bych svoji sílu k dobru. Ale vy mě nechcete pustit. Ani mé přátele nechcete pustit. Nemoc, strach, bezmoc,“ my všichni jsme jedno. Všichni se podporujeme navzájem, ale je to jen a jen díky vám. Chcete to takhle. Ten, kdo to tak nechce, k tomu nemůžeme.Podívej,“ vzala mu ruku a odtáhla ho jinam. Naskytl se mu obraz na polonahého muže tančícího v dešti.
„Vidíš? Je volný,“ řekla manipulace docela tichým hláskem. Okolo tohoto muže byla jakási světelná kopule.
„Nemůžu se k němu přiblížit. Vzdal se mě. Nevěří na mě. Objevil mé ruce na svých očích. Donutil mě vzdát se a najít si jiné zdroje, které mě budou živit.
„Takže, až nebudeš mít zdroje, které tebe a tvé přátele nebudou vyživovat…“ zamyslel se.
„Tak se stanete svobodnými,“.
„A když tě teď poprosím, abys odešla…“ zeptá se se strachem.
„Já odejít můžu, ale moji přátelé tě neopustí. A dřív nebo později přijdu zase,“ usměje se.
„Aha, a co když už nechci,“ zamračí se.
„To já nevím, co máš dělat. S tím ti neporadím,“ vzala ho za ruku a vtáhla ho zpátky do pokoje.

Seděl opět na židli. Nohy ztuhlé. Ale jakoby mu pomalu ale jistě přicházely k životu. Čím více si uvědomoval, tím více se mohl hýbat.
„Koho se mám tedy ptát?“ přemýšlel nahlas. Srdce mu začalo bušit jako na poplach. Sevřel si oběma rukama hrudník.
„Co se to děje?“ začal svou pozornost upírat na hrudník.
„Infarkt?“ lekl se a už u něho stál strach.
„Co tady zase děláš?“ podíval se na strach. Ten mu ale neodpověděl. Všiml si ještě dvou malých postaviček. Pozornost ale stále upíral ke své skákající hrudi.
„No tak, srdíčko, uklidni se,“ začal se rukama masírovat. Srdce se uklidnilo.
„Už můžu mluvit?“ ozvalo se najednou.
„Co? Kdo to mluví?“ začal se dívat okolo sebe ale nikoho kromě strachu a těch dalších dvou malinkých bytostí neviděl.
„To jsem já, ozvalo se slabounkým hláskem znovu.
„Kdo já? Nikoho nevidím,“ nechápavě se díval.
„Tak zavři oči,“ šeptl hlas znovu.

Zavřel tedy oči a čekal. Najednou byl kdesi, v jakési bílé místnosti. Když otevřel oči, byl stále ve svém obývacím pokoji se strachem a těma dvěma. Zavřel oči.

„Já, ehm, je tu někdo?“ ptal se do bílého prostoru.
„Jsem tu, ale ty mě neposloucháš,“ ozvalo se velice slabě odkudsi z dálky. „Tak, já tedy...“ otevřel oči. Ty malinkaté bytosti teď stály u jeho hlavy. Každá u jednoho ucha. Strach, ten stál přímo před jeho obličejem. Rychle zavřel oči.
„Prosím, řekni mi, co to je za bytosti, které mi hlídají uši,“ chtěl vědět.
„To jsou o... oba....obav...“ hlásek neustále slábl.
„Obavy!“ řekl nahlas.
„Je to jako s tou manipulací, musím se vás vzdát!“ usmál se.
„Důvěřuji tomu hlasu co je ve mě a vzdávám se vás obavy,“ vědomě pronesl do místnosti. Obavy se na sebe jen podívaly a jakoby se chtěly pustit. Ale ony nepustily. Zase zavřel oči. Hlásek byl tentokrát zřetelnější a slyšitelnější.
„Není to tak jednoduché,“ zaznělo k němu.
„Co mám tedy dělat?“ pokrčil rameny. Otevřel oči. Obavy byly ještě stále nalepeny na jeho uších.
„Věříš mi?“ ozvalo se teď skoro neslyšitelně. Zavřel oči.
„Věřím? Kdybych tak věděl, komu mám věřit. Je to tak divné, nevím co se stalo. Jsem tak zmatený. Otevřel oči. Další čtyři malé bytůstky přicházely.
„Co je zase toto?“ rozzlobil se. A opět tu stála nová bytost. Tentokrát velká a rozhodně silnější než ti ostatní.
„Kdo jsi?“ podíval se na tu bytost. Nebál se. Jen se na ni díval. Nevypadala nijak zvláštně. Najednou ho velká černá ruka chytla za nohu a vlekla kamsi do neznáma. Letěli černým tunelem. Bytost se celou dobu smála. Dostali se až do jakési šedivé místnosti. Všude bylo šero. Nedalo se skoro nic vidět. Muž byl zmatený.

