Tajemné hlasy z kosmu

„Je mi líto těch lidí,“ řekl upřímně Barney a pořádně upil z půllitru. Bylo to jeho čtvrté pivo a to se teprve rozehříval. Kulečníkové čtvrtky v hospodě „U Caspyho“ vyžadovaly hodně tekutin.

„Mě taky, ale hlavně mám vztek na toho magora, co to udělal. Stovky mrtvých a další tisíce zraněných, kteří navíc přišli o střechu nad hlavou,“ znechuceně zamumlal Hank a poručil si panáka finské vodky. Pro evropský alkohol měl slabost.

U stolu seděli ještě Jim a Garry. Právě ten bouchl do stolu. Vždy byl velice emotivní, ať už šlo o basketbalové výsledky nebo o vybuchlou chemičku v Purplingu.

„Proč ho vůbec pouštěli z blázince?! Proč takové magory pouštěj ještě ven? Měl tam zkejsnout navěky.“

„On byl v blázinci?“ ptal se Barney a znovu se napil. Půllitr byl prázdný, ale číšnice už nesla náhradu.

„Jo, byl to schizofrenik,“ řekl Hank.

„Schizofrenici jsou všichni hajzlové. Tenhle obzvlášť. Dal bombu do chemičky, kde pracoval a…. krucifix, dostat ho tak do rukou,“ bědoval Garry a byl rudý jak býk ve znaku Chicago Bulls.

„Je mrtvý,“ hlesl Jim. Byl ze všech nejméně mluvný a nejméně pil. Ale kulečník hrál ze všech nejlíp.

„Jak se ten magor vůbec jmenoval?“ ptal se Hank a poručil si další vodku.

„Martin Beasly,“ ozval se nečekaný hlas. Za Garrym stál vysoký lehce prošedivělý muž. Měl však tvář mladého člověka a byl oblečený v džínách a hnědé kožené bundě. Nosil černé sluneční brýle, což vzbuzovalo nedůvěru, protože byl večer a venku se začalo stmívat.

„Co ste zač, chlape?“ zeptal se tvrdě Garry.

„Mé jméno je Jan Holecek a jsem z Purplingu. Toho magora – jak mu říkáte – jsem znal velmi dobře, byl to můj soused.“

„Říkáš to, jako bys, nesouhlasil s tím, co jsme říkali,“ reagoval Barney.

„Ne, to nesouhlasím. Nemám ve zvyku se do ničeho plést, ale už mi pěkně vadí, jak všude slyším, že Martin byl vrah, magor a podobně. Tu chemičku nevyhodil do vzduchu on a nebyl blázen.“

„Já zas nesnáším takové, jako jsi ty! Šmíruješ nás a pak se sem přisereš s černejma brýlema na ksichtě a říkáš, bláboly o tom, že vrah není vrahem. Možná si taky takovej magor jako byl on,“ řekl Garry a téměř křičel. Ruce měl v pěst a byl připraven kdykoliv na toho cizince skočit a dát mu co proto.

„Klid Garry,“ řekl Jim.

„Jo, uklidni se. Mně by náhodou zajímalo, jak to teda je. Proč ten chlap říká, že vrah není vrahem,“ přidal se Barney.

Garry se trochu uklidnil a rudá barva se pomalu vytrácela z jeho obličeje. Barney vyzval cizince, aby si přisedl. Ten tak učinil – sedl si však co nejdál od Garryho – a sundal si brýle. V hospodě panovalo šero, avšak nebylo možné si nevšimnout zvláštně šedo modrých očí. Jako by měl ten muž zákal nebo něco. Také oči mžoural, jako když se mu nedaří zaostřit. Ty brýle, co měl, byly však opravdu jen sluneční.

„Jestli vás to opravdu zajímá, budu vám to vyprávět. Ale žádám vás o trpělivost, protože to není krátký příběh. Pořád nemůžu věřit, že se stal a že od toho všeho uběhly jen dva týdny.“

„Nechci dlouhej příběh, chci důkazy! Protože tím, že říkáš, že to není vrah, tak pliveš na ty mrtvé,“ chrlil dál zlobu Garry.

