Povídka která neexistuje

„Kolem bylo horko jako v pekle. Svět se točil. Netušil kde je nahoře a kde dole. Nečekalo ho nic než jen dlouhý pád do tmy. Už ani necítil popáleniny. Nadechl se v okamžiku kdy mu to plíce dovolily, ze všech sil zařval.“

„Klid!“ tišila jeho sténání letuška. „Tiše. Vzbudíte ostatní.“ Jakmile otevřel oči zmateně šátral kolem sebe. „Kde to jsem? Co jste zač.?“ ptal se a pak se odmlčel. Letadlo, cestující. Když si pomalu uvědomoval okolí, nic mu nedávalo smysl. „Kam to letíme? Kde …. jak jsem se tu ocitl?“

„Koupil jste si letenku a sedl si na sedadlo vedle mě. Bohužel.“ zasršel jeho soused. „Nezlobte se ale vás vidím poprvé. Bože to se mi zdá?“ divil se muž. „Madam!“ zavolal na letušku. Ta se naklonila s širokým úsměvem nad něj. „Neumím to vysvětlit ale. V tomhle letadle jsem jistě nedobrovolně. „Klidně vám odpřísáhnu, že jsem před chvílí usnul na gauči u sebe doma a jen jsem otevřel oči, probudil jsem se tady.“

Letuška svraštila obočí a její patetický úsměv malinko ovadnul. „Musíte blouznit pane. Sama jsem vás vítala na palubě. Přinesu vám prášky na spaní, bude vám dobře jen si zdříměte.“ Načechrala mu polštář a odkráčela. Muž se naklonil do uličky a chvíli ji sledoval. Obrátil zrak zpět ke svému sousedovi. Ten na něj upřeně hleděl. Byl to uhlazený mladý muž. Na nose měl široké brýle s černou obroučkou.

„Jste feťák nebo co?“ zeptal se. „Dovolte?“ durdil se muž vedle něj.

„Nastoupil jste do letadla chvíli po mě. Pomáhal jsem vám s kufrem tam nahoru.“ ukazoval mladík na úložný prostor. „No a teď, mi chcete říct, že jste před chvilkou ležel doma na podělaným gauči? Vy musíte být pod vlivem nějaké látky, to je jasné.“ Muž si mnul oči. Vypadal dost zmateně. „Kam to letíme?“ zeptal se. „Schiphol. Amsterdam. Zítra tam mám brzy ráno důležitou zchůzku do přistání zbývá sotva hodina a rád bych se ještě chvíli prospal. Co vy? Jedete si do „amstru“ pro matroš?“ ptal se dále drze. Nechtěl znát odpověď. Opřel si hlavu o polštář a sundal si brýle.

„Já ale žiju v Amsterdamu.“ odpověděl nedobrovolný pasažér. „To leccos vysvětluje.“ strefoval se do něho dále mladík. „Nechte si toho člověče. V životě jsem se žádné drogy ani nedotkl. Ležel jsem doma a četl si knihu. Pád do tmy od Herberta Van Der Pertha“

„Cože jste to ….?“ chtěl se zeptat uhlazený muž o sedadlo vedle. „Tady vemte si prášek.“ přerušila ho letuška. „Moment!“ zvolal muž a nasadilí si opět brýle. Chytil ji za ruku v níž držela prášky na spaní. „Dejte mi je.“ řekl rozhodně. „Co to má znamenat?“ ptal se čím dál zmatenější muž jehož pilulky byly náhle zabaveny někým, kdo by byl ještě před chvílí rád, kdyby si je vzal.

„Řekl jste Pád do tmy od Van Der Pertha?“ „Ano.“ kýval jeho zmatený soused. „Ležel jsem na gauči a byl jsem právě u druhé kapitoly. „Zklapněte!“ okřikl ho jeho mladší soused. „Co jste zač?“ ptal se. „Jste z Timesů?“ „Nechápu co tím myslíte. Bože to je snad noční můra.“ zkuhral muž a nic už mu nedávalo smysl.

„Tak heleďte pane.“ naklonil se mladík a strčil si prášky do kapsy. „Nevím co tu na mě hrajete. Van Der Perth je náš jasný?! Vydáváme jeho povídky už tři roky a nikdo jiný nemá právo na román.. jen my.“ šeptal nasupeně. „Že vám není hanba, takhle se mi smát do ksichtu a vymýšlet si historku o gauči. Kolik jste mu nabídli co? “

„A dost!“ ozvalo se a většina cestujících začala zapínat malé lampičky nad sedadly a vyklánět se do uličky. „Mladík jehož náhle okřiknul muž, co neměl tušení jak se ocitl na palubě letadla, překvapením zmlknul.

