Nechť válka započne - část první

Začali se rozmnožovat jako štěnice. Začínali být v přesile, jejich rasa se rozrůstala a ničila lidi jako nějaký nezastavitelný mor. Válka s nimi trvala už moc dlouho, navíc teď když začali vyhrávat, bylo nutné podniknout razantní krok. První část plánu byla získat na svou stranu Nordfriedhofskou smečku vlkodlaků.
„Hlavně nezapomeň, důležité je nejdříve poznat jeho sílu, povahu boje, tak můžeš nejlépe využít jeho sílu proti němu,“ Kassius neustále opakoval pravidla boje.
„Já vím, zvládnu to, buď v klidu,“ Neya věděla, že Kass to myslí dobře ale jeho pomoc jí spíš lezla na nervi. Sice není typický obrovský šlachovitý bojovník jako on, ale její výhoda spočívala jinde. Byla první vlkodlak na světě, nesmrtelný, ostatní se v průběhu let vyvinuli z její krve, není pochyb o tom, že nemůže být silnějšího vlka, než je ona, o zkušenostech, které získala za dva tisíce let svého života nemluvě.
„Nechci být skeptická, ale jestli jim zabiješ vůdce, pořád není jisté, že tě přijmou jako nového vůdce,“ konstatovala ne moc povzbudivě Liana.
„Má pravdu. Jsou to vlci ze severu o válku se nikdy nestarali, navíc jsou tam samí chlapi, myslíš, že budou chtít, aby je vedla ...ehm... malá holka?“ Riana opatrně narážela na Neyinu výšku, přece jen nebyla vysoká jak ostatní členové pětky, nebo jak všechny ostatní normálně vysoké holky na světě. Má štěstí, že je hubená a díky její nesmrtelnosti to tak vždy zůstane, pomyslela si. Kdyby při svých sto padesáti osmi a půl centimetry ztloustla, vypadala by jako chodící koblih.
Neya měla spíše svalnatou postavu, ne moc aby nevypadala podsaditá, ale dost, ke štíhlému pasu jí sahaly dlouhé hnědé lehce vlnité vlasy. Když se vývoj jejího těla zastavil bylo jí sotva sedmnáct, ale teď vypadala mnohem starší, zkušenější, silnější.
„Musí ji přijmout, taková jsou jejich pravidla, jen je musíš přesvědčit, že jsi jako oni, tvrdá, neoblomná, nekompromisní, to jsou jejich charakteristické znaky povahy. Buď jako oni,“ radila jí Riana. Byla stejně jako ona členkou pětky, nesmrtelnou, jen měla jiný druh schopností.
„Jasně, rozumím,“ přikývla Neya.
„Když se ti to nepodaří, pravděpodobně se pustí sami do sebe a budou se rvát o roli vůdce mezi sebou,“ řekl Nick. Byl čaroděj, jedno z dvojčat, druhé bylo Liana, též s čarodějnou mocí.
„Fajn, až ho zabiju vyzvu každého, kdo se bude chtít stát vůdcem, ať to zkusí,“ Neya necítila strach, vyhrála už mnoho válek, tohle bude jen jedna z nich.
„To je dobrý nápad,“ přisvědčil Kassius. „Hlavně nezapomeň, sledovat jeho styl, najdi slabinu a udeř...“ znovu začal radit, jak bojovat.
„Kassi, přísahám, že jestli ještě jednou začneš větu, „Hlavně nezapomeň“ tak si dám první kolo s tebou, “ jeho pomoc byla čím dál otravnější.
Pomalu se blížili k Nordfriedhofské pevnosti. Působila jako starý nedobytný hrad, uprostřed severního pólu. Všude byl jen sníh a led, kdyby byli obyčejní lidé, po cestě by umrzli.
Zastavili pár metrů před hlavní bránou a čekali.
„Za jak dlouho myslíte, že si nás všimnou,“ zeptal se netrpělivě Kassius, když tam minutu nebo dvě stáli.
