Lost Light - 1.kapitola (1.část)

Tělo sunoucí se potemnělou ulicí šnečím tempem,mléčně bílé oči hledící do prázdna. Dechberoucí pohled na zuboženou postavu,ještě nedávno bývající člověkem,jednomu by z toho šel mráz po zádech. Ale to by se nesměl tou samou ulicí táhnout podél stěny další návštěvník. V obnošených maskáčích vzoru 95 a sotva se přidržující stěny aby pod náporem alkoholu neupadl.
V pravé ruce svíral poloprázdnou lahev rumu a mezi rty se mu pohupovala již dávno zhaslá cigareta. Nohy se mu pletly a kovové špičky těžkých bot narážely do všemožného odpadu poházeného po zemi. V zápětí zazněla rána tříštícího se skla. Láhev dopadla na beton a nechala po sobě louži medově zbarvené tekutiny.
„Do prdele,ten byl poslední!" zakletí se rozeznělo celou ulicí a možná i vedlejším blokem. To však vyrušilo z pokojné chůze za svitu jasného měsíce druhou postavu která se otočila a upřeně se zadívala na opilého hosta,který sotva držel na nohou a lomil rukama nad neštěstím v podobě alkoholové loužičky na chodníku. S ústavičným vrčením se silueta vydala směrem ke zdroji zvuku. Táhla za sebou jednu nohu,jako by byla úplně nervově oddělena od těla.
To už ale vyrušilo mladíka v maskáčích a do ticha zvolal:
„Co chceš ? Vypadni ! To je můj rum !" načež však nedostal zpětnou reakci.
Mladík se napřímil a zahleděl se na proti sobě jdoucí postavu v otrhaném podzimním kabátu hnědé barvy. „Hej,kámo,ty máš asi dost co ? Vždyť slintáš !" dodal z výsměchem. V tu chvíli od něj přízrak byl asi na vzdálenost natažené paže a drásal se po krku opilce. Ten však zpozorněl a dokázal se vyhnout,jenže hlava obtěžkána alkoholem a nestabilita v nohách ho poslala velmi rychle k zemi. Ohlédl se po útočníkovi který se zrovna povaloval ve střepech z rozbité lahve a smáčel si oblečení v rumu.
Střepy mu pořezaly ruce,ale on jako by si z toho nic nedělal a snažil se vstát. To však s pochroumanou nohou šlo z těžka.
Oběť pomalu procitala a snažila se uvědomit si situaci. Priorita - bezpečí.
Záplava adrenalinu ho donutila vymrštit se zpět na nohy a dát se na útěk.
Míjel kontajnery,panelové domy,prázdná dětská hřiště která na bezpečí svou hororovou atmosférou nepřidávala.
„Proč já si bral ty těžký boty ?!" položil si otázku když se musel zastavit a opřít o trafostanici před sebou,aby si odpočinul. Probleska mu hlavou myšlenka: „Zkusím zavolat na fízly... Třeba mě i hoděj domů,když řeknu že mě napadly" myšlenka v zápětí vyhořela stejně rychle jako několik jointů před chvílí. „Vždyť sem spálenej jak hovado,takhle tam volat nemůžu,si mě tam akorát nechaj" potlačil nápad a vykročil,teď už normální chůzí,směrem domů.
Cesta ubíhala pomaleji a pomaleji,prázdné ulice města se klikatily do různých odboček,na autobusových stanicích zářily reklamní bannery které lákaly obyvatelé města k nejrůznějším nákupům a zbytečným půjčkám na Vánoční dárky. Chlapec si prohrábl své nagelované sytě černé vlasy střižené na účes mohawk a zapl koženou bundu obtěžkanou přišpendlenými pivními zátkami až ke krku. Obloha byla zatažená a schylovalo se k dešti „Doufám,že to stihnu než bude lejt,to by mi eště tak chybělo."
