Detektiv Rex

Pod světlem lampy leželo bezvládné tělo. Z úhlu, z kterého na tělo dopadalo světlo, vypadala ležící postava, jako by spala. Pozorný pozorovatel, by si však ihned všiml několika věcí, které ukazují opak. Za prvé byla pod tělem temná skvrna od krve. A při takové ztrátě krve by jen málokdo přežil. Druhou věcí, která by prozradila stav ležící postavy, byly všudypřítomné policejní uniformy. Těchto věcí si Rex všiml okamžitě, i když ještě před hodinou spal ve své posteli se svou ženou.
Povolali ho, protože byl znám velkou úspěšností svých případů, i když ho nahoře neměli rádi, protože jim občas dokázal dobře zatopit. Vraždy nebyly na Caballu zase tak časté, ale občas se objevily. Tenhle případ byl však zvláštní ještě další věcí. Byl to první případ od objevení účinků Cerebra, kdy obětí nebyl člověk. Obětí byla starší fenka labradora.
Na této planetě měla zvířata ve společnosti stejné postavení jako lidé. Díky plynu, zvanému Cerebrum, zde zvířata dokázala používat mozek stejně efektivně jako lidé na Zemi. Evoluční propast byla díky tomu překročena a kromě několika málo nedostatků mohla zvířata na Caballu fungovat ve společnosti stejně jako lidé. Sám Rex nebyl vyjímkou. Byl hrdý na to, že je pes. Konkrétněji německý ovčák. Už na Zemi pracoval jako policejní pes, ale na tahle léta nevzpomínal příliš rád. Přinášelo to sebou špatné vzpomínky, které bylo lepší nechat na pokoji. Jméno Rex dostal právě u policie na Zemi a po příletu na Caballos se rozhodl, že si jej nechá. Podle toho, co se dozvěděl od své ženy Janet, patřilo tohle jméno kdysi slavnému policejnímu psu v jednom archaickém seriálu.
"Nechápu, kdo mohl něco takového udělat!" To byl Charles, jeden z forenzních vyšetřovatelů. Skláněl se zrovna nad obětí a nechápavě kroutil hlavou. Charles byl velmi dobrý chlap, kterého měl Rex rád. Několikrát mu pomohl s velmi složitým případem, především díky svým technickým znalostem.
"Taky tě rád vidím Charlesi. Co mi zatím můžeš říci o místě činu?"
"Ahoj Rexi, moc toho zatím nemáme. Jak vidíš, tak mrtvá je asi devítiletá fenka Labradora. Smrt byla zapříčiněna třemi bodnými ranami, pravděpodobně nějakým předmětem s ostrou špičkou. Tyto rány však nejsou dost hluboké, aby byly smrtelné. Umřela až na ztrátu obrovského množství krve. Muselo to trvat dlouhou dobu.” Charles při svém výkladu házel kolem sebe rukama, aby dodal svým slovům patřičnou váhu. Potom se otočil na Rexe s tázavým výrazem. “Všiml jsi si té polohy těla?"
Rex se znovu podíval na tělo, sice to bylo první tělo mrtvé fenky, které kdy v životě viděl, ale i přesto mu na ní něco nesedělo. A pak si toho všiml, neležela přirozeně. Byla stočená v klubíčku, kdyby zemřela v bolestech, a tři bodné rány sakra bolí, tak by ležela na boku, kde by byla bolest nejvíce snesitelná. Rex o tom věděl své, taky už pár ran obdržel.
"Někdo jí musel do této polohy pomoci."
"Přesně tak, " řekl Charles. "A to ještě není vše, pravděpodobně se nedala bez boje, mezi zuby se našel kousek kůže a nějaké chlupy."
"Vypadá to na psí chlupy, ale přesnejší určení nechám to na tvojí analýze. Ještě něco?" Zeptal se Rex s pohledem upřeným na bezvládné tělo oběti. Vypadala staře a unaveně.
"Další podrobnosti budu vědět až po ohledání těla oběti. Čichovou analýzu nechám na tobě," dokončil Charles a vrátil se ke své práci.
"Díky Charlesi, stavím se za tebou potom na stanici." Charles už jen přikývl a Rex se pustil do pachové analýzy.
K tomuto účelu se používalo zařízení, kterému policisté přezdívali "Smraďoch". Toto zařízení byla v podstatě malá krabička, která dokázala uchovávat různé pachy. Tyto pachy byly uchovávány v několika vrstvách látky poskládaných před sebe. Aby se pachy vzájemně nepřekrývali byl "Smraďoch" rozdělen do několika čichotěsných přihrádek a pokud ani to nestačilo, bylo možné látku vyndat a uschovat v nějaké jiné čichotěsné nádobě. Toto zařízení bylo uzpůsobeno pro zvířata s vyvinutějším čichem než má člověk, kterým pachy řekly většinou mnohem více než jejich oči. Oficiální název tohoto zařízení byl Pachový analyzátor. Rex nosil "Smraďocha" neustále při sobě ve vaku, který měl přes záda a který byl uzpůsobený pro zvířata. Rex pro něj šáhnul a vytáhl jej mezi zuby.
Nejprve se však pustí do pachové analýzy on sám. Přilepil svůj nos k zemi, jako už to dělal tisíckrát před tím a začal nasávat pachy. Cítil pach mrtvé, její pach za živa i nynější pach mrtvého těla. Cítil krev, její železitou vůni poznal naprosto bez problémů. Cítil pachy všech lidí i zvířat, které se v místnosti pohybovali. V první části vyloučil pachy vyšetřovatelů. Tohle pro něj nebyl problém, protože jejich pach důvěrně znal. Všichni byli cítit laboratoří a chemikáliemi, které se tam používali.
Zbylo mu ještě mnoho pachů, ale z toho jen dva byly dostatečně čerstvé, aby měli něco společného s místem činu. Ten jeden pach patřil koni, tedy spíše kobyle. Podle pachu měla už nejlepší léta za sebou, takže to bude spíše nějaká starší dáma. Další pach byl zvláštní. Rexovi chvíli trvalo, než si jej dokázal zařadit. Byl to parfém či kolínská. Ale chyběl tomu podklad. I sebelepší parfém zanechává původní pach jako podklad, ale tady ten podklad chyběl. Možná se pachatel snažil překrýt svůj vlastní pach, což se mu dokonale povedlo. Rex pokračoval v hledání pachových stop a mezitím neuročipem zapnul "Smraďocha", aby pojmul první vrstvu pachů.
Začal s podrobnějším očicháváním mrtvé. Cítil z ní i teď po té smrti vzrušení. Aspoň tohle bylo poslední pachové znamení, které dokázala vypustit. Psi mají pachové žlázy umístěny v okolí análního otvoru, lidé si proto často mylně vysvětlují toto očichávání, jen jako očichávání zadků. Ve skutečnosti to dokáže o psu prozradit skoro tolik jako jeho moč. Fenka mohla být vzrušená z mnoha důvodů. Třeba z toho důvodu, že na ní někdo vytáhl ostrý předmět nebo z důvodu zápasu. Rex tedy nasál pach její moči, která by mu mohla říci více. V tomhle případě už nebylo pochyb, z čeho byla fenka vzrušená. Rex cítil jasný pach spermatu z její moči. To znamená, že krátce před smrtí musela mít pohlavní styk s mužem, protože podle pachu bylo sperma rozhodně lidské.
“Charlesi, odebírali jste vzorky tělních tekutin mrtvé?”
Charles se otočil k Rexovi. “Ano, jako vždy.”
“Můžeš udělat i odběr z pochvy, cítím že měla pohlavní styk před smrtí. Třeba tam bude DNA pachatele.”
“Určitě ho udělám. Hned jak skončíš se ‘Smraďochem’.”
“Díky.”
Další na řadě byla její srst. Ta by mohla Rexovi prozradit, kde se nacházela v posledních 24 hodinách. Opět nasál svým nosem, tentokrát její srst, a z toho, co vycítil, si dokázal udělat docela dobrý obrázek, kdy a kde byla. Pachová stopa se dá velmi dobře číst. Podle druhu pachu je totiž jednoduché poznat, odkud pach pochází a podle intenzity, jak je starý. V psí srsti se navíc pachy zachytávají mnohem lépe než na lidské kůži.
Ráno cítil přítomnost nějakého domáckého prostředí. Vůně jídla, čistého ložního povlečení a také přítomnost jiného člověka - muže. Jeho pach byl však odlišný od toho, který našel na místě činu. Méně vybledlý pach pak pravděpodobně popisoval cestu do práce. Nejprve vůně trávy a čistého vzduchu, takže nejspíše předměstí nebo venkov. Poté se pachy změnili na směs lidského a zvířecího zápachu. Pravděpodobně pracovala ve městě. Pach se však najednou úplně změnil. Ze srsti byl cítit zatuchlý vzduch a vůně zvířecího i lidského pižma. Tyto pachy se v takovémto množství vyskytovaly jen na jednom jediném místě ve městě. Takže Rex už měl jasnou představu, kam se vydat po další stopě. Pro jistotu ještě zkusil nějaké novější pachy, ale byl zde už jen pach tohoto pokoje a pachy, které už objevil na začátku.
Ozvalo se pípnutí. To byl signál od pachového analyzátoru, který značil, že už je pach uložen. Rex tedy vzal zařízení do zubů a znovu jej zapnul u ležící oběti, aby měl uloženy i pachy, které objevil na jejím těle. Jedna věc mu však vrtala hlavou, že necítil z fenky žádný strach. Buď musela pachatele znát nebo ji musel opravdu překvapit. Poslední emoce, kterou z ní vycítil bylo vzrušení. Mohlo se jednat o psí prostitutku, ale v tom případě Rexovi neseděla ta ranní pachová stopa, kdy vše ukazovalo na domácí pohodu. Také její věk o tom moc nevypovídal. No uloží si to zatím v osobním záznamníku na pozdější analýzu, až bude mít další podklady. Osobní záznamník bylo zařízení, které se používalo jako externí paměť mozku. Pomocí neuročipu zde mohl uživatel zaznamenat všechno, na co pomyslel nebo slyšel a viděl. Myšlenky uložené v tomto osobním záznamníku byly pro uživatele kdykoli přístupné.
Rex se otočil k Charlesovi a zeptal se: "Charlesi, kdo to tělo vlastně našel?"
