Sandorský elixír

Henry Verton dopil drink a mrzutě přehlédl přeplněný sál. Nic, žádný zprostředkovatel se ani neukázal. Byla to mizerná doba a většina pilotů sháněla svůj džob stejně těžko jako on. Pro výhodný náklad se sváděly boje plné podrazů a nekalých triků. Vítězila bezohlednost spojená s šílenou odvahou, jež často hraničila s hazardem. Nové předpisy nahrávaly velkým společnostem, ale existovaly i skulinky, které dávaly šanci dobrodruhům, pro něž riziko bylo vítanou cestou k penězům.
„Henry Verton, jestli se nemýlím,“ obrátil se na něj neznámý muž, a když zaznamenal pilotův zájem, objednal další pití a představil se: „Kim Larsen.“
„Oč běží?“
„O miliónek,“ usmál se pokušitel. „Milión kreditů splatných u Kosmobanky v Marsopoli,“ doplnil svou informaci.
„Díky za pití,“ zamířil Henry ke dveřím. Dobře znal přepravní tarify. Milión nabízí jedině blázen anebo …
„Bojíte se zbohatnout, kapitáne?“
„Nemám chuť zemřít. K čemu by mi potom byly vaše peníze?“
„Kdo mluví o smrti? Je to trochu riskantní operace, přiznávám, ale člověk jako vy si jistě poradí.“
„Těší mě vaše uznání …“
„Berete?“ skončil mu Larsen do řeči.
„Ne. Tedy pokud nebudu mít více informací.“
„Znáte Sandorský elixír?“
„Samozřejmě. Šlágr starých a impotentních milionářů.“
„Poněkud zjednodušené, ale vcelku výstižné ohodnocení prostředku, který přináší báječné zisky.“
„Stále nechápu.“
„Víte, z čeho se vyrábí?“
„No,“ zaznělo neurčitě.
„Z roztomilých broučků žijících na Sandoru.“
„Brouci? … Proč ne. Klidně naložím jakoukoliv havěť, co tu běhá. Jenže tak jednoduché to asi nebude, že?“
„Zajisté. Sandorské společenství totiž zakázalo vývoz a brouky chrání jako oko v hlavě. Svou neústupností nám způsobují značné problémy. Zákazníci se důrazně dožadují svého léku.“
„Hlídkové lodi jsou mnohem rychlejší než můj Vulkán.“
„Víme. Kromě toho každou pozemskou loď podrobí důkladné desinfekci. Tím zlikvidují i sebelépe maskovaný kontraband. Vy však povezete vajíčka bezpečně ukrytá ve vašem atletickém těle.“
„Cože?!“ Henry Verton zalapal po dechu.
„Několik desítek brouků vám naklade vajíčka pod kůži a na speciální klinice v Marsopoli je zase bezbolestně vyndáme. To přece není špatný obchod.“
„Právě proto. Za tu sumu byste jistě sehnali plno ochotných zájemců. Takže v čem je ten zádrhel?“
„Musíte doletět včas. Bezpodmínečně! Jinak začnou vylíhlé larvy požírat svého hostitele, a to je velmi nepříjemné.“
„Mám se nechat sežrat za živa?!“
„Nejsme tak krutí. Budete mít s sebou Moranol, prostředek, který larvy zahubí, pokud by se cesta neúnosně protáhla. Od nás tím pádem ovšem nedostanete ani jediný kredit a náklady na cestu si hradíte sám.“
„To je vše?“
„Ještě maličkost. Hlídky Sandorského společenství se zaměřily na pozemské nákladní lodě, zdržují je, aby naši společníci byli nuceni zahubit larvy ještě před přistáním. Občas si dokonce zažertují a na odstrašení dalších, zabaví Moranol. V tom případě toho na vybranou moc nemáte.“
„Díky za upřímnost.“
„Takže jak se rozhodnete?“
„Beru,“ natáhl Verton pravici.

