Nechť válka započne - část druhá

            Severští vlci byli už neklidní. Ve vlčí podobě strávili již hodinu, jak jim jejich nová vůdkyně nařídila, ale jejich srst nebyla přizpůsobená teplejšímu podnebí, než je na severním pólu, máchali se ve vlastním potu, a to jim kromě nekonečného čekání na klidnosti a vyrovnanosti nepřidávalo.

            Nick věděl, že když použije proti upírům Nordfriedhofskou smečku, kterou nedávno Neya získala na svou stranu, - zabitím jejich vůdce, mají na půl vyhráno, přestože byli upíři stále v převaze, proti nespoutané, divoké zuřivosti severských vlkodlaků budou oslabení. Vlk při boji nezná strach ani slitování, žádná sebekontrola, dalo by říct, že i racionální myšlení ustoupí do pozadí, dokonce i Neya při boji nemůže plně vědomě reagovat a přemýšlet, a to byla dokonalejší verze všech vlkodlaků, - první stvořená a za jediným účelem, stejně jako její čtyři dlouholetí společníci, chránit svět lidí, udržet dobro a zlo v rovnováze. Přestože se den jejich stvoření odehrál před dvěma tisíci lety, Nick si ho pamatoval jako by to bylo včera, každý z nich si ho pamatoval a nenávratně se jim vštípil do nesmrtelné paměti. Byl to den jejich první smrti, zemřeli, aby se mohli znovu zrodit, silnější, mocnější, s nově získanými schopnostmi se během let stávali nepřemožitelnými.  

           

            Stáli uprostřed velkých lánů kopcovitých polí, část jich orámoval okolní les a pětka se jako vykonavatelé spravedlnosti připravovali na příchod upírů. Neya začínala mít problém udržet divokost své nové smečky na uzdě. „Brzy se už vydovádíte, moji drazí. Cítím je. Už přicházejí,“ zvolala směrem ke smečce. Cítila stejnou nedočkavost, vzrušení a napětí jako oni, v žilách jí kolovala divoká krev, sama měla co dělat, aby jim nevyrazila naproti, nedočkavá boje a krve svých nepřátel. Zmocňovala se jí její zvířecí stránka, cítila, jak její lidské svědomí se vzdaluje a nahrazuje ho vlčí.

Nikdy nepochopila, proč se stala vlkem, když jí bylo dáno chránit lidi, přemýšlela nad tím často, ale dospěla k závěru, že je to jen nějaká pitomá životní zkouška, což je smůla vzhledem k její nesmrtelnosti. Doufala, že jednoho dne své stvořitelky znovu potká a zeptá se jich, kde se sakra stala chyba? Ale nespatřili Starodávné ode dne své proměny.

            Neya záviděla Nickovi, stal se z něj čaroděj se safírově modrýma, pronikavýma očima a uměl super kouzla, jeho dvojče Liana tak též ale nebyla tak silná jako on, vypadala, jako bratrova ženská verze jen její oči byly o poznání světlejší. Kassius byl obdařen nadlidskou silou, stal se z něj bojovník každým coulem, trochu až nepřirozeně vysoký, samá šlacha, samý sval a Riana byla polo čarodějka i její schopnosti by hned měnila, ale nepřála by jí je. Nikomu. Prostě se s tím musela vypořádat, ovládnout nikdy nekončící hlad a žízeň po krvi a neustále potlačovat svoji přirozenost. Boj byla jedna z chvílí, které si užívala, mohla být konečně sama sebou, nespoutaná, divoká, bez zábran.

 

            Riana jako vždy, před blížící se bitvou cítila chvění celého těla. Její mysl byla klidná, vyrovnaná, ale její smysly se těšili z té vzrušující atmosféry, užívala si pocit vědomí nadcházejícího boje. Dostanou šanci zničit svoje nepřátele, určitě ne všechny, ale dost, a udělají to. Tak jako to dělají nesčetně let, ne, že by jim za to někdy někdo poděkoval, ale jak by taky mohl, když lidé o nesmrtelných nemohou vědět. Pro Rianu to bylo někdy frustrující, vždy cítila potřebu starat se o záležitosti světa, pomáhat i na úkor svého života. Nemohla si pomoct a věděla, že to tak cítí i ostatní členové pětky a právě to, se nikdy nikdo nemohl dozvědět, nikdo jí neřekl proč, ale pravděpodobně by lidi z toho zjištění klepla pepka. Měli se držet izolováni, jak nejvíc to šlo, Rianě to nevadilo, společnost jejích čtyř přátel jí vždy stačila, mohli jen ty krátké křehké lidské životy pozorovat, jak plynou jako voda protékající kolem nich. Přicházejí a odcházejí, jen oni zůstanou. Z téhle stránky jí to připadalo depresivní, ale na druhou stranu poznala celý svět, pozorovala jeho vývoj a směřování, měla pocit, že ho může ovlivnit a věkem se stávala mocnější, jak sílou, tak zkušenostmi.