Procházel okolo kostela,hned za ním se vydal směrem do prava a pokračoval rozlehlou ulicí z kopce směrem domů.
U vchodu nahmatal čip od dveří v kapse kalhot,přiložil ho ke čtečce a dveře se s cvaknutím otevřely. Chodbou se rozlilo nažloutlé světlo ze zářivky na pohybové čidlo a lákalo dovnitř. Opilý mladík se opřel o oprýskané zrezlé schránky v levé části chodby a hledal jmenovku...
„Edison... Cooper... Thomas... ne... tady to je,Ryder." konstatoval. Udeřil pěstí do schránky která zaskřípala,ale otevřela se. Vybral balíček obsahující letáky nejméně za týden a řadu obálek od různých společností,poté vykročil koridorem dále do jeho útrob.
„Schody... Ne... Na to nemám!" dodal při tisknutí výtahového tlačítka.
Ve výtahu prolistovával obálky a postupně je házel na zem: „Upomínka,další,inkaso... Nasrat!" dokud tam nezůstaly všechny.
Domů se dostal snadno,věděl že klíče by poztrácel tak náhradní nechával pod rohožkou a samozřejmě jako vždy tam byly. Za dveřmi se ozýval psí štěkot a škrábání na dveře. Jakmile se dveře otevřely vystartoval mu po nohách malý chlupatý černě zbarvený kamarád a přívítal jej olízáním snad každé části těla na kterou dosáhl „Dusty,běž spát,pánovi je blbě." O chvilku později už cestu k posteli lemovalo poházené oblečení. Proč se přeci zatěžovat s uklízením ?! Na to bude čas ráno.
Ulehl do postele a hned jak zavřel oči začal uvažovat nad tím co se dnes přihodilo a proč ho ten muž napadl. „No co,asi nějákej feťák." zamumlal a pod návalem únavy usnul.

Nové ráno,jasné jarní slunce odráželo své paprsky od oken domů ve vesnici. Vítr se vozil po stráních a počasí napovídalo,že zima už skončila.
Andy seděl na terase,snídal a rozhlížel se po okolí. Chlapec se světlými dlouhými vlasy zvedl šálek s čajem a zadíval se do krajiny. Na zelenajících kopcích se potulovali nějáké postavy,bez záváhání nad tím mávl rukou „Asi farmáři." pomyslel si a zakousl se do chleba se šunkou.
„Co budu dnes dělat ?" zamyslel se. Byl víkend a na práci toho moc nebylo.
Proto se odebral do patra do svého pokoje,ulehl na postel a začal číst knihu. Jako milovník post-apo a fantasy tématiky se zabral do knihy Metro 2033 od Dmitry Glukhovského. Po pokoji viselo plno plakátů hudebních skupin a obrázků počítačových her,všude kolem nepořádek,klasické doupě hráče.
Sotva dočetl list,zazvonil telefon. „To nemůže mít člověk chvíli klid?" tiše zanadával a s něchutí se zvedl pro mobilní telefon. Na displayi svítila fotka mladíka ležícího s lahví opřeného o zeď a nápis nad ní ujišťoval,že volá Marty.
Zazněl spojovací tón a než Andy stačil promluvit,ozvalo se z druhého konce: „Kurva,viděl si to venku ?!" poněkud zpanikařený hlas dodával na dramatičnosti situace...
„A co bych měl vidět ? A mimochodem,taky tě zdravím" dodal Andy ironicky a vydal se k oknu se zataženými závěsy.
„To prostě musíš vidět....okamžitě!" hlásil volající s čím dál větší panikou.
Blonďák,zatáhl provázkem od žaluzií,které se následně otočili a umožňovaly výhled z okna. K jeho překvapení,venku nic zvláštního nebylo a až na ty stejné osoby pohybující se po přilehlých polích,avšak jejich počet byl najednou vyšší. „Tos mi jako volal,že se tu množej sedláci nebo co ?!" hořčeji to už snad ani být řečeno nemohlo. V zápětí se dočkal odpovědi: „Tak tam to asi ještě není... " hlesl Marty. „Už z tebe dostanu o co jde ?!" dodal Andy s největší chutí zavěsit. „Je tu..."