„Jmenuji se Jean Lefleury narodil jsem se v Quebecu a už tři roky žiju se svou ženou v Amsterdamu Vedu tam obchod s rybářským náčiním. Jsem rybář!“ Jeho soused lehce siknul překvapený jeho nervózním výstupem. „Včera jsem si koupil knihu, dnes vlastně, před chvílí jsem ji četl, usnul jsem a vzbudil jsem se tady.“ chrlil ze sebe muž s hysterickým výrazem v očích a bylo vidět jak se snaží tlumit svůj projev.

„Naposledy vás varuji pane.“ tlumila ho opět letuška. Jeanův soused svraštil obočí. „Buďte tam zticha!“ozvalo se ze zadu.“ „Polib te si!“ zakřičel na oplátku mladík a hleděl zmateně na svého zdrceného souseda.

K letušce přistoupil muž s kšiltovkou na hlavě. Prohlídnul si vzlykajícího zkloněného Jeana a zašeptal ženě cosi do ucha. „Nějakej problém?“ ptal se mladý vydavatel a hleděl na muže s čepicí. „Non. Vous avez un problème.“ dostalo se mu odpovědi. Chvíli na sebe koukali a pak se muž i s letuškou odebral dále do uličky. Jean seděl s hlavou v dlaních a vzlykal.

„Jmenuju se Peter. Peter Hall. Jsem nejmladším zaměstnancem vydavatelsví Abacus. Perth si vyžádal právě mě na dohodnutí podmínek. To s ním mám tu zchůzku.“

„Vy mi tvrdíte, že jste přečetl dvě kapitoly svazku od Van Der Pertha, který ještě ani nevydal. Chápete to? To je přece hloupost. Teprve jedu pro jeho celé dokončené dílo. Ani já sám jsem ho nečetl celé.“ Jean zvednul hlavu. „To je nesmysl.“ sípal.
„Nesmysl je to, že jste se po dvou kapitolách nevydané knihy, ocitl na palubě letadla . To je nesmysl.“

„Tu knihu jsem si předobědnal. Ovšem.“ odmlčel se Jean. „Říkal jste Abacus?“
„Ano.“ ujistil ho Peter. „Ta značka na přebalu.“
„Víte to jistě?“ „Jistěže, kolikrát vám mám říkat, že jsem ji jen před chvílí držel v ruce.“
„Peter se usmál. Takže vy jste čtenář cestující v čase. Buď jste velice přesvědčivý lhář a fantasta, nebo prostě máte pravdu. Michaela by to jistě zaujalo.“ dodal.
„Koho?“ ptal se Jean. „Michael Austin neboli Herbert Van Der Perth. Je to vlastně mladý konzument marihuany původem z Austrálie. Ovšem geniální konzument to se mu musí nechat.“

Jean se na chvíli uklidnil a Peter si ho dlouho prohlížel. Doufal že na chvíli vystoupí z role ve své fantaskní hře a něčím se prozradí. Nic takového se ale nestalo.

„Tady kapitán letadla.“ ozvalo se po chvíli z amplionu. „Přistání se bohužel kvůli závadě na runwayi musí o odložit. Zachovejte prosím klid, jedná se o rutijní manévr a pouze několikrát obletíme perimetr nad letištěm. Vše bude v pořádku. Žádám vás o klid.“

„To je divný:“ řekl Peter. „Myslím, že nic divnějšího než to co se doposud děje, už nenastane.“ odpověděl Jean.

Peter se zvednul ze sedačky a koukal směrem k závěsu před zázemím pro palubní personál. Byl zatažený. Otočil se za sebe a hledal muže s čepicí. Ostatní cestující uléhali opět ke spánku. Jediné sedadlo bylo ale neobsazeno.

„Vy mluvíte francouzky Jeane viďte?“ Jean kývnul. „Co mi říkal ten muž s čepicí?“

„Řekl že to vy máte problém. Děje se snad něco?“

„Někde jsem četl článek, který psal jeden kontroverzní psycholog po 11. září. Psal tam, že když vás palubní personál více než jednou vyzve abyste byli v klidu při banální poruše, nejde o banální poruchu.“ dedukoval podezíravě Peter.

„To zní znepokojivě.“ uznal Jean.

„Třeba o nic nejde ale půjdu se raději podívat co se děje.“ Peter se protáhl do uličky a kráčel směrem k závěsu. Když ho odkryl spatřil na zemi ležící letušku. Zatáhnul za sebou rychle závěs, poklekl a opatrně zkusil její puls. Byla naživu. Potichu došel ke dveřím do kokpitu letadla. Přitiskl ucho ke dveřím. Slyšel změť zvuků. Ale žádné slovo. Ustoupil. Překročil letušku a nahlédl do malé kuchyňky kde ležel další omráčený steward. Zkontroloval záchody ale po muži s čepicí nebylo ani vidu, ani slechu.


