Bohové rozhodli

"Končím," Arne Fuller znechuceně odsunul karty a rozmrzele sledoval, jak se jeho hromádka kreditů přestěhovala na opačnou stranu stolu.
"Jak vidím, tak tě ani tvůj kouzelný amulet z Fardosu neuchránil od debaklu. Nechceš si o něj zahrát?"
Arne vyčítavě pohlédl na tmavěmodrý kamínek, který tak špatně ochraňoval jeho hotovost a rázně zavrtěl hlavou. "Nemám zájem, Henry. Ostatně, už jste mě dost oškubali."
"Já to věděl," usmál se Lars a kývl na servírku, jejíž exkluzivní poprsí představovalo poslední výkřik implantační techniky. "Tahle runda jde na vítěze."
"Jasně," souhlasil Henry, mrkl servírce do výstřihu a hned dodal: "Zaplatím další pití, Arne, když nám řekneš, proč ti na tom šutru tak záleží."
"To bude asi tím, že jsem si ho tak perně vysloužil. Celou noc jsem musel křepčit a popíjet vodu. Hrneček dešťové, misku potoční, džbánek říční a potom ještě trochu jezerní a k tomu další z posvátného pramene. Některé vzorky chutnaly hůř, ať mi všemocný Heastron odpustí, než zvětralé chcanky, ale starý kouzelník mi neodpustil ani jediný doušek."
"Tys prošel obřadem Vodního zasvěcení?" vzrušeně vyhrkl Henry. "U všech rohatých, jak ses k tomu dostal? Vždyť tohle je věc, kterou se může jen málokdo pochlubit."
"Žil jsem nějaký čas na Fardosu u svého přítele Maxe Clymera a jeho fešné domorodky. Jednou jsem vytáhl z rozvodněné řeky malé dítě a ten napůl utopený, prskající drobeček, ještě neměl svůj vlastní ochranný amulet, byl jako z udělání jediným synem náčelníka. Jako díky, přes tuhý odpor kouzelníka, rada starších prosadila můj obřad Vodního zasvěcení. Když jsem úspěšně prošel všemi zkouškami, předal mi šťastný otec tento modrý kámen, jako symbol vodního živlu, který mi už nikdy nemůže uškodit."
"Hezké gesto, ale poněkud laciné," ozval se Lars. "Náčelník se rozhodně nepředal."
"Tak to se pleteš, kamaráde. Žádný Fardosan mi nemohl nabídnout nic cennějšího."
"Nevím jak na Fardosu, ale tady si za ten svůj poklad koupíš tak akorát psí pšouk."
"Však já ho taky neprodávám," zaškaredil se Arne a schoval kámen do kapsy.
"Dám ti za něj láhev koňaku," kývl Henry na servírku. "Vody už sis užil dost, platí?"
"Ani nevíš, jakou máš pravdu," ucedil Arne spíše pro sebe a k velkému zklamání mnohých přátel lákavou nabídku odmítl.

Nesmělé zaklepání vytrhlo Arna ze zamyšlení. Otevřel a jeho pohled rychle sklouzl z odvážného dekoltu mladé servírky na tácek v její ruce. Nazlátlá tekutina v baňaté skleničce vypadala lákavě.
"Pozornost podniku," špitla "ale musíte si ji zasloužit."
"Poslyš, děvenko, jisté věci si vybírám sám a ženy k nim rozhodně patří."
"Ale to je hrozný omyl," rozesmála se. "Já opravdu netoužím po vašem mužném těle." Další výbuch smíchu způsobil, že se sklenka koňaku nebezpečně naklonila.
"Oč tedy jde?" zeptal se Arne podezíravě, když v dlaních zahříval nečekaný dárek.
"Jen o pár informací. Opravdu," odhodlaně vklouzla do pokoje a pohodlně se uvelebila v křesle.
"Máte je mít. Váš samaritánský skutek si zaslouží odměnu."
"Merona. Ráda bych věděla," zajíkla se, když si všimla, jak se Arnemu zachmuřila tvář.
"Proč vás právě tohle zajímá?"
"Jeden můj známý odlétá na Meronu."
"Rozumím. Máte o něj strach."
Mlčky přikývla.
"Nerad o tom mluvím, ale dnes udělám výjimku. Řeknu vám vše, co se na té zatracené planetě událo."

"Tak a já končím," oddechl si pilot, když ztichly motory Tarantule. "Ostatní už je na vás."
