Vydařená inspekce.

Planeta Fardos byla obdařena nerostným bohatstvím a ošklivými chlupatými domorodkami, což byl fakt, přivádějící početnou kolonii těžařských dělníků a techniků k zoufalství. Jedině slečna Bowmanová, která si s nesmírnou houževnatostí vyběhala a vyštěkala pověření koordinátorky, se tady cítila nesmírně spokojeně. Její postava rovněž neskýtala pastvu pro oči, a tak tu zatrpklá stará panna získala sebevědomí a z moci své funkce s potěšením ztrpčovala život mužskému plemeni za všechna příkoří a nesplněné tužby. Nekompromisně zredukovala příděl alkoholu a zakázala hazardní hry, což s absencí sexu způsobilo, že si tu všichni chlapi připadali jako v pracovním táboře pro nejtěžší delikventy.
„Žádné slečny,“ rezolutně odmítla kolektivní požadavek, aby sem společnost Galaxkov dopravila ansámbl lehčích děvčat.
„Madam,“ snažil se oponovat hlavní technik Brander, „ti muži mají tříleté smlouvy … bez dovolené na hotelových satelitech.“
„Myslím, že s touhle klauzulí byli všichni předem seznámeni. Ostatně máte vynikající tabletky.“ Mínila tím Chemosex, preparát, který po dlouhá léta zůstával i jejím jediným milencem.
„Zatracená Jedule,“ ulevil si technik, sotva za ním zapadly dveře. „Jestli není čert, tak je určitě jeho blízká příbuzná.“

Max Clymer seděl před chatou a pozoroval Jazzoni, jak zručně čistí kůže. Její bujné poprsí se pohupovalo v rytmu práce a přitahovalo jeho pohled mnohem víc než hbité ruce.
Mladá Fardosanka zvedla hlavu, usmála se na lovce a potom se protáhla jako kočka. Halenka nevydržela soustředěný nápor, rozevřela se a dala tak možnost pevným prsům, aby vyklouzly ven ze zajetí.
„Máš toho na rozdávání, Jazzi,“ ocenil její vnady, „ale nejsi moje gusto.“
Jazzoni se usmála a vyzývavě pohodila hlavou k chatě.
„Na to si musíš najít nějakého fardoského chlupáče.“
Jazzoni ostentativně odstrčila kůže.
„No tak, děvče, netrucuj. Přinesu ti ze stanice něco dobrého,“ usmiřoval Max uraženou domorodku.
Opět se pustila do práce broukajíc si do taktu. Znělo to příšerně, ale zdejší estétové měli podstatně jiné normy.
Náhle, uprostřed noci, se Max Clymer probudil s pocitem, že něco není v pořádku. Ležel dál nehnutě a pečlivě naslouchal a vyhodnocoval veškeré informace předávané mu sluchem a čichem. Za chvíli měl naprostou jistotu: v chatě byl nějaký domorodec.
„Jazzi!“
Přitiskla se k němu a vášnivě ho objala.
„Já tebe chtít moc.“
Max cítil, jak se horké, silně ochlupené tělo k němu tiskne s nezvratným odhodláním.
„Zatraceně ne!“ chtěl vykřiknout, ale jen vydechl, neboť chtivá ruka už něžně zpracovávala jeho mužství. „Jazzi,“ zašeptal a zrazen vlastním tělem se přestal bránit. Podvolil se nevyhnutelnému a díky diskrétní tmě vykonal to, k čemu ho Jazzoni chraptivě vyzývala.
Od té doby se lovcův život podstatně změnil. Nezamiloval se do divoké Fardosanky, přestal ji však odmítat, a někdy dokonce i on sám milostné hrátky vyprovokoval.

