Testovací subjekt #2K237TS II. kapitola

II. kapitola

 Ráno mě polili studenou vodou, což mě hodně rychle probralo.
 ,,Co to jako děláte? Chcete mě zabít?!" křičel jsem na ně. Muži se na mě jenom pousmáli a ukročili do strany. Za nimi se objevil další muž. Ale tento nebyl voják, či co to byli. Byl to vysoký muž v černém saku, bílé kravatě a na nose měl brýle s černými obroučkami.
 ,,Ne, opravdu vás zabít nechceme. Převlečte se a pojďte za mnou." řekl muž, ukázal na malou skříňku vedle postele, na které leželo čisté, bílé oblečení. Pak se muž spolu s vojáky, nebo jak je nazvat, otočili ke dveřím a odešli před pokoj. Chvíli jsem se vzpamatovával z toho studeného a šokujícího probuzení, oblékl se a naposledy se podíval ven z okna. Pak jsem vyšel ven, kde na mě už čekali vojáci společně s tím divným chlápkem. Muž šel vedle mě a vojáci za námi.
 ,,Kam to jdeme?" zeptal jsem se. Muž se pořád díval dopředu, tvář měl jako zkamenělou, neodpověděl mi. Otočil jsem se, ale jeden z vojáků mi dal jasně najevo, že se nemám otáčet tím, že do mě jemně strčil pistolí. Šli jsme pořád dlouhou chodbou kolem pokojů, dokud jsme neodbočili. Sešli jsme schody z ocelové konstrukce až někde snad do prvního patra. Všude někdo pobíhal. Někteří lidé seděli u počítačů se sluchátky a mikrofony, jiní zase hlídali vchody. Další pak pobíhali z jedné strany obrovské místnosti na druhou, s papíry v ruce. Každá část, každý kout místnosti byl řádně osvětlen bílými světly. Na jedné straně místnosti, byla na zdi obrovská obrazovka na které byl zobrazený znak jejich organizace. Teda, to aspoň předpokládám. Byl to Americký orel s roztaženými křídly a na hlavě měl korunu. Okolo sebe měl dva štíty a za nimi byly meče. Okolo orla i štítů se po stranách třpytily zlatavé zakřivené proužky, zakončené do spirály. 
 Chvilku jsem se nad tím pozastavil, ale vojáci mě trochu popostrčili dopředu. Muž šel teď přede mnou a vedl mě obrovskou místností k nějakým dveřím. U nich se zastavil, zpod saka vytáhl kartu, kterou přejel po senzoru. Ozvalo se pípnutí a pak vrzavé otevírání dveří.
 ,,Pojďte za mnou." oznámil mi. Vojáci zůstali stát venku u dveří a já společně s mužem jsme vešli dovnitř. Oproti místnosti předtím, tahle byla úplně tmavá, až na pár modrých a červených světel. Byla také i o dost menší. Uprostřed místnosti byla jedna skleněná nádoba z naší laboratoři a v ní člověk, připojený na přísavky. Všude okolo byly počítače a promítané, dotykové obrazovky, ukazující jeho činnost srdce, mozku a jiných důležitých orgánů těla. Nádoba byla osvětlená jemně žlutým světlem, ale díky tekutině uvnitř, se zdálo světlo jako světle zelené. U počítačů a obrazovek seděli odborníci a všechno přísně hlídali. Jenom jsem na všechno mohl zírat. Na naší laboratoři jsme pracovali několik desítek let a nikdy jsme neměli možnost se dostat k takové technologii. To bylo poprvé, co jsem viděl promítaný obraz, který fungoval jako normální dotyková obrazovka. Muž někam na chvíli zmizel a já si prohlížel jejich laboratoř. Byla tak dokonalá. Dostal jsem se i trochu blíž k nádobě. Když jsem se podíval pořádně, přišli my ty jeho rysy povědomé. No jo. Vždyť tohle je přeci #2K237TS. Můj snad nejlepší test. Když jsem pozoroval jeho činnost srdce a mozku, byla to nejlepší co jsem za ty léta výzkumu viděl. Na jedné z obrazovek jsem si také všiml struktury jeho DNA. Byla pozměněna. Všiml jsem si tam malé části, která byla stejná, jako DNA zvířat. Bylo to velmi těžké rozpoznat, protože DNA zvířat a člověka, jsou si velmi podobné.
 Co znamenalo, že se v lidské DNA objevilo DNA zvířete? To nikdo zatím nijak netuší. Už kdysi na tohle byly pokusy, ale došlo hlavně k mutaci. Ale vždycky ten pokus byl nedokončen, protože kvůli té mutaci, došlo k několika změnám v těle a mutant pak nebyl schopen přežít v těchto podmínkách.