Charles se opět zvedl od své práce a vytáhl z kapsy osobní záznamník. Starší typy záznamníků uměly myšlenky pouze ukládat. Zobrazit je dokázali jen na přídavném displeji. A přesně takový teď držel v ruce Charles. Pomocí neurálního čipu si otevřel správný záznam a odpověděl: "Jistá paní Tria Von Dernberg, vlastní tento hotel. Našla ji ráno, když jí jeden z úklidových přístrojů nahlásil překážku v pokoji."
"Nech mě hádat, jedná se o kobylu."
"Teda Rexi, nikdy mě nepřestane ten tvůj čich překvapovat. Něco takového by se mi při práci taky hodilo."
"Nepočítej s tím, že bych ti ho dal," řekl Rex a usmál se na Charlese. Protože to byl pes, tak ten smích dokresloval vrtěním ocasu. Charles se přidal svým upřímným smíchem. Až znovu chytil dech, Rex pokračoval: "Co jste zatím o oběti zjistili?"
"Zatím nic zajímavého. Víc budeme vědět až dostaneme informace z jejího neuročipu." "Dobře, ještě bych potřeboval záznamy z této místnosti a její holofotku."
Každé zařízení, které bylo ovládáno neuročipem mělo v sobě uložený záznam, který říkal kdy a jaké příkazy zařízení dostalo. To využívali hlavně výrobci při reklamacích a testování nového zařízení. Tohle bylo všeobecně známo. Co už ale většina veřejnosti nevěděla bylo, že v těchto záznamech byly navíc uchovány i otisky neuročipu. Tedy otisk frekvence mozkových vln, který byl stejně unikátní jako otisk prstu.
"Pošlu to na tvůj neuročip, hned jak to budu mít zpracované."
"Díky, Charlesi."
"Není zač," odpověděl Charles a vrátil se ke své práci.
Rex počkal než pachový analyzátor dodělal svou práci. Sbalil jej zpátky do vaku a vydal se ven z pokoje. Chtěl se zastavit za paní Von Dernberg, která vlastnila hotel Modrá růže, kde se právě teď nacházelo místo činu. Po cestě výtahem se Rex snažil dát dohromady fakta, která zatím zjistil. Podle všeho byla mrtvá v pokoji s nějakým mužem, který se snažil svůj pach překrýt nějakou kolínskou, což se mu až neuvěřitelně dobře povedlo. S tímto mužem měla pravděpodobně sex a nakonec ji třikrát bodnul nějakým špičatým předmětem. Poté její tělo přesunul do polohy, ve které se mrtvá nacházela. Ale proč to udělal? Proč ji prostě nenechal jen tak zemřít? Proč s její mrtvolou ještě hýbal? Tahle ta část vyvolávala nejvíce otázek. Samozřejmě zde byla i otázka, kdo je vlastně ten muž, s kterým tu byla? A ta nejzákladnější otázka, kdo je ona?
Výtah skončil svou cestu do přízemí a Rex se vydal k recepci, aby mohl zjistit více od paní Von Dernberg. Jak se ukázalo paní Von Dernberg byla postarší kobyla. Rex jí odhadoval asi 12 let. Její srst měla hnědou barvu a její hříva byla blond. V srsti se sem tam objevil šedivý chlup a v jejich očích byl takový utrápený výraz. Podle pachu, který Rex cítil byla ustaraná. To se však dalo očekávat, když se v jejím hotelu našla mrtvá fenka.
"Paní Von Dernberg?", zeptal se Rex spíše ze zdvořilosti, než že by si nebyl jistý.
Otočila se k němu a v mysli se mu začal ozývat její hlas. Stejně jako u všech koní z něj byla cítit síla, ale v případě paní Von Dernberg zněl zároveň plní starostí. "Ano, přejete si?" "Jmenuji se Rex a jsem detektiv přidělený na tento případ. Měl bych na vás pár otázek, jestli dovolíte." "Ale jistě, ptejte se, já mám času spoustu." Z jejího hlasu byla cítit ironie. "Stejně do tohoto hotelu už nikdo dnes nepřijde, když se tu stala ta událost."
"Kdy a jak jste objevila tělo?"
Chvíli mlčela než odpověděla. Čekala než dorazí data z neuročipu. Neuročip se sice neopotřebovává a jen vzácně je potřeba útržba nebo nějaký zásah zvenčí, ale mozek se časem opotřebí a trvá mu déle než data z neuročipu dokáže zpracovat. "Našla jsem ji dnes ráno. Víte každý den ráno po desaté hodině všechny pokoje uklízí automatická uklízecí jednotka." Automatická uklízecí jednotka neboli AUJ je uskupení několika jednoúčelových robotů, kteří vykonávají jednoduché údržbářské práce. "AUJ prochází pokoj po pokoji a postupně je uklízí, popřípadě opraví, co je potřeba. Naše AUJ by sice už potřebovala vyměnit, ale zatím slouží obstojně, takže není důvod." Začal jsem netrpělivě přešlapovat, aby si uvědomila, že na ní nemám celý den. "Ale abych se vrátila zpátky k věci. V jednom pokoji mi AUJ nahlásila překážku v místnosti. Občas se to stane, většinou se jedná o nějaký objemnější předmět zapomenutý ubytovaným. Třeba kufr, či oblečení ve skříni. V tomto případě mě AUJ kontaktuje a já se rozhodnu, jak s předmětem naložíme. Tentokrát se však jednalo o něco jiného. Když jsem přišla nahoru, viděla jsem ji tam ležet. V první chvíli jsem si myslela, že jen tvrdě spí a zapomněla se odhlásit z pokoje. Když jsem však přišla blíže, viděla jsem tu ohromnou kaluž krve a hned jsem kontaktovala policii svým tepafónem." Tepafón je zařízení umožňující telepatické spojení pomocí neuročipu na dlouhé vzdálenosti. Teoreticky po celém Caballu. Zařízení je také vybaveno obrazovkou, aby byl vidět obraz toho, s kým hovoříte.
Rex si její odpovědi zaznamenával do osobního záznamníku. Osobní záznamník nemá neomezenou kapacitu, takže je to hlavně pomůcka pro přesné zapamatování určitých událostí. V tomto případě výslech svědka. "V kolik hodin jste asi objevila tělo?" Paní Von Dernberg se soustředila na své hodiny umístěné v neuročipu. "Bylo kolem desáté hodiny, ale můžete si to jednoduše ověřit podle toho, kdy jsem volala na policii." "To si samozřejmě ověříme. A ještě bych potřeboval vědět, kdy do hotelu oběť dorazila a s kým?" Paní Von Dernberg nalistovala příslušnou stránku v knize hostů ve vnitřní paměti neuročipu a odpověděla: "V knize hostů je uvedeno jen Sam A. a na nějakého společníka si nepamatuji. Ji si však pamatuji přesně, byla nervozní a trochu rozčílená. Předpokládala jsem, že se před příchodem sem do hotelu musela s někým pohádat. Zapsala se včera večer v děvet hodin."
Takže Sam A., tedy "sama" nebude její pravé jméno. Vrah s ní nepřišel, to znamená, že tady na ni buď čekal nebo přišel později a šel rovnou do jejího pokoje. Další důležitá informace je, že byla nervozní a rozčílená. Tohle jsem z její srsti vůbec necítil, asi tyto emoce nebyly tak intenzivní, aby se projevily v jejím pachu. Do hotelu se přihlásila včera v devět, její tělo bylo nalezeno v deset ráno. Vrah měl tedy spoustu času provést svůj čin. Podrobnější informace o čase se dozvím asi až po pitvě. "A nějaký osamělý muž, který by se zapsal po ní nebo před ní v knize hostů není?" "Ne, pak už tu mám vždy jen páry. Doufám, že toho, co jí to udělal chytnete. Tahle vražda nedělá hotelu Modrá růže zrovna nejlepší jméno."
"Děkuji za vaše odpovědi. Musím vás požádat, aby jste zůstala policii k dispozici, kdybychom od vás ještě něco potřebovali."
"Najdete mě tady v hotelu skoro každý den.", ukončila rozhovor paní Von Dernberg a začala se opět věnovat své původní práci.
Po výslechu paní Von Dernberg si Rex potřeboval trochu pročistit myšlenky a přiřadit nová fakta k tomu, co už věděl. Pomocí neuročipu si přivolal auto. Tady na Caballu existovala sdílená automobilová doprava, zkráceně nazývána SAD. Tento způsob dopravy fungoval na principu volně se pohybujících robotických aut, které vlastnila správa planety. Pokud si uživatel přivolal auto neuročipem, dostala se mu odpověď od nejbližšího auta, které bylo volné. Pokud v dosahu žádné nebylo, auta si mezi sebou předávali zprávu dál, dokud zpráva nebyla doručena volnému autu. Uživatel pak dostal od auta zprávu o čase příjezdu. Cestování pomocí SAD bylo výhodné a stále více obyvatel Caballu jej využívalo. Stálo to méně než byly náklady na vlastní auto a v podstatě byly téměř vždy na místě vyzvednutí do pár minut. Odpověď přišla téměř okamžitě. Auto zde bude za 3 minuty. Zatím si aspoň mohl promyslet, jak bude pokračovat dál.
Cesta odsud byla jasná. Příští zastávka bude klub Hárající zvířátka. Tento klub byl nechvalně známý zvířecí prostitucí. Rex zde byl častěji, než by chtěl. Jeho práce ho mnohokrát zavedla na toto místo, takže jeho pach důvěrně znal. Ta mrtvá fenka nahoře však nevypadala jako jedna z těch, které by v tomto klubu pracovali. Rex byl docela zvědavý, co v tomto podniku dělala. Na druhou stranu věděl, že Madam Esther neprovozuje jen zvířecí prostituci, ale pro spoustu zvířat funguje i jako důvěrník. Chodí za ní, aby jim pomohla s problémem, s kterým si oni sami neví rady. Občas hledají útočiště, občas jen potřebují slyšet slova útěchy. Třeba naše mrtvá hledala v tom klubu ji. Další zajímavý poznatek byl, že oběť byla při příchodu do hotelu rozčílená. Pravděpodobně tedy její návštěva Hárajících zvířátek nedopadla, jak by si přála. Kromě pachu a pseudonymu Sam A. zatím Rex neměl jedinou stopu, kdo vlastně zavražděná byla. Doufal, že se dozví více v klubu.
Auto zastavilo u krajnice. Rex do něj nasedl a stočil se na zadním sedadle, aspoň se po cestě trochu prospí. Neuročipem udal cíl robotickému autu a usnul.