„Kruci, Garry přestaň s tím nadáváním,“ napomenul kamaráda Hank. „Co si dáš, Jane?“

„Kávu, nejlíp pořádně silnou.“

„Pivo žádný?“

„Ne, díky. Chci jen kafe.“

„Marianne, dones nám čtyři piva, dvě vodky a jedno pořádně silné kafe.“

„Za chvilku to tam máš, Hanku,“ odpověděla sličná servírka a všichni u stolu se už dívali na Jana. Nikdo jiný krom nich v hospodě nebyl. Vyprávění mohlo začít.

Jan přidal do kávy dvě lžičky cukru a zamíchal ji. Ostatní jej sledovali a ani nedutali. V ten moment byl Jan pro ně středem vesmíru a oni očekávali odpovědi. Pak se tichou hospodou rozezněl jeho lehce chraplavý hlas.

„Vedle Martina jsme s rodinou bydleli pět let a musím na začátek říct, že to byl strašně milý chlápek, který rád sportoval. Den co den vyrážel na cyklistické výlety a běhal maraton. Dokonce se účastnil toho Bostonského. I mé dvě děti ho měli rády…“

„Kolik máš dětí? A kde teď jsou?“ zeptal se Barney.

„Mám kluka a holčičku. Klukovi je sedm a holčičce pět. Jsou teď s manželkou v ubytovně na kraji města. Víte, jak tam pro všechny z Purplingu postavily to stanové městečko. Zatím se neví, co s námi dál bude.“

„Nezlob se, vypadáš dost mladě, ale už jsi skoro šedivý,“ řekl Barney.

Jan se trochu hořce usmál. „Je mi třicet jedna a ty šediny se mi udělaly až teď.“

„Až teď?“ vyjekl Jim.

„Ano, ale k tomu se dostanu.“

„Tak to přeskoč a konečně vybal, jak to tedy bylo,“ vybídl nervózní Garry.

Barney do něj pod stolem kopnul a Garry radši vztek spláchl pivem.

„Jak jsem už říkal – Martin byl fajn. Bylo mu o pět let víc než mně a někdy jsme chodily na šipky anebo u něj debatovali o fotbale. On byl stejně jako já fanoušek evropské kopané. Byl rozvedený, ale děti neměl. Byl z toho trochu smutný, a proto si moc rád hrál s našimi dětmi. Prostě fajn chlap a kamarád. A pak přišla ta bouřka a vše se změnilo..“ Jan se najednou odmlčel a zíral do stolu.

„Co se změnilo?“ zeptal se Hank.

„Všechno,“ hlesl Jan. „Stalo se to před půl rokem. Jestli si vzpomínáte, přišla ohromná bouře a půl státu nemělo tři dny proud. Byl ohromný rachot a blesky bez přestání křižovaly oblohu. Báli jsme se, že přijde tornádo a uvažoval jsem, že se s dětmi a manželkou přesuneme do krytu. Občas jsem vykoukl ven, ale jen opatrně, protože vzduchem létaly odpadky i popelnice nebo dokonce kusy plechů z okolních střech garáží a přístřešků. Proud několikrát vypli a zapli, ale kolem jedenácté už byl Purpling bez šťávy. Jenže mně se několikrát sama od sebe zapnula televize. Neměla signál a zrněla, vydávala nepříjemné skřípání, ale fungovala.  Někdy mi připadalo, že se rozsvítila i světla na ulici, ale to se mi asi jen zdálo. Blesky jako by vytvářely obrazce a chvílemi bylo světlo jak za bílého dne. Vítr kvílel, děti plakaly a my s ženou jsme je uklidňovaly. Pamatuji si, že asi o půlnoci se mi zježily vlasy a všechny chlupy na těle. Vzduch byl nabitý elektřinou. Někde blízko musel uhodit blesk. Pak najednou vše ustalo a bylo ticho.“

„Hm, zajímavé, taky si na tu bouřku vzpomínám. Žena furt slibovala tornádo, ale to nakonec nepřišlo. Jo, byl to mazec, ale jak to souvisí s Beaslym?“ zeptal se Hank.

