Nesmrtelní - část druhá

Liana

„Koncentruj se,“ neustále jí opakoval Alijah. Stál s ní na břehu velkého rybníka a byl by to opravdu hezký, začínající den, kdyby jí netvrdil, že musí proniknout a ovládnout primitivní mozky ryb - dělá si snad ze mě srandu? Pomyslela si nejdřív. Po patnácti nekonečných minutách, kdy tam ještě stáli, jí došlo, že si srandu nedělá - Ó můj bože! Jako vážně? Jak to má kruci udělat? Netušila, jak má začít a neustále ji napadly nejrůznější emoce, které nepatřily jí. Zlost, zmatek, frustrace. Navíc, ovládnout něčí vědomí jí připadalo naprosto nemožné, on ale říkal, že ryby půjdou ovládnout nejsnadněji.
„To nedokážu,“ opakovala Alijahovi. Byl to jeden z pěti mužů, kteří je našli těsně po proměně v nesmrtelné a vybral si ji k učení.
„Ovšem, že dokážeš. Od teď máš sílu udělat mnoho věcí, které ti budou připadat neuskutečnitelné. Časem se na to budeš dívat jinak, naopak, už nic nebude nemožné,“ všechno co se stalo, všechno, co říkal, jí připadalo jako sen. I on sám jí připadal neskutečný, to, jak byla jeho pleť bezchybná, dokonale symetrická, vlasy načesané v tom nejdokonalejším účesu, jaký kdy viděla, ofina mu mírně spadala do hlubokých kaštanově hnědých očí a jeho dokonale bílé zuby se blýskaly v nelidsky krásným úsměvu.
„Soustřeď se, vciť se do nich, ať tě vidí, ať ti rozumí a pak na ně zavolej,“ pořád dokola ty samé nesmysly, Liana myslela, že už ničemu nerozumí. Měla pocit, že z toho soustředění se jí rozskočí hlava, trochu si to i přála, doposud si nebyla jistá, zda o nový život stojí, ten starý nebyl nejhorší a tohle všechno je tak nepříjemně nové, neuvěřitelné a nepřirozené. Co bude, jestli se jim to podaří a budou vládnout takovou silou? Stanou se z nich obávané hříčky přírody. Co bude, pokud se jim to nepovede? To nechtěla raději ani vědět. Nepříjemně stáčející se tok myšlenek utnula, místo toho se soustředila, jak jí Alijah poradil. „Musíš svou mysl odpoutat od sebe a poslat ji, nechat ať hledá a ona najde,“ zašeptal.
Pak, když to zkoušela asi po sto padesáté, se zapřela všemi nově nabitými smysly, představila si, jak se její mysl od ní odlučuje a pomalu odplouvá. Nebylo to snadné, snažila se tak usilovně, až u toho zatínala zuby a pěsti a poté její mysl zapátrala. Ucítila je tam, bylo tam mnoho ryb.
„Cítíte mě?“ zašeptala tak tiše, že to mohla slyšet jen ona. „Vidíte mě?“ pokračovala, byla si jistá, že navázala spojení, pronikla k nim a pak zvedla ruce do výšky a zakřičela. „Slyšíte mě!“ zároveň s jejíma rukama do výšky vyskočilo tak padesát ryb. Byli velký kus nad hladinou, ve vzduchu se otočili a spadli zase do vody. Liana ucítila proud síly, a zvláštní nepoznanou energii, která projela celým jejím tělem a sežehla ji jako úder bleskem, celá se chvěla od toho náhlého šoku.
„To jsem udělala já!“ Zaradovala se, nemohla uvěřit, že to opravdu dokázala. Trochu ji to vyděsilo, došlo jí, že s velkou mocí přichází i velká zodpovědnost a ovládnout něčí mysl bylo už samo o sobě dost děsivé. A taky šílené.
„Ano, bylo to ucházející a svítily ti oči.“ Řekl jí bezvýrazně Alijah.
„Jak svítily? Doufám, že se ze mě nestává Medúza,“ spíš ale doufala, že se z ní nestává něco děsivého, co se stane noční můrou všech lidí. Takže vlastně druhá Medúza.
„Tak nějak modře, jako oceán na hladině,“ nejistě ji odpověděl a pokrčil rameny. „Nevím, neumím moc dobře popisovat, ale nedělej si s tím starosti, pro dnešek toho bylo už dost. Od magie si odpočiň,“ zakončil větu.
„Díky bohu, jsem tak unavená, že asi usnu dřív, než si lehnu,“ kouzla byla vyčerpávající, uvědomila si náhlý úbytek sil, který ji právě zachvátil.
„To není všechno, po krátké pauze se budeš učit boji a sebeobraně,“ řekl a přísně na ni pohlédl. Liana zakoulela očima a odploužila se k ohništi, které brzo ráno všichni spolu postavili.
„Ta únava brzy přejde. Sama dřív nebo později pocítíš svoje neomezené limity, a únava se stane minulostí, musíš se jen naučit, jak čerpat do sebe energii ze své moci,“ vysvětloval Alijah.
„To je bezva, že stačí jen tak málo,“ prohlásila neupřímně vesele.
Alijah její poznámku ignoroval.