Implantace vajíček probíhala rychle a bez komplikací. Obtěžkané samičky pobíhaly po obnaženém Vertonově těle, pečlivě si vybírajíce vhodné partie. Vpichy byly hluboké, ale díky narkotizační tekutině v kladélku prakticky bezbolestné.
„Stačí,“ rozhodl Larsen a vyndal objemnou obálku. „Tady máte potřebné doklady, kapitáne. Vulkán je prohlédnut, desinfikován a připraven k odletu.“
„Prázdná loď je podezřelá.“
„Povezete vzácné horniny pro Mars-Metal. Částka za přepravu je vaše prémie.“
„Zatraceně, vždyť mě rozmazlíte!“
„Drobnost, Henry. … A dejte na sebe pozor. Máme ve vás celé jmění.“
„Vy jmění a já časovanou bombu. Proč ty potvory nemnožíte v teráriích?“
„Zkoušeli jsme to, ale už první generace vylíhnutá mimo Sandor ztrácí léčivý sekret. Zatím to jinak nejde.“
„Poslyš, Kime,“ dovolil si Verton důvěrné oslovení, „jakou mám šanci na klidný let?“
„Těžko říct. Náklad hornin snad bude dostatečnou zástěrkou. Doufejme, že ti čmuchalové Vulkán příliš nezdrží.“
„A pokud jo.?“
„Znáš smlouvu. Žádné výjimky u nás neplatí.“
„Ty dovedeš člověka potěšit.“
„Zlom vaz a nashledanou u Jednorožce,“ rozloučil se Kim Larsen a zamířil za dalším pilotem v nouzi.

Verton zvolna letěl dlouhým bezpečnostním koridorem a proklínal sandorské předpisy. Omezená rychlost znamenala nejen ztrátu času a paliva, ale především prodlužovala pobyt v jejich výsostné zóně.
„Nemají na mě,“ ujišťoval se nahlas, jenže nepříjemný pocit mu i nadále svíral útroby.
„Kontakt na pravém boku,“ ohlásil centrální počítač a automaticky zapojil obrazovku.
A je to tady, pomyslel si Verton, když rozpoznal rychlý člun celní hlídky. Zatímco počítač předával identifikační údaje, snižoval rychlost a připravoval spojovací modul.
„Promiňte, kapitáne, podle příkazů musíme provést dodatečnou kontrolu. Velice se vám omlouvám za nepříjemnosti,“ Sandořan byl slušnost sama.
„Celní i letové náležitosti mám v naprostém pořádku,“ namítl Verton rázně, když předával potřebné certifikáty.
„Máme své rozkazy.“
„Vulkán je vám k dispozici.“
Hlídka jen zběžně prohlédla nákladní prostory, zato se však živě zajímala o lékárničku.
„Neužívám drogy,“ řekl Verton uštěpačně, jako by netušil, co je středem jejich zájmu. Tuba Moranolu by byla dostatečnou indicií, jenže důkaz byl dobře schován v prázdné konzervě v mrazícím boxu.
„Ještě se uvidíme,“ odhodil Sandořan masku slušnosti a výmluvně naznačil, že tohle zdržení nebude poslední.
„Budu se těšit. Jen doufám, že penále za zdržení zásilky bude dostatečně velké. Mars-Metal si na vás jistě rád namastí kapsu.“

Kotuma, poslední planeta Sandorského systému narůstala na obrazovce. Nehostinné, věčně zmrzlé těleso bylo hlavní základnou sandorských bitevních lodí a zároveň i koncem bezpečnostního koridoru. Dále už následoval volný prostor, prostor, který byl vytouženým cílem kapitána Vertona.
„Kurs na 3-0-2,“ vyštěkl interkom příkaz neviditelného dispečera.
Verton poslušně změnil směr s po chvíli spatřil, jak se ze zákrytu Kotumy vynořuje těžký křižník v bojové pohotovosti.
„Následujte nás!“ další rozkaz. „Jste internován za porušení celních předpisů.“
„Protestuji! Celní prohlídky žádné porušení nezaregistrovaly,“ vztekal se Verton, ale vysvětlení nepřišlo. Jen hlavně anihilačních vrhačů zlověstně vykoukly z palebných gondol.
S roztřesenými koleny přistál a dotlačil Vulkána do ochranného tunelu. Sotva dosedl hermetický štít, otevřel vstupní otvor. „Jsem v pasti, a jen čerchmant ví, jak se z těch sraček vyhrabu,“ povzdechl si, když uslyšel zabušení na dveře pilotní kabiny.