V tu chvíli vypadlo spojení...
„Jo,takže se zas vylil a má halušky..."dodal a vrátil se k rozečtené knize.
V tu chvíli se ale po celém domě rozrzněl zvuk zvonku.
Andy absolvoval již známou cestu k oknu s žaluziemi,zahlédl postavu která jakoby beze smyslů narážela do plotu s připevněným tlačítkem zvonku...
„Nic nechci,běžte si po svejch" zavolal mladík z okna,tentokrát již rozhořčeně... Návštěvník však pouze zvedl hlavu a dále narážel do plotu.
„To sou snad dneska všichni sjetý ?!" pronesl a hlasitě zabouchl okno.
Vzal ze stolu sluchátka,zapojil je do mobilu a dále už nevnímal.

Nádech,jedno oko otevřené,v zápětí i to druhé. „Sakra,to jsem vážně usnul ?!" položil si Andy řečnickou otázku na kterou znal odpověď.
Hodiny na stěně ukazovaly čtvrtou hodinu a s otravným tikáním se ručičky přesovaly k hodině další. Vstal a vydal se opět k oknu,otevřel ho a nadechl se čerstvého vzduchu. Promnul si oči a zadíval se směrem na ulici lemovanou dvěma chodníky na kterých bylo neobvykle živo,jakoby se celé sousedství vydalo na procházku. V tu chvíli se mu do uší zarylo skřípění brzd a rachot motoru. Všechny postavy pochodující ulicí se s kymácením otočily k místu odkud se zvuk ozval a ulicí proletělo malé červené auto.
Podle kosočtverce na kapotě bylo zřetelné že jde o Renault.
Řidič sotva stihl zašlápnout brzdový pedál než by došlo ke srážce s hlavní rozvodnou skříní a otočil auto do 90° od cesty.
Vylekaný mladík v okně nechápavě hleděl na otevírající se dveře automobilu a nadmíru mu bylo jasné kdo se souká ven. „Hej,co tam zíráš ?! Mi snad otevřeš ne ?" křikl Marty a opíral se při tom o napůl otevřené dveře auta. Andy naprosto nechápající co se děje seběhl schody a div si neobul ani pantofle a běžel před dům,aby otevřel bránu. Utíkal po štěrkem vysypané cestě až dorazil ke vstupní bráně. Vytáhl klíč z kapsy,odemkl bránu a s namáhavým tažením a zaskřípáním pojízdného mechanismu ji otevřel.
„Hned to zavři" ozvalo se z auta které už najíždělo do vjezdu.
Po zacvaknutí brány vyjekl obyvatel domu: „Co se tu kurva děje?!"
V tu chvíli už si Marty opírající se o dveře vozidla připaloval cigaretu. Dlouze potáhl a vypustil z úst obláček šedého dýmu a než se stihl úplně rozvířit do ovzduší pronesl: „Pamatuješ si jak sme jako děcka snili o tom,že přijde apokalypsa..." než stačil dopovědět myšlenku byl zastaven. „Nemyslíš si snad,že to co tady venku pobíhá... jsou..."
„Zombie,jo myslím."

„Dusty,pojď ven!" otevřely se dveře od auta a pes skočil na příjezdovou cestu. „Tak jdem dovnitř a vymyslíme co dál" řekl Andy.
