TRANSFER

Píše se rok 2414 lunárního kalendáře, poručík Martin nervózně přechází sem a tam v kupoli poslední funkční hlídkové věže, ostatní už vypnuli ostatně jako většinu podzemních příbytků, které dávaly lidem poslední naději, pak roztál poslední ledovec a Země se z poloviny změnila na vodní planetu a zbylou část pohltila poušť.

 Po nějakou přežívala zbylá část lidstva v podivných až stopatrových podzemních příbytcích poháněných ekokyvadly, ale ani tato strategie nezabrala a tak Hlavní pozemská vláda uzavřela šílenou smlouvu o transferu přeživších s planetou Lamos plnou humanoidních bytostí zvaných Lamiové jejichž vzhled byl poněkud sporný – připomínaly spíš jakési rosolovité ještěrky, ale těla a tváře měli téměř lidská, poněkud problematičtější byl jejich „živý“ porost hlavy – na první pohled člověk neviděl nic než obyčejné vlasy, které však obsahovaly tisíce chapadlovitých čidel, která se z ničehož nic prouce vymršťovala s tmavých schránek takže dotyčný Lamo měl kebuli jako korálový útes, ale to teď nebylo podstatné – jedné na co byl poručík ještě schopen myslet byla krásná Miu a její dvě děti, sedmiletý Rocco a asi čtyřletá Gertie, které zmizely během transferu s komplexu PX4C.

A proto tu teď pobíhal sem a tam a čekal na povolení hlavního velení k další záchranné pátrací akci. Když už ztrácel i poslední jiskřičku naděje, vrazil do dveří Lamo jméno Yo, „Tak můžeme vyrazit, ale máme jen 12 hodin, víc jsem nevyškemral“ zazněl poněkud robotický hlas, protože mimozemšťan mluvil přes speciální hlasový modulátor na svém krku, jiná možnost komunikace totiž nebyla. „Tak to nesmíme ztratit ani vteřinu“ zavelel poručík a tak se nacpali do skafandrů pro záchranné akce, nabrali potřebný záchranářský materiál a vyrazili do neznáma.

Na místě se ukázalo, že ekokyvaldo stále kmitá v určitém tempu, takže komplex nebyl zcela bez energie a světla zuřivě blikala. Sestupovali velmi pomalu po spirále, která kdysi bývala pojízdným schodištěm, ale nikde nic, až se začali ve skafandrech potit, ale sundat si je nemohli, okolí bylo příliš nehostinné. A tak se plahočili hlouběji a hlouběji s nákladem záchranných skafandrů.  

„Proč tu vlastně jsme, vždyť ty děti nemohly tohle peklo přežít, plahočíme se tu úplně zbytečně“ ozval se náhle Yo, když v tom mu poručík poklepal na rameno a neohrabaně ukázal do jedné z bočních chodeb – něco jasně zářilo, popošli tedy blíž a zjistili, že jsou v 66. podzemním patře a světlo vydává kontrolní panel zásobovací komory.

Martin vytáhl univerzální klíč a zadal UNIkód – dveře se kupodivu otevřely a kdesi vzadu se mihl drobný stín. Jakmile oba záchranáři vešli, dovnitř rozdrnčely se jim kontrolky kyslíku v ovzduší – bylo ho tam dost na to, aby spustili přilby.“To pitomé kyvadlo tady z nějakého důvodu udržuje kyslík, což může znamenat lidskou přítomnost“ šeptal poručík. Pak se krok za krokem sunuli v před, do hlavní část skladiště když je vyděsil tenký dětský hlásek

„Stůj, nebo střelím“ byl to malý Rocco celý špinavý a usmolený, v ruce žmoulal dětskou napodobeninu laserové pistole a chvěl se po celém těle. „No, tak neboj se maličký, my ti přišli na pomoc, tak nám raději řekni, kde je tvoje sestřička, kde je Gertie“ Kluk ještě chviličku váhal, ale pak je radostně táhl do hlavní zásobovací místnosti, kde seděla na zemi malá Gertie a něčím se spokojeně cpala a své zachránce vítala zářivým úsměvem. Naší záchranářské dvojce se pak podařilo zjistit, že děti v zásobovačce uvízly během jedné z velkých bojů obyvatel komplexu o potraviny, naštěstí nebylo vyrabováno všechno a kyvadlo dodávalo automaticky kyslík i vodu tam, kde detekovalo lidskou přítomnost, takže tu děti takle vegetovaly asi týden.