„Od té doby se změnil. Hned druhý den jsem u něj klepal na dveře, protože zvonek nefungoval, ale neotvíral. Přitom vím, že byl doma. Tak se to opakoval den co den a on pořád neotvíral. On za celý týden nevyšel z domu, říkala mi žena a byla to pravda. Nešel si ani nakoupit. Po týdnu jsem to zkusil znovu. Martine! Haló, no tak otevři! Přinesl jsem ti bábovku. No tak kamaráde, potřebuju vědět, že jsi v pořádku. Po chvilce ticha, jsem slyšel kroky za dveřmi. Neotevřel, ale slyšel jsem, jak říká – Nic mi není, to jen ty hlasy. – Ptal jsem se ho, jaké hlasy, protože mě to zmátlo, ale už neodpověděl. Další dny jsem se snažil vždy okem zavadit o jeho dům a dávat pozor, zda náhodou už nevyšel ven. Dva týdny od bouřky konečně vyšel ven a já nevěřil, co vidím. Tohle nebyl Martin, jakého jsem znal. Během dvou týdnů se ze sportovního a usměvavého chlapa stal hubeňour, na kterém plandalo oblečení, byl zarostlý a podle mastných vlasů i nemytý. Byly najednou navíc – prošedivělé. Vyšel jsem za ním, a když se mi podíval do očí, lekl jsem se. To byly oči starce. Jako by měl zákal. Pozdravil jsem ho a ptal se ho, co se děje. Něco se se mnou děje a nedokážu to vysvětlit. Mluví ke mně hlasy….tam se shora. A já je nedokážu zastavit. Civěl jsem na něj, protože jsem čekal všechno možný, jenom tohle ne. Jediný, co mě napadlo, bylo se zeptat, jak to myslí, že shora? Z kosmu. Kruci to zní tak pošahaně, řekl a lehce se zasmál tomu, co říkal. Viděl jsem, že se stydí, za to, co říká, ale zároveň si nemohl pomoct. Navrhl jsem mu návštěvu psychiatra. Jo, to bych asi měl jít viď, když jsem blázen, odvětil smutně a rychle zmizel ve svém domě. Bylo mi smutno. Nechtěl jsem ho nijak urazit a celý den potom jsem and tím přemýšlel.“

„Takže začal magořit,“ konstatoval Hank a na stole mu přistál už asi osmý panák vodky.

„Schizofrenie,“ zamumlal Jim.

„Taky mě to napadlo,“ řekl Jan a pokračoval ve vyprávění. „Ptal jsem se ho, jestli byl u toho psychiatra, ale jen smutně odpovídal, že mu to ty hlasy z kosmu zakázaly. Další dny nabývalo jeho bláznění na síle a kdykoliv jsem šel kolem jeho domu, ozýval se z něj křik. Kdy už mě sakra necháte na pokoji?! Nebo – Proč já? Proč otravujete zrovna mně?! Všem to řeknu, rozumíte? Všem! Na mé klepání nereagoval a dny ubíhaly dál. Nakonec jsem se dozvěděl, že ho zavřely do ústavu, protože na náměstí říkal každému kolemjdoucímu, že přicházejí z kosmu a chtějí nás zničit.“

„Kdo?“ Zajímal se Barney.

„Zelený mužíčci z planety devět,“ odpověděl mu Garry.

„Takže ho zavřely do blázince. Proč ale proboha pouštěli?“ ptal se Hank.

„Protože nevykazoval známky žádné duševní poruchy. Choval se klidně a nestěžoval si na žádné hlasy. Prý je tam prostě neslyšel. Po měsíci ho tedy pustili domů. Byl ještě sešlejší, šedivější a jeho kůže začínala mít světle šedou barvu. Stačil den a začalo to nanovo. Nevycházel ven a z jeho domu byly slyšet nadávky. Proč nás tak nenávidíte? Přeci byste to neudělali. Ne to ne! Hajzlové! Zkoušel jsem u něj klepat skoro každý den a jednou mi opravdu otevřel. Byl na dně. Říkal, že neví, co má dělat. Ty hlasy slyší jen u něj doma, ale odstěhovat se nesmí. Vyhrožovali mu, že ho stejně najdou. Martin měl prostě dar, který mu byl osudný. Slyšel je a oni na něj začali mluvit schválně a doslova se vyžívaly v jeho psychickém trápení. Moc dobře věděli, že ať udělá cokoliv, nikdo mu věřit nebude.“

„Ale ty tomu věříš, že jo? Ty věříš, že k němu mluvili mimozemšťani,“ apeloval na Jana Hank.