„Cítí nás a pozorují,“ odpověděla vážně Neya, i ona je cítila, jejich pronikavý, nezaměnitelný odér vlčí divokosti a nespoutanosti. Po krátké chvíli se konečně objevil hlídač. Z brány vykročil robustní, svalnatý vlkodlak s bílou srstí jako lední medvěd s prvky tmavé na čenichu a na hřbetu. Kráčel k nim pomalu a na každém kroku bylo vidět, jak se výrazné svaly pod huňatým kožichem pohybují. Zastavil dva metry od nich a zavětřil, jako by mohl jejich myšlenky a úmysly vycítit ze vzduchu. Krátce se na ně zadíval, otočil se a plouživým krokem se vydal zpět k hradu.
Najednou z hradu začali vybíhat další vlkodlaci, mnoho vlkodlaků vypadali jako zdivočení, natěšení na boj, ba přímo nažhavení. Vyli, vrčeli na sebe, drsně se postrkovali a občas kousali. Pětka zaujala obranný postoj a připravovali se k boji, ale vlci neútočili, místo toho je oběhli a vytvořili kolem nich kruh, obklíčili je. Pak se rozestoupili a do středu kruhu vstoupil jejich vůdce, jako jediný v lidské podobě, ostatní mohli také nabývat lidské podoby, ale vzhledem k nikdy neustávajícímu mrazu, je pro ně pohodlnější vlčí podoba. Jejich vůdce byl vysoký snad dva metry, to Neyu zaujalo jako první, tělo měl svalnaté a na půl zahalené v kožichu - nejspíš předchozí vůdce. Jeho rysy působili tvrdě, tvář ošlehaná mrazem a větrem, vypadala jako z kamene a bílá jako všudypřítomný sníh, jen temné oči výrazně vyčnívaly a ladily s barvou dlouhých, nikdy nestříhaných vlasů - nejdelší byly maximálně po pás.
Vůdce si Neyu prohlédl a hlasitě se rozesmál, to divokost vlků ještě více popohnalo, byli jako utržení ze řetězu.
„Nejdříve jsem myslel, že je to ten bojovník, těšil jsem se na pořádný boj, ale teď když vím, že to tebe jsem cítil ... ha ha ha!“ znovu se rozesmál a jeho smích za sebou nechával ozvěnu výsměchu.
Neya se ho nezalekla. Rozesmála se jako on, ale její smích působil ďábelsky a hrůzostrašně, jak by nikdo nečekal u „malé holky,“ severský vůdce se přestal, smát zavětřil směrem k ní a pozorně si ji prohlédnul. „Nejsi obyčejný vlkodlak, jsi nesmrtelná.“
„Mění se tím snad něco?“ zeptala se ho drze a vyzývavě. Věděla, že hrdost vlků nezná hranice.
Vlk místo odpovědi zavyl a všichni se k němu radostně a netrpělivě připojili. Na jejich divokost to zapůsobilo jak olej na oheň.
„Nezapomeň, co máš dělat,“ ještě rychle zašeptal Kass a pak se zbytkem party odstoupili ze středu kruhu.
Neya si nechala povyrůst svoje tesáky, dva nahoře a dva dole, na rukou se jí místo nehtů leskly ostré drápy a oči jí potemněly do černa - díky své nesmrtelnosti mohla bojovat proměněná jen na půl, to ostatní vlci nedokázali.
Proti vůdci severu působila jako nějaké děcko, ale to jí na účinnosti nijak neubíralo, naučila se toho využít.