„Přestaň už pochybovat, ať se tu neustále nepletou,“ řekla mu bytost.
„Jak nemám pochybovat, když nevím co je, a co není.
„Je tohle,“ bytost ukázala do prostoru místnosti.
„Co je to?“ začal se ptát.

Bytost ho opět vzala za ruku a přenesli se jinam. Byli teď někde, řekl by v nebi. Ale nebe to nebylo. Bylo to, jakoby stáli na tvrdé betonové placce a na níž se vznášeli nad celým světem. Viděl odtud všechno.

„Páni!“ ujelo mu skrz pusu.
„To je co? A to je teď skoro celý moje!“ bytost se zasmála znovu. Všiml si, že ne všechno je stejné.
„A co jsou tady ta světlá místa?“ zeptal se bytosti.
„Jaká? Já žádná bílá nevidím. A dej s tím pokoj prosím tě.“
„Dívej se sem,“ ukázala mu na jakousi farmu.
„To je co?“ přenesli se spolu dolů, k jednomu z kotců, kde se právě krmily krávy.

Všude byl strach, nemoc a obavy.
„A teď toto,“ chytla ho opět za ruku. Viděli porážku.
„Kdo je tohle?“ nevěřícně se na to všechno díval.
„To je napětí, agrese, strach a násilí,“ usmívala se dál. Všechno to cítil, jakoby na chvíli byl sám tou krávou. Cítil tu bolest. Pocítil tu strašlivou bezmoc. Začínal cítit.
„To je strašné!“ probral se a otřepala ho zima.
„Ano, to je strašné! Hrozné!“ rozřehtala se bytost znovu. Víš jaké je to potěšení? Dívat se na všechny ty lidi jak si libují, jak jim to chutná! Taková směsice a jim to chutná. Vidíš?“ zatáhl ho do kouta, kde si právě jeden ze zaměstnanců píchal do žíly drogy.
„To jsou mé nástroje. To všechno je moje,“ začala se smát.
„Ty lidi snad nepřemýšlí,“ zakroutil hlavou.
„Ha, proč by to dělali? Stačí jim dát to, co chtějí vidět,“ zasmála se.
„Ale vždyť to nesmíš, to je špatné, musí se s tím něco udělat,“ zmateně se rozkoukával okolo sebe.
„Ale ne, vše je tak, jak jste to chtěli. Všechno je to dovolené,“ hovoří dál bytost.
„Jsi stejný! Na takových ubožáčcích jako jsi ty, si smlsáváme obzvlášť. Stačilo se jen domluvit a zkusit, jestli na to skočíš,“ dal se v další bláznivý chechot.
„Cože?“ nevěřil tomu, co slyšel.
„No jistě, jako bych to už někde slyšel. Cože? Ale, to je hrozné, jak to? Ptáte se pořád dokola. Banda ubohých hlupáků!“ vysmíval se dál.
„Jak ses na mě domluvil?“ zajímalo ho.
„Řekli jsme si se strachem, obavami, hněvem a zlobou, mojí obzvláště dobrou kamarádkou, že tě trochu poškádlíme. Když se to dozvěděly chtíč a moc, řekly si, že půjdou taky. A ty ses nechal! Ani nevíš, jakou radost nám děláš! Posiluješ nás,“ zasmál se.
„Nechce se mi tomu věřit, to je blbost, co říkáš!“ začal se zlobit. A zloba se už už chtěla chopit moci, aby načerpala sílu.
„To je ono, tohle nesmím, tohle je to co oni chtějí,“ došlo mu vzápětí. Tak se uklidnil. Zloba odešla.

