Naposledy

Slunce zapomnělo zapadnout. V pruzích se prodíralo skrze žaluzie, objímalo blednoucí stíny a zkusmo hladilo předměty v místnosti. Činilo tak váhavě, jako by se bálo, že letmým dotykem převrhne porcelánový hrneček nebo zavadí o zdobenou vázu s květinami. Opřel jsem se o kuchyňskou linku a očima sjel z popraskaného stropu na nástěnné hodiny. V hlavě se mi s jistou vláčností rojily naivní prosby a přání. Ale ručičky se zatvrzele zastavily a odmítly vykonávat jakýkoliv pohyb v před. Možnost, že se zastavily vlivem vybytých baterií, přicházela v úvahu první dvě vteřiny. Pak zvítězilo mrazivé obětí reality
Zavřel jsem oči a nechal se unášet pozvolna skomírající hudbou. Ze všech sil jsem se snažil ignorovat vtíravý fakt, že by tu neměla být. Zaprášený gramofon na orientálním stolku poctil mou domácnost parodickým tichem. Poškozené desky pozorovaly nevkusné lemy kabátu nad sebou, pohřbené na dně skříně vedle pracovních bot. Všechny ty vzdáleně znějící tóny těžily pouze z akustiky mé hlavy. Ozývali se uvnitř. Trvalá kulisa nudné divadelní frašky, jménem má mysl.
Otevřel jsem oči. Z otlučené kredence na mě zíral důvěrně známí sáček plný oranžových pilulek. Nedokázal jsem svůj zrak donutit, aby se opět ponořil do tmy zavřených víček. Byl doslova přikovaný k té hroudě oranžového…Blaha? Nebo překrásné ukázce falešné naděje? Těžko říct. Slovíčkaření touhu nepotlačí. Nikdy jí nepotlačilo. Pouze ji částečně vybičovalo k většímu úsilí přinutit mě podlehnout.
Nebojoval jsem dlouho. Bezmyšlenkovitě jsem si strčil pilulku do pusy a nasucho polknul. O zbytek se snaživě postaralo dvě stě miligramů Xenodrillu. Nejprve hudba. Pomalými krůčky opouštěla mou mysl. Bránila se, dělala scény, ale nakonec pokořeně odešla. Pak hodiny. Zdobené ručičky se opět rozpohybovaly, dohnaly ztracený čas a zařadily se na správné místo. Nakonec slunce. Ten žhavý kotouč topen v matné modři, řekl by básník. Paprsky se stahovaly, zakoply o žaluzie a kuchyně se ponořila do tmy. Vše vypadalo takřka normální. Obyčejný den. Ale zdání klame. Spolehlivě zamaskuje zjevnou pravdu. A to jsem potřeboval. Dnes ano. Na poslední okamžik jsem mohl být jako každý jiný.
Zrezivělou rukou jsem si přejel po pomačkané tváři. Naposledy. V dálce mezitím explodovala jedna z vodíkových pum. Pak druhá. A třetí. Ozubená kolečka v mé hrudi se zasekla. Má organická část se svíjela pod vlnami bezmezné bolesti. Naposledy. Tlaková vlna proměnila okno v tisíce drobných střípečků. Zasáhla mě plnou silou, rozprášila oranžové tabletky po místnosti a vypnula mé myšlenky.