Poslední šance

Poslední šance

 . . . stalo se před čtyřmi sty lety . . .

     Počkej, zadržel Kan Eloa . . . Co je?, zarazil se Elo jen vteřinu předtím než ohnivé blesky záře jeho bytí uhasily ten svět pod nimi. Co je?, znovu netrpělivě zopakoval a jeho myšlenky se propojily s Kanovými. Počkej, dáme jim ještě šanci. A znělo to jako prosba, tak jemně bíle Kan světélkoval. Proč? a zelené paprsky Eloa značily, že je skutečně roztrpčený. Vždyť se na ně podívej. A obě jejich bytí spolu opět v jediném okamžiku prolétly tenhle nebezpečný prostor. Vraždění, vraždění, vraždění! sršel  Elo. Vraždí i svoje mláďata! Mučí se navzájem a mají z toho potěšení!  Marnost, marnost! . . . vyprskl Elo ostře rudý paprsek.

     Možná, začal zase Kan a světlo jeho bytí teď bylo jasně žluté a osvěcovalo téměř jako zdejší slunce vše pod nimi, možná ještě mají  n a d ě j i ? Abychom neudělali špatné rozhodnutí . . ., světlo se změnilo do oranžova. Pche, prskl znovu Elo, to už tady jednou bylo! Varovali jsme tenkrát Stvořitele tohohle zvláštního světa, ale on si nedal poradit. Náš Velký mu nabízel, že jejich mozky vyčistí od zlých myšlenek. Mohlo tak vzniknout druhé NEBE! Jenomže - on byl přesvědčený, že ti „lidé“, jak si říkají, to zvládnou sami, že se poučí! Taková hloupost! Měli jsme tomu zabránit už hned v začátcích, než se začal tenhle svět rozmnožovat! Elovo bytí opět sršelo rudě do všech stran.

     Kan mu pozorně naslouchal a musel mu dát bohužel za pravdu. Dobře, Elo, udělejme to takhle, a jeho záře byla nyní smířlivá blankytně modrá. Podobala se trochu odstínu tohoto špatného, ale jinak krásného světa tam dole. Podíváme se sem - za tři sta čtyři sta jejich let a pak, slibuji, že jestli nebudou lepší . . . Tak, co? přerušil ho Elo tentokrát ostře zelenkavě. Tak to uhasíme společně, už rozhodně odpověděl Kan. Elo byl spokojený. Jejich bytí se nyní propojily a zářily spolu nádherným růžovým světlem, které rozjasňovalo ten tmavý vesmír kolem a růžové paprsky zalévaly i celou tuhle  planetu . . .

     Jé, mami, podívej, ukazovalo malé děvčátko k obloze. To je krásný, viď? Co to je? To jsou přece červánky, usmála se matka a pohladila dcerku po vlasech. Bože, to nebe dnes hrálo snad všemi barvami, pomyslela si . . . Bylo překrásný . . .

 . . .