Probudil ho neuročip. Probuzení neuročipem je docela osvěžující, protože stimuluje spánkovou oblast mozku takovým způsobem, aby se uživatel probudil rychle, ale vyhnul se takové té ranní únavě. Probudil jej hovor tepafónem od Charlese. Rex jej přijal a na sedadle před ním se objevila Charlesova tvář. "Ahoj, už jsem dorazil na stanici a mám nějaké nové zprávy o naší neznámé."
"Povídej. Předpokládám, že už tak neznámá není." Pobízel ho Rex.
"Její neuročip nám napověděl její jméno. Tomu nebudeš věřit, byla to vrchní soudkyně Caballské správní rady Antoanete."
Rex byl z této zprávy stejně překvapený jako Charles. V hlavě se mu začala vynořovat nová fakta. "Myslíš tu soudkyni, která řešila spor se Zemí ohledně vadných neuročipů. Nakonec byla odvolána, protože obyvatelé Země si nepřáli, aby soud vedl prašivý pes." Při slovech prašivý pes se Rex mimoděk zatřásl, této nadávky si na Zemi užil hodně a nedokázal pochopit, jak můžou stále obyvatelé Země označovat zvířata na Caballu jako obyčejná zvířata. "Pokud si vzpomínám, tak tenkrát hnula pár zastupitelům Země tady na Caballu žlučí a její odvolání už nic nezměnilo."
"Přesně ta," potvrdil Charles. "A ještě pro tebe mám pár dalších informací, udělali jsme rozbor těch chlupů a kůže, které měla mezi zuby a pochází ze psa. Nějaké krátkosrsté plemeno. Takže opět gratuluji tvému čichu, ale ten kus kůže a chlupy jsou už asi tak dva dny staré. Spíše to vypadá, že je tam někdo donesl."
"Jsi si jistý?", otázal se Rex, i když věděl, že Charles se v tomhle nemůže mýlit.
"Stoprocentně jistý.", zazněla Charlesova odpověď. "Jinak ti posílám ještě její holofotku. Pitva je naplánovaná na zítřejší ráno a zpracování logů bude ještě den až dva trvat."
"Díky a jak to vypadá z otisky z místa činu?" Holofotka se uložila do Rexova osobního záznamníku. Tento typ zachycení obrazu se od obyčejné fotky lišil hněd v několika zásadních věcech. První z nich je, že holofotka je trojrozměrná, je možné s ní otáčet a podívat se na obraz z libovolné strany. Další nespornou výhodou holofotky je její schopnost uchovávat pachy. Tohle je na Caballu dost důležité. Protože spousta zvířat se orientuje spíše čichem než zrakem. Nevýhodou holofotky je její velká pořizovací cena. Vytvoření jedné holofotky stojí asi tolik jako 100 obyčejných fotek. Takže její použití není tolik rozšířené mezi obyčejnou populací. Ale třeba policii tato technika hodně pomáhá.
"S otisky to nevypadá nijak, protože se na místě činu žádné nenašli. Máme jen několik stop patřících Antoanete a paní Von Dernberg. Vrah měl tedy pravděpodobně po celou dobu rukavice." Na Charlesově obličeji se objevil zamračený výraz. Neměl rád, když musel sdělovat špatné zprávy.
"Díky, to mi bude muset prozatím stačit." Takže Rex už teď aspoň věděl totožnost oběti. Charles mu společně s holofotkou poslal i její záznam, který si může teď po cestě ještě prostudovat.
"Není zač. Jsem rád, že jsem mohl aspoň trochu pomoct." Obrazovka tepafónu potemněla a Charlesův obličej se ztratil ve tmě.
Cesta k Hárajícím zvířátkům měla trvat ještě 15 minut a tak se Rex pustil do studia záznamů soudkyně. Narodila se na Caballu, což nebylo v dnešní době již tak vzácné. Od útlého věku projevovala známky nadprůměrné inteligence a soudkyní se stala již vě věku tří let. Zvířata na Caballu se učí stejně rychle jako stárnou. Psi a kočky se například učí velmi rychle, oproti tomu želvy zase velmi pomalu. I přes rychlost učení psů musel uznat, že stát se soudkyní ve třech letech je stejně úctyhodný výkon. O rok později už byla vrchní soudkyní Caballské právní rady. V pěti letech předsedala sporu o vadných neuročipech dovezených na zem. Neuročip byl původně vyvinut jen pro Caballos, ale ostatní planety o něj projevily velký zájem. Tak se objevily první zásilky, které šli na různé planety. Na Zemi se však někdo rozhodl, že by na tom mohl něco vydělat a tajně vyrobil kopie. Tyto kopie však obsahovaly fatální chybu, která zapříčinila, že uživatel tohoto neuročipu doslova zešílel. Prodej neuročipů byl tedy zastaven a Caballus čelil obvinění z veřejného ohrožení a podvodu. Nakonec se všechna obvinění ukázala nesprávná a pravý viník byl chycen. Antoanete v tom hrála jako vrchní soudkyně velkou roli, i když byla později odvolána. Možná by nebylo od věci navštívit její staré známé ze zastupitelstva Země. Mohli by vůči ní stále chovat zášť.
Na dalších stranách dokumentu se již nic zajímavého neobjevilo, kromě její současné adresy bydliště a práce. Její současná adresa vypovídala o domu na okrajové části města. Podle záznamu, zde žila se svým partnerem Dr. Maxem Schlemem. Tam by se Rex mohl stavit zítra, hned poté, co zajede na stanici. Jako adresa pracoviště byla uvedena budova správní rady Caballu, což je shodou okolností kousek od stanice, kde Rex pracuje. "Vypadá to, že zítra budu mít perný den." Pomyslel si sám pro sebe Rex.
Auto zastavilo a oznámilo Rexovi, že už dorazili na místo. Ulice před klubem Hárajících zvířátek vypadaly stejně jako vždy. Zatuchlé a páchnoucí potem, lidským i zvířecím. Před vchodem stál Bruno. Statný medvěd, kterého madam Esther najala jako bodyguarda. Bruno byl od přírody dobrák, ale jeho mohutná postava stačila, aby vyřešil většinu sporů, které se v klubu objevily.
"Ahoj, Bruno." Pozdravil ho Rex. Bruno jako vždy stál tak, aby přes něj nemohl nikdo do klubu projít.
"Dobrý den, detektive. Jak se dnes máte a co by jste dnes potřeboval?" Brunův hlas byl dost hluboký a zněl téměř výhružně. U medvědů jeden těžko poznal, jakou má zrovna náladu. Vždy mluvili stejným tónem a jejich výraz nic neprozrazoval. Jejich řeč těla také nebyla příliš výmluvná. Když se ale postavil na zadní, věděli jste, že je zle.
"Mám se docela fajn. Potřeboval bych mluvit s madam Esther."
"Rovnou k věci jako vždy. Madam Esther vás samozřejmě přijme. Ještě bych potřeboval vědět, v jaké záležitosti za ní jdete?" Určitě už se teď spojil neuročipem s madam Esther a ta uslyší moje myšlenky z první ruky.
"Týká se to jednoho případu, který teď vyšetřuji. Policie by byla madam Esther zavázána, kdyby nám pomohla." Policii je to samozřejmě úplně jedno, jestli by jim madam Esther pomohla nebo ne. A už vůbec by nikomu nezůstala zavázána. Rexovi však tahle malá lež umožnila větší šanci na setkání s madam Esther. Doufal jen, že si nikdo nevšiml jeho tiku. Tedy cuknutí tlapkou kdykoliv zalže. Zvířata, i když jsou ovlivněna Cerebrem, nedokážou lhát. Nikdy před tím to nepotřebovala a teď se to dokázala naučit jen část z nich. Většina zvířat když lže, tak se to na nich nějakým způsobem projeví. Ať už pachem, postojem těla nebo jen zadrhnutím telepatické zprávy. Rex už se to docela naučil, i když měl stále ještě problém s tím cukáním v tlapce.
"Madam Esther vás přijme. Můžete dovnitř." Prohlásil Bruno a otevřel Rexovi dveře.
Vevnitř hrála hlasitá diskotéková hudba a svítilo ponuré světlo. Většina zákazníků Hárajících zvířatek si nepřála být viděna, což samozřejmě platilo i pro zaměstnance. Rexovi bylo jedno, jaká tma v místnosti panuje. Kdyby zde někoho chtěl najít, šel by po čichu. Jen tak cvičně nasál nosem, ale nic zvláštního neucítil. Dokonce i pach soudkyně Antoanety už nebylo možné ve vzduchu zachytit. Podle ostatních pachů, v kterých se mísil alkohol, lidské a zvířecí pižmo a další mnohem odpudivější zápachy, Rex usuzoval, že se hosté asi dobře baví. Na druhé straně klubu byly dveře a za nimi měla kancelář madam Esther. Její dveře jako vždy hlídal pár psích bodyguardů, kteří, dle Rexova názoru, moc rozumu nepobrali. Jednalo se o Rotvajlery, kteří měli na Caballu pověst rváčů. Když ho viděli přicházet, tak jen výhružně zavrčeli místo pozdravu. Přesto však jeden z nich otevřel dveře a pustil jej dovnitř, protože věděl, že nechat madam Esther čekat se nevyplácí.
Madam Esther stála u svého nízkého stolu a očima prohlížela nějaké dokumenty. Na zádech se jí leskl obrovský krunýř, který zakrýval téměř celé její tělo kromě vrásčitých nohou, hlavy a ocasu. Madam Esther byla totiž suchozemská želva. Nikdo nevěděl kolik je jí vlastně let, možná ani ona sama. Každý ale věděl, že ona je to nejstarší zvíře na Caballu.
Když jí její partner přivezl ze Země na Caballos, trvalo jí docela dlouho, než se přizpůsobila. Želvy totiž mají pomalý metabolismus, což ovlivňuje i jejich rychlost myšlení. Na druhou stranu jsou neuvěřitelně vytrvalé. Když se jim jednou usadí v hlavě nápad, dokáží mu obětovat i desítky let, než se uskuteční. Takto nějak vznikal i klub Hárající zvířátka. Nejprve jen jako nápad v hlavě madam Esther a později se krok za krokem začal tento nápad stávat skutečností. Další zajímavá vlastnost u želv je, že nezapomínají. Pamatují si naprosto vše, co kdy viděly nebo slyšely. Neuročip tuto vlastnost ještě posílil.
Madam Esther pomalu zvedla hlavu od dokumentů na stole a podívala se Rexovi do tváře. Chvíli se na něj jen dívala a pak se Rexovi rozezněl v hlavě pomalý, rozvážný hlas. "Dobrý den detektive, čím vám mohu pomoci."