Ale čas se krátil, a byl nejvyšší čas vyrazit na cestu zpět, nejhorším úkolem pro naše záchranáře bylo nacpat dětičky do záchranných skafandrů a připoutat si je do sedáku na zádech, hlavě Gertie vyváděla, řvala a kopala kolem sebe jako šílenec, ale nakonec se vše podařilo a výstup byl zahájen. Martin nesl stále ještě vzteklou Gertie a Yo Rocca, který byl přece jen klidnější a hned na počátku výstupu tvrdě usnul. 

Zpáteční cesta probíhala neuvěřitelně pomalu, jak Martin tak i statný Yo měli co dělat, aby se udrželi na nohách, když tu Yo sáhl po svém detekčním přístroji „Tak už je to tady zase“ zamručel. „A co“, divil se Martin „No, přeci ty vibrace nebo co to je, tak nějak to tiká a zaznamenal jsem to už cestou dolů, ale připadalo mi jako to zatracené kyvadlo, tak jsem si toho nevšímal“ kroutil hlavou Yo. A v tu chvíli se probral Rocco a začal sebou škubat a máchal rukama tak prudce, že ho musel Yo postavit na zem.

„Co to do tebe vjelo, kluku pitomá, vždyť se nic neděje“ pokoušel se ho uklidnit Martin, ale nebylo mu to nic platné, protože se přidala i Gertie.  Situace vypadala zoufale, Rocco teď téměř běsnil, a kopal své zachránce do skafandrů a do komunikátoru hulákal něco jako „Rychle pryč, nebo nás sežerou“. „Kdo, že nás sežere?“ ptal se vyčerpaný poručík. „Pavouci“ funěl Rocco, ale pak se trošičku uklidnil a tak se všichni vydali znovu na cestu.

Asi v jedenáctém patře od povrchu, se odněkud ozvalo táhlé zachrčení doprovázené tlumenými škrábavými zvuky, které postupně zesilovaly. „Co to k sakru je?!“ zařval Martin „Pavouci“ zašeptal vyděšeným hláskem Rocco „Už si pro nás jdou“ šeptal dál. Pak se někde pod nimi mihl jakýsi stín a nad hrazení spirálového schodiště se vysunulo jakési tenké kostěné chapadlo a Rocco zařval tak silně, že všem ostatním málem praskly ušní bubínky. V zápětí se všichni dali na útěk a nezastavili se, až u východu, ale kostěné škrábání je stále pronásledovalo.

 „Tak otevřeš ty zatracený dveře, nebo tu budeš takle čumět?“ řval na Martina Yo  „Rád bych, ale nemůžu najít ten pitomej univerzál, asi sem ho ztratil někde po cestě“ zuřil Martin. „Tak si vem tohle, strejdo“ ozval udýchaný Rocco a cpal mu do ruky tu svoji dětskou pistolku. A teprve teď si Martin všiml, že se jedná o skutečný laserový nůž a nezaváhal ani vteřinu, však už jim bílá chapadla sahala téměř za krk. Pak se  všichnivyřítili ven a nacpali se do převozového modulu a pádili k věži

„Teda Rocco, ty seš, ale těžkej borec“ poznamenal pak Yo na adresu chlapce, který se spokojeně zazubil. K evakuačnímu stanovišti dojeli pouhých 10 minut před vypršením časového limitu, v transferní lodi si mohli konečně odložit skafandry a převléci se a pak už byl ohlášen start posledního transferu Země – planeta Lamos. Poručík Martin ještě, než loď zcela uzavřeli, naposledy pohlédl ven jedním z kruhových průzorů v kabině. V dálce zahlédl svoji věž celou v objetí podivných stvoření připomínající obrovské kraby či pavouky s dlouhými bílými chapadly. Pak se průzory uzavřely a ozval se pokyn k připoutání a tak se vrátil na své místo

„Ták děcka, pěkně se připoutejte – letíme za mamkou“ usmál se a spiklenecky zamrkal.