„Tvrdá práce a místo ženské něhy tohle,“ žehral Chris Owens, když k týdenní výplatě obdržel krabičku Chemosexu.
„Kuš a ber,“ odbyl ho pokladník nerudně. „Pokud máš chuť na ženskou, je tu přece koordinátorka Bowmanová.“
„Tuhle mumii ti s radostí přenechám.“
„Pak tedy,“ pokladníkův prst významně zamířil k lesu.
„Myslíš ty chlupaté domorodky s rozpláclým nosem? Na ně nemám žaludek.“
„Žaludek nepotřebuješ, stačí, když máš něco jiného,“ dal mu přátelskou herdu jeho společník Wal.
„Člověče,“ přidal se hlavní technik, „tyhle Fardosanky mají tři kozy. Co s tím, když máš jen dvě ruce?“
„Snad by mě něco napadlo,“ ušklíbl se Chris a šel si dát nalít.
V baru seděl Max Clymer a s chutí propíjel objemný balík kůží. Statut nezávislého lovce měl řadu výhod a díky tomu, že koordinátorka měla osobní zájem na kožešinách, byla mu jeho privilegia bezezbytku ponechána.
„Ahoj, krtku. Dáš si panáka?“ přivítal Max nového příchozího a hned objednal další rundu.
„To víš, že jo,“ souhlasil Chris a na oplátku mu přistrčil krabičku Chemosexu. „Jen ber, my to fasujeme zadarmo.“
„Běž do háje! Tohle svinstvo neberu.“
„Nebereš?“
„Ne,“ zakroutil lovec hlavou.
„Buď kecáš, nebo …,“ Chris se podezíravě zahleděl na lovce „pícháš domorodky.“
„Občas,“ přiznal Max bez uzardění.
„To je proti přírodě.“
„Opravdu?“ Max Clymer pozvedl oči a procítěně pronesl: „Všichni jsme dítka jednoho stvořitele a máme se milovat.“
„Ale ne s opicemi.“
„Jsi vedle, kámo. Fardosani jsou inteligentní humanoidi, žádná zvířata.. Nesmíš soudit jen podle technické úrovně. Ostatně naši předkové také hned do kosmu nelétali.“
„A stejně jsi nechutné čuně!“
„Když myslíš. Raději tě na loveckou výpravu ani nezvu. Mohl bys vyprovokovat nedorozumění s domorodými stopaři.“
„Tohle vám Jedule stejně nepovolí.“
„Už máme její požehnání.“
„Tak se měj,“ zvedal se Chris. „A pozor na blešky,“ bleskově se sehnul. Krabička Chemosexu ho minula jen o vlásek.

Koordinátorka Bowmanová přemýšlela, jestli nemá další lovecké výpravy zarazit. Úlovky totiž nebyly valné. Ale pak usoudila, že nějaké to rozptýlení musí té mužské chásce dopřát. Společnost Galaxkov by nerada viděla pokles těžby a reference správní rady tvoří podstatnou část jejího hodnocení.
„Doufám, že příště budete úspěšnější,“ obrátila se na Maxe Clymera, který s kamennou tváří usrkával jakýsi minerální nápoj velmi pochybné chuti.
„Uvidíte, madam, že nikdo z nás nepřijde zkrátka.“
„Jen aby. Zatím jste mě moc nepřesvědčili.“
„Tihle zeměžrouti nejsou žádní profesionálové,“ obhajoval se Max. „Většina z nich neumí ani pořádně střílet.“
Bzučák videofonu přerušil další hovor. Když se lovec ubezpečil, že je koordinátorka plně zaujata debatou s hlavním technikem, přistoupil k oknu a zcela nezištně věnoval zbytek minerálky popínavým květinám v ozdobných květináčích.
Maxovi lovecké výpravy získávaly na oblibě a za krátký čas se jich zúčastňovali takřka všichni muži. O víkendech byla těžařská základna téměř liduprázdná. Kůží přibývalo, ale nákladní rakety odvážely především duhově zářící hexavit, šperkařský kámen, kterým se parádivé ženy na Zemi rády zdobily. Koordinátorka Bowmanová byla spokojená a občas dokonce schválila mimořádný příděl alkoholu, zač jí byla bouřlivě provolána sláva.
„Jedule nám změkla,“ obrátil se hlavní technik Brander na lovce. „To je vaše zásluha.“
„Ona není v jádru zlá ženská jenom…“ Max si vzpomněl na kvanta nechutné minerálky, jimiž byl pravidelně napájen. “Andílky z nás neudělá.“