"Dobrá práce, Frenku," pochválil profesor Stas pilota.
"Horší místo k přistání snad ani nemůže být."
"Chtěl jsem vám ušetřit nohy. Vik mě moc prosil, abych měl ohled na jeho rachitické končetiny."
"Ty kašpare," ozval se technik Vik Diksen, "moje nohy jsou jako tvoje pilotní umění. Zcela bez chyb."
"Kdyby to byla pravda, tak už nikdy s Frenkem neletím. Nejsem přece sebevrah."
"To je pouze bledá závist, Arne. S mou postavou bys rozhodně nemusel šukat jen domorodky na Fardosu jako tvůj přítel Max Clymer."
Zalapal jsem po dechu nad takovou drzostí, ale pak jsem mávl rukou. Dostal jsem to, oč jsem si koledoval.
"Kazí se nám počasí," profesor Stas ukázal na obrazovku. Obloha se zatahovala a ojedinělé kapky deště se rychle změnily na vydatný lijavec.
Dva dny jsme se motali v blízkosti Tarantule a většinu času věnovali hrám a lenošení. Kluzký terén má své záludnosti a pokoušet osud v takové nepohodě bylo zbytečně riskantní.
Třetí den konečně vysvitlo slunce a obloha byla bez mráčku. Profesor Stas nahnal mě a Vika do malého transportéru a bez meškání jsme vyrazili k poškozené sondě, která, přesně podle zákonů schválnosti, přistála na dně hlubokého kaňonu.
"Tahle výprava přišla daňové poplatníky mnohem dráž, než kolik by stála nová sonda. Co je ve hře, profesore?"
"Nic, co by vás mohlo zajímat, Arne," profesor si mě chvíli mlčky prohlížel, a když viděl, že jeho ujištění nemělo patřičný důraz, povzdechl si a dodal: "Sonda zkoumala Votenžský sektor."
"Tajná mise?"
"Jak jinak."
"Votengové jsou značně agresivní a neustále ohrožují naše kolonie a předsunuté základny," podpořil Vik profesora Stase.
"Zato my jsme zcela bez chyb," ušklíbl jsem se. "Znám dost lidí, kteří by si s Votengy v ničem nezadali."
"To je fakt, Arne. Moje první žena u nich přinejmenším vystudovala vysokou."
"Vzdalujete se. Váš cíl leží více vpravo," upozornil nás pilot, sledující náš postup na směrovém monitoru v řídicí kabině Tarantule.
"Však já vím," zabručel Vik Diksen. "Registrujeme nouzové signály sondy, ale zatím nemůžeme odbočit."
Ještě téměř půl hodiny týral Vik motor transportéru, než se profesor rozhodl zastavit. Stezka, po které jsme jeli, nás stále více vzdalovala od sondy.
"Málo platné, pánové, není nad vlastní pohon," povzbudil jsem oba nešťastníky a šel příkladem.
Profesor Stas i technik byli zdatní chodci, ale po čase přece jen kondice profesionálního lovce nabývala vrchu. Když jsme konečně dorazili ke kaňonu, vypadali tak, že by se nad nimi i kámen ustrnul.
"Vzchopte se, padavky! Zbývá posledních pár metrů!"
"Ale těch nejhorších," prohlásil ponuře profesor, kterému pohled do třicetimetrové hloubky nepřipadal nijak vábný.
Uvázal jsem lano okolo vhodného kamene, několikrát silně škubl, abych se ujistil, že nepovolí a další lano uvázal profesorovi kolem pasu. "Budu vás jistit."
"Kdo bude jistit tebe?" chtěl vědět Vik.
Mávl jsem pobaveně rukou a dal pokyn k sestupu.

"Tak tady máme našeho malého drobečka," profesor Stas něžně pohladil Vesmírného tuláka po vykřivené přistávací vzpěře.
Neubránil jsem se úsměvu. Malý drobeček byl mnohatunový automat s impozantními rozměry a solidní ničivou silou.
"Hotovo, profesore," oddechl si technik, když speciálním klíčem vypojil obranný systém sondy. "Jdeme na to."
Oba muži se zručně pustili do práce. Kontrolovali záznamové zařízení, navigační sekci a vybírali informační krystaly. Jak jsem viděl, byli ve svém živlu, zatímco já se k uzoufání nudil.
"Arne, můžeš mi pomoct," přerušil Vik mou meditaci.
"Jasně. Stejně si tu připadám, jako nechtěné dítě."