„Hm,“ bytost si ho podezřele prohlížela.
„Stačí ti podstrčit pár lží a našich výmyslů a ty tomu uvěříš! Jednou jsme si třeba řekli, že chceme, aby lidé už nikdy nemohli být sami sebou. Od těch dob, co začali králové dávat svou moc najevo, se objevila manipulace - ta si vytvořila prostředky – peníze. A vy jste se nechali lapit. Stalo se to pro vás vším. Nejednáte za sebe, ale pracujete pro mě! Pro mě! Cha!“ začal se opět smát.

Nebo léky. To byl obzvláště vydařený kousek mé pravé ruky strachu. On přišel s tím, že si utvoříme lidskou armádu, která pro nás bude pracovat. Ze začátku to vypadalo, že lidi ... jak se tomu říká... léčí... A oni na to skočili. Uvěřili tomu. Uvěřili!“ cha cha. A pak, když se nám podařilo všechny přesvědčit, přišla MOC. Prý ať uděláme něco, že chce mít víc energie. Tak jsme udělali prášky. Pak přišla závislost, nervozita a obavy. Všichni chtěli kousek pro sebe.

Strach je ochotný pracovat pro každého, jen mu lidé musí dát svolení. Strach pracuje pro mě. A obavy? Ty zase pracují pro strach. Je to krásné. Je v tom dokonalý systém. Tak dokonalý, že to jen málokdo pozná, jak mocní jsme. A to je dobře. Moc dobře!“ neustával ve svém monologu.

Už to nechtěl poslouchat, ale nemohl odejít.
„Jsme všude! Lidé pro nás chtějí pracovat a pracují. Ochotně. Když náhodou potkají někoho, kdo jim dá...“ bytost se odmlčela.
„Fuj ani vyslovit to nemůžu... lásku...,“ otřepala se „tak... tak stejně to mají marný, víš proč?“ začne se smát.
„Co se asi tak stane, když se člověk se závislostí, nervozitou, méněcenností, strachem a dalšími po boku setká s jiným člověkem se závislostí, nervozitou, strachem, chtíčem po moci a jinými? Hádej co?“ usměje se na něho.
„Zdvojnásobí se,“ odpoví muž smutně.
„Ano!“ zasměje se.
„Nejsi zas tak blbej,“ neušetřil si poznámku na jeho adresu.
„Dá se tady vůbec něčemu věřit? Nebo je to všechno jen hra?“ znělo mu v jeho hlavě.

Vzápětí se mu dostane odpovědi.
„Všechno je to hra. Zkoušíme, co všechno lidstvo vydrží. Je to k popukání! Ani nevíš, jakou mám radost, když tohle všechno vidím. Dívám se na vás jako na malinké králíčky tulící se ve své noře. Všemu jste ochotni uvěřit. Podmanili jsme si média, potravinářský a farmaceutický průmysl.

„Nejvíce mě baví, jak lidé za všechno bojují. Bojují za práva zvířat – a dělají to s touhou po moci, ne s touhou pomoci. Rozumíš? To je to, ten klíč. Pomoc je klidná. Moc je mocná, hlasitá, strašlivá, hrozivá. A to je to co vy lidé chcete. Čím víc na nás myslíte, tím víc jsme rádi. Můžeme být s vámi. Držet se vás. A jak na vás funguje psychologie… úžasné.
„Bát se, je normální,“ s tím přišel strach, jednoho odpoledne, že prej to zkusí nasadit do hlavy jednomu z těch chlapíků, co se tím zabývají, a že prej uvidíme, jak to zafunguje. A co myslíš?“ zeptá se ho.
„Ten chlápek to vnuknutí bez kritického myšlení přijal?“ pokrčí muž bezradně rameny.
„No jasně!“ zasměje se.
„Vy jste to přijali. My nejsme nijak nebezpeční. Připadáš si nebezpečně?“ otočí se na muže. Ten se zamyslí. „Ne.“
„No vidíš. To všechno si děláte vy. Přijmete to a začnete v tom žít.

