Boží plán I

Lucas upřel zarudlé oči na palubní desku. Roztřesenými prsty tančil po zaprášené klávesnici a zadal potřebné souřadnice. Několikrát je smazal a zase napsal, dokud neměl jistotu, že jsou správné. Čísla se mu vždy pletla. Devítky se schovávaly do plášťů šestek a trojky připomínaly rozpůlené osmičky. Jednalo se o vedlejší produkt jeho nedefinovatelně zmatené mysli.
Pomocí červené páčky bezmyšlenkovitě probudil k životu autopilota. Cítil jak se loď stáčí na požadovaný kurs a nabírá rychlost. Tisíce světelných bodů za sklem se proměnily v úzké čárky. Černočerná tma je systematicky požírala a uvolňovala místo pro další. Bylo jich mnoho a v jeho zorném poli zůstávaly pouhý okamžik.
Loď se prodírala nulovou gravitací na cestě k tomu, co ve své hlavě nazýval Základnou. To místo se možná nacházelo na orbitě pustého měsíce Thethys, v těsném sousedství Saturnova prstence a na dohled úzkému pásu asteroidů. Nebo také ne. Kdysi o tom místě slyšel nebo si to alespoň myslel. Ale to bylo na jiném místě. Na místě, kde se stěží dalo rozeznat co je a není pravda.
Ale přestože mu chyběla neochvějná jistota, kurs nijak neměnil. Ten nutkaví pocit, že je tato cesta z nějakého důvodu velmi důležitá, pramenil s neznámého zdroje. Ale byl tam. Točil se jako magnetická střelka. Určoval cíl. Bylo to instinktivní, nezastavitelné a všudypřítomné. Nemohl se tomu bránit. Ta část jeho osobnosti, která byla ještě při smyslech, by dokonce přísahala, že ani nechce.
Lucas se zvedl, vrávoravě opustil kokpit a padl na kolena před bezvládně ležící ženou. Zachránil jí. Na Hyperionu počítal světélka v jejích očích a zachytil v nich strach. Toužila po útěku. Chtěla pryč sté pusté planety a on se nabídl, že bude jejím zachráncem. Učinil tak automaticky, bez přemýšlení. Těžko říct, co pohledávala samotinká uprostřed pouště. Neptal se. A ona na jeho nevyřčené otázky neodpovídala.
A teď byla tady. Přímo před ním. Alabastrovou pleť měla podivně vypjatou. Hříva blonďatých vlasů jí spadala na ramena a ve tváři měla klidný, nevinný výraz. Připadala mu tak vzdálená a stěží uvěřitelná. Jako mramorová socha nebo malířské dílo uzavřené ve vitríně. Na dohled, ale mimo dosah. Blízko a přitom tak daleko.
Přes železné dveře napravo od něj se prodral otrávený výkřik a kdosi téměř rytmicky zalomcoval mřížemi. Lucas pozoroval čísla vypálená nad dveřmi. 666. Nebo 999. Zoufale si snažil vzpomenout, kdo přesně byl tím „kdosi“. Ty dveře nikdy neotvíral. Ale někdo nebo něco tam bylo. Schovávalo se to. Krčilo se to ve tmě. A především: nenávidělo to.
Žena sebou trhla a otevřela oči. Lucas s obtížemi odtrhl zrak od železných dveří a zadíval se na ni. Neskutečná modř duhovek ho dokonale uchvátila. V mžiku zapomněl na dveře, na to co se za nimi schovává a vlastně na všechno, co stálo nebo probíhalo kolem něj. Byla tady. Vpíjela se do něj pohledem, bez jakéhokoliv zmatku v očích. Usmála se. Možná ho poznala. Lucas jí ne. Ač nerad, odvrátil se od ní. Žena opět zavřela oči.
Hodiny ubíhaly. Lucas stále seděl naproti ní. Oči měla pořád zavřené, pohřbené ve tmě pod víčky. Tak rád by si na ní chtěl vzpomenout. Hluboko v sobě cítil, že tam na Hyperionu se nesetkali, nýbrž opět shledaly. Ale paměť ho klamala. Její tvář nefigurovala v žádných jeho vzpomínkách. Pouze jméno. Chvilkami si ho nedokázal vybavit, schovávalo se v jeho zapomenutých myšlenkách, ale nakonec se ukázalo. Bylo tady. Možná ani nebylo její, ale bylo tady. Eva.
Autopilotův hlas rozbil jméno na tisíc kousků a Lucas sebou trhnul. „Očekávaná doba příletu tři minuty.
Vyškrábal se na nohy a vrátil do kokpitu. Polovinu skla před ním zabíral nazelenalí povrch měsíce, ledabyle posetý krátery a na několika místech popraskaný a jakoby rozdrcený. A v popředí zářila malá tečka. Byla jasnější než okolní hvězdy, které pomalu nabíraly svůj kulatý tvar. Loď zpomalovala. Zářící tečka se však se stálou neúnavností přibližovala a začínala nabírat na velikosti. Po chvíli nabrala ostřejších tvarů a Lucas začal rozpoznávat podrobnosti. To co nazýval Základnou, připomínalo kmen stromu a neuvěřitelně rozvětvenou korunu. Neviděl žádné osvětlení. Nebylo ho třeba. Celí objekt vyzařoval světlo s každého čtverečního centimetru.
Loď se přiblížila k jedné z mnoha přistávacích ramp a začala pomalu klesat. Za nedlouho autopilot vysunul podvozky a přistál. Odněkud zasyčela pára a loď znehybněla. Současně se s protější stěny vysunul tunel a s tichým cvaknutím se napojil na palubní dveře. Svět utichl.