 ,,Dobrý den pane Adame, omlouvám se, že jste tak dlouho tady čekal. Pojďte nyní za mnou, něco vám řeknu." přišel za mnou ředitel organizace Matěj. Ani jsem nestihl nijak odpovědět a už jsme si to mířili k jedním dveřím v laboratoři. Celé to tu bylo jako bludiště. Všude jenom samé cesty a dveře. A nikde žádná cesta k východu. Matěj otevřel dveře kartou a vešli jsme do kanceláře. Matěj si šel sednout na křeslo, hned vedle jeho pracovního stolu. Přizval mě, abych se usadil na křeslo naproti němu. Pokývl jsem hlavou a sedl si na šedé, kožené křeslo. Bylo pohodlné. Opřel jsem se a čekal na co se bude ptát.
 ,,Jak se vám spalo pane Adame?" zeptal se mě Matěj. 
 ,,Docela dobře. Ale ten budíček mi dal trochu zabrat." řekl jsem mu. 
 ,,Jo, za to se docela omlouvám. Museli jsme vás nějak vzbudit." usmál se Matěj. ,,Můžu se vás zeptat na několik otázek?"
 ,,Už jste se zeptal na jednu, ale klidně pokračujte. Od toho tu taky jsem ne? Na to, abych vám řekl všechno o naší laboratoři. Ale teď mi odpovězte na jednu otázku vy. Proč vás to vůbec zajímá?" řekl jsem mu narovinu. Matějovi zmizel z tváře úsměv. Projel mnou divný pocit. Nevím proč. Možná za to může ten pohled, kterým se na mě Matěj podíval. Ten pohled mnou projel jako nůž. Jako by říkal Sklapni, teď kladu otázky já. Dávej si na mě bacha, můžu udělat cokoliv.
 ,,Nu dobrá pane Adame, vypadá to, že to pořád nechápete. Proč mě to zajímá? Protože vaše laboratoř pracovala na něčem, co bylo proti zákonům. Proti vládě. Proti státu. Udělali jste něco, za co bychom vás mohli zabít. Ale víte proč jsme to neudělali? Vy jste dokázal něco, co nikdo před vámi. Předpokládám, že jste si všiml té nádoby v laboratoři. A určitě vám došlo, že je z vaší laboratoři. Když jsme k vám vtrhli do laboratoře, našel ho jeden z našich vědců. A proto jste teď tady. Potřebujeme vás, aby jste dokončil to, co jste kdysi začal, pane Adame." vysvětloval mi Matěj.  Dost jsem zíral. To jako že potřebuje mě? Na to abych stvořil Nadčlověka? To jako opravdu?
 ,,Takže proto žiju. Vy mě potřebujete. Na co vůbec potřebujete Nadčlověka? Ach...už vím. Hodil by se vám jako voják co?!" zvedl jsem trochu hlas. 
 ,,Jste chytrý pane Adame. Až možná moc. Co kdybych teď otázky klad já?" řekl Matěj s úplně chladným hlasem, což mě dost vytáčelo.
 ,,Vy už ale snad všechno víte. Tak na co se mě chcete ještě zeptat?!"
 ,,Stanete se naším hlavním vědcem a budete pokračovat v tom, v čem jste začal? Budete pro nás pracovat?" zeptal se mě Matěj. Byla to dobrá nabídka. Ale proč by měl náš desetiletý výtvor jen tak spadnout do rukou někomu, kdo ho chce využít jako vojáka? Chtěli jsme, aby to byl nový typ člověka. Ne, aby to byla zbraň proti lidem.
 ,,Mám na vybranou?" řekl jsem bezmocně.
 ,,Nemáte." odpověděl Matěj a trochu se pousmál.
,,V tom případě. Jelikož nemám na vybranou. Tak ano. Budu v tom pokračovat." odpověděl jsem docela i smutně. Na jednu stranu, chtěl jsem v tom pokračovat. Přece jen, nevyhodím jen tak více než desetiletou práci z okna. Ale zase, nechce se mi pracovat pro ně. Kdo vlastně jsou? Jo, speciální jednotka mi řekla že se jmenují Duke, ale to podle mě nebude název té organizace. V hlavě jsem měl tolik otázek, ale žádnou odpověď. 
 ,,Dobře jste si vybral pane Adame. Mia se o vás postará. Dostanete kartu od laboratoře, lepší pokoj a oblečení. Můžete jít. Zatím nashledanou." řekl mi Adam a já vyšel z jeho kanceláře zpět do laboratoře, kde na mě u dveří už čekala Mia. 
 ,,Dobrý den pane Adame. Pojďte za mnou." řekla Mia.
 ,,Dobrý den Mio." odpověděl jsem jí. Měl jsem chuť jí říct, že nepůjdu za ní, ale před ní. Tuhle větu jsem už jenom za dnešek slyšel nejmíň 5 krát. Mia mě odvedla pryč z laboratoře, přes místnost k výtahu. Opravdu? To jsme předtím museli jít po schodech dolů a nemohli jsme jet výtahem?!
 ,,Mio, kolik vám je?" zeptal jsem se jí, když zmáčkla tlačítko výtahu.