„Já nevěřím, já vím.“

„Víš? Tak povídej, mně jsi nepřesvědčil. Pořád si myslím, že ten člověk byl jen schizofrenik a psychiatři v léčebně naprostý nýmandi.“

„Čas šel dál. Vše pokračovalo v podobných kolejích, jen se Martin snažil opravdu nikam nechodit a s nikým nemluvit. Říkal jsem mu, že by byla léčebna pro něj to nejlepší, ale on odvětil jen, že – s tím oni nesouhlasí. A tak přišel den toho neštěstí. Jak víte, výbuch se stal před osmou večerní. Ještě v šest jsem byl s rodinou doma, ale najednou někdo zazvonil. Byl to Martin. Zval jsem ho dál, ale on říkal, že na to není čas, že mi chce něco říct a tak jsem ho nechal mluvit. Jane, jdu za tebou jako přítel, za kterého jsem tě vždycky považoval a za přátelství ti děkuju. Ani teď, když se chovám jak blázen, ses ode mě neodvrátil. Chci ti říct, že to, co ti povím, zní jako šílenství, ale já tě prosím a žádám – vezmi rodinu a odjeďte ještě dnes, hned! Stane se něco hrozného a já zkusím varovat co nejvíc lidí. Řekli mi, že to bude dneska večer. Oni jsou šílení a nenávidí nás! Jane, prosím tě, i když to zní šíleně, odjeďte hned! Stál jsem před ním a ani nedutal. Brečel a zněl tak naléhavě. Nemusel jsem se rozmýšlet dlouho. Řekl jsem, že odjedeme. Děkuju. Děkuju ti, Jane! Pak se rozběhl směrem do města. Vím, kam běžel – do chemičky.“

„Vyhodit jí do povětří,“ ucedil Garry.

„Ne! Varovat její zaměstnance a lidi kolem. Vzali jsme si s rodinou jen to nejnutnější a vyrazili na cestu. Už se stmívalo a já si všiml, že mraky nad Purplingem houstnou. Zastavil jsem na kopci před odbočkou na Miscatonicu. Byly jsme od města už dost daleko, a přesto ho měli jak na podnose. Mraky nad Purplingem se točily dokola a hřmělo v nich. A pak jsem viděl něco, co jsem vidět asi neměl a měl jet autem dál. Z točícího se mračna vyšel záblesk a k zemi do míst, kde byla chemička v Purplingu , se snesl silný paprsek. Měl fialovou až purpurovou barvu a já mezi mraky zahlédl obrysy něčeho pevného a diskovitého. Paprsek dopadl na chemičku a pak nastal výbuch. Paprsek zmizel náhle, stejně jako mračna nad městem. Zbyla jen ohnivá apokalypsa v Purplingu a pláč mých dětí a ženy. Naše město hořelo a my se zachránily. To díky Martinu Beaslymu. Nebyl to vrah, byl to zachránce. Jen mu nikdo nevěřil.“

U stolu bylo najednou ticho. Všichni přemýšleli nad tím, co právě slyšeli. Po chvilce ticho přerušil Barney, který dopil další pivo a krkl si.

„No ty bláho,“ řekl Jim.

„Krásná pohádka,“ přidal názor Garry a vypadal otráveně.

„Vyprávěl si to – důvěryhodně,“ řekl Hank.  „Ale je to…“

„Já vím. Neuvěřitelné,“ usmál se Jan. „Neměl jsem vycházet z auta ven a dívat se na ten paprsek. Začal jsem šedivět a zrak se mi zhoršil…“

Jan přestal mluvit. Do hospody vešli dva muži. Jan najednou vypadal vystrašeně.

Muži byli oblečeni do černých obleků a i když byla místnost slabě osvícena, nosili černé brýle. Jeden z nich byl vcelku mladý černoch a druhý starší běloch, který však neupřel jistou eleganci v chůzi.

„Co to je k čertu zas za debily?!“ vztekal se Garry, ale sotva se na muže podíval, ztichl. Oba nově příchozí jako by vyzařovaly něco, co ostatní paralyzovalo.

„Jste Jan Holecek?“ zeptal se běloch.

„Ano.“

„Tak to půjdete s námi.“

„A pro vás ostatní tu máme tohle,“ řekl černoch a v ruce držel předmět podobající se větší propisce. „Řekněte sýr.“

Pak se zablesklo.

Barney hleděl na Hanka, ten zas na Jima a Garry se rozhlížel všude dokola. Servírka čepovala pivo a bylo jí úplně jedno, že jí už přetékalo. Byli zmatení.

„Krucifix, co to bylo?“

„Nic, Garry,“ řekl Hank. „Radši si půjdeme zahrát ten kulečník.“