Bojíte se třeba aut – to je mimochodem taky jeden z našich povedených nástrojů. Bojíte se nemoci. Pamatuješ, jak ti vždycky říkali
„Vem si bundu, nebo nastydneš?“ a tys uvěřil, že bez bundy nastydneš. A už tu byla nemoc. A vždy když sis bundu nevzal, nastydls. A nemoc se tě držela. A pak pomalu odcházela. A pak zase přišla. Pak jsi přišel domů a touha po moci řekla skrze tvého otce: „Vidíš, JÁ ti to říkal!“
„Mluvíte a jednáte za nás, ne za sebe,“ zasmál se.
„A to se proti tomu nemůžu bránit?“ řekl. Ale už u něho stála nejistota. „Vždyť se na sebe podívej,“ řekla mi bytost spíš lítostivě.
„Nedokážeš se ani zeptat, aniž bys neměl u zadku nejistotu. Myslíš, že ji to baví, ti pořád čumákovat za zády? Ona tu musí být, protože jí neustále voláš. Nedokážeš mi čelit, bez toho aniž bys u sebe neměl strach, nejistotu a podívejme, kdo tu ještě je, kdo se ti krčí za rameny... slečna bázlivost. To jenom ty ji nevidíš, jsi upoutaný na židli a nemůžeš se otočit.
„Přitom... přitom by stačilo...“ zase se rozesmál.
„Ale na to ty stejně nepřijdeš. A pokud jo, tak se spolu už nikdy nesetkáme,“ bytost mávla rukou.
„Chci pryč!“ zatřásl hlavou.
„To bys měl moc jednoduchý,“ zasmála se bytost zase. Nech mi tady strach a obavy, touhu – no, tu už si mi sem poslal.
„Dobře, nechám ti tady všechny ty, které sem patří,“ řekl a najednou se mu uvolnil žaludek. Strach ho opustil. Přestal mít zalehlé uši – obavy se pustily. Přestala ho bolet hlava – zvyklosti se ho pouštěly. Začalo se mu lépe dýchat - zloba a starosti odešly. Rozloučil se i s nemocí, mocí, závislostí, nervozitou a všemi, kterými byl za celá ta léta obklopen.

Bytost k němu přišla. Zástup jiných bytostí měla za sebou. Ty už tu nemáš co pohledávat, běž,“ drcla do něho a on volným pádem klesal dolů. Zavřel oči, aby se na to nemusel dívat.
„Chci domů,“ když to vyslovil, byl opět na židli. Strach i obavy byly přirozeně pryč. Nohy už neměl tak ztuhlé, ale ještě stále nemohl chodit. Probral se. Cítil se, jakoby byl nahý. Svlečen. Jako by byl právě vytažen z lůna matky. Jakoby poprvé otevřel oči a podíval se na svět. Na skutečný svět. Najednou mu bylo všechno tak průzračně jasné. Transparentní. Začal se usmívat.

A smál se a smál se a smál. Smál se sám sobě. Smál se tomu, jaký byl naivní trouba a tomu, že si to všechno nechal líbit. Smál se dlouho. Smích prostoupil celou jeho bytost. Pochopil všechny ty, kterým ostatní říkali blázni. Pochopil jejich smích. Bláznům se neblázni blázniví zdají.

