TO

TO

Seděl tiše a poslouchal. Poslouchal napjatě, pozorně, vpíjel se do tmy, všemi smysly nahmatával a potěžkával sebemenší šum. Něco musí přijít. Věděl to, cítil to, jakési struny ho kdesi uvnitř nenápadně napínaly, vibrovaly, ale nebylo to nepříjemné. Dávalo to pocit sounáležitosti s čímsi dalším, co jeho samotu nerušilo, ale zároveň ji to popíralo. Byl sám a přitom určitě sám nebyl, byl si tím naprosto jist. Čím víc rozeznával každý jednotlivý tikot hodin, vibrace všudypřítomných vln a vlnek, které se daly v tom jednolitém tichém hučení při troše snahy rozeznat, tím víc si uvědomoval, že není v tomto prostoru sám. Ne v tomto městě, v této ulici, v tomto domě, na tomto patře, ale tady, v tomto bytě, v tomto křesle, mezi stěnami, podlahou a stropem, uvnitř sebe sama. Není sám, je to tu s ním, a to „to“  je navíc v neurčitém čísle – ani jednotném ani množném. Zkrátka to tu je a je to v mnoha podobách, ale stále je to jen „to“.  Vlastně mu došlo, že to nemělo přijít k němu, naopak to on měl přijít k „tomu“. K „tomu“, co je s ním přítomno neustále, ale on si toho nikdy nevšímal, nezajímalo ho to, nevnímal to, neregistroval to. Nebylo mu to lhostejné, jen o „tom“ zkrátka nevěděl. Teď už to ví, už to registruje. Polila ho jakási vlna studu. Jak to, že byl tak nevšímavý, jak to, že byl tak  apatický vůči tomu, co je mu vlastně nejblíž, co vytváří jeho dotykové prostředí, co je oním fluidem, jež jediné je přítomno neustále v jeho vlastní „bublině“. Byl na svou „bublinu“ vždy opatrný, střežil si ji, nesnášel, když do ní někdo nechtěný vstoupil nebo třeba i jen letmo o ni zavadil, mnohdy i blízký člověk. Chtěl být jediným pánem své „bubliny“ a pouštět do ní kohokoliv jen tehdy, kdy on sám k tomu svolí. Ale „to“ je vlastně ta jeho „bublina“, to není on sám, vždy je přítomen on a zároveň ona, která se podle potřeby rozpíná a smršťuje, filtruje všechny podněty z okolí a vstřebává je do sebe jak houba, k němu už je často ani nepustí. Jen teď, když si přítomnost „toho“ současně se sebou samým náhle uvědomil, nechal se tou houbou sám nasát a zároveň ji také celou svou bytostí prostoupil. Jsou teď jedno tělo a jedna duše, je to on sám, ale není přitom sám, je už také součástí „toho“, stal se sám filtrem, houbou, prostředím, rozpíná se právě do ohromné šíře, vnímá každou částečku zvuku, mnohé z nich přicházejí zblízka, ale některé až odkudsi zpoza hvězd. Zavřel oči a nechal se s „tím“ dokonale vzájemně prolnout v jedno jediné „to“. Už ne jeho „já“, ale jakési univerzální „to“, mimo tento fyzický svět. Podařilo se mu společně s „tím“ odfiltrovat vlastní hmotné tělo, vůbec všechno hmotné, dokonce i nehmotné všude kolem sebe. Už byl jen „tím“, byl sám svojí podstatou, ale nebyl už sám sebou, byl jen „tím“, ničím a vším zároveň. Začal se propadat sám v sobě, sám v „tom“, „to“ se propadalo v něm, točili se spolu v jakémsi čím dál rychlejším víru, zběsilém  a stále šílenějším tanci, který se nezadržitelně víc a víc zrychloval, již spolu letěli mimo jakýkoliv představitelný prostor, už nebyl ani čas, už nebyl ani vír  a nebylo už vůbec nic. Už ani on, dokonce už ani přesahující „to“, jen nekonečná krása, bez tíže, bez hmoty, bez myšlenek, beze strachu, bez minulosti, bez přítomnosti a bez budoucnosti. Něco jako nekonečná věčná úleva. Odsud se mi už asi chtít nebude,  byla poslední jeho slábnoucí myšlenka, jež kamsi nenávratně doznívala, ale už ji nedokázal zachytit. Ani se o to vlastně nesnažil...  Věděl už, že věčnost je nezachytitelná, protože je tvořena jen substancí, která není poznatelná, hmatatelná ani definovatelná. Lidé se ji občas snaží popsat slovy jako krása či láska, ale sami vlastně ani nevědí, co to je. Netuší dokonce, že se tím letmo dotýkají právě věčnosti. Aby je jednou mohla přivítat jako něco důvěrně známého, co tu bylo dávno před nimi a co je zároveň neustále ve všem i v nich samotných, je vším a současně ničím, je jediným okamžikem, který nikdy nezačal a nikdy ani neskončí...

Praha, 5.9.2015

https://www.youtube.com/watch?v=IT_vMQBWf4s