(Nekorektní) Noir

Na ulice se snášel déšť s kyselinou, která pomalu rozežírala celý tohle město.

Sledoval jsem bezútěšnou scenérii střech a komínů barabizen, který snad kdysi bejvaly hezký, ale ti, co je tak mohli znát, už dávno nežijou. Možná ani nikdy hezký nebyly, možná že je omšelý, špinavý a křivý už postavili... aspoň bych se v téhle díře vážně nedivil.

 

"Hej, J. Máme případ. V ulici kousek za konzervárnou našli něco ve sklepě. Seber zadek z parapetu, jedem," zaječel od dveří jistej slizoun, toho času už celejch čtrnáct dní můj parťák. Záhada, že jsem ho ještě neproplesk. Asi to budu muset rychle napravit.

"Něco ve sklepě je dost širokej pojem, míň konkrétně už by to nešlo? " ptám se a beru kabát z věšáku. Zároveň se musím pousmát nutkavé myšlence, že jeho zadek by parapet neunesl. Zrovna stojí zády... ne, tohle by zdejší parapet opravdu nevydržel.

 

"Nic víc bohužel nevím, J. Nějaká hysterická baba prej řvala do telefonu, ať okamžitě přijedem, že to je strašný. Takže to může být úplně cokoli, ale nejspíš to živý už nebude."

 

"Fajn," kývnu a připravuju se na skutečnost, že mě zanedlouho čeká daleko horší pohled, než je podělaně neutěšená scenérie za okny.

 

Usedám za volant. Zatímco s pedálem na podlaze nutím vůz proříznout stěnu ze smogu a mlhy tak rychle, jak jen je v jeho silách, kolega se láduje donutem. Vůbec netuším, kde ho vzal. Buď je tahá po kapsách, nebo skladuje v přihrádce. Ptát se ale nehodlám. Riskoval bych, že by se mi mohlo udělat šoufl mnohem dřív, než ucítím puch těla v rozkladu.

 

"Tady zastav. Tohle je ono. Zpáteční 31, jsme na místě," zahuhlal a rozkuckal se. Kousky polevy z jeho dnes třetí, možná už i čtvrté svačiny překonaly vzdálenost mezi námi a usadily se mi na strništi. Otřel jsem tvář kapesníkem a pokoušel se o intonaci, díky které by mu konečně docvaklo, kdo z nás tady šéfuje:

"Buď tak laskav a příště v autě nežer!"

"No, jo. Aby ses nezbláznil," řekl a vytáhl z kapsy další. "No, co? Teď už přece v autě nebudem," odpověděl na otázku, kterou jsem nejen nevyslovil, ale ani nestihl začít hledat.

 

Před barabiznou, co vypadala naprosto přesně jako všechny barabizny okolo, nás vítala ženská v županu a natáčkách.

"Tudy, tudy... jen pojďte, pánové. Leží to tam dole, až úplně vzadu. Je to částečně překryté novinama a jiným bordelem. Běžte, uvidíte to sami. Mě už tam nikdo nedostane!" hlásila. Máchala přitom rukama tak mocně, že bych ji o opaku přesvědčovat nechtěl, abych nepřišel k úrazu. Byla to sice vyschlá baba v natáčkách, ale drápy měla pořádný. Už na první pohled žádná laciná nehtařská práce. Ta ženská byla nejspíš šílená, protože za zkrášlovadla musela utrácet určitě větší než malou část penze... ostatně to by vysvětlovalo i její vychrtlost.

 

Se slovy: "Cukr pomáhá na nervy, paninko," ji kolega obdaroval zbytkem donutu, a my sami jsme se bez meškání nechali polknout a pozřít přítmím sklepa. Vlhost, plíseň, slepé kočky a černá skládka... prostě klasický sklípek, jakých jsem navštívil bezpočet.

V rohu skutečně něco leželo. Na první pohled se to zdálo být dívkou, se kterou si pár frajerů pohrálo. a co z ní zbylo, nechalo ležet jako rozbitou hračku. Běžnej případ, podobný řešíme několikrát do týdne. Chytnem ty kluky, dostanou pokutu, a za chvilku je můžem chytat znova. Zbytečná práce. Někdo by je měl naučit, jak si mají najít holku... pozvat ji na kafe a tak.