Slečna Bowmanová byla ošklivá, ale rozhodně ne hloupá. Podezření, že se něco nekalého děje za jejími zády, narůstalo, ale zatím neměla nic konkrétního. Nic, co by její intuici potvrdilo. Proto dále trpělivě skládala svou mozaiku z úryvků náhodně zaslechnutých hovorů, narážek a žertů, aby se časem dopídila překvapujících věcí. To, co pro ni mělo zůstat utajeno, pozvolna vyplouvalo na povrch.
„Zaslechla jsem, že důvěrně žijete s mladou Fardosankou. Je to pravda?“ zeptala se a její pichlavé oči pronikaly hluboko do lovcova ledví.
„Hnusné pomluvy,“ ohradil se Max Clymer. „Závist či bujná fantazie těch zatracených hrabošů z Galaxkovu.“
„Hned jsem si to myslela. Ty zdejší divošky jsou přece tak ošklivé, zvířecí,“ spustila vodopád výřečnosti.
„Máte naprostou pravdu, madam,“ uklonil se Max a co nejrychleji se odporoučel.
„Však já se vám podívám na zoubek,“ pronesla polohlasně, když osaměla. „Všem, na to můžete vzít jed.“

Přes tuhý odpor notorických lakomců z Ústředí získala slečna Bowmanová mobilní transmitory středního dosahu. Odlehčená verze neumožňovala meziplanetární přenosy, to však v dané situaci nebylo nijak podstatné.
„Ráda bych měla jistá místa pod kontrolou,“ zdůraznila svůj požadavek komisaři VI. sektoru, kam planeta Fardos náležela.
Díky přímluvě Galaxkovu jí bylo vyhověno a nákladní loď Merkur měla přivést požadované zařízení.
Instalace transmitoru netrvala dlouho. Inženýr Steven připojil asi metrový kruh transmisní plošiny
k aktivační jednotce a oživil displej.
„Hotovo. A teď provozní zkouška,“ v rychlém sledu stiskl několik tlačítek. Přístroj slabě zabzučel a v okamžení se před nimi zhmotnil velící kapitán nákladní lodi Merkur.
„Promiňte, že přicházím bez ohlášení,“ usmál se na překvapenou koordinátorku, „ale inženýr Steven potřeboval jednoho dobrovolníka.“
„Něco k pití?“
„Ne,“ zaznělo unisono. Minerální kúra byla všeobecně známa.
„Jednu zvládnete,“ rozhodla koordinátorka a k velkému údivu obou mužů naplnila sklenky zlatistou whisky.
„Tady jsem skončil. Kde bude další stanoviště?“ zeptal se inženýr v náhlém záchvatu pracovitosti.
„Nebude stálé. Ostatně, připojit pár kablíků svedu i já.“
„Jak myslíte,“ pokrčil inženýr rameny. „Režim zhmotnění má dokonalé jištění.“
„A přenosové pole?“
„Pokud zvoráte připojení plošiny, půjdete zpátky pěšky. Nic horšího se vám nestane.“
„Spoléhám na vaši diskrétnost, pánové,“ rozloučila se. „Žádné informace o transmitorech.“
„Máte slovo důstojníků.“
Když si slečna Bowmanová znovu řádně prostudovala návod, byla spokojená. Vše zapadalo do jejího plánu. Byla tu sice drobná nepříjemnost se zpáteční cestou, ale transmisní plošina by zcela nepochybně prozradila pravou funkci přístroje, který chtěla vydávat za lékařskou aparaturu.
„Nějak tu cestu džunglí přežiju,“ řekla s odhodláním, od něhož ji už nic nemohlo odvrátit.

„Pane Clymere, mám k vám prosbu,“ obrátila se na lovce usrkávajícího zdravotní nápoj.
„Předem splněn,“ pospíšil si Max s odpovědí.
„Ústředí si přeje, aby ve vesnicích poblíž těžařské kolonie byly rozmístěny asanační přístroje likvidující agresivní viry. Chtějí tak vyloučit možnost epidemie.“
„Jak můžu pomoci?“
„Než budu mít k dispozici další, zaneste do nejbližší vesnice alespoň tenhle,“ ukázala na kufřík opatřený firemní značkou Medimat a pestrým štítkem Antivir CII. V duchu se usmála, když si vzpomněla, s jakou nešikovností demontovala tyto štítky z vyřazených lékařských automatů.
„Jak ta mašinka funguje? Nemám s tím žádné zkušenosti.“
„Pracuje plně automaticky. Jen mám trochu strach, aby ho domorodci nepoškodili.“
„To se dá zařídit. Oznámím ve vesnici, že přístroj obsahuje mocné kouzlo. Určitě se k němu nikdo nepřiblíží.“
„Na vaši nezištnou pomoc nezapomenu. A ještě takový detail. Přístroj by měl být v nějaké prázdné chatě, skladišti, nevím přesně proč … snad vyzařování.“
„Žádný problém. Nějaká chatrč se jistě najde.“
„Děkuji. Ani nevíte, jak jste mi pomohl.“

