Vynález

Vynález doktora Ezekiela stál uprostřed zakulacené haly, obklopen neproniknutelnou hradbou blikajících monitorů a barevných kabelů. Doktor se v transu proplétal mezi počítači, zběsile mačkal neoznačené klávesy a s fanatickým zápalem šíleného vědce si cosi brumlal pod vousy, pozoroval zrnící se obrazovky a neustále si něco čmáral do notýsku.
Kim postával opodál a neustále se zvědavě rozhlížel, což obvykle vedlo k nějaké katastrofě obludných rozměrů. Kim byl totiž přesně ten tip člověka, co zmáčkne jakýkoli čudlík, vypojí jakýkoli kabel, jen aby zjistil co se stane. A tuhle svojí vrozenou vlastnost dával najevo příliš často.
„Zajímalo by mě,“ ozvala se Heather a stiskla mi ruku. „jak moc je to bezpečné.“
„Není,“ zamumlal jsem a po očku sledoval její reakci. Pouze jaksi odevzdaně přikývla, jako bych se jí zeptal, zda se pro dnešní večer spokojí s pizzou. Měla by vyvádět, být s toho na prášky. Proboha, my všichni bychom s toho měly šílet a klepat se strachy, blesklo mi hlavou. Ale strach se kamsi schoval, možná před vírou, že vše nakonec dobře dopadne. Nebo si nikdo z nás nechtěl uvědomit, co nás čeká a pořád jsme to braly jako výlet do zoo, kde je vše zavřené v kleci a nám nehrozí žádné nebezpečí.
„Hups.“ Zašeptal Kim při pohledu na spadlí kabel, o který samozřejmě – ač nerad! – zavadil. „Doktore?“ zvolal váhavě, jako člověk který si přeje, aby ho ten druhý neslyšel.
Doktorova rozcuchaná hlava vykoukla ze spleti elektrobordelu. „To patří do té červené zdířky,“ řekl pobaveně a zase zmizel.
Kim přikývl. „Ještě tak vědět, do jaký červený zdířky,“ zabručel a samozřejmě kabel zapojil do té první, které se všiml. Zapamatoval jsem si, že se o tom musím před spuštěním doktorovy zmínit. Kim měl totiž úžasnou schopnost vždy vypojit něco opravdu důležitého.
„Myslíte, že to bude bolet?“ zeptal se, s tou nezdravou dávkou v hlase.
„Třeba to jenom štípne,“ zkusila Heather.
A nebo nás to rozebere na atomy a poskládá zase dohromady, pomyslel jsem si, ale nahlas nic neřekl. Jistě, teď když se to blížilo, začala úřadovat nervozita a bylo těžké potlačit jí a nedat nic najevo. Byl jsem tu proto, abych za sebou zametl stopy, pohřbil minulost a začal noví život. S Heather jsme utíkaly pořád a já se na tuto chvíli těšil každou minutu svého života. Jenže teď to bylo až moc opravdové a já nedokázal uvěřit, že jsme tam opravdu stály.
„Tak,“ Doktor se opět vynořil a pajdavou chůzí k nám přistoupil. „je to připravené.“
Rychle jsem se vzpamatoval a zaplašil melancholické myšlenky. Bylo to tady. „Ehm, doktore?“ Ukázal jsem na Kimem zapojený kabel, který tam neseděl tak, jak by měl. Doktor kabel vytáhl, ukázal ho Kimovy a s výmluvným pohledem ho zapojil do správného místa. Kim se zatvářil dotčeně a otevřel ústa, aniž by vydal hlásku.
Doktor každému z nás podal gumové špunty do uší. „Nasadit. Až tam budete, hluk dosáhne podstatně vyšší frekvence, než by vaše bubínky vydržely. Takže Kime – nesundávat!“
„Ten rodičovském tón si laskavě odpusťte,“ zabručel Kim a nasadil si špunty. „Pořád slyším,“
„V zadu to má malý čudlík,“ poučoval doktor. „Zapněte si to až budete uvnitř. A nyní, pokud jste připraveni, za vámi jsou papíry, které je nutné podepsat. Je to pouze rutinní postup.“
Všichni jsme se otočily k malému stolku a popadly propisky. Pokud šlo o mě, ani jsem se neobtěžoval přečíst si, co podepisuji. Tyhle cáry papíru byly posledním pojítkem s minulostí, můj naivní symbol nového začátku.
„Co přesně znamená: Doktor Ezekiel nenese zodpovědnost za případné komplikace?“ zeptal se Kim
Doktor Ezekiel pokrčil rameny. „To, co tam stojí. Vše jsou to naprosto rutinní fráze. Je to naprosto bezpečné a nic se nemůže pokazit.“
Když jsme vše podepsaly, mávnutím ruky nás vyzval, abychom ho následovaly. Beze slov jsem mu šlapaly na paty až k malému podsvícenému kruhu, sevřeného kabely propojenými sloupky. „Je to trochu malé,“ připustil doktor a cosi naťukal do klávesnice po své pravici. „ale větší rozměry by znamenaly větší napájení. Teď vás poprosím, aby jste si stouply do kruhu a ruce držely u těla.“
Opatrně jsme se nasoukaly do kruhu. Heather se ke mně přitiskla a opět mě vzala za ruku. Kim se na mě tiskl z druhé strany a broukal si nějakou japonskou odrhovačku. „Jen klid,“ zašeptala Heather a opřela si hlavu o mé rameno. „Jen klid,“
Po několika úmorných minutách si doktor zamnul ruce. „Tak dobře, spouštím to. Zapnout špunty a hodně štěstí.“
Lehce jsem zatlačil na malí čudlík a svět na okamžik utichl. Vzrušením jsem se třásl po celém těle. Doktor začal zuřivě bubnovat s vími prstíky do klávesnice. Heather se na mě usmála. Křečovitě jsem jí úsměv oplatil a cítil, jak se Kim nedočkavě vrtí. I přes špunty se ke mně doneslo pronikavé hvízdání a vše kolem zčernalo.


Doktor odtrhl pohled od monitoru a zvedl hlavu. Tvář mu citelné pobledla, když v kruhu spatřil trijici bílích potkanů. Jeden z nich slabě zapískal a doktor se i přes atmosféru naprosté katastrofy nemohl zbavit dojmu, že to pískání znělo jako „hups“.
O kus dál se smutně kýval vytažený kabel a toužebně zíral na červenou zdířku. Na jednu z mnoha červených zdířek…