Kassius

„A co teď budeme dělat?“ zeptal se Rafaela, se kterým brzy ráno vyrazil na procházku polní cestou – v rámci výuky.
„Teď musíme přijít na to, co umíš,“ odpověděl stroze.
„Jak?“ Kassius měl mnoho otázek, ale řekl si, že je bude klást podle naléhavosti.
„Na to taky musíme přijít,“ Rafael nevypadal moc sebejistě.
Na to, že měl tvářičku jak z dokonalého kamene vytesanou, by očekával větší sebevědomí a jestli on nic nevymyslí, vypadá to s ním špatně, protože Kassius byl naprosto neschopný jasně myslet, celé tělo měl jako v ohni, svaly ho tak neskutečně pálivě bolely, že byl sotva schopen chůze a sem tam, se mu lehce podlamovala kolena. Jako by toho nebylo málo, měl pocit, že ho ta bolest nutí běžet nebo do něčeho uhodit, hlavně vybít ten neočekávaný přísun energie, který zaplavoval jeho tělo stále víc a víc. Měl pocit, že jestli něco neudělá vybuchne, ale bylo tomu tak, už od rána, takže věděl, že se mu doopravdy nic nestane, že je to jen nepříjemný pocit.
Emoce a krátké útržky myšlenek, které jeho mysl nepřetržitě bombardovaly už neuvěřitelných patnáct hodin, dokázal posunou a moc je nevnímat, i když mu v tom nepochybně pomáhala ta trýznivá bolest svalů. Napadlo ho, že by to mohlo souviset s jeho mocí.
„Bolí mě celé tělo, hlavně svaly, znamená to něco?“ zeptal se v naději, že Rafaela alespoň trochu navede nějakým smyslu plným směrem.
„Může to být důsledek smrti, ale mohlo by to být něco víc. Jak vnímáš tu bolest?“
„Pálí to jako oheň.“
Rafael se krátce zamyslel. „Růst svalů?“ zašeptal zamyšleně a téměř neslyšně. „Máš pocit, že máš hodně energie, které se potřebuješ zbavit?“ promluvil, tentokrát už nahlas.
„Ano,“ vyhrkl radostí, že se konečně někam dostávají.
„Tak pojď, jdeme do lesa,“ víc se neobtěžoval vysvětlovat a vykročil vpřed.