 

Došli jsme až k tělu. Moc toho nezbylo. Na tom, co zůstalo v celku, mi ale přišlo něco podezřelý. Odházel jsem hadry a noviny, které kryly hlavně spodní část toho, o čem jsem si myslel, že bývalo dívkou. To, co jsem zjistil, mě vyvedlo z rovnováhy. Parťáka to evidentně odrovnalo víc. Což jsem poznal, protože se otočil a utíkal pryč. Tedy utíkal... snažil se o běh, by byl technicky asi přesnější termín. On zřejmě neměl v lásce mořský panny. Je to prej docela běžná fóbie. Mě ovšem ani tak neznepokojil fakt, že vidím zdechlinu panny. Ostatně na pobřeží není problém o podobné zbytky zakopnout. Ale co, ksakru, dělá zdechlá mořská víla ve sklepě? Jak se sem vůbec dostala? Rozhlédl jsem se a uvědomil si, že tohle sklepení kdysi sloužilo jako prádelna. Brzy jsem našel i vstup do kanalizace. V minulosti ho zřejmě kryl poklop, ale nejspíš ho někdo potřeboval k něčemu důležitýmu, protože po něm nezbylo dost kovu ani na pamětní minci.

Bylo tedy zřejmé, že se sem dostala z oceánu, vylezla z kanálu a chcípla.

 

Případ vyřešen, říkám si spokojeně, když opouštím sklepení.

Chtěl jsem svý závěry sdělit kolegáčkovi a trochu si z něj kvůli strachu z neškodných položen-poloryb vystřelit, ale vypadal bídně a zdálo se, že má něco na srdci. Téměř nesrozumitelně zasténal: "To byla moje Fia, tam dole."

Pak začal žvanit nesmysly, co mě moc nezajímaly: "Když jsem byl kluk, žil jsem tady nedaleko. Proto jsem tenhle barák hned poznal... Znám tu všechny. Bejvalo to tady tehdy trošku jiný, ale zas tak moc se toho nezměnilo..."

"Nevykecávej. Rovnou k věci. Jak jsi myslel: moje Fia?"

"Táta pracoval v akvaparku. Jednou mi dones malou mořskou vílu. Opravdu byla tehdy ještě dočista malá. Měl jsem ji v akváriu. Pak se rodiče rozvedli a otčím mou Fiu nesnášel. Jednou, když jsem byl ve škole, ji spláchl do záchodu. Říkal, že už byla přerostlá, a on prej vydělává sotva na to, aby uživil mě," vzlykal. Bylo mi ho líto, na druhou stranu jsem otčíma chápal, já bych ho totiž živit taky nechtěl.

"Měl by ses s Fiou rozloučit, než ji odvezou do kafilerky," navrhl jsem a ukázal na dveře do sklepa. Přikývl. Vydali jsme se teda dolu naposledy navštívit tu hnusnou mršinu ožranou od koček.

Jak tak nad ní stál a vzpomínal na ztracená léta svého nepříliš nešťastného dětství, měl jsem dlouhou chvíli. Náhle jako by mě cosi osvítilo. To vnuknutí mě přimělo odstrčit jednu z dávno nepoužívaných praček. Bylo za ní přesně to, co jsem si myslel, že tam bude.

"Hej, pojď se podívat. Tvá kamarádka nám tu něco nechala."

Nechápavě zíral a nedůvěřivě se za mnou přišoural. Pak se na jeho hnusném, pláčem oteklém ksichtě objevil úsměv. Nikdy bych něvěřil, že i tak neskutečně ošklivej člověk může na moment vypadat celkem přijatelně.

"To jsou jikry! Vždyť ony vlastně víly jsou trochu jako lososi," chytračil, jako kdybych to snad nevěděl.

"Jo, nakladou a chcípnou, přesně jako ta tvoje."

 

Dneska se zas na Fukušimu snáší kyselina a všechno je pořád stejný, jenže já se kochám. Kochám se jinou scenérií než je ta za naleptanejma oknama. Je na ní totiž hrad... nebo to je možná zámek... na tom nesejde. Kolem hradu je houští, kousek dál ztroskotala pirátská loď.. no nebudu vás napínat, je to samozřejmě akvárium. V něm plave moje Ariel... Jasný, není to zrovna originální jméno, ale já si na vymejšlení blbinek nikdy nepotrpěl.