„To je pro Jazzi?“ uvítalo Maxe domorodé děvče sotva vstoupil do chaty.
„Jazzi dostane něco lepšího. Tohle je velké kouzlo.“
Jazzoni se kouzla bojí,“ zakníkla poděšeně a přitiskla se k němu. „Dej kouzlo pryč.“
„Hned ho odnesu,“ uklidňoval ji Max. Vzal kufřík a zamířil k opuštěné chatrči na konci vesnice.
„Rád bych věděl, jestli tu budeš něco platný,“ zabručel pochybovačně a opatrně položil přístroj ke stěně. Ještě jednou pohlédl na nablýskanou aparaturu, v polorozpadlé chatrči vypadala poněkud kuriózně, a vyšel ven, kde se k němu připojila Jazzoni.
„Dnes máme veselou noc,“ ukázala na množství připraveného dříví a kožených měchů s nápoji pro rozveselení mysli. „Celá vesnice se těší.“
„Však mí kamarádi také. Určitě už jsou na cestě.“

„Bezvadný mejdan, Maxi,“ pochvaloval si napravený puritán Chris Owens v objetí statné děvy.
„Žádná xenofobie?“
„Běž do háje, starý! Copak to nevidíš?!“
„Vidím,“ usmál se lovec a ukázal k ohni, kde zavládlo bujaré veselí. “Takže, pánové, nejdříve povinnost a potom zábava.“
„Tady to máš,“ technik Brander ukázal na velký balík. „Koncentrované potraviny, sekery, přikrývky. Přesně tak, jak bylo domluveno.“
„Kolik kůží dáš,“ obrátil se lovec k náčelníkovi, který se tvářil jako mazanost sama.
Začalo smlouvání, ale Max, znaje dobře zdejší zvyky, se s teatrálním zápalem pustil do licitace. Když byl obchod uzavřen, uschoval část kožešin do své chýše a zbytek zanesl technikovi. „Tohle je pro koordinátorku. Myslíš, že bude spokojena?“
Brander neodpověděl, protože se právě domlouval s mladou domorodkou o něčem mnohem důležitějším.

