ENERGETICKÝ UPÍR

Z planety obíhající kolem Oriona je. Již ve svém dětství pocítila neutuchající touhu po cizí energii.
Dlouho ji to procházelo, jednou se ale ucho džbánu utrhne.
Soud. Smrt, nebo věčné vyhnání. Trest mlčky přijala.
Druhý den dostala vesmírné plavidlo a zákaz návratu.

Dlouhých 200 let pozemského času bloudila a tápala ve vesmíru.
Beznaděj a hlad.
Pak se dostala do naší hvězdné soustavy a citlivé přístroje zaznamenali energii.
Konečně.
Hlad, neukojený hlad ji hnal po stopě. Modrá planeta. Život. Tolik života. Plno energie.
Nejdříve brala vše, byla hladová.
Brutálně. Co vysála, umřelo.
Nasytila se.
Poznala rasu lidí. Naučila se sát po troškách, nejlépe energii čistou, dětskou…

Žila zde dlouho. V klidu, tolik válek, žebráků, nezájem.
Doba se změnila.
Dvě světové války zvedly hladinu sociálního cítění.
Stala se učitelkou.
Její mlsný jazýček vychutnával sladkou dětskou energii. Rozmazlila ji. Děti odrostlého věku už nestačily.
Ještě jemnější snůšku. Stala se mateřinkou.
Jak osudové rozhodnutí.

Cítila se v bezpečí. Oblíbená, hýčkaná rodiči, lidé jak ovce samy své děti vodily, ovce, které si nevšímají, co s jejich dětmi děje.
Sami sotva uspokojují své potřeby, nacpaný bachor, krmelec neminout, něco pospat, trochu sexu, hlavně bílého. Vlastní strachy a touhy. Láska nerozvitá.

Stalo se něco divného. Nikdy se nepletla do cesty archandělům.
Chyba se stala.
Zatoužila po jednom dítěti. Mělo zvláštní energii. Jinou. Tak voňavou.
Ani si nevšimla, že kolem dítěte něco zářilo. Bylo to tak vzrušující.

Pocítil, že se něco děje. To dítě si zamiloval nedávno. Rád byl v jeho společnosti. Toužil mu něco dát.
I dal mu zlato-bílou energetickou ochranu proti zlobě jiných.
Teď jeho „miláška „ někdo kousl. Poznal to na změně síly energie.
Jako válečník a velitel vojska se nejdříve podivil, kdo si na jeho chráněnce dovolil.
Pak se podíval kolem sebe.
„Sakra, kde se vzala ta potvora?“ „
Tato bytost přece zákaz vstupu má! Navíc ukryta v lidském těle!“
Chvíli přemýšlel.

Dítě začalo mluvit v transu. V noci. Pláč a mluva.
Strážce se zaposlouchal. „O čem mluví?“
„Nechci, nepůjdu!
„Kam, s kým?“
„Nemohu říct, nic nevidím, nic neslyším!“
Bratři strážce divoce lítali okolo, nepřítele hledali, potkat bych je nechtěl.
„Že by se peklo vzbudilo?“
„Ne brány jsou zavřeny.“

Šel do nevědomí. Na dlouho, skoro dvě hodiny jeho duše pátrala ve studnici času.
Našel ji. Šel po jejich stopách a ž do současnosti.

Všimla si ho, na páteři ji zamrazilo.
„Strážce! Strážce planety! Rychlá smrt!“
„Nemám kam utéct!“
Strach ji svázal nohy. V lidském těle si zvykla, opustit ho nemůže.

Strážce stojí před ní. Mocný, nepodplatitelný válečník.
Zpražil ji pohledem.
Zítra mě čekej! Mocné jsi rozhněvala, na dítě sáhla! Mlč a čekej!“
„Ni slova, ni pohybu, jinak mrtvá jsi!“

Odešel.
S archandělem se sešel.
Dlouho se radili.

Druhý den „milášek „ nový magický oblek dostal. Silnější a plný bodlin.
Pro jistotu.

Čekala ho. Strážce přišel. Ortel vynesl.
„Zůstaneš, o hladu navěky, o děti se starat budeš, jediného vysaješ a smrt přijde!“
Pochopila.

Odešel. Zářící, jiné skutky činit.

Dítě si hraje, upír ho hlídá, u noh bratra strážce má… pro jistotu….