Hodně daleko

Již dlouhé týdny plula prostorem, tímhle zapomenutým koutem vesmíru. Nikdo zde nelétal, nevedli tudy obchodní trasy, neskrývali se zde piráti, nebylo zde proste nic. Nic co by stálo za tu námahu, za to palivo co spálí aby se dostala až sem. Ale ona se rozhodla letět. Všichni ji říkali že tam nic není, nestojí to za to, budeš zklamána a vrátíš se s prázdnou. Některý ji považovali za blázna, když přes to všechno odletěla. Ale copak by byl svět takovým jaký je, bez bláznů, snílků a vynálezců co dokážou nemožný?  Ne! Ona prostě věděla že tam něco je. Už nejedno zkusila podobnou pitomost. A nejednou se ji to i vyplatilo. Naposledy slušně vydělala když objevila asteroid plný Tragxských krystalů. Ne že by je těžila, to ne. Prostě prodala souřadnice těžařský společnosti a měla vystaráno. Aby všechny kredity co zarobila bezhlavě utratila za pitomý kus kovu. Zastaralý, zrezlý, naprosto nepoužitelný. A přesto kov který nikdo nikdy neviděl. Který nebyl v žádné z tak rozsáhlých databází Institutu. To přece musí něco znamenat, to stojí za tu námahu. Zašla pak za svým starým přítelem, no přítelem je příliš silný slovo. Řekněme známým který ji dlužil laskavost, aby provedl frekvenční test. Ten jí odhalil místo kde byl onen kus šrotu odlit. Teď když mněla souřadnice mohla se vydat na cestu. Běžně by na takhle dlouhou pouť letěla v lodi s plnou posádkou ale teď se rozhodla letět sama. Věří jenom sama sobě. Věřit někomu? Ne! Další takovou chybu již neudělá.

 Na řídícím panelu zablikalo světlo a ozval se signál. Věděla co to znamená byla u cíle. Zadala do lodního počítače pár příkazů, loď vystoupila z hyperprostoru a zpomalila. Byla blízko u hvězdy. Dost blízko na to, aby ji nezachytili senzory civilizace která na planetě mohla žít, ale ne až tak aby ji spálila radiace. I když její loď mněla zbrusu nový kvantový štít, ani ten však nezadrží všechno. Z dálkovými senzory zjistila obyvatelnou atmosféru na třetí a čtvrté planetě od hvězdy. Podivilo ji však že nezachytila žáden signál a to prohledala všechny známé frekvence. Nic, ticho, jen šum vesmíru. Pomalu, asi 80% rychlosti světla, se vydala ke třetí planetě.

 První planeta ji moc nenadchla. Kus šutru, bez života, spalovaný radiaci hvězdy a zároveň mrazivě chladný na odvrácený straně. Nic co by stálo za pozornost. Druhá ji zaujala o to víc. Hustá atmosféra, vysoký tlak, množství toxinů v atmosféře. Pak si všimla údaji na obrazovce.

„Hmm… kyselinový déšť.“  Vzpomněla si jak vezla zásoby jakýmsi trhlým vědcům a uvízla na Tarkonu.

 Kterého pitomce napadlo postavit základnu na takovém místě. Ti určitě neměli všechny pohromadě. Uložila údaje do počítače, kdo ví, možná se budou hodit. Už však viděla i planetu o kterou se zajímala. Planeta střední třídy, někdo by mohl namítnout že jde o trpasličí planetu, ale to byl jenom technický detail. 2/3 povrchu pokrývala voda, atmosféra byla dýchatelná ale bylo v ní množství průmyslových toxinů a zplodin. Radiace byla také lehce nad normál ale nic s čím by si její systém neporadil. Planeta měla i měsíc, vlastně půlku měsíce. Druhá půlka byla rozpadlá a spolu s zničenými satelity a dalším harampádím tvořila prstenec.

 Prolítla atmosférou aby mohla senzory prozkoumat povrch. To co nalezla ji překvapilo.