„Žil jsem v takové iluzi! Říkal jsem bláznové těm, kteří věděli a poznali. Sám jsem byl blázen. Proto se na mě jen usmívali. Protože bych jim nevěřil. A já bych jim nevěřil, kdybych tohle všechno nezažil. Kdybych si neprošel tou cestou, kterou jsem si měl projít,“ ulevilo se mu. Cítil se svobodný. Když se podíval okolo sebe, dal se do ještě většího smíchu. Není to ironie? Podíval se na vyřezávané skleničky, zlato, šperky, vzpomněl si i na svůj vůz a na všechny ty věci, co kolem sebe shromažďoval.
„K čemu to všechno? K čemu to je? Na každé skleničce viděl nápisy.
„To bylo tenkrát, když jsem uvěřil, že mají historickou hodnotu.“ Vzpomínka na auto zase hlásala: „Vzpomínáš? To jsi chtěl tenkrát dostat do postele tu vnadnou blondýnku.“ Zlaté řetězy na poličce zase říkají: „Tos chtěl vypadat, že na to máš. Chtěl si se ukázat, jak jsi dobrý! Zase se smál.

„Jak jsem se mohl ukazovat slepému davu? Byl jsem slepější než oni! Uvěřil jsem tomu všemu.“ Vše k němu promlouvalo. Měl chuť se těch krámů zbavit. Připadalo mu to náhle tak zbytečné. Najednou si vzpomněl na tu bílou místnost.

Soustředil se tedy na svoji hruď a zavřel oči. Už tu nebylo bílo. Nebyla tu taková mlha jako dřív. Dokonce slyšel i ten hlásek, který k němu hovořil. Tentokrát ho slyšel zřetelně.
„Konečně jsi mě našel,“ znělo mu pořád odněkud, ale nevěděl odkud.
„Jak to, že tě nevidím?“ začal se ptát. „Jsem tvou součástí, nemůžeš mě vidět. Ale můžeš se mě dotknout,“ znělo mu libě jakoby v hlavě. Rukou si nahmatal srdce.
„Hlupáčku, ne takhle. Trochu ti napovím,“ řekl hlásek.
„Co ti říkávala maminka, když jsi byl malý?“ zeptal se hlásek.
„Že srdce je symbol lásky,“ pokýval hlavou.
„Aha,“ došlo mu to. Začal tedy myslet na lásku. Na lásku k sobě. Ke světu...,“ najednou ucítil na hrudi neuvěřitelné teplo.
Trochu se lekl, že to bude stejně pálit jako tenkrát u touhy.
„Nemusíš se bát, ale musíš se rozhodnout,“ řekl hlásek medově. Tak tedy uvěřil, že bude všechno v pořádku.
„Cítíš mě?“ zeptalo se ho.
„Ano, cítím,“ dýchal klidně.
„Věříš mi?“
„Věřím, věřím v tebe,“ pokýval hlavou.
„Přijímáš mě do svého srdce?“
„Ano, přijímám tě celou svou bytostí,“ řekl s důvěrou.

Náhle se jím prohnalo neuvěřitelné blaho. Pociťoval.

„Vítám tě do nového světa. Teď je to jen na tobě, co si vytvoříš. Ale věz, že tvoříš. Je to tvoje realita. Co si do ní vpustíš, to tam taky budeš mít. Teď patříš sem, do naší rodiny.

Pamatuješ, jak jsi viděl ta bílá místa, když jsi byl ve stínu? Ono je nemohlo vidět, protože právě na těch místech se lidé probudili, tak jako teď ty. Každý musel ujít kus cesty se stínem a musel se rozhodnout, zda být s námi a nebo sloužit těm druhým. Museli si projít tmou, aby se mohli dostat až sem ke světlu, kde jsi také ty. Ze tmy je světlo vždy lépe vidět.
Bude vás víc. O mnoho víc. Naučíš se žít ve světle. Naučíš se rozpoznávat co ano a co ne. Budeš zkoušen, ale vytrváš. Nemusíš mít strach, jsme stále s tebou. Jsi pod naší ochranou. Spoléhej vždy sám na sebe. Ne to co je venku, ale co je uvnitř tebe je pravdivé. Důvěřuj sám sobě a budeš volný."

Najednou ucítil, jak sevření v nohách povolilo. Mohl chodit. Ale i přesto ještě chvíli seděl. Usmíval se a děkoval. Našel sám sebe – byl šťastný.