Neudělal jsem však ani dva kroky, když se oslnivě zablesklo a cosi mi chtělo urazit nohu. Zařval jsem bolestí a ztratil vědomí.
"Arne, žiješ? ... Arne! ... Arne!" Vikův hlas jako by přicházel z velké dálky.
Zvolna jsem se posadil.
"Jsi v pořádku?"
"Mohlo by to být lepší," zasyčel jsem skrz sevřené zuby. "Co je s profesorem?"
"Otřes mozku a pár polámaných žeber. Může mluvit o štěstí, že se z toho tak lacino dostal."
"Já taky," usoudil jsem a zlehka pohladil nohu ozdobenou překrásným výronem.
"Všichni jsme měli kliku. Že to ale byla šupka!"
Pohlédl jsem na sondu, která nás málem sprovodila ze světa. Půlmetrová trhlina v pancíři podávala výmluvný důkaz o ničivém účinku exploze. Tenhle vrak už nikdo nedá dohromady.
"Myslím, že destrukce sondy nebyla v plánu, Viku. Co jste zmršili?"
"Votengové. Zřejmě jim Vesmírný tulák padl do rukou a tak nám ho kapánek upravili."
Pohmožděná noha bolela čím dál víc.
"Je to na tobě, kamaráde. Musíš nás odtud dostat."
"Ale jak?! Se zlomenou rukou nemohu šplhat po laně," do jeho hlasu se vkrádala hysterie. "Je to v hajzlu!"
"Ale není," vytáhl jsem z brašny malou vysílačku. "Zavoláme Frenkovi na Tarantuli. Za pár hodin je tady."
"Zatraceně, Arne. Vždyť já jsem na toho rošťáka úplně zapomněl."
Oznámil jsem Frenkovi naši situaci, přidal několik pokynů a na oplátku vyslechl řadu nadávek. Po pravdě řečeno, celkem spravedlivě nás podělil.
Stav profesora Stase v nás vzbuzoval obavy, ale nemohli jsme mu nijak ulehčit jeho trápení. Léky a další zdravotnické potřeby zůstaly v transportéru, což nám bylo právě tak platné, jako kdybychom je zanechali v jiné galaxii. A tak veškerá naše péče začínala i končila studenými obklady.
Asi za dvě hodiny se ozvala Frenkova vysílačka. Proklínal hustou džungli, naši nešikovnost a sliboval, že nás nakope do zadku a mnoho dalších příjemností.
"Stáhni trysky, pilote, a pořádně se dívej na cestu. Tohle není marťanské arboretum."
"Taky mi to došlo, ale původně jsem si myslel, že mě zvete na piknik."
Jeho bezstarostnost se mi nelíbila. Merona nebyla příliš prozkoumaná a zdejší domorodci se do spolupráce s pozemšťany nijak zvlášť nehrnuli.
Uběhla další hodina. V duchu jsem odhadoval Frenkův postup a pobízel ho k větší rychlosti. Profesorův stav se zatím nehoršil, ale to byl příliš slabý důvod k optimismu.
"Arne!" zavolal Vik a zdravou rukou ukázal k místu našeho sestupu. "Co budeme dělat?"
Otočil jsem hlavu a musel uznat, že Vikova otázka měla své opodstatnění. Nahoře stála velká skupina domorodců a vzrušeně gestikulovala.
"Ať tě to ani nenapadne," důrazně jsem varoval pobledlého technika, jehož ruka se nenápadně sunula k pouzdru s laserovou pistoli. "Jestli vystřelíš, je s námi konec."
Vteřiny se stávaly hodinami a naše těla se proměnila v hromádku roztřesených nervů. Napětí vrcholilo. Byla spuštěna další lana.
"Nechtějí nám ublížit," oddechl si Vik, když domorodci na znamení přátelských úmyslů počali odkládat luky a oštěpy.
V krátké chvíli jsme byli obklopeni nejméně dvaceti statnými domorodci. Obřadně jsem se uklonil náčelníkovi ozdobenému náhrdelníkem z úctyhodných tesáků a drápů, dokazujících jeho statečnost, a nabídl mu lovecký nůž. Náčelník přijal můj dárek a potom ukázal na ležícího profesora, a já se mu, seč síly stačily, snažil vysvětlit jeho zranění. Zřejmě jsem byl dostatečně výmluvný, neboť náčelník se obrátil na nejstaršího muže ze svého doprovodu a cosi mu důrazně přikázal.