S madam Esther se vyplatilo jednat slušně. Obzvláště, když jste byli uvnitř jejího klubu hlídaného spoustou strážců. "Dobrý den, madam. Jsem zde ohledně vyšetřování vraždy."
Madam Esther si povzdychla, jako by váha všech problémů, které musí řešit, byla na ni příliš mnoho. "Fenka Labradora, slyšela jsem. Je hrozné, co se děje, když už se na Caballu stávají obětmi vražd i zvířata." Rex nebyl moc překvapený, že madam Esther už o vraždě ví. Její špehové mají oči všude, takže bylo stejně jen otázkou času, než se o vraždě dozví. "Za celou dobu, co žiji na Caballu jsem něco takového nezažila. A věřte mi, detektive, že na Caballu již žiji dost dlouho. Ale určitě máte na mě nějaké otázky a já vám je mileráda zodpovím."
Rex zobrazil pomocí neuročipu holofotku soudkyně Antoanete madam Esther. "Tahle fenka se stala obětí té vraždy. Poslední místo, které před smrtí navštívila byl váš klub. Mě by zajímalo, co zde vlastně dělala?" Rex věděl, že madam Esther nebude nijak zakrývat, že Antoanete toto místo navštívila. Věděla, že Rexův čich se nikdy nemýlí a navíc by to nijak neprospělo jejímu podniku, kdyby kryla vraha.
Madam Esther holofotku chvíli studovala a poté opět začala mluvit svým pomalým hlasem: "Takže mrtvá byla soudkyně Antoaneta. Tohle nebude lehký případ, detektive, měla spoustu nepřátel. A odpověď na vaši otázku zní, ano. Byla tady v klubu, ale nepřišla za mnou, ale za Tricií."
"Tricií?" řekl tázavým tónem Rex. Většinou zvířata chodila do klubu, aby navštívili madam Esther nebo za zábavou. Soudkyně Antoanete nepatřila zrovna ke skupině zvířat, která by chodila do podobných klubů, kdyby se chtěla bavit.
"Trície je jedna z mých svěřenkyň." Tak madam Esther nazývala své zaměstnance. Všimla si mého pohrdavého zavrčení a dodala. "Víte, detektive, tohle místo není jen to, co vidíte na povrchu, když vejdete dovnitř. Toto místo především slouží jako útočiště pro zvířata, která nemají kam jinam jít. Když se po klubu rozhlédnete, zjistíte, že je zde nejvíce zástupců psovitých šelem. Proč si myslíte, že tomu tak je?"
"Nevím, protože lidé mají sex se psy nejraději?"
"Ne, to není ten důvod. Jak jsem říkala, to co vidíte uvnitř klubu je jen část. Ve skutečnosti hlavní důvod, proč zde je nejvíce psů, je způsoben jednou vaší specifickou vlastností a tou je věrnost."
"Neměla by právě tahle vlastnost vypovídat o pravém opaku. Tedy, že by psi neměli být ve vašem podniku, ale doma u svých partnerů?"
"Ano je to přesně tak, ale co když váš partner zemře dřív nebo vás opustí. V tuhle chvíli psi nedokážou zapomenout a neví, co mají dělat. Některým se povede přes tuto ztrátu přenést. Ti kteří to nezvládnou nakonec dříve či později přijdou za mnou a já jim nabídnu místo, kde můžou žít. Kde mohou začít nový život a kde někteří z nich najdou nový smysl života." Madam Esther se na chvíli odmlčela, aby dodala svým slovům váhu.
"Máte na mysli prostituci." Přerušil její ticho Rex.
"Zdá se, že stále nechápete, jaký má tento klub význam, detektive."
"Věřím svému nosu a ten mi říká tohle. Ale vraťme se k záležitosti, kvůli které jsem za vámi přišel. Zmínila jste jméno Tricie." Rex už neměl náladu se s madam Esther dohadovat a tak se snažil změnit téma.
"Čeká na vás ve svém pokoji, už jsem ji informovala. Jděte nahoru po schodech a jsou to druhé dveře vlevo. Tak zase příště, detektive." Madam Esther sklonila svou hlavu zpátky k dokumentům a Rexe si přestala všímat. Věděla, že je v tuto chvíli pánem situace nebo spíše paní situace, a dávala to najevo. Rex se beze slova otočil a vydal se ke zmíněnému pokoji.
Tohle místo už znal dost důkladně díky mnohým případům, které ho na tohle místo zavedly. Neměl proto problém najít pokoj, který zmiňovala madam Esther. Zaklepal na dveře. Odpovědí mu byl hlas, který podle zabarvení a výšce patřil mladé fence. O čemž Rexe přesvědčil i jeho čich. Podle pachu jí odhadoval asi 2 roky. "Pojďte dál, detektive, už na vás čekám."
Rex otevřel dveře a uviděl, že se nemýlil. Tricia byla opravdu mladá fenka Zlatého retrívra a její zlatý kožich vynikal na bílém povlečení postele, na které zrovna ležela. Její ocas visel ledabyle z postele dolů a její oči se dívali někam z okna. Jen podle nastražených uší bylo poznat, že o Rexově přítomnosti ví. S hlavou stále otočenou k oknu začala s Rexem komunikovat. "Mé jméno je Tricia, detektive, a předpokládám, že pro mě máte pár otázek."
Snažila se být svůdná, nejspíše na přání madam Esther. Možná se madam chtěla dozvědět, co už policie ví a Tricie vypadala jako nástroj, který by tyto informace mohl získat. Nejspíše by to fungovalo na jiného psa, ale Rexe čekala doma jeho Janet, která pro něj byla vším. Začal tedy s otázkami. "Ano, máte pravdu. Mám pro vás několik otázek. První otázka zní, proč za vámi včera přišla soudkyně Antoaneta?"
Tricia nevypadala, že by ji přímá otázka vyvedla z rovnováhy. Možná se v ní Rex mýlil. "Paní Antoaneta na mě byla příliš laskavá. Chodívala za mnou jednou za čas, aby si se mnou mohla popovídat. Víte, já jsem se tady na Caballu narodila, ale moji rodiče před rokem zemřeli. Bloudila jsem chvíli po Caballu sama, ale pak se mě ujala madam Esther."
Rex neviděl ani náznak, že by lhala. Ve dvou letech by to stejně nedokázala. "To je mi líto, ale jak to souvisí se soudkyní Antoanete?"
"To ona mě sem přivedla."
Rex nevěděl, co si o tom má myslet. Tohle bylo něco, co nečekal. Zrovna v tuto chvíli byl opravdu zmatený. Snažil se své překvapení zakrýt, ale určitě ho prozradily nastražené uši a upřený pohled na Tricii. Tricia ale byla otočena zády, takže si asi ničeho nevšimla. "Proč by soudkyně něco takového dělala?!"
"Cítím z vás neklid, detektive. Doufám, že vás moje odpověď příliš nerozrušila." Rex si pomyslel, že ho musel prozradit tón jeho hlasu, ale zůstal mlčet. "Pokusím se vám to vysvětlit. Když jsem přišla o rodiče, tak jsem se spřáhla s jednou ne moc dobrou společností. Abych to zkrátila, nakonec jsem skončila v soudní síni na lavici obžalovaných, byla jsem obviněna z krádeže v nějakém obchodě , a tam mě poprvé uviděla Antoanete." Tricia trochu pohodila ocasem a pak s pohledem stále upřeným někam ven z okna pokračovala. "Nejprve si myslela, že jsem obyčejná fenka, která jen spadla do problémů, jako spousta puberťáků. Ale potom ve mně uviděla něco víc. Protože jsem tu krádež nespáchala, ale jen větřila, zda někdo nejde, vyvázla jsem nakonec jen s podmínkou. Po skončení procesu mě soudkyně odchytila před soudní síní a začala se o mě zajímat." V jejím hlase byla slyšet naděje a v jejím pachu radost, pravděpodobně vyvolaná vzpomínkou. "Když si vyslechla můj příběh, dala mi kontakt na madam Esther a řekla mi, že tady se o mě postarají."
"Tím, že vás budou zneužívat k prostituci?" Vyhrkl ze sebe Rex, který nechápal, jak tohle může někdo považovat za dobré.
"Víte, detektive, ne každý zákazník sem chodí jen za fyzickým potěšením. Spousta z nich si chce jen promluvit o svých problémech s někým, kdo by jim rozuměl a dokázal je pochopit. V tomto případě jdou za mnou. Ta fyzická část už záleží čistě jen na mně. Každý svěřenec v tomto domě má právo volby zákazníka. Pokud mu zákazník nějak nevyhovuje, může ho odmítnout. Taková jsou pravidla. Vy vidíte jen to, co chcete vidět. Věřím, že když projdete spodním patrem, tak vás v tom utvrdí i váš nos. Zkuste ho ale použít i tady nahoře, ucítíte něco jiného a možná i trochu změníte názor."
Rex se dosud na pachy v místnosti úplně nezaměřil. Sledoval jen jeden pach a ten patřil Tricii. Musel uznat, že i její pach se odlišoval od pachů, které zachytil o patro níže. Vše tu vonělo čistěji, žádný pot ani pižmo. V těchto místnostech se určitě neprováděly stejné orgie jako o patro níže. Rex byl nucen přehodnotit svůj názor na madam Esther, ale i přesto v něm zůstalo trochu podezřívavosti, stejně jako v každém jiném policistovi. Rex tedy položil další otázku. "Podle výpovědí svědků, byla soudkyně rozčílená, když odsud odešla. Můžete mi říct, co se zde stalo?"
"Přišla včera za mnou a chtěla si promluvit o mém studiu práva. Chtěla, abych se stala soudkyní, stejně jako ona. Ale já jsem spokojená tam, kde jsem. Kvůli tomu mezi námi došlo k ostřejší výměně názorů. Nejprve se mě snažila přesvědčit, abych se na školu vrátila, potom její hlas stoupl a dokonce začala vrčet. Nakonec odešla rozčílená. Nikdy jsem ji takovou neviděla, vždy mi přišla rozumná a emoce držela na uzdě. Ale včera se chovala jinak. Proč se vlastně tolik vyptáváte na soudkyni Antoanetu, detektive?"
Rex byl poněkud překvapený. "Chcete říct, že to nevíte?"
"Ne. Předpokládám, že se jí něco stalo, když jste tady. Jen doufám, že to není nic vážného."
"V tom případě je mi to líto, ale musím vám oznámit, že soudkyně Antoanete je mrtvá." Od Tricie bylo slyšet jen teskné zavytí a v jejím pachu byl cítit smutek a samota. Na jejím těle bylo vidět, že je zničená. Její uši klesly a hlavu sklopila dolů.
