Jsi prostě k sežrání...

Na asterodidu A-112 se pomaličku začalo smrákat a oběma válčícím stranám pomalu uvadala bojechtivost a vystřídala ji vyčerpanost a nutná potřeba výživného spánku.
Byla to bitva jako jakákoliv z mnoha jiných, střelba, výbuchy, tanec bojových robotů, svist jedových šípů a podobné malichernosti každodenního válčení.
Tenhe malý, bezvýznamný asteroid, zarostlý akorát tak hustými, neprostupnými lesy, byl plný vzácného Askargónia a proto jej Tekkenští vojáci tolik chtěli a právě kvůli tomu hustému dřevnatému porostu jim ho naopak ti Seulexští nechtěli vydat jen tak.
Tohle bojování o kousek hroudy, rotující kolem velitelské planety Tekken, se už táhlo tři dny a Seulexané věděli, že pokud bude naživu kapitán a velitel Strážné jednotky 3, Altar Epetulex, nemají téměř žádnou šanci tuhle zkurvenou bitvu a ještě zkurvenější válku vyhrát.
Tekkenské pozice byly střeženy až přespříliš, výzvědní, neviditelní roboti neustále hlídkovali v okolí a síť nanorobotických senzorů a vláken byla tak hustá, že by snad neproklouzlo ani smítko. Navíc si kolem dokola vysázeli ty své prokleté, selektovací miny, které nereagovaly akorát na ně samotné, takže atentát na toho hajzla modrookého Seulexané už předem vzdali.
Nuže, když nemůže smrt za velitelem, musí velitel přijít za ní.
Vydali se proto do hustých lesů poprosit bohy přírody a lesní magie o pomoc, složit hold nadpřirozeným silám a probudit dávno zapomenuté lesní zlo.

„Zítra ty svině Seulexanské rozdrtíme na prach, zničíme je jako škodnou a poletíme zpátky za courama na Tekken!“ hřměl na své vojáky kapitán a velitel Altar Epetulex a vztekle praštil pěstí do skleněného stolu v hlavním velitelském stanu. S velením ostatních jednotek Tekkenské armády plánovali zítřejší, finální útok, zaútočí jako obvykle bojovými roboty, rozbijí jejich formace, za podpory turboplazmových stíhaček, které má pod palcem Strážná jednotka 3 zlikvidují vojenská opevnění a bunkry a poté se stíhačky transformují do dalších bojových strojů a Mazacích děl, které dokonají zbytek.
Proti tomuhle bleskovému, roboticko-plazmovému útoku neměl nepřítel vůbec žádnou šanci. S klidným vědomím zítřejšího vítězství si všichni zalezli do svých úkrytů v zákopech na Tekkenské straně načerpat síly na zítřejší konečnou řežbu. Akorát hlídka, pět členů z Altarovy Strážné jednotky 3, střežila bezpečí ostatních.
Altar se nervózně převaloval ve svém provizorním lůžku, uniforma ho nepříjemně tísnila a tlačila a neustále ho budily divné snové variace a ženský, vzdálený hlas, který na něj dotíral čím dál tím více důrazněji.
„Pojď, pojď, statečný válečníku... Pojď...“ zpívala z mlhavé dálky a Altar ji začal vnímat stále intenzivněji. Posadil se na lůžku a bedlivě hlásku naslouchal. Nos mu zaplnila prazvláštní vůně, jemná a příjemná, slibujíc něžné pokračování.
Něco ho nutilo vstát a jít za tím voláním, nějak přestal vnímat realitu a kráčel jakoby ponořen do růžové mlhy se světlem v dáli.
„Pojď...Pojď...“ naléhala a v jejím volání bylo slyšet chtíč a nesplněnou touhu.
„Už jdu, lásko...“ zašeptal a s náměsíčně nepřítomným pohledem vylezl ze zákopu ven. Byla už černočerná noc a hustě mrholilo, celkově bylo dost sychravo a neútulno, ale Altar měl před očima sladký růžový opar, příjemně prosvětlený, na jehož horizontu se zhmotnila siuleta nádherné ženy. Byla oblých křivek, bujných prsou a její rozevláté dlouhé vlasy cítil Altar na tvářích. Vztahovala k němu paže a lákala ho do své náruče.
Neodolal a rozběhl se za ní. Čím více byl k ní blíž, tím se mu vzdalovala a dráždila ho tím k nevydržení.
„Neutíkej mi, miláčku!!!!“ zakřičel žárlivě přes celé Tekkenské pozice a dál za ní utíkal. Hlídka zpozorněla a překvapeně na něj koukala a lámala si hlavu s tím, kam to vlastně běží. Po chvíli už zburcovali ostatní, protože tohle bylo krajně podivné, ne-li až zarážející.
„Vstávejte!!! Altar se zbláznil, musíme ho chytit, než ho Seulexani lapnou a podříznou!!!“ zburcovali zbytek strážné jednotky a pátrací komando vyrazilo po jeho stopě.
Tajemná kráska se na chvíli zastavila a přimhouřenýma očima mu vysílala žádostivé pohledy. Pak smyslně pootevřela svůdné rty a znovu na něj volala.
„Pojď...miláčku, pojď!!!! Už jsi jenom můj!!!!“
„Jo, to víš, že jsem!!!!“ vykřiknul zamilovaně Altar a odhodil svou vojenskou bundu do trávy. Bylo mu horko, srdce mu bušilo jako zvon a měl ho pocit, že ho na stezce za překrásnou vílou vede jeho penis, divoce ztopořený jako proutek na vodu.
Pátrací komando po chvíli našlo jeho vojenskou bundu ve vysoké trávě na začátku hustého, dost nebezpečně vyhlížejícího lesa.