„Uhoď silně,“ rozkázal mu Rafael, když dorazili k jednomu ze stromů v lese.
Kassius se bez rozmyšlení rozmáchl, soustředil se na tu hromadící energii a vší silou praštil do kmene stromu. Úder byl tak silný, že odletěl kus kmenové kůry, kdyby strom nebyl tak široký, padl by asi k zemi.
„A základ máme,“ rozveselil se trochu. „Tohle chci abys dělal, dokud ti neřeknu dost,“ jak to dořekl, otočil se k němu zády, kousek popošel a posadil se v bezpečné vzdálenosti od možné nehody, a ještě za ním zavolal: „A pozor na pády stromů!“
Kassius byl rád že mu to poručil. Konečně se mohl zbavit trochu té energie a takovým způsobem, že nebude vypadat jako nepříčetný a agresivní pomatenec.
Pustil se do toho s takovou vervou a nezastavitelnou sílou, že si kůži na kloubech odřel až do masa po prvním úderu, ale, tu sotva postřehnutelnou bolest skoro nevnímal, mnohem více se soustředil na nadbytek energie, který pomalu klesal, pomalu, pořád ne dost! To Kassia ještě více popohánělo, stále mu to nestačilo, nedokázal přestat, nechtěl přestat. Srážel jeden strom za druhým, padaly před ním jako mrtví lidé. Představil si, že jednou takhle budou padat jeho nepřátelé. A pak znovu, s novým přívalem energie, který přišel zároveň s tím uvědoměním se pustil do stromů. Byl tak zadýchaný, že s každým mocným výdechem se z jeho hrdla dralo vrčení.
Kassius se postupně probíjel stromy a Rafael za ním pomalu postupoval a sledoval ho. Připomínal nějakého boha pomsty a stromy likvidoval jako kdyby to byl jeho životní cíl, si to s nimi osobně vyřídit. Přímo si na nich vybíjel svůj vztek a nenávist vůči novému způsobu života, alespoň to tak Rafaelovi připadalo.
„Dost!“ Najednou zavolal.
Kassiovi se nechtělo přestávat, stále neměl dost, nezbavil se dost té překypující energie. Nepřestával.
„To stačí!“ Rafael stál najednou těsně za ním, skoro se ho dotýkal a když ani tak nepřestal, uchopil ho za paži a strhl na zem.
Kassius měl pocit, že mu ten stisk rozdrtí kosti v ruce. Nenapadlo ho, že by existovala větší síla než ta, kterou právě na sobě zpozoroval, ale byl za to rád, i když teď seděl na zadku v trávě. Zaplavila ho vlna uvolnění a trocha radosti, ale spalující bolest ani na vteřinu nepolevovala.

