Řeka

Žádné zdroje energie, žádná města bující životem, ani radiová komunikace nebyla slyšet. Nic co by naznačovalo inteligentní formu života. Ale ty satelity tam nahoře, ty přece musel někdy někdo vytvořit. Kdysi tady musel někdo žít. Změnila konfiguraci aby systém hledal anomálie které nejsou přírodního původu. A našel jich hned několik. Desítky, stovky, tisíce. Celý povrch zobrazované planety teď lemovaly svítící tečky označující polohu bývalých měst. Vybrala si jedno z míň zamořených míst a rozhodla se přistát. Již z dáli viděla zbytky budov, budov které ve své éře musely být pýchou tohohle světa. I když nebyly obzvlášť vysoké, ale ta architektura. Tak odlišná od všeho co znala, úžasný pohled. Chvíli kroužila kolem a kochala se pohledem až dokud nenalezla vhodné místo k přistání. Loď dosedla na zem na něčem co kdysi bývalo dozajista náměstím, kousek od řeky. Motory její lodě zvířili vrstvu šedivého prachu. Prachu který pokrýval celý povrch téhle planety, to proto zde nic nerostlo. Tenhle ten prach, to on všechno ničí. Rozežírá konstrukce budov, hubí rostlinstvo, pro ni však nebyl nebezpečný. Podle prvotní analýzy jí to potvrdila, jenže rozhodně nebyl doporučován delší pobyt na tomhle místě.

 Vydala se směrem k řece, chtěla si prohlídnou ten most co viděla již z výšky. Starý, starší než tyhle budovy. Nejednalo se o modernou stavbu, musel zde stát již věky. Byl celý z kamene, pokrytý stejným prachem jako všechno, ale přesto majestátní. Proč byl zde ponechán? Nenahrazen novou stavbou? Možná jako symbol, dávná vzpomínka na staré časy. Přecházela po něm, pozorujíc okolní krajinu. Přemýšlela jaké to zde muselo být, kdysi. Když byl ve městě ještě život. Jací tvorové tohle místo obývali, jak vypadali, jak mluvili?... Jak zemřeli? Zadívala se smutně to temné hladiny klidné řeky. Teď zde bylo jenom ticho. Nebylo slyšet ani hlásek, ani nejmenší zašustění. Jako by se i vítr bál co i len zavanout aby nenarušil klid tohohle místa, který zde panoval již staletí. Stála ve středu mostu a pozorovala řeku, voda byla černá, vysoce radioaktivní a bez života jako celý tenhle svět. Řeka tekla velice klidně, chvílemi to vypadalo jako by jenom stála bez pohybu. Až když se zadívala pozorně všimla si že tomu tak není. To co v ní teklo určitě nebyla voda, ale něco ji na té řece přišlo podivného, až mystického. Jako by k ní promlouvala, volala ji. Jako by byla jediným živým organizmem v tomhle mrtvém světě. Chtěla vědět co to v ní teče, co je to za podivnou substanci. Něco jí však říkalo že přiblížit se natolik aby mohla nabrat vzorek by nebylo moudré. Pokaždé dala na svůj instinkt. Již nejednou si tak zachránila kůži.

 Vysoce na obloze se objevil nazelenalý záblesk a ozval se ohlušující třesk. To jí vytrhlo z přemýšlení, lekla se a srdce se jí zběsile rozbušilo. Co to mohlo být? Ptala se sama sobě. Zadala pár symbolů do zařízení které měla připevněný na levé ruce. Pomocí něj se dálkově spojila s lodí aby zjistila co se to právě nad její hlavou odehrálo. Nevěřícně zírala na display.

 „Nemožné.“ S úžasem i zděšením zašeptala do ticha tohohle místa. Znovu zkontrolovala nastavění senzorů. Avšak všechny přístroje pracovaly normálně, proto nechápala jak se něco takového mohlo stát.