Umírárna umělců

25. září 4555
Španělsko, Barcelona
Nemocnice sv. Vincenta.



3200 roztáhl rolety a vpustil do pokoje světlo. Zářivky na stropě automaticky potemněly a sluneční paprsky zakoply o parapet. Sem tam se roztříštily v odlesky o kov v místnosti a objaly blikající přístroje, přidělané ke stěnám. Klimatizace astmaticky pokašlávala a interiér pokoje byl skoro, ne-li stejně nudný jako mrtví kanál na televizní obrazovce.
Muž ucítil na své tváři hřejivé teplo a natočil hlavu směrem k oknu. Skrze tlusté sklo spatřil zašpičatělý vrchol Velké Pozorovatelny, trhající našedlou oblohu. Osm tisíc metrů, nespočet ocelových traverz, tisíce oken, miliardy umělých květin ve vázách a to vše sladěno tak, aby to dohromady vytvářelo celek.
V mužově hlavě probleskávaly vzpomínky na rozprostřené plány, na večery s tužkou a pravítkem. Myslí se mu hnaly výpočty. Úzkostlivá snaha udělat vše správně, dvě stě krát zkontrolované výsledky. Váha, výška, množství, objem, obsah, obvod. Jedna chyba na papíře, jedno přehlédnutí zdánlivé maličkosti, a celá stavba se mohla naklonit nebo spadnout. Všechno záleželo na něm. A on nejenže unesl tu zodpovědnost, ale navíc nezklamal. Budova stála.
„Umírám?“ zeptal se muž z ničeho nic. V jeho hlase nezněla panika, spíše lehký údiv. Netušil čemu přesně se diví a možná že samotnou otázku nevyřkl on, ale jeho povědomí. Ať už jí vdechl život kdokoli, nehybně plula vzduchoprázdnem.
3200 otočil na muže svou plechovou tvář a se skřípěním se posadil na okraj nemocničního lůžka. Pohledem nejprve pronikl skrze kůži a zkontroloval jednotlivé orgány, přestože dávno předtím jeho program pomocí statistik odhadl, co uvidí. Když si ověřil, že jeho program se ve svém odhadu nespletl, opatrně přikývl. „Čas je nejhorší z nemocí,“ citoval jednoho ze Zapomenutých. „Vaše tkáň se rozpadá jako se drolí zeď. Poté co vás naklonovaly z vaší DNA, jste byl obeznámen s fakty. Deset let. Poté se začne vaše tělo systematicky hroutit. Zemřete podruhé. Pouze v jiném čase.“ Žádný soucit. Elektronický hlas zněl přísně a bezcitně.
Muž si na svůj minulí život pamatoval útržkovitě a jaksi matně. Jakoby byla každá myšlenka v sotva průhledné fólii. Četl sice dochované studie o svých stavbách, ale o něm samém tam byli pouze obecné záznamy. Právě ony stavby v něm vyvolávaly smutek. Dávno už se totiž rozpadly a teď přežívaly pouze na fotografiích a trojrozměrných hologramech.“
„Měly bychom začít,“ prohlásil 3200 a zvedl se. Z malého stolku v rohu vzal injekční pistoly s dlouhou jehlou a přitiskl jí muži na krk. Pomalu vyprázdnil její obsah a odložil jí zpět na stolek. „Nebudete nic cítit.“
Muž zamrkal a zavřel oči. Hlava mu klesla na levé rameno a z úst mu unikl tichý povzdech. Ještě pořád vnímal teplo na své tváři, ale víčka byla příliš těžká na to aby je otevřel a zahnal tmu. Střídavě se vznášel a padal.
3200 se přiblížil k jednomu z přístrojů a zmáčkl bleděmodrý čudlík. Z přístrojové desky vyjela průhledná obrazovka se seznamem jmen. 3200 se prstem dotkl jména Antonio Gaudí a označil ho fajfkou. Očima sjel pod architektovo jméno aby se dozvěděl informace o svém dalším pacientovy, před deseti lety naklonovaném a dnes poslaném do nemocnice zemřít.
Pablo Picasso.