Nick

„Vím, co jsem,“ pronesl věcně. „Cítím to.“
„Pověz mi, co přesně cítíš,“ zeptal se ho Draven a zvedl přitom jedno obočí.
„Nejdříve mi ty řekni, kdo jsi? Kdo jsou ti, kteří přišli s tebou? A jak to, že toho tolik víte?“ zeptal se podezíravě Nick.
„Povím ti to. Ale až později. Teď mi řekni všechno, abych ti mohl pomoci,“
„Spojení. Nejdříve jsem nevěděl s čím, všechny ty emoce a jejich myšlenky co mi vířily v hlavě mě mátly, ale už to vím,“ říkal s takovou vyrovnaností a klidností, jako by se bavili o počasí, a ne o jejich nastávajícím věčném životě. „Příroda, přijde mi, jako kdybych mohl vše živé ovládnout, jen musím přijít na to jak,“
„Jsi tedy čaroděj, ale řekni mi pravdu, vážně slyšíš jejich myšlenky?“ zeptal se ho nevěřícně Draven.
„Ano, přece jste nám řekli, že takhle to má být,“ Nicka jeho slova znejistěla, najednou měl pocit, že něco není v pořádku. Nevěděl, podle čeho posuzovat, nevěděl, co má být správně a co ne.
„Ano, ale je to pár hodin, co to začalo, neměl bys je slyšet jasně, vlastně by to mělo znít jako smršť náhlých emocí a pocitů vzplývajících ve zmatek. Tví přátelé to tak vnímají.“
„Co se semnou děje? Jsem jiný? Vymykám se kontrole?“
„Ne, stáváš se jen mimořádně silným, více než se očekávalo.“
„Co to pro mě znamená?“ Nick nevěděl, jestli se má radovat nebo obávat. Být silnější, než se očekávalo zní dobře, ale nebyl si jistý, zdali je to dobré, když jste nesmrtelný.
„Musíš svým schopnostem věnovat více pozornosti, poznat je a ovládnout.“
„A když se mi to nepodaří? A mé schopnosti budou ovládat mne?“ zeptal se ve strachu z odpovědi.
„Budeš velmi nebezpečný, jak všem lidem ve tvém okolí, tak i sobě,“ Draven se snažil Nickovi sdělit vše co nejšetrněji.
„Sobě? Přece mi teď nemůže ublížit nic, co by neslo trvalé následky,“ opakoval, co mu bylo řečeno.
„Fyzické skutečně ne, ale ty psychické následky, si sebou poneseš celou věčnost,“ i přes všechnu tu jemnost, kterou Draven vložil do jeho hlasu, znělo to hrůzostrašně.
Nick se zatvářil zděšeně, chtěl něco říct, ale Draven ho nenechal.
„Klid! Dá se to zvládnout, jen se prostě musíš vyrovnat se vším, co přijde a věř, že v průběhu nekonečna toho přijde hodně.“
„To mě má uklidnit?“ řekl a v jeho výrazu zděšení vystřídalo zmatek.
„Dobrá, s tím klidem jsem se možná trochu unáhlil, snažím se ti ale vysvětlit, že všechno závisí na tvém vnitřním klidu.“
„Takže, jestli se zcvoknu, všechny pravděpodobně zabiju?“
„A další čtyři nesmrtelné přinutíš dostat se do stejného stavu, nebo se mu alespoň přiblížit,“ doplnil Draven.
Nicka zaplavovala samá neveselá zjištění už skoro jeden den, ale ty poslední hodiny to bylo nejhorší. Vzpomněl si na otce, jak mu vždy říkal, že když se chce, dá se zvládnout vše, ale co o tom mohl vědět doopravdy, za svůj krátký život.
„Ale neboj se, oni ti pomohou, díky tomu propojení s tebou budou sdílet téměř vše.“
Další skličující zpráva, příčilo se mu, že ztratí i to poslední – soukromý svých myšlenek, raději víc slyšet nechtěl. „Další skvělé zprávy si nechme na zítra, teď chci vyzkoušet svou moc,“ prohlásil velitelsky, pokynul Dravenovi aby šel za ním a vykročil směrem ke vzdáleným polím.

„Cítím, že tady mi to půjde,“ řekl, když dorazili.
„Jsme tu, tak to skus.“
Nick zavřel oči a snažil se soustředit. Nejprve netušil na co, ale jeho mysl ho k tomu sama dovedla, měl pocit, jako by ho opouštěla, ale stále s ní byl ve spojení, odcházela z něj do země a tam se rozpínala, přímo cítil vůni hlíny a její stísněnost, ale jemu to nepřipadalo špatné, byl to příjemný pocit bezpečí a klidu. Potom si představil něco, co by ten pocit znásobilo.
Nejdříve vyprázdnil svou mysl od nepotřebných myšlenek, nevlastní emoce utřídil a potlačil do ústraní a pak si představil klid a spokojenost. Nechal se unášet svou myslí a čekal kam ho zanese. Nebo co přinese k němu.
Když otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe, nestál na vyprahlém, pustém poli. Byli v naprostém zeleném ráji! Draven zatajil dech, všechno v jejich okolí se zazelenalo, vyrostla tam tráva tak čerstvá a svěží, až pobízela lehnout si a prolenošit v ní, šťastný, celý den. Nebylo to ale všechno, také různé rostliny a keře, a dokonce i stromy vyrůstaly ze země.
Nickovi oči dostaly silný nádech do safírově modré barvy a pak se celé jeho tělo rozzářilo, jako by vydávalo svoji zvláštní, téměř hmotnou energii v podobě malých jiskřiček, které kolem něj zářily, jako nějaká světla štěstí a radosti.
Nevěděl, jestli se mu točí hlava z té omamné vůně kvítí, keřů a stromů, která byla všude kolem, nebo je to jeho mocí, ale cítil, že konečně našel sám sebe, svou cestu, po které mu bylo předurčeno kráčet a nemohl se dočkat až do té nevyzpytatelné věčnosti vykročí s tou nejkrásnější dívkou, s těma nejúchvatnějšíma očima.