S jistou nedůvěrou jsme sledovali počínání domorodého medicinmana. Neuplynulo ale mnoho času a profesor Stas už nevypadal na muže, který se chystá vypustit duši. Jeho tváře získaly zdravou barvu, dýchání se vrátilo k normálu a dokonce potřásal hlavou bez náznaků bolesti.
"Viku, tenhle stařík je lepší než celý náš slavný Medimat. Nevím jak ty, ale já se mu klidně svěřím."
Když bylo ošetření profesora u konce, vyhrnul jsem nohavici a zatvářil se velmi nemocně. Palčivá mast mi vrátila pohyblivost takovou silou, že mi vyhrkly slzy do očí. Ten lektvar museli snad vařit v pekle.
"Do třetice všeho dobrého," vzdychl Vik a stal se dalším pacientem, využívajícím výhod domorodé terapie.
"Teda, pánové," ozval se profesor Stas v dobrém rozmaru, "moc rád bych věděl, která pojišťovna tyhle zákroky zaplatí."
Zatímco my jsme se podrobovali lékařskému ošetření, zaujal domorodé Meronce Vesmírný poutník. Neznámý kov a rozmanité zbytky přístrojů zcela okouzlily jejich duši.
"Jen ať si ten krám celý rozeberou. Teď už nám není k ničemu," usmíval se technik nad nádhernou kožešinou získanou za pár metrů lesklého drátu.
"Při tomhle kurzu si klidně můžeme otevřít velkoobchod s kožešinami a nekřesťansky zbohatnout. Mám pravdu, profesore?"
"Jistě, Arne. Pokud nás ovšem všechny tři nezavřou pro zpronevěru vojenského majetku."

"Co se děje, Arne?" šeptal Frenkův hlas z vysílačky. "Našel jsem celý arzenál primitivních zbraní a několik spuštěných lan."
"Buď klidný, kamaráde. Právě tu probíhají velké obchodní transakce. Prodáváme Vesmírného tuláka."
"A profesor?"
"Jede v tom s náma."
"Vždyť je přece vážně zraněnej. Nebo snad není?" do jeho hlasu se vloudil podezíravý tón.
"Byl, ale na Meroně mají vynikající medicinmany."
"Chceš mi tím naznačit, že jsem celou tu dobu táhl náš vynikající Medimat nadarmo?"
"Ale ne. Vik ho určitě bude potřebovat. Myslím, že se mu udělalo kuří oko," raději jsem zrušil spojení. Dobře jsem věděl, co bude následovat.
Frenkův příchod z nějakého důvodu popudil domorodce. Shlukli se kolem něj a zasypali ho přívalem otázek.
"Co proti němu mají?" obrátil se na mě profesor Stas.
"Ptají se, kde je mladý lovec Lu-an. Byl vyslán náčelníkem, aby Frenka přivedl nejkratší cestou."
"Třeba se minuli."
"To je málo pravděpodobné, Viku. Domorodí lovci jsou vynikající stopaři. Lu-an by Frenka jistě našel."
Odvedl jsem pilota stranou a pohlédl mu do očí: "V čem je problém, Frenku?"
"Zastřelil jsem ho, Arne. Ale věř mi, že jsem nechtěl. Byla to nešťastná náhoda."
"Jak se to stalo?"
"Cestou v džungli jsem měl několikrát pocit, že mě sleduje nějaká velká šelma. Šel jsem proto s odjištěnou zbraní, připraven vystřelit po všem, co se ke mě bude plížit. Toho domorodce jsem neviděl, ale pak najednou stál proti mně s oštěpem v ruce. Ani nevím jak jsem stiskl spoušť," Frenk sáhl do kapsy a dřív, než jsem mu v tom dokázal zabránit, vytáhl řemínek s navlečenými drápy menších šelem.
Jeden z domorodců přiskočil, vytrhl Frenkovi řemínek z ruky a ukázal ho náčelníkovi. "On zabil Lu-ana! My zabijeme je!"
"Ne!" náčelník rázným gestem umlčel křiklouny. "Uzavřeli jsme dobrý obchod, Bohové rozhodnou."
Čekal jsem protesty, ale všichni muži se bez reptání podřídili. Mlčky se k nám otočili zády a za chvíli již hbitě šplhali po lanech.
"Luky," vyhrkl pilot. "Hergot! Tady jsme pěkně na ráně."
"Uklidni se Frenku," okřikl ho profesor Stas. "Určitě mají v plánu něco jiného."
