Zápis Nely Fouskové

      Ten den byl krásným dnem. Byl to poslední den prázdnin, svítilo Slunce, a já si ten den hodlala užít venku v přírodě. Vyrazila jsem hned po snídani do blízkých lesů. Ačkoliv bylo ještě léto, cítila jsem náznaky podzimu. Větřík byl studenější než před týdnem, ale vzhledem k obloze s pár bílými ovečkami bylo příjemné teplo. Došla jsem na vzdálenou louku, posadila se a nachystala si svačinu. Kousek ode mě se proháněla lesní zvěř, běhali tam i zajíci a v dáli jsem zahlédla prase. Miluju tuto lesní krásu, ničím nerušený klid, souznění s přírodou, kterého je všude dostatek. Hodnotu tohoto všeho jsem si uvědomila až v pozdním odpoledni. Na té louce se totiž udála zvláštní věc. Z nízkých porostů, kde si před chvíli lebedili zajíci, jako by vysvitl paprsek světla. Šla jsem blíž a v hluboké díře se zaleskla kovová věc. Silou myšlenky jsem ji vyzdvihla. Byla to kovová uzamčená krabička. Rukou jsem udělala půlkruh a krabičku tak odemkla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Byla to dávná věc, zvaná kniha nebo sešit, nevím přesně. Takové věci jsou k vidění už jen v muzeích. Na světě je jich pouze necelých třicet. A tento cenný nález jsem právě měla před sebou. Ta věc byla stará více než 2 000 let, ale díky kovové ochraně byla velice zachovalá. Na obálce stálo krásným psacím písmem, kterým umí psát už jen odborníci na dávné civilizace: Zápis Nely Fouskové. Opatrně jsem tento Zápis vyzdvihla, aniž bych se ho dotkla, a prohlédla si ho ze všech stran. Jistě, papír, o tom jsme se v historických vědách učili. Kvůli papíru bylo poraženo spoustu stromů. A teď je nalezen v lese, jak paradoxní. Otevřela jsem knihu na první stránce. Zarazilo mě, že je Zápis psán v našem jazyce a text je stále čitelný, ale zároveň jsem byla potěšena, že si mohu přečíst něco tak starého, co bude zřejmě svědectvím o životě tehdejší civilizace. A tak jsem se začala seznamovat s dávnou Nelou.

      Ahoj. Jmenuji se Nela Fousková a doufám, že tento zápis někdy někdo najde. Zbývají mi tři dny, tak doufám, že stihnu zapsat vše, co je podle mého potřeba. Narodila jsem se v roce 1989 v Československé republice v hlavním městě Praze. Teď je rok 2052. Děly se hrozné věci. Lidé selhali na všech frontách.

      Mezi lety 1914/1918 a 1939/1945 proběhly dvě světové války. Zemřely během nich miliony lidí. V následujících letech proběhla válka studená, kdy se dvě mocnosti přetahovaly o svět. Konflikt vyeskaloval v roce 2017. Do roku 2048 zuřila šílená válka. Během té doby zahynuly dvě miliardy lidí a zbývající lidé žili ve strachu, která strana první zmáčkne červené tlačítko na panelu atomových bomb. A pak to jednoho dne přišlo. Bomba vybuchla. Přežilo jen 10% lidí, 10% z 5 200 000 000 lidí!!! Válka utichla, planeta byla zdevastovaná, většina přeživších onemocněla na následky silné radiace. Neměli jsme pořádné zásoby jídla, vody, zhola nic, to málo zásob stačilo jen na necelý týden. A pak se kolem planety vytvořil bělostný obal, vyzařovalo z něj silné světlo, které prostupovalo každým z nás a příjemně hřálo. Bylo tam nejdříve den, pak druhý, třetí. Nechápali jsme, co to má znamenat. Mysleli jsme si, že je to nějaký vedlejší účinek bomby. A pak jsme si začali uvědomovat, že je nám lépe, nemocní už nezvraceli krev, z popraskané země vyrostlo pár stébel trávy. Byl to zázrak. Lidé začali mluvit o Bohu. Vody se vyčistily, odvážlivci se napili z potoků – voda byla pitná! V životě jsem nezažila větší pocit štěstí. Čtvrtý den se rozezněly po celém kraji hlasy. Lekli jsme se, co se děje. Hbití okamžitě vzali nahrávací zařízení, takže můžu přepsat, co nám hlasy řekly:

Lidé z planety Země. Máme dost toho, jakým způsobem hospodaříte s dary, které jsme vám dali. Díky nám jste se z opice vyvinuli do lidí, díky nám můžete myslet, mluvit, stavět domy, jezdit auty, lítat letadly, umožnili jsme vám nahlédnout i do vesmíru. Jak jste nám toto všechno oplatili? V pro vás dávných dobách jsme vás pomalu učili, jak se starat o tuto planetu a jak nakládat s vašimi životy. Nic jste nepochopili! Dali jsme vám možnosti, jak se s námi spojit, kdybyste svoji situaci nezvládali, vystavěli jste pyramidy, ale mocichtivý páni je začali používat jako své hrobky! V průběhu let jsme se několikrát za vámi vrátili, abychom dohlédli na váš vývoj a dali vám prostředky k vašemu rozvoji. Všechno jste využili ve špatné věci! Nechali jsme tu pár z nás, všechny jste zabili! Z učení člena naší rasy jste udělali náboženství, které vás likvidovalo po milionech. Z vnuknutí myšlenek na skvělé objevy, které by vám zajistili příjemný život, jste udělali nástroje zkázy, zbraně, bomby, nemoce. Za posledních vašich 150 let proběhly už tři nesmyslné války, kdy jste se vy jako lidstvo nedokázali postavit pár jedincům. A toto je výsledek. Nechali jsme to zajít takto daleko, protože váš čas na této planetě vypršel. Vás pár, co přežilo, jste si museli zažít peklo, abyste si začali vážit toho, co jsme vám dali. Nedokázali jste plně rozvinout svůj potenciál, nedokázali jste se naučit žít v souladu s přírodou, nedokázali jste najít cestu, aby vám všem bylo dobře. A teď nám splatíte váš dluh. Zničili jste Zemi, teď nám ji pomůžete obnovit pro vyspělejší druh, než jste vy sami. Za pozemské čtyři roky práce skončí a vy s námi odletíte zpět na naši planetu. Jako nejsilnější z lidí máte tu výsadu, že vám zůstane váš život, a až pochopíte, o co nám šlo, dostanete jinou planetu, kterou zabydlíte. Stane-li se ale ještě jednou to, co jste provedli na Zemi, skoncujeme s vaší rasou!

      A bylo ticho. Mrtvolné ticho, kdy nikdo nic neřekl, jen lehce bylo slyšet dechu a tlukotu srdce nejblíže stojících lidí. Z oblohy se snesly čtyři obrovské vesmírné lodě. Pluly sotva slyšitelně, přistály s naprostou lehkostí. Zmocnila se nás hrůza. Otevřely se dveře. Všichni jsme stáli v němém úžasu i strachu a čekali jsme, co uvidíme. Každému z nás bylo jasné, že se jedná o mimozemšťany. A každý z nás si je představoval jako malé zelené mužíky o obrovskýma očima. Ale přišel šok. Ti mimozemšťané vypadali skoro jako my! Měřili v průměru okolo 250 cm, měli protáhlé hlavy, ale obličeje a všechny ostatní rysy byly skoro lidské. Vzpomněla jsem si na staré egyptské obrázky Achnatona a Nefertiti. Mimozemšťané přistoupili k nám. Sálala z nich zvláštní uklidňující energie a síla. Nikdo z nás neváhal, plnili jsme vše, co po nás chtěli. Cítili jsme silnou důvěru k této cizí rase, měli jsme radost, že můžeme konat, co žádají, brali jsme to jako naší povinnost, dělali jsme to všechno s láskou. Opustil nás jakýkoliv strach, smutek, chmurné myšlenky. Byli jsme šťastní jako ještě nikdy v životě. Teď končí naše éra na této krásné planetě, které jsme tak ublížili. Je téměř k nerozeznání od dávných obrázků silné a nádherné přírody.

Pokud jsi tento záznam našel, jsi příslušníkem nové rasy, co přišla po nás. Mimozemšťané vkládají do tvé rasy veliká očekávání – a my také. Tento záznam jsem napsala proto, aby tvoje rasa věděla, jak špatně si vedla rasa předchozí, abyste se vyvarovali stejných chyb, abyste pečovali s láskou o Zemi, abyste si vážili toho daru, co vám byl dán. My odlétáme do Orionova pásu a nevíme, co bude dál – ale nebojíme se. Jsme šťastní. Stejný osud potkal i jiné dávné civilizace, které najednou zmizely ze zemského povrchu, protože si nedokázali darů vážit. A tyto civilizace už obývají jiné planety či planetky, kde je díky jejich ponaučení mír a harmonie. Zatím se nikomu nepodařilo na první pokus projít zkouškou. Vaše rasa má veliký potenciál. Doufám z celého srdce, že tomu tak u vás je, že jste uspěli a nepotká vás to peklo, co jsme si prožili před příletem mimozemšťanů, bylo to příšerné. Jsme ponaučeni a připraveni jít dál. Přeji tobě a tvé rase štěstí, mír a harmonii. Važ si života svého, druhých a přírody. Je to to nejcennější, co můžeš dostat.

Nela

      Dočetla jsem Zápis a rozhlédla se kolem sebe. Les byl krásnější než kdy dřív. Zvěř byla klidnější. Vzpomínala jsem na svůj život. Denně jsem zažívala lásku ze strany rodičů, příbuzných, přátel i cizích lidí. Pojem válka je pro nás mystický. Žijeme šťastné životy plné harmonie. Ve vzdělávacích zařízení nás učí, co se dělo dávným civilizacím. Nechce se mi ani věřit tomu, že to byla skutečně pravda. Je to neuvěřitelné, nepochopitelné. V tu chvíli mi poprvé za život ukápla z oka slza smutku a lítosti. Znala jsem do té doby akorát slzy smíchu. Bylo mi líto těch lidí, planety. Jedna jediná slza a já si z hlouby celé své duše i srdce uvědomila, jak šťastné životy žijeme. A ať se snažím, jak se snažím, doteď nedokážu porozumět tomu, jak je možné, že žili lidé, co cíleně zabíjeli jiné, jak je možné, že žili lidé, co devastovali planetu, jak je možné, že žili lidé, co si nevážili života a krásy kolem. Jako „nová rasa“ chápeme různé věci, dokážeme hýbat předměty silou myšlenky, dokážeme si číst myšlenky, chápeme všechny oblasti našeho žití – ale toto bylo nad moje síly. Šla jsem k řece, nechala ustoupit vodu, vyhloubila nejhlubší díru, jaká byla v mé psychické moci, a Zápis pohřbila. Mám dojem, že nebude potřeba.