            Pak už necítila jen chvění svého těla, chvěla se i země pod nohama, jsou tady, pomyslela si.

           

            Všichni očekávali, že je napadnou z lesa. Bylo to zdánlivě výhodné, od upírů očekávané, - nebyli zběhlí v taktikách a umění boje, ale tentokrát opravdu překvapili dokonce i Nicka, to se stávalo málo kdy. Zastavili pořádný kus od nich a začali se formovat.

            „Co to dělají?“ vyhrkla překvapeně Liana. Nikdy neviděla upíry s výcvikem, dokonce se zdálo, že mají i nějaké zbraně, jen neviděla jaké, na to byli moc daleko.

            „No to mě poser, oni tvoří útočnou linii a mají luky!“ vykřikla víc překvapením než zděšením Neya, která je díky svým extra vyvinutým vlčím smyslům mohla dobře vidět a slyšet. „Od kdy upíři používají luky? Kdo vůbec používá luky!“ překvapení přecházelo ve vztek.

              „Je to chytrý tah. Vědí, že z blízka proti vlkům jsou vyřízení, ale na dálku jsou v nevýhodě vlci.“

             „To si jen myslí!“ skoro to slovo zavrčela, nesnášela upíry, už jen proto, že byli přirození nepřátelé vlků odjakživa. Kývla na Rianu.

            Riana došlo zhruba do středu jejich „vojska“ a začala se soustředit. Zvedla ruce nad hlavu, pohlédla k nebi a oči jí rudě zažhnuly, nejprve začala lehce kroužit rukama nad sebou, vytvářela tak skoro neviditelný kruh červeného povlaku, který se táhl nad ní směrem k ostatním jejím spojencům, pak začala kroužit celým trupem, dokud se štít nedostal na konec vlčích řad. Zaštítila je a pak když v dáli zaslechla nějaký nesrozumitelný řev, šípy začaly pršet z nebe. Nikdo nehnul ani brvou, když se hroty šípů přibližovaly, ochranná bariéra je jako by zastavila a nechala volně spadnout na zem.

            Neya zacítila mezi vlky ještě více zuřivosti a netrpělivosti. „Zůstaň!“ Její hlas šlehl jako bič, autoritativní a nekompromisní věděla, že smečka slyší na tvrdé rozkazy, jaké si zvykli u předchozího vůdce. Více méně zareagovali i to byl úspěch na někoho tak zdivočelého, na chvíli se uklidnili, tiše přešlapovali a sem tam vrčeli.

             „Mají pravděpodobně velitele,“ řekl tiše Nick. „Asi vím, kdo to je. Vzpomněl jsem si na jednoho lukostřelce, nevím proč, ale připomíná mi to jeho práci. Ta formace, taktika, prostě všechno, potkal jsem ho zhruba před pěti sty lety, byl člověk a toužil se stát upírem, aby se pomstil,“

            „Aby se pomstil komu?“ chtěla vědět Neya.

             „Nepřátelům. Všem. Pro něj byl nepřítelem celý svět. Byla tehdy špatná doba, jeho rodina zemřela a on z toho zešílel,“ vysvětloval Nick věcně.

              „Dobře, zaměříme se na něj a zbavíme ho jeho utrpení,“ skoro nestihla ani dokončit větu, krátce zaslechla svištění šípů a pak někde v předních řadách se ozvalo vlčí kvílení.

            „Útočí přímo, ne shora, přímo!“ Zakřičel Kassius na Rianu a ta se co nejrychleji snažila dostat k předním liniím a zaštítit je. Znovu to svištění a následovné kvílení, znělo to už příšerně.