„Svlíká se a táhne ho to do hlubokých lesů, což znamená jedno jediné, že někde v tom lese je Galéna a my ho musíme najít dříve než bude pozdě!!!“ zašeptal Petrex, Altarův zástupce vyděšeně.
„Já myslel, že Galény neexistují, že je to jenom výmysl...“ opáčil nedůvěřivě jeden z členů pátrácího komanda.
„A co to vlastně je, ta Galéna...“ optal se jiný.
„Je to obrovská masožravá kytka, která svým silným feromonem láká pouze ty chlapy, kterým v žilách koluje Válečný gen, na ostatní nefunguje, zjeví se jim jako halucinace roztoužené ženské a jakmile si myslí, že došlo k sexu, jsou zaživa stráveni v útrobách té stvůry...“
„Ano, lásko... pojď ke mně, nebraň se mi!!!!“ volal teskně Altar v dáli.
Mazlivě na něj špulila rty a lascivně si hladila svá bujná ňadra a až zřetelně viděl, jak se sametové bradavky zduřely vzrušením.
„Sundej si uniformu, broučku, chci tě, teď hned!!!“ zašeptala rozvášněně a opřela se o velký kámen a vystrčila na něj buclatý zadeček. Dlaní se po něm popleskala a hlasitě zasténala. Altar neváhal a celý se svlíknul, v nose ho dráždila vůně jejího lůna a už teď cítil její hebké rty na svých. Běhal mu mráz po zádech, v břiše ho brnělo a penis mu už dočista zkameněl. Roztouženě se ni vrhnul, ale zase před ní zmizela a objevila se o pár metrů dále.
„Já už si nechci hrát!!!“ vzdychal neukojenou touhou a nahý za ní klopýtal přes kameny a kořeny, kterých byl les plný.
Pátrací komando našlo veškeré svršky svého velitele a došlo jim, že už vážně může být pozdě. A v dáli spatřili nahého Altara Epetulexe, mírně omotaného lepkavými chapadly neskutečně zrůdné, rozšklebené rostliny. Z masožravého kalichu ji tekl sliz, jak se připravovala na pořádně masitou kořist.
„No do prdele... Musíme honem za ním!!!“ zařval Petrex vyjeveně, poněvadž měl naprosto právoplatné obavy, že jeho velitel a kamarád bude za chvíli potupně sežrán.
„A už tě mám, miláčku!!!“ zašeptal chtivě Altar, když konečně tajemnou krásku držel ve svém svalnatém náručí. Vůbec se mu nebránila, dychtivě ho políbila a přitiskla se k němu celým svým rozpáleným tělem.
„Vem si mě! Jako válečnou kořist!!!“ sténala mu do ucha a malou ručkou pevně svírala v dlani jeho naběhlý penis, nesmírně lačnící po proniknutí. Pevně ji drapnul za zadeček a pořádně do ní zajel a rytmickými pohyby se snažil dosáhnout svého i jejího vyvrcholení. Vzdychala hlasitě, křičela rozkoší, on spolu s ní, až měl pocit, že se vzrušením rozplyne ve stříbrnou mlhu. Náhle ho objala tak pevně a náruživě ho kousla do krku, až mu potemněl obzor před očima a propadl se do černého vzduchoprázdna.
Galéna Altara silně zamotala lepkavými chapadly s přísavkami a jako sladký bonbón, plný výživné náplně, ho vcucla dovnitř, do svého kalichu, ve kterém se už bohatě nashromáždily trávicí tekutiny.
„Necháš ho!!!!!“ zaječel Petrex a začal do kalichu pálit bleskometem. Galéna na svou obranu vystřeli sérii ostrých trnů, které dva vojáky zasáhly do končetin a na pár minut je dočista ochromily. Zbytek se ale srdnatě snažil vypáčit svého velitele z lůna smrti. Bušili do slizkých okvětních plátů turboplazmovými puškami, pokusili je rozpárat bajonety, ale marně.
Až po chvíli byl Petrex osvícen nenadálou prozřetelností shůry a vší silou zarazil bajonet Galéně do stonku, který ústil do kalichu. Zrůdně zavřískala, vychrlila ze svého nitra obrovské množství zeleného slizu a spolu s ním velký, namodralý kokon.
„Altar!!!!“ vykřikli nadšeně a hlenovitou, slizkou kůru nechutného obalu rozpárali bajonety. Málem zaslzeli dojetím, když ho shledali uvnitř takřka neporušeného, jen s trochou fialových skvrn po těle, jinak byl celý. Altar se omámeně ve slizkém lůžku posadil a nevěřícně kolem sebe zíral. Před chvílí by v posteli a teď je v lese, ve nějakém svinstvu a úplně nahý. Vojáci se na něj vesele zubili a hodili mu do náručí uniformu.
„Co...co... co se stalo?!“ nevycházel stále z úžasu a pomalu se oblékal. Fialové fleky na zádech, obličeji a břiše ho dost brněly, ale jinak se necítil nijak zle, spíše dost ospale.
„Málem vás sežrala Galéna, veliteli... Naháněl jste po lese nějakou couru, pak jste se svléknul a pak už vás to žralo...“ osvětlil mu jeden z vojáků.
„Ty kurvy Seulexanský, málem mě dostali... Ženské budou jednou moje smrt...“ povzdychnul si smutně a v duchu musel uznat, že tentokráte ho ti lesní divoši vážně málem měli.
I když druhý den bitvu Tekkeňané vyhráli, neměl z toho vítězství Altar pražádnou radost, jelikož se mu poražení i zajatci potutelně smáli, poněvadž jim bylo jasné, kde k těm nafialovělým flekům, jež mu vyrašily po celém těle, přišel...
A poprvé v životě se opravdu cítil jako nesmírně pokořený a poražený...