"Doufala jsem, že je v pořádku. Naděje umírá poslední. Teď pokud mě omluvíte, chtěla bych být raději sama."
Rex však potřeboval zjistit ještě jednu věc. Vytáhl ze své kapsy "Smraďocha" a otevřel jej. "Hned půjdu, chtěl bych se vás však zeptat na poslední otázku."
"Ptejte se tedy."
"Cítila jste někdy tento pach?" A Rex pomocí neuročipu vypustil z pachového analyzátoru jen pach, který patřil pravděpodobně vrahovi. Pak s pachovým analyzátorem přišel až k Tricii. Tricia se k němu otočila a on pochopil, proč se celou dobu koukala na druhou stranu. Její oči měly bílou barvu. Byla slepá.
Tricia vycítila jeho pohled. "Většinu lidí a zvířat můj zevnějšek vyděsí, proto jsem si zvykla otočit hlavu pryč od dveří." Pomalu se naklonila k analyzátoru a nasála pach. Poté zvedla hlavu a odmítavě s ní zatočila ze strany na stranu. "Tento pach jsem nikdy necítila, ale je překrytý velkým množstvím parfému, takže je težké určit ho přesně." Rex věděl, že jeho čich je lepší než u většiny psů, proto nečekal, že by mu Tricie pomohla, ale zkusit to musel.
"Děkuji, už vás nebudu obtěžovat." Řekl Rex a pomalu se vydal směrem ke dveřím.
"Sbohem, detektive." Zazněla mu v hlavě odpověď těsně před tím, než otevřel dveře a vyšel z pokoje.
Z klubu Hárajících zvířátek Rex vyrazil SADem rovnou domů. V hlavě měl trochu zmatek, i když se to netýkalo přímo případu. V klubu byl z důvodů vyšetřování docela často, ale dnes mu madam Esther a Tricia daly důvod k přemýšlení.
Co se týkalo soudkyně Antoanety, teď mu bylo jasné, proč byla rozčílena, když odcházela z klubu. Proč však její reakce byla tolik přehnaná? Tricia sama říkala, že tak ji viděla poprvé. Proč vlastně mířila z klubu do hotelu a ne domů? Otázek přibývalo, ale chyběly odpovědi. No snad zítřejší den přinese něco dalšího. Zítra měl Rex v plánu navštívit její bydliště. Měl by se také stavit na zastupitelstvu Země a zjistit, zda tam nezachytí pach toho neznámého člověka. Zrovna tam by mohl někdo mít pádný důvod soudkyni zabít, ale proč až teď, tak dlouho po procesu? I tak to potřeboval Rex zkusit. I kdyby to k ničemu nebylo.
Domů Rex dorazil až pozdě v noci. Janet už spala v ložnici. Rex se tedy vydal potichu do kuchyně, aby ji nevzbudil. Z automatu na jídlo si nechal do misky nasypat pár granulí. Automat na jídlo byl v podstatě jen zásobárna jídla, kterou bylo možné ovládat neuročipem. O její plnění se staraly domácí roboti. Po vydatné večeři se Rex vydal do ložnice, kde se stočil do klubíčka u Janetiných nohou a usnul.
Ráno se vydal první na stanici. Chtěl vědět, co nového zjistil Charles. Policejní stanice byla umístěna přímo v centru města a její budova nebyla na první pohled moc odlišná od okolních budov. Stejná barva, stejná velikost. Náhodný kolemjdoucí by ji mezi ostatními budovami lehce přehlídl, kdyby ji nezdobil nápis POLICIE. Rex se vydal rovnou do laboratoří, protože věděl, že Charles bude tam. Byl tam vždy, když nebyl někde v terénu.
Když Rex vstoupil, Charles zrovna něco zaostřoval v mikroskopu. Rexe si ani nevšiml, dokud na něj nepromluvil.
"Dobré ráno, Charlesi."
"Zdravím, Rexi, mám pro tebe nějaké nové informace." Šel rovnou k věci Charles. "Dnes ráno jsme provedli pitvu soudkyně Antoanete. Příčinou smrti byly tři bodné rány předmětem s ostrou špičkou. Soudkyně však neumřela okamžitě. Trvalo nějakou dobu než zemřela na ztrátu velkého množství krve. Tím se potvrdily poznatky z prvního ohledání místa činu."
"Můžeš mluvit k věci Charlesi? Co máš za nové informace?" Přerušil ho Rex, Charles se občas příliš široce rozpovídal a jedinou obranou proti tomu bylo přerušit ho včas.
"Ehm, jistě. Soudkyně Antoanete byla v posledním stádiu rakoviny plic a pomalu umírala." Přestože medicína stále postupovala kupředu, nebyla schopna odstranit všechny smrtelné nemoci, kterých existovalo i dnes poměrně velké množství.
"Můžeš mi dát nějaký odhad, kolik času jí asi zbývalo?"
"Nejsem v tomto oboru specialista, ale podle velikosti nádoru bych řekl, že maximálně pár měsíců, které by pravděpodobně byly plné bolesti. Ta smrt pro ni byla vlastně vysvobozením."
"Žádná smrt není vysvobozením, na to vždy pamatuj Charlesi. Život je příliš cenný, než aby se jen tak zahodil." Reagoval na jeho větu Rex. "Kdyby byla smrt vysvobozením, nebylo by potřeba nás, abychom ji vyšetřili." Dodal už poněkud veselým tónem.
"Byli bychom bez práce a museli dělat kdo ví co." Dodal s úsměvem na rtech Charles.
"Díky za nové informace, Charlesi." Rex už se chtěl otočit k odchodu, ale pak si ještě na něco vzpomněl. "Charlesi, jak to vlastně vypadá se záznamy z pokoje, kde jsme soudkyni našli?"
Charles si nejdříve vyvolal čas z neuročipu a pak odpověděl. "Záznamy se už několik hodin zpracovávají. Včera v noci jsme je dali do počítače a teď je analyzuje. Díky kvantové paměti je tam nahuštěné obrovské množství dat. Počítač musí nejprve všechna data převést do pro nás čitelné podoby, a pak je potřeba tyto data ještě analyzovat ručně. Naštěstí v téhle fázi už není potřeba procházet všechna data, stačí jen posledních pár hodin od vraždy. Bude to trvat ještě nejméně 8 hodin, než data zpracuje počítač a další tři, než je projde někdo od nás."
"Takže předpokládám, že dnes už to nebude?" Rex si přitom povzdechl, což v jeho podání vypadalo asi tak, že na chvíli otevřel tlamu a naprázdno polkl.
"Budu tě muset zklamat." Odpověděl Charles. Věděl, že záznamy jsou v odkrytí vraha ta nejdůležitější čast. Pokud byl vrah v pokoji a to musel být, tak zůstal otisk jeho mozkových vln někde v záznamech. Ať už neuročip použil na rozsvícení světla, zavření dveří, ovládání křesla, holovize, oken, čehokoliv. Díky kvantovým diskům existovala dostatečná kapacita, aby se data mohla ukládat od zavedení neuročipů dodnes, proto taky tak dlouho trvalo zpracovat data v záznamech. Data sice měla časovou stopu, ale v záznamech byla ukládana ve zhuštěné podobě a nebylo tedy možné s daty pracovat, dokud se neprovedla analýza celého disku.
"I tak ti děkuji za nové informace, Charlesi. Uvidíme se zase zítra."
"Tak zase příště Rexi." Řekl Charles a vrátil se ke svému mikroskopu.
Rex měl teď namířeno směrem k domu soudkyně Antoanete. Soudkyně bydlela na okrajové části města, kam už nedosáhl hluk a shon. Její dům nebyl mezi ostatními nijak nápadný a Rex jej našel jen podle adresy, kterou mu poslal Charles společně s holofotkou. Slyšel zevnitř nějaké hlasy, takže někdo byl určitě doma. Sepnul tedy zvonek pomocí neuročipu. Dveře se před ním otevřely a za nimi stál muž. Měl nakrátko střižené černé vlasy a byl vysoké postavy. Jeho obličej působil přátelsky a nevypadalo to, že by ho něco trápilo. Podle pachu to byl ten samý muž, kterého Rex cítil ze soudkyně jako ranní pachovou stopu. Tohle bude pravděpodobně její partner Dr. Max Schlem. Podle nálady zatím o smrti soudkyně nevěděl. Což znamenalo, že tuto smutnou zprávu mu bude muset sdělit Rex, ale nejdříve mu položí několik otázek.
"Přejete si?" Zeptal se muž u dveří.
"Dobrý den, jmenuji se detektiv Rex a jsem z Caballské policie. Měl bych na vás několik otázek." Vysypal ze sebe Rex tu známou litanii.
"Mé jméno je Max Schlem, pokud to bude v mé moci, rád vám pomůžu. Pojďte dál." Dr. Schlem mu pokynul rukou, aby vešel dovnitř. Provedl ho vnitřkem domu až do kuchyně. Rex si mezitím porovnával pachy, které nasbíral na místě činu, s pachy v domě. Potvrdil si, že tohle bylo to prostředí, v kterém se soudkyně pohybovala ráno, než odešla do města. Pachy stoprocentně seděli, až na jeden, který se vymykal, ale Rex ho nedokázal přesně určit. Byl to spíš náznak pachu, který sem nepatřil.
"Posaďte se. Co vám mohu nabídnout?" Dr. Schlem nabídl Rexovi jednu z mechanických židlí, které byly uzpůsobeny pro zvířata. Tyto židle měly teleskopické nohy a snižovaly se a zvyšovaly podle potřeby. Rex si ji neuročipem snížil na dostatečnou úroveň a pak zase zvýšil, aby viděl přímo na člověka, který bude sedět naproti němu.
"Mohl bych dostat misku vody, děkuji." Požádal Rex o vodu, protože si uvědomil, že od rána ještě nevypil ani kapku.
"Jistě, hned to bude." Dr. Schlem se otočil ke kuchyňské lince a napustil Rexovi do misky trochu vody. Dal ji před něho na stůl a Rex se od rána poprvé napil. Dr. Schlem trpělivě čekal až skončí a pak se zeptal. "Neměl jste pro mě nějaké otázky?"
Rex se na něj podíval a začal s výslechem. "Bydlí zde soudkyně Antoanete?"
"Ano."
"V jakém vztahu jste k ní?"
"Jsem její partner."
"Kdy jste ji naposledy viděl?"