             „Na co čekáte, na ně!“ Nick dal rozkaz, vlci se krátce podívali na Neyu, ta kývla na souhlas a pak všichni vyrazili.

Vlkodlaci neoblomně prolamovali první řady. Svými tesáky a drápy jim odtrhávaly končetiny od těl, někdy i hlavy. Během pár minut byla krev všude, kam jen oko dohlédlo, - vlčí oko, ne lidské.

            Nick tiše běžel a zároveň něco šeptal, když přestal, čtyřem nejbližším upírům zároveň zlomil vaz a oni šli k zemi.

            Jeho sestra použila podobnou techniku, kouzlo musela říkat nahlas, pak nahoře nad sebou spojila ruce, když kouzlo dokončila, prudce od sebe ruce odtrhla a dva upíry na proti ní se podélně rozpůlili, jejich obě poloviny dopadly na zem s nechutným mlasknutím.

Liana si v prohře svých nepřátel libovala, ať už byla sebevíc nelíbivá. Nechtěla se ale vysílit tak brzy a vytáhla meč, který jí pomohl porazit mnoho nepřátel. Byl štíhlý lehký, ozdobný, pro ni dokonalý. Držela ho s takovou lehkostí jako by byl součást její paže a její styl boje působil ladně a smrtonosně. Přeskakovala z jedné nohy na druhou jak laň a každá hlava, která se dostala do blízkosti jejího čepele jejího meče, padla k zemi, vypadalo to jako smrtící tanec. V jednu chvíli ji obklíčilo asi pět upírů. Stála uprostřed, klidná, sebevědomá, beze strachu. Na každého z nich se podívala, nevypadali zrovna odhodlaně, jejich bledé tváře a vystrašené pohledy prozrazovaly strach, nervózně přešlapovali z místa na místo a čekali, kdo zaútočí první. Liana zareagovala. Sekla po prvním, po druhém, pak znovu, třemi rychlými seky mečem jim setnula hlavy z těl.

            Kassius se střetl s prvním, uchopil jeho hlavu do dlaní, v jeho bojovnických rukou působila upírova hlava přímo dětsky, zatlačil ruce k sobě, až hlava praskla jako uzrálý meloun, na zem ještě dopadly části jeho rozdrcené lebky a mozku.

            Neya se začala měnit. Nejdřív ji zaplavila ta dobře známá a důvěrná vlna energie, síly a pocitu moci. Ucítila, jak se jí derou tesáky z dásní, nehty se přeměnili na drápy a narůstala kaštanově hnědá srst, celé tělo se postupně transformovalo, její přeměna nebyla úplně bezbolestná, ale byla to jiná bolest než tu, kterou cítili ostatní vlkodlaci. Byla to příjemná bolest, jako když vás bolí svaly po náročném cvičení a vy víte, že až to skončí, budete silnější. Když dokončila proměnu a vyrazila proti krve sajícím nepřátelům, cítila se jako osvobozená od pout nikdy nekončícího pokušení, sebezapření a sebeovládání. S nefalšovanou radostí vyrazila vpřed a svými tesáky zpečetila osud první pijavice, se kterou se střetla. Byl to opojný a nepopsatelný pocit, vidět, jak bezvládné tělo padá a jde k zemi. Tomu pocitu se nevyrovnalo nic, nic kromě krmení se, samozřejmě. S nezkrotnou touhou po zabíjení vyrazila k dalším.

            Zdálo se, že upírů vůbec neubývá, zato vlčí řady se začaly ztenčovat, byli znavení a prohrávali.

            „Nicku, musíme něco udělat! Vlci umírají!“ Křikla Liana na své dvojče a běžela k němu.

            Chytli se za ruce, Nick začal odříkávat kouzlo a Liana se k němu připojila. Znala ty správná slova, dokonce i následky. Téměř ihned se jejich oči změnily. Dostaly výraznou, zářivě modrou barvu, vypadali jako omámení. Pak najednou všichni upíři začali umírat, trochu jako v dominovém, kruhovém efektu, směrem od dvojčat padali k zemi.

Když zemřel poslední upír, dvojčata ve stejnou chvíli ztichla, procitla, jejich oči získaly zpět svou původní barvu a stále se držíce za ruce upadli vyčerpáním do bezvědomí.