 ,,25" odpověděla Mia. Zahleděl jsem se na ni. 25 let? Tak mladá a pracuje tady? 
 ,,Jste dost mladá. Jak dlouho už tu pracujete?" zeptal jsem se jí.
 ,,Od mých 19ti let." odpověděla Mia. Otevřely se dveře výtahu a společně s Miou jsme nastoupili dovnitř a ona zmáčkla tlačítko patra. Dveře se po pár vteřinách zavřely a výtah se rozjel. Nejeli jsme nahoru, ale dolů. Budova vypadala z venku obrovská, ale v podzemí je ještě větší. Jeli jsme asi 3 patra dolů. Dveře se znovu otevřely a my jsme vystoupili. Objevili jsme se zase v místnosti plné světel a počítačů. Mia mě odvedla do kanceláře, kde mi podala uniformu a kartu. Mia se otočila a já si oblékl uniformu. Bílé triko s kapsami na prsou, plášť a černé kalhoty.  Kartu jsem si zandal do prsní kapsy. Pak mě Mia obeznámila s pravidly v laboratoři. Řekla mi, že jsem se nestal jenom jejich vědcem, ale vedoucím výzkumu.
 Pak mě zavedla zpátky k výtahu, kterým jsme vyjeli zpátky k laboratoři. Vešli jsme dovnitř a Mia mě představila jako hlavního vedoucího výzkumu. Vědci to vzali v pohodě. Akorát mě pozdravili a zpátky se zase věnovali práci. Pak Mia odešla a nechala mě pracovat. První, co jsem udělal bylo, že jsem si prohlídl statistiky testovacího objektu.  Vypadaly nadměrně dobře. Sledovali jsme jeho činnost srdce a mozku. 
  Tak to bylo po několik dní. Náš Testovací subjekt #2K237TS se ani nepohnul. Žádné změny v jeho organizmu. Ale nastalo pár změn na jeho těle. Rysy v obličeji se změnili. Zvětšila se jeho svalová hmota v oblasti paží a stehen. Narostlo mu víc chlupů, tmavých a dlouhých. Jeho tělo...jeho tělo, mutovalo.
 Najednou se stalo to, co se dosud stalo u všech. Začínal kolabovat. Nevěděl jsem co dělat, jediná možnost, jak ho zachránit byla mu vpíchnout injekci, po které by se mělo tělo zklidnit a přestat mutovat. Zatím jsme ale nevěděli, jestli opravdu funguje. Zatím jsme ho zkoušeli jenom na zvířatech a ty se po injekci zbláznili a po několika minutách trápení i umřeli. Další nevydařený pokus...
 ,,Co můžete udělat pro to, aby se pokus vydařil?" zeptal se mě ředitel, když mu jeden z vědců volala, že něco není v pořádku, i přes moje ujištění, že všechno v pořádku je.
 ,,Ehm...Je tu dost riskantní řešení, ale hrozí že se subjekt úplně vymkne kontrole." řekl jsem mu. Matěj se na mě podíval, jestli to opravdu myslím vážně.
 ,,Udělejte všechno co bude potřeba."
 ,,Ale pane..." 
 ,,Žádné ale. Prostě to udělejte. A rychle!" nařídil ředitel a sedl si na křeslo, v rohu laboratoře a pozoroval mě. Rychle jsem udělal tu látku a podíval se na Matěje, jestli to opravdu myslí vážně. Matěj mi pokývl a opřel se. Nejistě jsem látku přelil do injekce a dal ji jednomu vědci. Vědec vystoupil po malých schůdcích k okraji nádoby. Nahnul se a injekci mu aplikoval to tepny na krku. Ihned seskočil schůdky dolů a sedl si k počítači. Koukal jsem s ním na obrazovku, kde mu běžel tep a v duchu doufal, že injekce zabere. Po minutách doufání se jeho tep dostal do normální roviny. Všechno zase běželo tak jak má. V ten moment, mi ze srdce spadl obrovský a těžký kámen. Ředitel za mnou přišel a poplácal mě po zádech.
 ,,Vidíte Adame. Říkal jsem vám, že to máte udělat." řekl Matěj.
 ,,Ano pane. Stejně se bojím vedlejších účinků. Každá injekce, má vedlejší účinky. Ale tady se ještě neprojevily." oznámil jsem mu s obavami.
 ,,Ani neprojeví. Dobrá práce." odpověděl mi a odešel z laboratoře. Sedl jsem si k jednomu z počítačů a sledoval každou část jeho těla pozorně. Srdce a mozek normálně běželi, tak jako ostatní orgány. Když jsem se přišel podívat k nádobě a pozoroval ho, nikde žádné náznaky vedlejších účinků nebyly.
 ,,Všechno je v normálu. To se mi nelíbí." něco jsem tušil. Tušil jsem, že se něco stane. Buď injekce zabrala, anebo má ten člověk hodně silnou imunitu proti škodlivým látkám. To zjistíme až v průběhu výzkumu...