„Zapírat nemá cenu! Kim Larsen se přiznal a nyní lituje svých neuvážených činů. Doznejte vinu!“ sandorský vyšetřovatel byl neodbytný.
„Čert vem vás i Larsena! Sešel jsem se s ním náhodou, jinak ho neznám,“ držel se Verton svého plánu se stejnou paličatostí.
„Jak myslíte. Poslechněte si tento videozáznam,“ řekl Sandořan a spustil připravenou nahrávku.
„Promiň, Henry, že tě přivádím do nesnází, ale zapírat nemá cenu. Vybalil jsem všechno a bude nejlepší, když to uděláš i ty. Jedině tak si můžeš zachránit kůži …“
V prvním okamžiku padla na Vertona obrovská vlna beznaděje. Už se viděl v sandorském pracovním táboře, ale pak se vzchopil. Pozorně sledoval obrazovku a pečlivě rozpitvával každý i sebemenší detail řeči, gesta, posunků i podoby. Čím déle naslouchal projevům lítosti, tím více stoupala jeho odvaha. Ne, tohle rozhodně nebyl Kim Larsen! Jemné pozemšťanské nuance přece jen unikly dovedným imitátorům ze Sandoru. Přesto tu byla jedna zarážející věc: množství informací a podrobností. Někdo musel mluvit. Ale kdo?
„Neskončíme to, kapitáne Vertone?“
„Můžete doručit moji videonahrávku Larsenovi? Moc rád bych mu odpověděl.“
„Žádný problém.“ Vyšetřovatel stiskl jakési tlačítko a pokynul Vertonovi: „Prosím, mluvte.“
„Tady kapitán Verton z Vulkánu,“ řekl pevným hlasem a čtverácky se pousmál do objektivu. „Zpráva pro Kima Larsena. Vážený pane, nestřídmé požívání halucinogenních prostředků způsobilo, že se vám plete skutečnost s pomatenými sny. Přestaňte brát to svinstvo, kterým oplzlí sandorští obchodníci otravují duše hlupáků a nechte si vyčistit hlavu. Nic z toho, co jste vypověděl, není pravda …“
Tlačítko cvaklo, záznam se přerušil.
„Ale já jsem ještě neskončil,“ obrátil se Verton na vyšetřovatele, jehož poloprůhledné mžurky na vypouklých očích jen stěží zakrývaly zlost a zklamání.
Po nezdařeném pokusu s nepravou nahrávkou měl Verton klid. Strava byla dobrá, zacházení korektní. Fešácký kriminál až na to, že čas byl proti němu. Čtrnáct dní, které změní vajíčka ve žravé nenasyty, není dlouhá doba a rozhodně to není čas, jenž by se dal zbůhdarma utrácet. Věděl to, věděli to, bohužel, i jeho protivníci.
„Co s vámi, kapitáne?“ obrátil se desátý den vyšetřovatel na Vertona. „Asi vás propustíme.“
„To bude nejlepší. Jinak se řítíte do pěkného průšvihu. V každém případě si budu stěžovat na neoprávněné zadržení.“
„Nějak to přežijeme,“ zatvářil se Sandořan pobaveně. „Ale než se rozloučíme, prohlédněte si pozorně ještě jeden videozáznam.“
„Pokud nechcete nic jiného,“ uvelebil se Verton na křesle pro blíže neurčitelného tvora. Další falzifikát, usuzoval v duchu, ale tentokrát byla nahrávka pravá a s morbidním citem pro detail.
Jako ve snách sledoval utrpení několika pozemšťanů zaživa požíraných stovkami larev. Hlasité sténání, výkřiky a bolestný řev mu drásaly nervy a přece se od obrazovky odtrhnout nemohl. Teprve pohled na rozežrané, vytékající oči byl nad jeho síly. „Bestie!“ vyhrkl „Bestie! … Bestie!“ vyrážel křečovitě, zatímco žaludek protestoval po svém.
Když se dal jakž takž do pořádku, střetl se s pohledem plným pohrdání.
„Uvědomte si, laskavě, že my jsme těm mužům nic neudělali. Tohle je práce vašich lidí.“
„Neudělali?!“ zařval. „Jen jste jim vzali Moranol a zadrželi je! To je málo?!“
„Kdyby neporušovali zákony, nic by se jim nestalo,“ odpověděl nelítostný inkvizitor s neochvějnou logikou.
„A soucit neznáte?“
Udivený pohled byl jedinou odpovědí.