"Předevčírem ráno, když odcházela do práce. Proč se na ni ptáte, detektive? Stalo se jí snad něco?" Rexovi tady něco nehrálo. Podle tónu hlasu a pachu ten člověk nelhal, ale právě řekl, že šla do práce. Možná to jen předpokládal a nebo mu lhala sama soudkyně. Rex mu teď už musel říci, co se stalo. Nevěděl, zda z něj dostane potom ještě nějakou informaci, ale zasloužil si to vědět.
"Vaše žena byla nalezena včera ráno mrtvá v hotelu Modrá hvězda. Je mi to moc líto." V tomhle případě to bylo Rexovi opravdu líto. Bylo vidět, jak se Dr. Schlemovi zhroutil celý svět. Musel ji opravdu milovat.
"Takže ji její nemoc dostihla?" Zeptal se Max s výrazem starce, na kterého dopadlo plnou vahou břemeno života. "Doktoři tvrdili, že jí zbývají ještě celé měsíce."
"Ne, její smrt nezavinila nemoc. Byla zavražděna."
"Ale kdo by mohl něco takového udělat Annie."
"Na to se právě snažím přijít. A proto bych potřeboval, aby jste mi odpověděl ještě na pár otázek." Rex se pokusil pokračovat ve výslechu.
"Ale já nic nevím. Netuším, kdo by ji mohl chtít ublížit." Rex cítil, že Dr. Schlem je na prahu nervového zhroucení. Kdyby byl člověk, asi by ho v tuhle chvíli objal. Ale protože byl pes, udělal to, co bylo přirozené pro něj. Seskočil ze židle, došel k Maxovi, položil mu hlavu na klín a podíval se mu zpříma do očí. Nic neříkal, v tuhle chvíli by slova stejně nic neznamenala. Dr. Schlem se pomalu začal uklidňovat. Rex to poznal podle změny jeho polohy v židli. Narovnal se a v jeho výrazu se začala znovu objevovat sebejistota.
"Děkuji, detektive, myslím, že budu schopen opět odpovídat na vaše otázky."
Rex se přesunul zpátky na svou židli a položil další otázku. "Soudkyně byla pryč z domu už dva dny a nikdo jí nehledal?"
"Annie, ... " Při vyslovení jejího jména se Dr. Schlemovi objevil v očích náznak slz. " ...často zůstávala v práci i několik dní. Včera večer mi volala, že je vše v pořádku, jen musí ještě něco zařídit. Tak jsem o ni neměl strach. Což asi nebylo to správné rozhodnutí."
"Když vám volala, kdy to asi tak bylo?"
"Přibližně kolem 20 hodiny."
To už byla soudkyně na hotelu, pokud opravdu volala, bude to v záznamech. "Všiml jste si, že by se v poslední době chovala nějak zvláštně?"
"Ne tak docela. Poslední dobou mnohem více přemýšlela o životě. Předpokládám, že to by asi přemýšlel každý, kdyby mu zbývalo jen pár měsíců života."
"To pravděpodobně ano. Neměla nějaké nepřátele? Někdo, kdo by jí mohl chtít ublížit?"
"Ne, alespoň o nikom v jejím osobním životě nevím. O práci jsem se s ní moc nebavil, Annie se doma o práci bavit nechtěla. Takže v této oblasti vám moc nepomůžu."
"Ještě poslední otázka. Když jsem přicházel, slyšel jsem zevnitř hlasy, vy tu někoho máte?" Rexovi stále vrtal hlavou ten záhadný pach, který cítil, když vešel dovnitř.
"Ne, detektive. Jsme tu sami. To co jste slyšel byla jen holovize." Jeho čich ho ještě nikdy nezradil, ale tentokrát to byla směsice velmi zvláštních pachů. Vonělo to jako nějaká voňavka nebo parfém, ale z Dr. Schlema Rex nic takového necítil. Ten pach navíc nebyl moc výrazný, pravděpodobně byl už staršího data. Proto také měl Rex problém ho určit přesněji. Přesto tu Rexovi něco nehrálo.
"Děkuji, to bylo vše, co jsem od vás potřeboval." Řekl Rex, seskočil ze židle a vydal se ke dveřím.
Dr. Schlem ho doprovodil ke dveřím. "Rád jsem vám pomohl, doufám, že toho vraha chytnete. Annie si nic takového nezasloužila." Když vyslovoval její jméno, bylo slyšet, jak se mu chvěl hlas.
Rex nemohl nic slíbit a tak použil známou frázi, kterou používají policisté po celé galaxii. "Uděláme, co bude v našich silách." S těmito slovy se Rex otočil a vydal se SADem směrem k další zastávce na jeho pátrání.
Zastupitelstvo Země stálo uprostřed centra. Budova nešla přehlédnout, její střechu zdobil obrovský glóbus Země, který se pomalu otáčel. Byl nasvícen jedním reflektorem tak, aby osvětloval glóbus stejně, jako slunce osvětluje Zemi. Dokonce i rychlost otáčení simulovala 24 hodinový cyklus na Zemi. Všichni zaměstnanci zastupitelstva byly hrdý pozemšťané a nejednou se z tohoto důvodu dostali zdejší zastupitelé do konfliktu s místními úřady. Především, co se vztahu ke zvířatům týče. Zastupitelstvo Země sice zvířata zaměstnávalo, ale jen v podřadných profesích, především jako hlídače nebo poslíčky. Ve zvířatech viděli stále jen zvířata, dokonce i tady na Caballu.
Rex vstoupil dovnitř obrovskou bránou, která zdobila vchod hlavního vestibulu. Hlavní vestibul byla obrovská místnost a stejně jako celá budova byla okázalá a vyjadřovala na každém kroku, že tahle budova patří Zemi. Uprostřed vestibulu byla pověšená vlajka Spojené Země, která se třepotala v umělém větru. Lidé, kteří míjeli Rexe na něj hleděli z opovržením, stejně jako na každé zvíře na Caballu. Lidé ze Země byly vždy zvyklý, že oni byli pány tvorstva, protože měli rozum. Tady na Caballu však díky Cerebru toto tvrzení nebylo pravdivé a pozemšťané to špatně nesli. Jejich pýcha a hrdost byli nalomeny a dávali to okolí znát především okázalostí svých staveb.
Rex došel až k recepci, kde ho oslovil s povýšeným tónem recepční. "Přejete si?"
"Ano, rád bych mluvil s někým, kdo znal soudkyni Antoanetu."
Recepční si Rexe změřil od ocasu k čumáku. "S kým mám tu čest, pane ..."
"Jsem detektiv Caballské policie Rex a vedu zde vyšetřování. A pokud mě budete ještě chvíli zdržovat, tak vás zatknu za maření vyšetřování." Aby Rex své slova správně podbarvil, naježil se a začal temně vrčet. Vycítil z recepčního strach a pak se objevila horečná činnost. Recepční odešel za plentu a Rex už jen slyšel nějaké zmínky o prašivým psu a šílené čubčí soudkyni. Zbytek už raději neposlouchal, nechtěl se nechat vytočit.
Za malou chvíli vyšel recepční zpoza plenty. "Pan Mayamoto tu bude za chvíli, zatím počkejte tady." Rex si sednul přímo před recepci, kde stál a znervózňoval recepčního svým pohledem. Aby ho znervóznil ještě víc, občas vycenil i zuby. Třeba bude příště ke zvířatům milejší. I když Rex by na to nevsadil.
Pan Mayamoto došel během chvíle. Byl to starší pán, na hlavě už měl šediny a jeho tvář pokrývala řada vrásek. Rex z něj necítil stejné opovržení ke zvířatům jako z ostatních lidí. Pan Mayamoto měl pravděpodobně zvířata rád. Většina pozemšťanů byla na Caballos posílána za trest, ale pan Mayamoto vypadal, že se na Caballos nechal poslat dobrovolně. Došel blíže a v jeho tváři se objevil úsměv. "Detektiv Rex?"
"Ano." Rex do nastavené ruky položil svou tlapku. I když na Caballu nebylo zvykem si podávat ruce, kopyta, tlapky, pozemšťané tento zvyk stále dodržovali.
"Jmenuji se Hanzo Mayamoto. Těší mě, že vás poznávám."
"Potěšení je na mé straně. I když bych byl mnohem raději na jiném místě."
"Chápu. Zastupitelstvo Země není ke zvířatům zrovna příliš přátelské. Snažím se naši reputaci tady na Caballu napravit, ale ostatní mi s tím moc nepomáhají." Pan Mayamoto si povzdechl. "Když se podíváte kolem sebe, uvidíte pýchu a hrdost, která je vyjádřena v každém koutu této budovy." Pan Mayamoto roztáhl paže, aby obsáhl celou vstupní halu. "Bohužel, většina pozemšťanů se nedokáže přes tuto pýchu a hrdost přenést a přijmout, že zde na Caballu už nejsou jedinou inteligentní bytostí. Lidé sice dlouhou dobu očekávali, že ve vesmíru objeví jiné inteligentní bytosti, ale nikdy by je nenapadlo, že to budou zvířata. Vy zde však nejste, aby jste poslouchal výlevy starého člověka. Přišel jste kvůli soudkyni Antoanete, že ano?"
"Ano, mohli bychom to probrat někde v soukromí?"
"Jistě, pojďte za mnou." Pan Mayamoto vyšel jednou z mnoha chodeb vedoucích z hlavního vestibulu. Vedl Rexe stovky metrů dalších chodeb, které každou chvíli zatáčeli za roh. Rex ani netušil, že uvnitř je budova tak obrovská a nebýt svého čichu, tak by se ven už sám ani nemohl vrátit. Díky svému čichu však dokázal vlastní stopu bez problémů sledovat a dostat se zpět do hlavní haly možná i rychleji než jim trvala cesta sem. Nakonec zastavili před dřevěnými masivními dveřmi a pan Mayamoto pokynul Rexovi dovnitř.
"Tady budeme mít soukromí, jak dlouho budeme chtít." Místnost vypadala jako běžná zasedací místnost. Jeden velký stůl okolo několik židlí, kterých Rex napočítal asi 10. Žádná z nich nebyla teleskopická a Rex si tedy vybral náhodně jednu a vyskočil na ni. Už nebyl tak hbité štěně jako kdysi, takže to pro něj nebylo tak jednoduché. Když se usadil, pan Mayamoto si sedl naproti němu a podíval se mu do tváře. "Chtěl jste se zeptat na soudkyni Antoanetu?"
"Ano, odkud jste ji znal?" Rex šel přímo k věci, přestože mu společnost pana Mayamota nevadila ani v nejmenším, z budovy chtěl být pryč co nejrychleji.