Tak, poznej jeho sílu, řekla si v duchu. Pak zatnula zuby, zpevnila tělo a nechala ho ať jí ukáže jakou má sílu. Když se střetli Neya odletěla deset metrů daleko, vlci se tak tak stihli rozestoupit. Lehké rány po pádu se ihned začaly hojit a Neya vyrazila proti němu znovu. Když stáli naproti sobě, uskočila doprava, trochu se sehnula a pod jeho silnou pěstí podklouzla, levou ruku mu zabořila do lýtka, aby se mohla na ledě rychle zastavit a druhou mu rozťala záda. Zakřičel bolesti a spadl na čtyři, jeho kožich byl na dvě poloviny a odhalil holá zkrvavená záda. Chvíli vztekle oddechoval a pak znovu vyrazil, tentokrát se střetli tváří v tvář. On zasadil první úder pěstí, ale ta se zastavila o tvář jeho protivnici jako o kámen a ona uhodila také, tvrdě ho zasáhla, nedal však na sobě znát bolest. Druhý úder Neyu zasáhl do břicha, to už zabolelo i ji.
Krajinou se ozývaly dunivé zvuky nelidsky silných úderů, vlčí smečka hlasitě vyla, vrčeli a vypadali, že se každou chvíli pustí do sebe. Zbylí členové pětky klidně vyrovnaně pozorovali souboj.
Neyiny drápy svištěly vzduchem jako nabroušené břitvy v nadpřirozené rychlosti, jeden švih, druhý a další a další, nepřítel se snažil krýt, ale když skončila jeho silné tělo hyzdilo mnoho hlubokých škrábanců. Vypadal, že se každou chvíli zřítí k zemi, ale místo toho neočekávaně skočil po ní a srazil ji k zemi. Dopadla břichem na zem a ucítila hluboké kousnutí do lýtka. Bolestivě vykřikla, nemohla se nijak hnout, naprosto ji uzemnil, jediné, co cítila, bylo prohlubující se kousnutí, nemohla to vydržet, a tak se prudce otočila s celým tělem, až si vykloubila koleno a zároveň s divokým výkřikem mu drápy sekla přes hrdlo.
Prohrávající vůdce kolísavě poodstoupil od ní, jeho tělo se napínalo, škubalo sebou a jako by pulsovalo.
Začal se měnit.
S hlasitým výkřikem padl znovu na všechny čtyři a ozvalo se praskání kostí. Rychle mu narůstala srst, nos se prodloužil v čenich, uši se zašpičatěly a odhalil bílé, po krvi hladové tesáky. Nakonec narostl ocas.
Dala mu chvilku, aby se vzpamatoval z té bolestivé transformace a pak se proměnila taky. Její proměna byla rychlejší a působila méně bolestivě spíše plynule.
Rozběhli se s nedočkavou dychtivostí proti sobě, postavili se na zadní jako dva lední, zápasící medvědi a obrovskými tlapami rozdávaly smrtící údery.
Přejel drápy po tváři a hrudi Neyi a zanechal za sebou škrábance tak hluboké, že odhalily její maso a kost, využil její slabosti, srazil ji na bok a kousnul ji někde v místě kde měla ledvinu, uniklo jí bolestivé zakňučení, ale nezablokoval jí hlavu, a tak mu mohla kousanec oplatit, kdyby měla delší krk mohla se pokusit mu rozkousnout páteř, bylo to těsné. Oba se pustili naráz, vůdcovi nohy se podlomily vyčerpaností a dopadl čenichem na zem. Neya se přes neutuchající bolest snažila rychle postavit, začala se pomalu měnit zpět do lidské podoby a když se přeměnila dost aby ho mohla uchopit lidskýma rukama s vlčí silou, vzala ho oběma rukama za čenich a prudce rozevřela. S dunivým zvukem jeho těžké tělo dopadlo na zem a jí zůstala v ruce jeho spodní čelist. Byla ještě celá poškrábaná, rány se sotva začaly hojit i tak ale byl na její tváři jasně rozpoznatelný výsměšný úšklebek, když hodila jeho čelist k nohám jeho smečky. Vlci rázem přestali být zdivočelí, uklidnili se.
Neya tam stála, uprostřed velké a stále se zvětšující kaluži krvi, oddechovala a usmívala se. Pak se otočila směrem ke svým nijak nepřekvapeným přátelům a zašeptala: „Nechť válka s upíry započne.“