Boží plán II

Lucas vzal Evu do náruče a s tichým heknutím jí zvedl. Palubní dveře se automaticky otevřely a on stanul před úzkým tunelem. Netušil co přesně dělá a proč. Neviděl ve svém počínání žádný smysl. Něco ho jednoduše hnalo kupředu a on se tomu nebránil. Proč také? Necítil žádný strach definovatelný jako strach z neznáma. Povědomě cítil, že ví kam jde a že tam především najde odpovědi.
Tunel se v prvních dvou minutách zdál neskutečně dlouhý a monotónní. Teprve po padesáti metrech začal mírně klesat a brzy se podlaha napojila na točité schodiště. Lucas se lehce naklonil přes okraj, ale na jeho konec nedohlédl. Bičován něčím, co se dalo nazývat zvědavostí, začal schůdek po schůdku sestupovat. Trvalo to neskutečně dlouho a zároveň neskutečně krátce. Obklopen zářícími stěnami se začal uvědomovat, že zde čas nefunguje tak jak by měl. Chvílemi zažíval pocit, jako by se vláčel tři hodiny, přestože ušel sotva deset kroků.
Přesto, po mučivých sedmi hodinách (popravdě patnácti minutách) došlápl na poslední schod a octl se před dvojicí dveří. Připadalo mu to logické. Dvoje dveře. Možná si je pamatoval. Jedny byly z podobného materiálu jako okolní stěny. Nad nimi někdo ručně vytesal jediné slovo: Eden. I to si pamatoval. Buď to nebo něco podobného.
Druhé dveře si očividně nedokázal vybavit, ale i na ně si letmo vzpomínal. Byly ze ztrouchnivělého dřeva, plné suků a výrazně vyčnívaly ze stěny. Samozřejmě, že se sem nehodily. Ale patřily sem. Příliš se podobaly železným dveřím na palubě. Nic se za nimi nepohybovalo, ale to neznamenalo, že tam nic není.
Bezmyšlenkovitě se pohledem vrátil k těm prvním a zkusmo se do nich opřel. Neozvalo se žádné skřípění. Dveře se s naprostou tichostí otevřely a Lucase zasáhlo oslnivé světlo. Přivřel uslzené oči a lehce se zakymácel. Světlo ho doslova fyzicky udeřilo. Eva se v jeho náručí nepatrně pohnula a Lucas jí dlaní levé ruky zakryl oči. Ve stejnou chvíli světlo začalo ubírat na intenzitě.
To co se dosud schovávalo za hradbou světla, nyní se ukázalo v plné kráse a vyrazilo Lucasovy dech. Čekal prostornou halu, místo toho se před ním objevila zahrada, plazíc se pod klenbou modrého nebe. Vše nasvědčovalo tomu, že už není na Základně. Když se otočil zpět, byly za ním pouze louky a do vzduchu se tyčily masivní baobabi. Zahrada hýřila všemi barvami, od dominující zelené až po stovky odstínů červené. Všechny barvy se formovaly do roztodivných rostlin všech tvarů a velikostí, včetně těch, co kdysi rostly na zemi.
Lucas udělal několik váhavých kroků v před a pak se zastavil. Vysoká tráva mu objímala zašpiněné kalhoty a na zpocenou tvář se mu lepily chmýříčka pampelišek. Vánek si pohrával s Evinými kudrlinami a pohazoval s nimi jako žonglér v druhořadém cirkuse. Zřejmě byl doma. Nebo alespoň prožíval něco, co připomínalo radost z návratu. Jenže kam se vrátil? Eden? A pokud zde už předtím byl, proč to vše opustil a odešel?
Lucas se rozhlédl po okolí a když otočil hlavu na západ, všiml si mezi stromy široké pěšiny, lemované pečlivě vyrovnanými kameny. Možná odpověď na jeho otázky bořila nožky v sandálech do písku. Mladý muž v bělostném rouchu se na něj usmíval, ladně kladl nohu přes nohu a občas si bledou ručkou prohrábl zlaté vlasy.
Anděl, pomyslel si Lucas a zíral, jak mu na zádech složená křídla a zářící svatozář dávají za pravdu. Necítil údiv. Stejně jako dveře, i tohle mu přišlo logické. Dokonce měl pocit, že kdyby zde ten anděl nebyl, něco by bylo špatně. Nebo dobře? Ale on zde byl. Kráčel k němu a důvěrně se na něho usmíval, jako by ho znal. A Lucas si začal vzpomínat…