"Z případu, který se zabýval dovozem vadných neuročipů na Zemi. Tenkrát to byla pořádná aféra."
"Vzpomínám si, pokračujte." Vyzval Rex pana Mayamota.
"Byl jsem tehdy zástupcem obžaloby. Žalovali jsme Caball, že nám dodal vadné neuročipy, které způsobovali u uživatelů šílenství. Mysleli jsme, že to Caball udělal schválně. Dnes už víme, že to tak nebylo. Madam Antoanete tenkrát soudu předsedala. Byla to mladá, ale moudrá fenka. Na svůj věk velmi rozumně vedla soudní řízení a její zásahy do soudního líčení zabránili nejednomu konfliktu. Nakonec jsme požádali správní radu Caballu, aby soudkyni odvolalo. Důvodem pro odvolání měla být zaujatost soudce, ale ve skutečnosti se mým zaměstnavatelům nelíbilo, že je takhle ponižuje zvíře. Byl jsem proti jejímu odvolání, ale byl jsem jen malý pán. Žádosti bylo nakonec vyhověno a soudkyně Antoanete byla odvolána. Ale proč vás vlastně soudkyně tak zajímá?"
"Řeknu vám to, ale nejdříve mi odpovězte na další otázku. Kdy jste ji viděl naposledy?"
"Překvapilo mě to, ale byla zde minulý týden. Důvodem její návštěvy bylo zlepšení vztahů mezi Caballem a Zemí. Setkala se s vrchním zástupcem a začala tím, že se omluvila za zaujatost v případu neuročipů. Samozřejmě, že to byla lež, ale pravděpodobně tím chtěla soudkyně ukázat dobrou vůli." Obličej pana Mayamoty byl trochu zamračený, když to říkal. Jako by ani nemohl uvěřit tomu, co říká.
"A jaká byla reakce vrchního zástupce?"
"Jeho reakce byla taková jako vždy. Namísto, aby přijal toto gesto dobré vůle, tak jí odvětil tím, že konečně se přiznala a začal s ní jednat povýšeným tónem. Ostatně jako se všemi zvířaty. Soudkyně však zachovala tvář a odvětila mu, že pokud nestojí o zlepšení vztahů s Caballem, tak může klidně odejít. Na odchodu ještě dodala pár vět, které bych s prominutím citoval:'Jako pes dokážu z člověka vycítit, jestli má někdo zvířata rád či ne, a z vás cítím jenom nenávist. Dokud budete na místě vrchního zástupce Země vy, tak vztahy s Caballem se nikdy nezlepší.' Pak odešla. Vrchní zástupce pak dodal něco ve smyslu, s prominutím, šílená čubka. Pak už jsem ji neviděl."
"Předpokládám, že vrchní zástupce byl po tomto incidentu rozčílený."
"Ano, ani si nedovedete představit jak. Ten vyváděl. Nejdříve všechny vyhodil z místnosti a poté se ozval rachot ničeného nábytku." Pan Mayamoto se při té vzpomínce pousmál, asi neměl vrchního zástupce zrovna v lásce. Pak se však jeho hlas ztlumil. "Pak jsme uslyšeli tu tupou ránu a bylo ticho. První se odvážila do místnosti jeho asistentka. Ležel tam na zemi mrtvý. Zavolali jsme hned sanitku, ale než přijela bylo pozdě. Jeho srdce to nevydrželo. Dostal srdeční infarkt, jak jsme se dozvěděli později od lékaře."
"A nepožil něco, když jednal s paní soudkyní?" Rex sice nechtěl zpochybňovat slova lékaře, ale věděl že existuje několik látek, které dokáží vyvolat po požití srdeční infarkt.
"Ne, madam se zdržela jen na pár minut. A teď mi, detektive, řekněte proč se o soudkyni tolik zajímáte?"
"Bohužel vám musím oznámit, že je mrtvá."
"U Spojené Země, jak se to stalo?" Pan Mayamoto byl z Rexova sdělení opravdu překvapen.
"Byla zavražděna."
"Kdo by mohl něco takového udělat? Vy si myslíte, že to byl někdo ze zastupitelstva Země?"
"Nejde zde o to, co si myslím, ale kam mě zavedou důkazy. Soudkyně si za svou kariéru nasbírala spoustu nepřátel, ale nejvíce ji nenáviděli tady na zastupitelstvu. Převážně kvůli kauze s neuročipy. I když se později ukázalo, že to není pravda, zášť vůči soudkyni zůstala. Myslíte, že by se někdo mohl chtít soudkyni pomstít za smrt vrchního zástupce?" Rex předpokládal, že tato otázka je zbytečná, se soudkyní byl v době její smrti někdo, komu důvěřovala. Nebyl z ní cítit strach, jen vzrušení. Kdyby to byl někdo, kdo by ji chtěl jen zabít, tak by určitě nebyla ze setkání vzrušená.
"Lidé zde sice nemají rádi zvířata, ale myslím, že by nikdo z nich proti zvířeti nepozvedl zbraň."
"Děkuji, pane Mayamoto, to mi zatím stačí. Cestu ven najdu sám."
"Kdyby jste cokoliv potřeboval, budu vám k dispozici." Pan Mayamoto vstal ze židle a otevřel Rexovi dveře. Zde na zastupitelstvu Země nebylo vše na neuročip, i když každý zaměstnanec neuročip měl.
Rex zaslechl, jak za ním zacvakl mechanismus dveří a vydal se k hlavnímu vestibulu. Jeho nos ho vedl neomylně vpřed, když ucítil z neuročipu příchozí hovor. Šáhl do vaku a vytáhl přenosný tepafón. Položil jej na Zem a pomocí neuročipu potvrdil příjem. Na obrazovce se objevil Charlesův obličej.
"Ahoj, Rexi." Ozval se Charlesův hlas. Bylo z něj slyšet nadšení.
"Ahoj, Charlesi, něco nového?" Když byl Charles takto nadšený, Rex si mohl být jistý, že něco nového určitě objevil.
"Ano, analyzoval jsem ty pachy, které jsi poslal analyzátorem." Všechny pachy, které byly analyzovány pomocí "Smraďocha", byly odesílány do centrální policejní databáze na Caballu. Stejně jako zvuky či obraz, lze i pach převést do formátu, který je vhodný k digitálnímu přenosu. Tahle takzvaná čichobanka je využívána především zvířecími policisty, ale analýzu klidně můžou dělat i lidé. "Ten pach, který si označil jako pach pachatele není pravý. Je to podvrh."
"Já vím, byl překryt nějakou silnou kolínskou, aby svůj vlastní pach pachatel překryl."
"Takhle to není. Ta vůně, jak ty říkáš kolínská, je jen vedlejší efekt." Charles ze sebe chrlil slova velkou rychlostí. Dělal to tak vždy, když dokázal objevit nějakou novou informaci.
"To mi budeš muset vysvětlit."
"Když jsem dělal analýzu toho vzorku, narazil jsem na velmi zvláštní hodnoty, které byly mimo základní čichové spektrum. Nejdříve jsem si myslel, že jde o chybu. Tak jsem měření zopakoval a výsledky byly opět stejné. Zavolal jsem proto kolegovi na Caballské univerzitě, s kterým jsem studoval, a poslal mu vzorek. Asi za hodinu se mi ozval zpátky s tím, že něco takového ještě neviděl, ale zkusí se optat kolegů na univerzitě. Po dalších dvou hodinách se mi ozval znovu. Dozvěděl se, že na univerzitě se před nějakou dobou prováděli pokusy s izolátorem pachu. Izolátor pachu pohlcuje veškerý pach uživatele."
"Jak to však souvisí s pachem nalezeným na místě činu?" Rex musel Charlesovi dát přímou otázku, jinak by se odpovědi možná ani nedočkal.
"No, izolátor pachu je zatím jen ve fázi prototypu. Takže zatím uživatelův pach překryje vlastním pachem. Aby se však dalo předejít zneužití, prvek v tomto pachu je schválně postaven mimo normální čichové spektrum, takže pachová analýza jej dokáže odhalit. Ta kolínská, kterou si cítil na místě činu je vedlejší produkt izolátoru pachu."
"Tím mi chceš říct, že už nemůžu věřit ani vlastnímu nosu?" Rex byl tímto zjištěným nemile překvapen. Na svůj čich se mohl kdykoliv spolehnout, ale v tomto případě to vypadalo, že se na něj nebude moci spolehnout.
"Bohužel, je to tak. Ale to není to nejlepší. Tím nejlepším je, že vedoucím tohoto projektu na Caballské univerzitě je Dr. Max Schlem."
Rexovi došlo, že tohle byl pravděpodobně ten podivný pach, který ucítil v jeho domě. "Díky za informaci, Charlesi. Myslím, že si zajdu s doktorem Schlemem ještě jednou popovídat."
"Rádo se stalo. Uvidíme se později." S těmihle slovy Charles ukončil přenos. Rex schoval tepafón zpátky do vaku a rozeběhl se ke vchodu.
Když doběhl ke vchodu auto už tam na něj čekalo. Po cestě zavolal ještě na Správní radu, aby dostal povolení k prohlídce. Vzhledem k tomu, že se jednalo o vraždu vrchní soudkyně bylo jeho žádosti rychle vyhověno a než auto zastavilo před domem soudkyně, Rex už měl povolení k prohlídce uložené ve svém neuročipu.
Max Schlem vypadal stejně zničeně, jako když ho Rex před pár hodinami opouštěl. V očích se mu objevilo překvapení, když uviděl Rexe. "Nečekal jsem vás takhle brzy."
"Měl bych na vás několik doplňujících otázek." Šel rovnou k věci Rex.
"Klidně se ptejte, budu se vám snažit pomoci, jak jen bude v mých silách."
"Víte něco o výzkumu izolátoru pachu?" Rex touto otázkou chtěl pouze zjistit, zda Dr. Schlem nemá co skrývat.
"To bych tedy měl, jsem vedoucím tohoto výzkumu na Caballské univerzitě." Z Dr. Schlema začala vyřazovat pýcha, jako z každého vědce, který si přisvojuje zásluhy za svůj objev.
"Můžete mi vysvětlit, jak izolátor pachu funguje."
"Ne, můžu provést něco lepšího, můžu vám to ukázat. Po tom incidentu v laboratoři před pár dny pokračuji v práci raději doma."
Rex zbystřil. "Jakém incidentu?"