„Počkej chvíli,mám tu ještě pár věcí." cvakl kufr a Marty vytáhl mačetu a kuši. Tedy spíše napodobeniny těchto zbraní, kuše po domácku vyrobená a bez šipek a mačeta na které přes rezavé skvrny nebyla ani poznat původní barva. „A tímhle se jako chceš ubránit jo ?" neodpustil si štiplavou poznámku Andy. Marty bez odpovědi pokračoval dál v cestě ke dveřím. Pes vesele pobíhal okolo obou postav jakoby se vůbec nic nedělo a radostně vrtěl ocasem, že je venku. Mladík oděný v maskáčích vešel v zablácených kanadách do chodby. „Sundej si tu boty!" dodal hostitel a stáhl z nohou pantofle. „To nemyslíš vážně ne ?! Svět se řítí do záhuby a ty myslíš na špinavou podlahu ?!" osočil se Marty. Druhý z dvojce nevnímal jeho rozhořčení a přes rameno dodal: „A pes zůstane tady..."
Marty rezignoval, pochopil, že nemá cenu se dohadovat. Zul si boty a přikázal Dustymu aby zůstal sedět v chodbě. Prošel do kuchyně a zavžel za sebou prosklené zatahovací dveře, prošel dál do obývacího pokoje až k příteli který seděl na gauči. Seděl tam a měl hlavu v dlaních,dolehlo na něj co se vlastně děje a snažil se najít východisko. Druhý tam jen tak postával a rozhlížel se kolem.
V tom ho prohlásil: „Běž se kouknout jestli funguje elektřina."
Šouravou chůzí Marty bez řečí došel do kuchyně a otevřel lednici,dioda v lednici se rozsvítila. „Myslím že to ještě nějákou dobu poběží..." ozvalo se z kuchyně „toho musíme něják využít!" Andy se zvedl a doběhl do skříně pro baterie a nabíječky,zaplnili s nimi snad všechny volné zásuvky.

Hlas v Andyho hlavě pořád nevěřícně přemítal co se vlastně děje a jak je to možné, ale nebyl čas na zbytečné úvahy a chyby, jenomže jak je dostat z hlavy ?!
Druhý z dvojce si bezostyšně nakročil směrem k baru v obývacím pokoji a pootevřel ho. „Co to zas děláš ?" křikl na něj Andy když už táhl ven láhev dvanáctileté whiskey. „Sorry,ale na tohle střízlivej bejt nepotřebuju, celej svět jde pomalu do sraček a já abych tu sušil hubu ? Ani nápad."
Andy si to však nenechal líbit a oponoval: „Ani jeden z nás nevíme co se vlastně děje, jak to můžeš tvrdit ? Nech si ty svoje konspirační teorie o konci světa a tak podobně! Určitě to má nějáký logický vysvětlení!" a potom hlesl „Prostě musí mít..." a odmlčel se.
„Nebreč tady jak malý děcko a koukej něco dělat, nesnili sme o tomhle snad ? Po desítkách hodin strávenejch u her a tak podobně."
„Ty si asi neuvědomuješ, že pokud je tohle pravda, tak už nejsme v žádný zasraný hře kámo ?!" rozčílil se Andy.
„Ale v jednom máš pravdu... Nebudeme tady jen tak sedět a bědovat. Koukni do garáže co by se dalo použít, já prohlídnu patro."
Oba se bez řečí rozešli, každý svým směrem a začali shánět nejrůznější předměty a zásoby. Mladík v garáži shromáždil slušný arzenál nabroušených motyk,lopak a krumpáčů, ale když se na takzvanou výzbroj podíval pozorněji, bylo mu spíše do smíchu než aby cítil pocit bezpečí.
Náhle však jeho zrak upoutala modrá plachta hozená přes pracovní stůl.
Přiblížil se k ní a odkryl jeden roh. Výraz nadšení v jeho očích by se dal přirovnat dítěti o Vánocích. Shodil celou plachtu na zem a ze stolu zdvyhl motorovou pilu. Byla jako nedotčená,snad nebyla ani jednou použitá a bez jediného škrábnutí. „Jackpot!" pronesl pro sebe. Nádoba s benzínem se povalovala opodál. Pilu i s palivem položil mezi ostatní nashromážděné předměty a vrhl se ke skříni, aby prohledal zaprášené krabice jestli neskrývají nějáký ten poklad.