Stovky, tisíce kusadel se hladově zakusovaly do Vertonova těla. V horečném chvatu strhával oděv, vrážel prsty do hlubokých boláků, vytahoval odporně tlusté larvy a zašlapával je. Marná práce. Larvy ho požíraly rychleji, než je stačil hubit. Klesl na zem, nohy už ho neposlouchaly, a řval bolestí a strachem. Ječel a svíjel se tak dlouho, až se probudil zalitý chladným potem.
Roztřesenou rukou si zapálil cigaretu. Zbývají dva dny, než se snový horor stane skutečností. Snad … kdyby se přiznal, třeba by mu tabletku Moranolu dali. Hnít v sandorském vězení se pojednou zdálo mnohem přitažlivější než být sežrán za živa. Zamířil ke dveřím. Ale co když mu Moranol nedají. Možná jen čekají na jeho doznání a pak … opět měl před očima onen záznam. „To je k zbláznění,“ zasténal

„Něco pro vás máme, kapitáne,“ sandorský vyšetřovatel si pohrával s tubou Moranolu. „Copak to ukrýváte v prázdných konzervách?“
„Ani nevím, jak se to tam dostalo.“
„Opravdu?“ Sandořan provokativně házel jednu tabletku za druhou do likvidátoru.
„Nechte toho, sakra! Ničení cizího majetku je trestné i u vás!“
„Moranol patří mezi zakázané prostředky! Nebo to snad není Moranol?“
„Ne. Tohle je povzbuzující koncentrát pro dálkové piloty. Co jsem se ho nahledal.“
„Uvidíme,“ ušklíbl se vyšetřovatel. Poslední tabletku vložil do analyzátoru, navolil bleskový rozbor a zapnul monitor. Na obrazovce naskočil dlouhý seznam vitaminů a dvě nezávadné uklidňující složky. Zcela běžný přípravek.
„Omlouvám se, kapitáne,“ vykoktal vyšetřovatel zmatený nečekaným výsledkem. „Samozřejmě, že si můžete posloužit z našich zásob.“
„No dobře,“ souhlasil Verton, jehož překvapení nebylo o nic menší. Kim Larsen je buď velký mizera anebo mazaný génius. Pravdu se ostatně dozví za pár hodin, ale už nyní tuší, že ve hře je něco úplně jiného. „Jsem volný?“
„Lituji, kapitáne, ale ještě si vás tu nějaký čas ponecháme. Pokud jste čistý, uhradíme vaše ztráty a omluvíme se Pozemské unii. Pokud ne … nebudeme mít komu platit. Na základně není ani gram Moranolu.“

Čas ubíhal jako voda a byl tu rozhodující den. Verton pozorně prohlížel své tělo, s obavou očekával první náznak bolesti a strachem se potil. Teď už, pokud vyšetřovatel mluvil pravdu, záchrana neexistuje. Bez Moranou je odsouzen k pomalé, kruté smrti.
Hodina, druhá … Napětí drásající nervy a každé, i sebemenší zasvědění vyvolávalo hrůzné představy, které se naštěstí pokaždé ukázaly jako planý poplach. „Já tě zabiju, Kime! Za tohle tě vlastnoručně oddělám!“ vyhrožoval bezmocně, nicméně s vražedným gustem šíleného maniaka.
Když do nitky propocený pochopil, že nějakým zázrakem neposlouží za potravu nesčetným koloniím nenasytných larev, zabouchal na dveře a s bláznivým smíchem si poručil pití.
„To je proti předpisům,“ ohradil se dozorce a zmateně se díval na pozemšťana, který se otřásal křečovitým smíchem.
„Seru na vaše předpisy! Chci láhev a hned!“
Tón jeho hlasu způsobil, že se dozorce spěšně vzdálil, aby mohl požadavku vzpurného vězně vyhovět.
Henry Verton zkušenou rukou ukroutil uzávěr a přisál se k hrdlu.
„Jste banda všivejch mizerů, ale pití tu máte fajnový,“ zamlaskal a znovu si pořádně lokl.

"Musíte nás chápat, kapitáne Vertone. Obdrželi jsme informaci z důvěryhodného pramene. Zřejmě došlo k záměně identifikačních čísel lodi … omyl, jinak si to nedovedu vysvětlit,“ sandorský vyšetřovatel se opět změnil v příjemného společníka.
„Omyl?! Tohle zdržení vás bude stát…“
„Sto tisíc, pokud si nebudete stěžovat. Netoužíme po rozepři s Pozemskou unií. Souhlasíte?“
„Jednu nákladní komoru mám poloprázdnou a tohle modré pití je moc dobré …!
„Zruinujete naše sklady na Kotumě.“
„To je mi opravdu moc líto … bohužel, musím na tom požadavku trvat,“ usmál se Henry Verton svým neodolatelným úsměvem.