Peter se vrátil na své místo. Snažil se vyhlížet klidně. „Děje se něco?“ ptal se ho Jean.
Peter se podíval na sedadlo před sebe. Seděl tam starý pár a za ním zase dva asiati. Všichni opět spali.

„Co jste sjistil?“ pídil se po informacích jeho soused. Peter rekapituloval a snažil se zachovat chladnou hlavu.

„Musíte být v klidu Jeane slibte mi to.“ Jean kývnul. „Ten muž s čepicí, ten francouz, šel s letuškou do zázemí. Ona i její kolega tam teď leží v bezvědomí a mám za to, že se ten chlap dostal do kokpitu k pilotům. Muselo to být těsně před tím hlášením.

Jean se zakousnul do pěsti. „Bože to nemůže být pravda. Je to jen noční můra. Jsem doma na gauči a spím. Nejsem tu.“šeptal úzkostně a začínal panikařit. „Jeane. Jeane. Klid. Věřte mi, vše je zkutečné. Bohužel. Ale jestli i to, že jste se dostal do miulosti je taky skutečnost, tak právě kvůli téhle situaci.“

„Co tím chcete říct?“ptal se Jean.

Peter sám nevěřil tomu že se snaží přistoupit a tuto zvláštní teorii.

„To že za několik týdnů usnete u sebe doma na gauči s Perthem v ruce znamená, že se z téhle šlamastyky dostanete a mě může jen těšit fakt, že sedím zrovna vedle vás a ona kniha je vydaná pod hlavičkou našeho vydavatelství.“
„Chcete říci, že já … že my máme nějak odvrátit hrozbu? To je hloupost. Nemůžu se hýbat strachy.“
„Poslouchejte mě. Co máte v tom kufru?“
„Kufr?“ ptal se vyděšený Jean.
„Ten kufr co jsem vám pomáhal zvednout.“
„Nevzpomínám si.“ tápal muž.
„Doufejme že tam nejsou jen pruty pane rybáři. Honem. Zvedněte se podáme ho dolů. Musíme jednat Jeane.“

Vystrašený muž polknul a strnule se zvednul ze sedačky hypnotizujíc závěs na konci uličky. Otevřel zavazadlový prostor a tam uviděl cestovní tašku. Poznal ji. Byla jeho. Společně s Peterem ji sundali a co nejopatrněji a tiše ji položili do uličky. Peter se otočil a za svými zády kontroloval závěs. Jean téměř nedýchal. Oba muže oddělovalo jenom ono záhadné zavazadlo.

„No tak, rozepněte to.“ pobízel Peter.
Jean uchopil zip kolem dokola jím objel víko tašky.

Uvnitř byla dřevěná bedna a malý papírový balíček svázaný provázkem.

„Co je v té krabici?“ ptal se Peter. Najednou se odkryl závěs. Peter se otočil a vyskočil na nohy. „Que faites-vous là? Qu'avez-vous arrivé là?“ křičel muž s detonátorem v ruce kráčející uličkou k nim. „Jeane otevřete tu krabici!!“ křičel Peter. Lidé kolem se probouzeli a pomalu se rozpoutával nepokoj a panika. „Jeane notak!“ Jean odklopil víko. „Je vous prends tous à l'enfer.“ řval únosce. Jean se postavil. A couval od kufru pryč. Peter se podíval na svého vyděšeného kolegu. A pak sjel pohledem na obsah krabice.

Detonátor, plastická, trhavina a směť drátů. Petera polil studený pot. „Muž v kšiltovce kráčel a opakoval stále tu samou větu.

Jean se třásl a couval pořád dozadu. „Il est pas ma faute. Já za to nemohu. Il est pas ma faute.“ opakoval hystericky. Peter se ohnul pro balíček svázaný provázkem. Odtrhl kus obalu a vykoukl na něj nápis kde stál nadpis Pád do tmy a značka vydavatelství Abacus.

„Připravte se na cestu do pekla.“zazněla vedle něj slova zastřená do francouzkého přízvuku.

Jean se otočil a utíkal směrem do uličky. Proplítal se lidmi co mu stáli v cestě. Palec stisknul tlačítko detonátoru a Peterovi pod nohami explodovala nálož, která přelomila letadlo vejpůl.

„Kolem bylo horko jako v pekle. Svět se točil. Jean netušil kde je nahoře a kde dole. Nečekalo ho nic než jen dlouhý pád do tmy. Už ani necítil popáleniny. Nadechl se v okamžiku kdy mu to plíce dovolily, ze všech sil zařval.“


Mladý spisovatel Michael Austin dokouřil joint a s úšklebkem označil pár stránek své povídky. Vydechl kouř, zakroutil hlavou a jedním kliknutím text smazal.