Domorodci zmizeli, a s nimi i naše lano. Znemožnili nám tak uniknout, protože zdolat strmé hladké stěny nebylo v našich silách. Ale proč? Co nás tady čeká?
"Arne," obrátil se na mě profesor, "tohle asi bude práce pro vás. Myslím, že na nás poštvou nějakou rozzuřenou bestii, aby nás odrovnala."
"Bohové rozhodnou," odtušil jsem a zkontroloval zbraň. "Budu připravený."
Dosud ničím nerušené ticho přerušil medicinmanův bubínek a posléze sborový zpěv, neustále opakující jakousi výzvu či prosbu.
Zaujali jsme obranné postavení pod Vesmírným tulákem. Svírali jsme odjištěné zbraně a pátrali po sebemenším pohybu, ale nic se nedělo, nic na nás neútočilo.
Začalo pršet. Jemný deštík rychle houstl, nabíral na síle až přešel v prudký lijavec.
"Tak se mi zdá, že naši obchodní partneři pořádně zmoknou," pochvaloval si technik. "Možná odtáhnou s dlouhým nosem."
"Kdepak," pokazil jsem mu radost. "Poslouchej."
Bubnování znělo stále hlasitěji a vířilo v divokém rytmu.
My jsme zatím byli v suchu, ale na jak dlouho? Kaluže se spojovaly v potůčky a ty neustále sílily napájené vydatným dešťovým přívalem. Než jsme se nadáli, protékala roklinou běsnící říčka, řeka pohlcující poslední suché ostrůvky.
Voda stoupala a brzy nás vyhnala na přistávací vzpěry a pak stále výš a výš až k přístrojové sekci na samém vrcholku Vesmírného tuláka. Sonda se nebezpečně naklonila. Bylo jen otázkou času, kdy poškozený kloub amortizátoru podlehne náporu dravého proudu.
Další zapraštění namáhaného kloubu zaznělo jako memento.
"Šaty dolů," zavelel jsem. "Čeká nás lekce v plavání."
"Bohové rozhodnou," pronesl profesor Stas zamyšleně a pak rezolutně zavrtěl hlavou. "Nemohu přece věřit, že to bubnování..."
"Pokrčil jsem rameny: "Kdo ví."
"Nechte toho! Přestaňte! Přestaňte!" rozkřičel se pilot do nepříčetnosti.
"Teď už to nemá smysl, Frenku," objal jsem ho kolem ramen. "Je rozhodnuto."
Bubeník opět zvýšil tempo.

Plaval jsem po proudu, narážel na skalnaté stěny, ale nedokázal jsem se zachytit. Byl jsem sám, hučení řeky pohlcovalo mé volání a tmavé mraky snižovaly viditelnost na pár metrů. Další náraz mě málem připravil o vědomí. Spolykal jsem litry odporné vody, než jsem se mohl opět nadechnout. Stal jsem se hříčkou divokých vln, nicotným tvorem urputně bojujícím o život. Plaval jsem a nevnímal čas.
Probudil mě chlad. Ležel jsem na vlhkém písku a marně se snažil vzpomenout, jak jsem se sem dostal. Poslední, co si pamatuji, byla řada vysokých vln a skalní stěna, která se blížila úděsnou rychlostí. Udělal jsem několik cviků na zahřátí a zamířil k Tarantuli.
Trvalo dlouho, než jsem se dostal k naší lodi. Bez bot, jen ve spodkách - nebyla cesta džunglí právě příjemným zážitkem. První, co jsem udělal bylo, že jsem okamžitě zkontroloval záznamy signálů z osobních bioindikátorů mých společníků. Nežil ani jeden. Když jsem potom v kabině odepínal svůj bioindikátor, vypadl mi z pouzdra můj fardosanský amulet. Zvedl jsem modrý kamínek a připomněl si náčelníkova slova. "Už nikdy ti vodní živel nemůže uškodit."

"Tak, a to je všechno," ukončil Arne Fuller své vyprávění. "Nebýt toho, že se Frenk polekal a vystřelil, mohla se naše expedice vrátit v celé sestavě."
"To byl příliš tvrdý trest. Vždyť tři z vás za smrt Lu-ana přece vůbec nemohli," namítla servírka.
"Bohové rozhodli," řekl Arne. "A vy, pokud vám na tom vašem známém záleží, poraďte mu, aby si opatřil fardosanský amulet.