Mezitím druhý z dvojce prohledávající patro, zamířil na jistotu ke své skříni kde měl pro případ jakékoliv katastrofy sbalený batoh se základními potřebnými věcmi jako byly: konzervy, balená voda, nůž, čisté oblečení a podobné věci. Batoh hodil do prostřed pokoje a vytáhl kovovou krabici se zámkem na které byl batoh položený. Zámek byl na číselný kód, ale pro majitele to nebyl žádný problém. Západka v zámku cvakla a víko krabice se dalo otevřít. Andy obsah vytáhl a strčil do batohu. Nebylo to nic jiného než zbraň Glock 17 ráže 9x19 se třemi nabitými sedmnáctirannými zásobníky. Jeden ve zbrani a dva mimo, které zastrkal do postraních kapes.
„No co, jeden nikdy neví kdy se to bude hodit." dodal a vyrazil zpět do spodního patra najít kolegu.
Ten už však obtěžkán všemožnou výstrojí kráčel do chodby a začal okolo sebe rozhazovat tašky a batohy do kterých zabalil vše užitečné co našel.
Pilu svíral v pravé ruce a mával s ní nad hlavou na svého přítele: „Hele,hele,to musíš vidět co sem našel !" Ten jen sklopil hlavu a začal se bezmocně smát,nejspíše ze zoufalství v této situaci.
Nechal zklouznout batoh z ramene a než dopadl na zem tak ho pohodil mezi ostatní věci. Zamrzl mu úsměv na obličeji „Pořád tomu nevěřím kámo. Jak se to vůbec mohlo stát ?!" řekl i když nečekal odpověď.
Marty jen sklopil hlavu,věděl totiž,že odpověď stejně nebyla vítána.

„Kde máš vůbec mámu se ségrou Marty ?" snažil se Andy odbočit od tématu pohromy která řádila kolem. „Už sem je dlouho neviděl,asi o to ani nestojí. A víš co ? Nebudem to řešit jasný ?!" poskočil mu hlas jako by se v něm pohnulo příliš mnoho emocí naráz. „Máme ještě dost práce !"
Hodiny v chodbě ukazovali,že se blížilo k šesté hodině odpolední a pramínky světla bijící do oken začali slábnout.
„Měli by sme zakrýt okna,nikdo ani nic nemusí vědět,že tu jsme." Po zaznění věty se oba vydali směrem k oknům a začali zatahovat tmavé žaluzie aby nezůstala ani sebemenší škvírka.
V tu chvíli zalila dům tma... Ne však ta příjemná tma u které se skvěle usíná, ale taková tma ze které mrazí. Z venku se ozývali podivné zvuky jakéhosi sténání a lehké, až neslyšné, šourání bot po chodnících ve zdejší čtvrti. Ani jednomu to nedalo a mlčky co chvíli nakukovali skrz žaluzie a se zatajeným dechem sledovali tu přehlídku bezmoci která se venku odehrávala. Andy se sesunul k zemi a opřel se zády o prosklené dveře na terasu. „Co budeme sakra dělat ?!" hlesl. Odpovědi se mu dostalo, i když né tak energické jak očekával: „Kámo, nepřáli jsme si tohle vždycky ? Apokalypsa, zombíci... ?" Andy se přemohl a dostal ze sebe jen: „To sice jo, ale tohle je kurva skutečný, už nejsme děti, ale řekni že se nám to jenom zdá, prosím." v jeho hlase byla slyšet nejistota a strach který pomalu přerůstal v paniku.
„Měli by sme jít spát." dodal Marty sedící opodál.
„Máš pravdu, ale co nějáká hlídka nebo tak ?"
„Jasně, kdyby si náhodou ty parchanti třeba odemkly, to víš že jo." prohlásil Marty s úšklebkem. „Jestli chceš tak si buď vzhůru, ale já jdu spát." zvedl se a odešel se natáhnout na gauč.