S pěknou sumičkou od Mars-Metalu zamířil kapitán Verton k Jednorožci, aby se setkal s Larsenem. „Co já mu všechno povím, jen ať se těší, mizera,“ vyhrožoval, ale jaksi se na něj nedokázal zlobit. Vždyť mu, koneckonců, v nejhorší době zajistil příjem, o kterém by se mu jinak ani nezdálo.
„Helou, Kime!“ zahulákal hned, jak ho spatřil a vzápětí se rozesmál. Kim Larsen seděl u stolu, na kterém vévodila nesmírně drahá láhev Modré laguny, vynikajícího likéru importovaného ze Sandoru.
„Co trojčíš, člověče?“ vyzvídal Larsen. „Víš, kolik mě stála?“
„Je od tebe velmi hezké, že mě chceš takhle pohostit, ale já se na to modré svinstvo nemůžu už ani podívat,“ řekl Verton, a když viděl nechápavý obličej svého společníka, v krátkosti mu vysvětlil, jak si na Kotumě doplnil svůj náklad na sandorský účet.
„Jsi pašák, Henry. Právě proto jsem si tě vybral k úkolu, který byl sice nepříjemný, ale na druhé straně výnosný.“
„Až si zítra vyzvednu milión, bude ti zcela odpuštěno.“
„Milión? Vzpomeň si na smlouvu! Žádné zboží jsi nám nedovezl,“ brzdil jeho nadšení Kim Larsen.
„Tak moment!“ vyskočil Verton. „Tahle komedie se mi pranic nelíbí. Vždyť jste do mě napumpovali stovky vajíček.“
„Samičky byly předem ozářeny. Vajíčka byla sterilní a jejich rozkladem jsi získal nějaké ty hormony a vitamíny zdarma. Posloužils nám jak perfektní návnada. Promiň.“
„Drobátko mi to upřesni.“
„Několik našich chlapců ošklivě zařvalo na Kotumě. Předpokládám, že ti sandorští úchyláci s gustem jejich konec ukázali, aby tě zastrašili.“
„Hezký pohled to právě nebyl,“ otřásl se Verton při vzpomínce na zohavená těla pozemšťanů.
„Tušili jsme, že někdo donáší a nitky nás přivedly až do restaurace, kde se scházejí piloti a zprostředkovatelé. Odtud pocházely informace, které pomáhaly celníkům v lovu. Záměrně jsem tam náš kšeftík dojednával, vlastně jsem tě tak předhodil hlídkám, aby ostatní měli volnou cestu.
„Proč jsi mi neřekl pravdu? Víš, co jsem zažil strachu!“
„Kdybys znal pravdu, určitě bys to nezahrál tak přesvědčivě. Tvoje neznalost byla tou nejlepší kamufláží.“
„Asi máš pravdu. Vyváděl jsem jako pominutý.“
„Tak vidíš. Ostatně zcela naprázdno jsi přece nevyšel. Peníze za náklad, odškodnění od Sandořanů a my – mám ti předat jistou sumu. Milión to sice není, ale almužna taky ne,“ usmál se Kim Larsen a podal Vertonovi kreditkartu pro zdejší Kosmobanku. „Pokud trváš na miliónu, podmínky znáš.“
„Znám, ale raději dám přednost větším zvířatům.“
„Přesně tohle jsem čekal. Víš, i já jsem letěl s vajíčky pod kůží jen jednou,“ přiznal Larsen a vyhrnul rukáv. Velké jizvy byly výmluvným argumentem.
„Opozdil se?“
„Porucha reaktoru. Zvýšená teplota způsobila, že se larvy začaly líhnout dříve. Naštěstí jen několik hnízd.“
„A ten práskač? Co jste s ním udělali?“
„Nabídli jsme mu dva milióny za zásilku.“
„Nechal se koupit?“
„Každý je na prodej, záleží jen na ceně.“
„Může opět někoho…“
„Nebude mít šanci.“
„Kime…“
„Letí bez Moranolu a evidenční číslo jeho lodi nějak záhadně zjistila sandorská hlídka.“
„To je kruté!“
„Je, Henry. Hlavně vůči těm larvám, protože musejí sežrat takového prevíta.“