Štěstí

Pekař si vzal Pekařovou. Za rok se jim narodila trojčata. Holčičky. Tolik štěstí najednou, že Pekař až plakal. Jak trojčátka rostla, štěstí se prohlubovalo. Sunar, dupačky, džínová sukně, věno.

Podobně jako Pekař na tom byli všichni. Byla to nějaká šťastná planeta. Jakoubek si vzal Jakoubkovou, Kabeš Kabešovou a Jíra Jírovou. Jen sestra Jírové Kamila se neprovdala. Nabízeli jí sice Komorouse, ale Kamile se Komorous nelíbil. Líbil se jí Pekař.

Komorous se nelíbil nikomu. Chodil ve starém hubertusu a vybíral z popelnic. Pekař mu sice nabízel práci u sebe v podniku, Komorous ale nechtěl. „Proč?“ ptal se ho Pekař. „Ty nechceš bejt šťastnej jako my?“ „Ne, já chci bejt nešťastnej,“ řekl mu Komorous, kterému se, na rozdíl od sestry Jírové, Pekař nelíbil. „Každý svého štěstí strůjce,“ řekl si Pekař a odešel na hodinku za Kamilou.

Pekařova manželka o ničem nevěděla, byla tedy šťastná. Nebo by se dalo říct, že byla tak šťastná, že vůbec nic nevěděla. „Jsem tak šťastná,“ svěřila se manželovi. „Jsi taky šťastný?“

Kabeš s Kabešovou byli také šťastní. Jediné, co jim jejich štěstí trochu kazilo, byla pochyba, zda Pekařovi nejsou šťastnější než oni. Jediné totiž, co vám, když jste šťastní, může spolehlivě otrávit život, je to, když je někdo šťastnější než vy. „Můžeš za to ty,“ vyčítala Kabešovi Kabešová. „Kdybych měla Pekaře, taky bych byla tak šťastná jako Pekařová.“

Kabeš tedy začal chodit s Pekařovou. Netrvalo dlouho a rozvod. Hned nato svatba. Tedy dva rozvody a dvě svatby. Pekař si vzal Kamilu. Každý svého štěstí strůjce. Pekařovy dcery měly tatínka, maminku, otčíma a macechu. Bylo to nepřehledné, ale nikterak to nevadilo, protože už byly vdané.

Pak se zbláznil Jakoubek. Také se rozvedl a usmyslel si, že si vezme Komorouse. Komorous o tom nechtěl ani slyšet, protože našel na smeťáku křišťálovou kouli a měl oči jen pro ni. Vypadal navýsost spokojeně. Leštil kouli jelenicí a vyrobil si na ni v přístěnku, kde bydlel, speciální podstavec. Odděloval jí z každého jídla desátek. Zásadně nikomu ji nepůjčoval. Aby mu ji někdo neukradl, hlídal ji ve dne v noci.

„Jsi šťastný?“ zeptala se po čase, jak bylo jejím zvykem, Kabešová (dříve Pekařová) Kabeše.
„Přátelé, nalijme si čistého vína. Nejšťastnější z nás je Komorous,“ řekl Pekař.
„To jsme to dopracovali,“ přidal se Jakoubek.
„To dělá ta koule. Vemem mu ji a budem taky šťastný,“ napadlo Kamilu.

Komorous je viděl z dálky. Okamžitě sebral kouli a pryč. Tlupa se pustila do pronásledování. Komorous si to namířil k řece. Když byl skoro u ní, ohlédl se, klopýtl o kámen a upadl. Koule se vznesla a odplula někam do stratosféry. Komorous chtěl za koulí, jeho poskoky však působily komicky.

Jíra s Jírovou žili v ústraní a z něj vše pozorovali. Řekli si, že Komorousovi opatří kouli novou, a hned začali hledat v prádelníku mezi ponožkami. Brzy toho ale nechali, protože v Křivé ulici přistála vzducholoď.