Boj o nekonečný boj

Ještě předtím, než ho ta tajemná síla unesla z postele, udělal to, co každý den před spaním. Poté, co se osprchoval, osušil se ručníkem a do kuchyně šel nahý, protože ve svém malém bytě bydlel sám. V kuchyni se posadil na židli s molitanovým polstrováním a když se opřel, cítil, jak ho dřevo studí na jeho nahých zádech. Jako vždy si dal v nohu přes nohu a v této poloze si prolistoval poslední strany sobotní přílohy lokálních novin, které přes den nestihl přečíst a dopil zbytek své večerní kávy. Když dokončil svůj každodenní kávový rituál, nechal hrnek s lógrem na stole a odebral se do ložnice. Rád spal nahý, protože se mu líbila představa, že jej nic nesvazuje a neomezuje a také to, že spoustu velkých mozků historie, jako třeba Thomas Alva Edison, spávali nazí. V poklidu se uložil, lehl si na peřinu a zavřel oči. Neuběhlo ani pět minut, když ho ta síla vytrhla ze stavu mezi bdělostí a snem.
Nejprve se objevila bílá záře. Zaplavovala celý jeho pokoj a byla tak jasná a bílá, že byl naprosto omráčen. Nevěděl, zdali má otevřené nebo zavřené oči, vůbec nechápal co se to s ním děje. Pak pocítil podivnou lehkost, jako by jeho tělo nevážilo ani gram. Necítil své tělo, nevěděl, zda se pohybuje nebo stojí. Myšlenky se mu pomalu draly mozkem a podivný pisklavý zvuk mu ochromoval mysl. Nevěděl ani, jestli opravdu něco slyší, nebo jestli se mu to zdá. Pak vše náhle ustalo, světlo zhaslo, pískání přestalo a ocitl se v dokonalé temnotě. Stále necítil své tělo, nevěděl o jeho existenci a ztrácel ponětí i o existenci sebe samého. Pak jím projela vlna energie takovou silou, že měl pocit, jako by v milisekundě bylo jeho tělo rozděleno na bezvýznamné atomy, které se vzápětí opět spojily dohromady. Zároveň se v tu samou chvíli před ním objevil zářivý bod. Nedokázal určit, jestli je několik centimetrů před ním, miliardy kilometrů daleko nebo přímo v jeho hlavě. Okamžitě ale ucítil, že mu něco sděluje a jeho mysl začala násilím přijímat všechny myšlenky. Ve zlomku sekundy pochopil podstatu všeho, všech, minulosti i přítomnosti, bytí i nebytí a pochopil, co znamená nekonečnost vesmíru.
Na počátku všeho, kdy ještě ještě realita ani čas neexistoval, se neprostorem plavila entita, jejíž velikost nelze ani vyjádřit, sestavena z nekonečného množství prvků, materiálů, látek a chemických sloučenin. Tato podstata se rozhodla obětovat, aby něco vytvořila. Všechno. Neuvěřitelná energie, která se uvolnila při explozi, vytvořila neohraničený prostor – vesmír, a části této entity byly rozmetány do všech částí věčnosti. Z obřích, hořících částí se staly hvězdy a slunce, z těch, co vyhasly, vzešly některé planety. Po této gigantické explozi vědomí entity nevymizelo, protože je nemožné, aby někdy něco zmizelo, ale naopak neomezeně expandovalo a pohltilo celé nekonečno a tím vznikla mysl obepínající prostor i čas. Hned poté toho inteligence litovala, protože si uvědomila, že jde o nevratný proces. Nelze spojit nekonečno částí zpět v jeden celek. V různých částech vesmíru se nezávisle na sobě ale vždy několik miliard fragmentů opět spojí dohromady. Tyto seskupení tvoří dohromady nepředstavitelně gigantické obry, kteří mezi sebou bojují. Kdykoli je jeden poražen, vždy se objeví další, který zničí vítěze. Tím se vytváří nekonečný koloběh. Kdykoliv je jeden z obrů rozdrcen, z jeho zlomků a částí se vytváří další slunce a planety, které se v budoucnu stanou opět součástí nějakého dalšího bojujícího giganta. Věčná inteligence se nikdy nesmíří s tím, že dala vzniknout jen nekonečným bezvýznamným bojům a části jejího vlastního, kdysi, pomyslného těla, jsou jen prostředky pro neustálou devastaci. Stvořila destrukci bez konce.
Zhruba kolem půlnoci se na základě telefonátu jedné vystrašené ženy, přiřítilo policejní auto do temné ulice na okraji chudinské čtvrti. Dva mladí policisté byli svědky toho, jak se v rohu u popelnice krčí nějaká postava, která vydává bez přerušení neskutečně odporný skřek. Na siluetě té postavy ve stínu bylo něco podivného. Jeden ze strážníků se s podivným pocitem v břiše, který způsobovalo to podivné skučení, odvážil na choulící se postavu posvítit baterkou. Ani ta nejošklivější noční můra ho však nemohla připravit na to, co spatřil v té sekundě, než upustil svítilnu a začal zvracet.
Přivolaná záchranná služba se snažila identifikovat zranění toho nahého člověka. Nikdo z personálu nemocnice se na něj nedokázal dívat déle než minutu. Následkem nevysvětlitelného zvětšení mozku na nejméně trojnásobný objem, tomu muži na několika místech pukla lebka a z takto vytvořených prasklin a děr, dokonce i z uší, mu trčely na všechny strany laloky mozku. Oči se mu tak vyvalily z důlků, že celá bulvy byly mimo lebku a prostor očních jamek taktéž vyplňoval některý z mozkových laloků. Jeho ústa byly tak doširoka rozevřena rozšklebena smíchem, že sanice byla vykloubena a spodní patro se mu tlačilo k ohryzku a rty byly tak napjaté, že se roztrhly. Celé jeho ztuhlé tělo bylo v tak silné křeči, že jen několik kloubů zůstalo na svých místech v jamkách. Všechny končetiny, včetně prstů, byly v tak prapodivných úhlech, že si nikdo předtím, dokud to na vlastní oči nespatřil, nedokázal představit, že by takto ohnout šly. Ačkoliv se to vzpouzelo proti veškerému chápání a eliminovalo to všechny medicínské zásady a zákony lidského těla, byl stále naživu. Nesčetněkrát se pokusili o nejrůznější testy, ale nikdy neprokázaly nic neobvyklého. Výjimkou byly pokusy s jeho mozkem, kdy všechny přístroje selhávaly a v mnoha případech nevydržely nápor mozkových vln a nenávratně se zničily. Spousta vědců, ale i obyčejných lidí, při práci s ním přišla o rozum, protože jeho vzhled v kombinaci s bestiálním skřekem, nešel vydržet déle než několik minut, aniž by se na psychice člověka nadosmrti nepodepsal.
Byl umístěn do speciálního odhlučněného oddělení ve vědecké nemocnici vytvořené speciálně pro něj. Po dobu dvaačtyřiceti let nepovolila ani náznakem jeho křeč, ani jednou neusnul, nepřijímal jakoukoli formu potravy, živin nebo vody a jeho nemožný vřískot ustal až po dvaačtyřiceti letech, kdy nadobro vymizely všechny životní funkce. Jeho mysl však nezanikla, protože je nemožné, aby někdy něco zmizelo, ale splynula s věčnou inteligencí a navěky bude pozorovat nikdy nekončící marný boj, jehož jsme všichni součástí.