V opuštěné chatrči téměř neslyšně zapředl přístroj monotónní melodii. Režim zhmotnění blikl kontrolkou, aby v okamžení zmaterializoval koordinátorku Bowmanovou, která se v parádní uniformě vydala na tajnou inspekci.
„Tak se podíváme, jak si vedou lovečtí amatéři,“ zašeptala a opatrně našlapovala k rohoži kryjící
vchod. Trochu poodhrnula stářím zpuchřelý závěs a vytřeštila oči. U velkého ohně seděli takřka všichni chlapi z těžařské společnosti, mohutně popíjeli a mladé, poloodhalené domorodky si jich náramně hleděly.
„Tohle mi zaplatíš, mizero!“ zachvěla se zlobou, ale dál pozorovala mumraj u ohně. Páry odcházely a přicházely. Některé dvojice vyhledávaly ústraní nedaleko jejího úkrytu.
„Smilníci!“ ulevila si koordinátorka trochu hlasitěji než měla.
Pozorný strážný cosi zaslechl a opatrně zamířil k chatrči, která ukrývala velké kouzlo cizinců.
„Ó,“ vydechla a couvla do nejzazšího kouta v marné snaze najít vhodný úkryt.
Špička oštěpu odsunula závěs a vzápětí vstoupil statný Fardosan.
„Ó,“ zaznělo podruhé, když na ní spočinuly zvídavé oči mladého muže.
Bez jediného slova přistoupil k vyděšené, strachy polomrtvé ženě a bezostyšně jí nakoukl do výstřihu.
„He?“ vyrazil mladík a překvapeně zíral na jistou anomálii. „Kdo udělat šmik?“
Slečna Bowmanová by teď dala všechny poklady světa za transmisní plošinu, ale v této situaci by jí nepomohl ani bájný poklad Inků. Vycenila zuby v křečovitém úsměvu, který ji však nemohl zaštítit, právě tak, jako parádní uniforma koordinátorky se zlatou stužkou za zásluhy. V následujícím okamžiku bylo její povadlé poprsí zbaveno textilu a pevná ruka se vydala hledat jizvu.
„He,“ zopakoval domorodec otázku, když nenalezl žádné stopy.
Pobledlá koordinátorka bezmocně pokrčila rameny. Chtěla křičet, jenže hlasivky vydávaly pouze ustrašený šepot. V duchu se už viděla na obětním kameni nebo hozena napospas nějaké krvelačné bestii, aby posloužila jako večeře. Slabostí se jí podlomily nohy. Fardosan ji však zachytil a šetrně položil na zem. Co se s ní dělo dál, vnímala jako ve snu. Mladíkovy doteky i to, že je zbavena šatu, až po palčivou bolest. Slabě vykřikla. Potom ale pocítila něco, co zatím neznala, a ten vzrušující pocit stále sílil, zrychloval jí dech a mámil z ní přidušené steny.
„Ají?“ zeptal se Fardosan a pohlédl na dosud neoděnou ženu.
„Ano,“ špitla a rozechvěle očekávala další dějství.
Posléze slečna Bowmanová posbírala poházené svršky a s rozpaky se zadívala na svou paralyzační pistoli, zbraň nesrovnatelně dokonalejší než primitivní oštěp. Proč se nebránila? Selhala jsem? Ano přiznala si, ale přiznala si také, že tahle porážka rozhodně nebyla katastrofou.
Dříve, než se vytratila z chaty, vynutila na domorodci slib mlčenlivosti.
„Ty zase někdy sem přijít?“ zeptal se Fardosan. „Kazzari moc rád poznat bílá žena.“
„Přijdu,“ usmála se a vyklouzla ven. Oheň už dohořel, vesnice vyspávala po bouřlivé noci.
Koordinátorka se prodírala zšeřelou džunglí. Spěchala a v myšlenkách se vracela k událostem nedávno minulým. Dva protikladné pocity se spolu pustily do křížku a způsobily tak v její mysli dokonalý chaos.

„Jste pěkný mizera!“ uvítala koordinátorka lovce, sotva vstoupil. „Odporný chlap!“
„Nechápu důvod vašeho rozhořčení,“ ohradil se Max Clymer, udiven příkrým přivítáním.
„Hned pochopíte,“ usmála se zle. „To zařízení, které jste tak nezištně instaloval ve vesnici, je totiž vynikající transmitor. Nedalo mi, abych přístroj nevyzkoušela a zároveň prověřila vaše lovecké snažení.“
„Doufám, že jsme vás moc nezklamali.“
Slečna Bowmanová přímo naskočila.
„Viděla jsem ten mejdan i to, jak se tam všichni pelešíte s kozatými Fardosankami!“
„Určitě jste se při tom šmírování nenudila.“
„Pane Clymere!“
„Nebudeme si nic vyčítat. Tím spíš, že i vy máte máslo na hlavě.“
„Jak se opovažujete.“
Max Clymer sáhl do vaku, vytáhl pomačkanou podprsenku a mlčky ji položil před blednoucí koordinátorku.
Slečna Bowmanová mlčela.
„Tohle jsem našel v chatě a dám krk na to, že si ji žádná Fardosanka nedokáže obléknout.“
„Já,“ špitla koordinátorka a do očí se jí draly slzy.
„Nikdo se nic nedozví.“
„Můžu vám věřit, Maxi?“
„Budete muset.“
„Děkuji. Ale stejně není hezké, že jste mě takhle podváděl,“ pohrozila mu. „Malý trest vás nemine.“
„Rád se podvolím. Jen žádnou odpornou minerálku,“ vyhrkl, když spatřil sklenku v její ruce.
„Vyberte si podle chuti,“ ukázala na skříňku, kde přechovávala několik lahví značkového alkoholu. „Hned se vrátím.“
Max ochutnával teprve z třetí láhve, když se koordinátorka vrátila z velkým balíkem.
„Tohle zanesete do chaty.“
„Co je to?“
„Transmisní plošina. Nezbytná pro návrat.“
„K čemu vám to bude dobré?“
„Myslete trochu, Maxi! Přece nechcete, abych se po každé inspekci musela zpátky trmácet pěšky.“