Neya

Seděla někde uprostřed malého lesíka na placatém kameni. Vzal ji tam ten podivný, nepřirozeně přitažlivý muž s hnědýma očima a chtěl po ní, aby objevila svoji schopnost, asi byl stejně krásný jako i praštěný, prolétlo jí hlavou, když jí to pověděl.
Kromě toho, že netušila, co má dělat a hlavou jí vířily myšlenky, pocházející z pěti různých vědomí, cítila, jak jí zužuje neobyčejně silný pocit hladu a žízně. Přestože ráno jedla a pila dost, hlad a žízeň neustupovaly. Doslova jí to působilo bolest a pocit prázdnoty. A vzteku.
„Uklidni svou mysl, musíš před každou emocí, která by tě mohla rozptýlit, postavit zeď, za kterou ji nepustíš.“ Dion mluvil laskavě a trpělivě, přestože Neya mu to neoplácela. „Představ si, jak je ta zeď silná a pevná a pak se uzavři před vším, co nechceš cítit,“ mluvil dál přátelským hlasem.
„Já se nemůžu na nic soustředit, kromě té bolesti!“ křikla na něj víc nahlas, než sama čekala. Její hlas zněl zvláštně, skoro jako by ho nepoznávala a byl plný vzteku.
„Netuším, kdy ta bolest přejde, ale nebude trvat věčně. Nakonec nalezneš úlevu, sebekontrolu a život, pro který si byla předurčena,“ Dion se jí to snažil ulehčit, jak to jen šlo, naopak ona mu to moc neulehčovala. Cítil z ní jen zlost, zmatení a smutek a také z ní vycházela naprosto odlišná energie než od ostatních čtyřech nesmrtelných, taková, jakou Dion nikdy nepoznal. „Překonej to. Soustřeď se jen na zeď,“
„Nemůžu se soustředit na žádnou pitomou zeď!“
Dion musel uskočit o krok zpět, když na něj Neya opět zakřičela, poznal na ní, že ztratila sebekontrolu a její oči se zbarvily skoro do černa, i hned se vrátily do původní podoby, ale v té chvíli dostal celý její výraz nadpozemsky děsivý vzhled, místa kolem očí ji také potemněla a vypadalo to, jako by na tu chvíli na něj vycenila zuby.
„Tak tohle je tvá síla,“ pronesl, po krátké chvíli ticha.
„Co?“ zeptala se nechápavě, ale už celkem klidně.
„Zatím to nedovedu určit přesně, ale myslím, že k ní vede tvůj vztek,“
„To nezní moc dobře,“ odpověděla frustrovaně.
„Soustřeď se na vztek, nech ho vést tě.“
Neya pevně sevřela oční víčka, a udělala co jí řekl. Vztek bylo jednoduché vnímat, byla ho plná, ale nebyla to ta správná cesta, měla pocit, že nikam nevede. Byla to úleva, moc, která by vycházela z takové emoce, to by nebyla jistě lákavá vyhlídka.
„To nikam nevede, vím to jistě,“ konstatovala. „Pojďme si odpočinou, už v tom nechci pokračovat.“
„Dobrá, připrav se tedy, že to zkusíme zase zítra, teď se jdi najíst a pak budeme pokračovat v dalším bodě výuky,“ raději s ní souhlasil, nechtěl v ní vyvolat další vlnu vzteku a pokoušet tak její hranici sebeovládání.
„V jakém bodě?“ zeptala se otráveně.
„Boj a sebeobrana.“