"Před pár dny se někdo vloupal do laboratoře a ukradl jeden vzorek izolátoru pachu. Incident jsme ohlásili policii a připsali ho na vrub průmyslové špionáže. Takové věci se občas ve výzkumu stávají. Je to smutné, ale je to tak." Dr. Schlem pokračoval po schodech nahoru, kde Rex cítil ten zvláštní pach. Předpokládal, že to je vedlejší efekt izolátoru pachu.
"Povězte mi doktore, proč by někdo chtěl něco takového jako je izolátor pachu?"
"Hlavní zájem na tomhle výzkumu má především zastupitelstvo Země. Byl jste někdy na Zemi, detektive?"
"Vyrostl jsem tam." Doktor v Rexovi vyvolal vzpomínky na Zemi, které by Rex nejraději zapomněl.
Byl v kleci. Kolem se míhali těžké boty. Už několik dní nedostal nažrat, ale raději ani nekňučel, jinak by pro něj přišli a opět ho zbili. Od posledního bití měl ještě natrhnuté levé ucho a několik modřin od kopanců na boku. Kolem to smrdělo potem a odpadem jako všude, kde dosud byl. Náhle se jedny z bot zastavily u jeho klece a slyšel pobavený hlas. Tenhle má dobrou náladu, třeba Rexe nebude bít. Ruka otevřela klec a Rex se schoulil do protilehlého rohu. Boty na něj něco pokřikovali a nakonec jej vytáhli za ocas ven. Venku byly desítky, stovky těžkých bot a mezi nimi byl vytvořen kruh. Na protější straně kruhu stál další pes a cenil na Rexe zuby. Rex věděl co bude následovat, buď zvítězí on nebo ten druhý. Začal na něj štěkat a také cenit zuby. Slyšel křik lidí okolo, ale vnímal jen jej jako kulisu. Jeho prvořadým cílem byl pes v protější straně kruhu. Rex pocítil, že už jej nikdo nedrží a rozběhl se dopředu...
"Jste v pořádku detektive?" Byl to hlas doktora Schlema a zněl docela naléhavě. Rex si uvědomil, že se třese a sedí na místě. Doufal, že přes tohle období se už dostal, ale jak si sám teď ověřil, tak to ještě zdaleka nebyla pravda.
"Jsem v pořádku, kde jste to přestal?"
"Vysvětloval jsem vám, proč zastupitelstvo Země stojí o izolátor pachu."
"Předpokládám, že to má co dělat, aby překryli ten pach, který tam všude panuje."
"Přesně tak. Na Zemi vládne už dlouho přelidnění a díky tomu, zde vzniká značné množství odpadu a lidé, přiznejme si to, zrovna sami o sobě nevoní. V dnešní době se sice odpad likviduje bez vedlejších efektů, ale i přesto zde stále zůstává zápach. Izolátor zápachu by měl vybrané pachy překrýt a neutralizovat."
"Jakým způsobem se provádí výběr pachu, který má izolátor pachu překrýt?"
"To vám můžu hned předvést. Vítejte v mojí domácí laboratoři." Vešli do místnosti, která opravdu připomínala laboratoř. Stály zde stoly se spoustou zkumavek, mikroskopem, spektrálním analyzátorem, odstředivkou a další výbavou nezbytně nutnou v každé laboratoři. Dr. Schlem vzal do ruky jednu ze zkumavek a pokračoval ve výkladu. "Jak vidíte, izolátor pachu je udržován v kapalném skupenství. Aby začal působit, je nejdříve nutné určit pach, který má překrýt. To se provede nanesením izolátoru na objekt, který pach vyzařuje. Tentokrát to ukážu přímo na sobě." Dr. Schlem otočil zkumavku dnem vzhůru a nanesl si trochu izolátoru na svůj prst. Nyní Rex cítil stejný zápach jako na místě činu. Silnou kolínskou. Takže svému nosu nemohl ohledně pachu vraha věřit. "Izolátor aplikuji na sebe. Během chvíle můj pach zmizí a překryje ho pach izolátoru. Efekt vydrží několik hodin."
Rex cítil, jak se ze vzduchu ztrácí pach doktora Schlema a nahrazuje jej pach izolátoru. Po krátké chvíli jeho pach zmizel úplně. Rexovi vyvstalo v hlavě pár otázek. "Proč má izolátor pachu tak zvláštní zápach, doktore?"
"Má to hned dva důvody. Jeden z nich je ryze praktický, když s látkou pracuje člověk může jednodušeji identifikovat, zda izolátor funguje. Druhý důvod je problém, na který jsme narazili při vývoji. Víte něco o zákonu zachování hmoty?"
"Myslíte ten zákon, že když je hmota na jednom místě odebrána, je nutné ji někde jinde přidat aby byla zachována rovnováha?"
"Přesně ten. Víte tento zákon se vztahuje i na pachy. Pokud tedy chcete nějaký pach zničit je nutné jej překrýt jiným, v opačném případě by izolátor nedokázal pach udržet neutralizovaný a původní pach by se vrátil. Snažíme se experimentovat s různými překrývajícími pachy. Tento je založen na jednom parfému ze Země."
"To mě přivádí k další otázce. Proč se tento výzkum provádí tady a ne na Zemi, když primárně je určen právě pro Zem?"
"Hlavním důvodem je, že díky zvířecí populaci na Caballu je možné pracovat s pachy mnohem efektivněji. Lidské čichové ústrojí není zdaleka dokonalé a nedokáže rozeznat tak jemné nuance, jako například to vaše. Navíc jsou zde vrchní experti v oblasti pachů, například Dr. Van, který umožnil přenos pachu digitální cestou. Teď by ale zajímala jedna otázka mě."
"Ptejte se."
"Předpokládám, že vás nezajímá technologický postup v oblasti pachů. Proč se tedy o izolátor tak zajímáte?"
"Protože, ten pach, který teď máte na sobě, se objevil na místě, kde byla zabita soudkyně." Rex se na chvíli odmlčel, aby Dr. Schlem mohl zpracovat následky informace, která mu právě byla sdělena. Kdyby se zjistilo, že vraždu má na svědomí někdo z jeho týmu, byla by to pro projekt izolátoru pachu velká rána. "Kdo všechno o tomto výzkumu věděl?"
"Aha, už chápu. Tento výzkum byl veřejný, několikrát byl publikován i článek v odborných měsíčnících. Každý, kdo by se o izolátor pachu zajímal o něm mohl vědět."
"Kolik lidí vědělo, jak izolátor pachu použít?"
"Už chápu, kam těmi otázkami míříte. Ale ujišťuji vás, že nikdo z mého týmu soudkyni nezabil." V jeho hlase zněla naprostá jistota. Tu Rex cítil i z jeho postoje. Svému týmu asi opravdu věřil. Ale jak Rex věděl, tak i někdo komu věříte vás může zklamat.
"Zatím nikoho neobviňuji, pane doktore, ale chci se dozvědět fakta."
"V tom případě o tom, jak izolátor funguje a jak ho použít věděli všichni členové výzkumného týmu. Poté o izolátoru vedělo ještě několik lidí ze zastupitelstva Země, kteří byli na předváděcí akci a několik dalších lidí z vedení univerzity."
"Můžete mi dát seznam všech těchto lidí?" Rex cítil, že se k něčemu blíží, minimálně se zmenšil okruh podezřelých. Pouze ten, kdo uměl používat izolátor pachu mohl být na místě činu. Zároveň to ale znamenalo, že se v tomto případě nemůže spoléhat na svůj čich.
"Jistě, hned zítra vám jej pošlu."
Když Rex odcházel od Dr. Schlema byla už tma. Den utekl velmi rychle a k vyřešení případu už mu scházelo jen pár posledních dílku skládačky. Dr. Schlem se snažil být nápomocný ohledně smrti jeho soudkyně, takže Rex nakonec nepotřeboval ani povolení k prohlídce. Domů se dostal krátce po deváté hodině večerní. Janet už na něj čekala s večeří. Její tvář byla rozjasněná jako vždy, když ji uviděl. Rex rázem zapomněl na všechny problémy, které ho celý den provázeli a soustředil se již jen na ni.
"Ahoj Zlato, jaký jsi měl den?"
"Ahoj, bylo to náročné. A co ty, jak jsi se měla?" Rex se usadil u stolu a pustil se do své misky granulí. Vzhledem k tomu, že ke komunikaci nepotřeboval ústa, nevadilo když jedl a přitom konverzoval.
"Pan Drake se konečně probral z narkózy a vypadá to, že operace se povedla. Zatím se zotavuje bez problémů a brzy bude moci jít domů." Janet pracovala jako veterinární lékařka ve městě. Zde na Caballu byla veterinární lékařka mnohem žádanější než na Zemi. Navíc si zde mohla s pacienty i promluvit, což na Zemi nebylo možné. Na Zemi to byla právě ona, kdo se o něj staral po tom hrozném incidentu. Ale teď, když je tu s ní, je to všechno jen minulost. Bylo na ní vidět, že ji ta práce naplňuje a dělá ji ráda. Byla dobrá veterinářka a o své pacienty měla opravdovou starost.
"To rád slyším, můžeš mi připomenout, kdo je pan Drake." Rex sice rád poslouchal, co mu Janet říká, ale občas vnímal jen její krásný hlas a slova vůbec neposlouchal.
"Pan Drake je asi tříletý vepř, kterého přivezli na kliniku po ošklivé nehodě u nich na farmě.” Farmy byly na Caballu běžná záležitost. Zajímavé bylo, že nejlépe se v pěstování zemědělských plodin vyznaly právě hospodářská zvířata jako vepř, koza, kráva... “Vypadalo to s ním špatně, proto mám takovou radost, že vše vypadá po operaci tak dobře." V jejím tónu nebyl slyšet ani náznak otrávení z toho, že to musí znovu vysvětlovat.
Zbytek večeře už probíhal beze slov. Oni dva slova nepotřebovali. Na Zemi se bez nich taky obešli. Stačilo, aby se podívali jeden druhému do očí a každý z nich věděl, na co ten druhý myslí. Mezi nimi panovalo naprosté souznění. Rex si nedokázal představit, že by měl žít bez Janet. Vzhledem k délce života psů a lidí, to v tomhle případě bude spíše naopak.
Rex netušil, jak dlouho u stolu seděli a koukali se jeden na druhého. Nakonec Janet vstala, uklidila ze stolu a šla si lehnout do postele. Rex vyrazil za ní a lehl si vedle ní. Janet se k němu přitulila a začala jej hladit po srsti. Rex se otočil zády k ní, aby jej mohla podrbat. Tak to měl nejradši. Cítil, jak její ruka přejíždí jeho srstí a po chvíli radostně upadl do země spánku.
Ráno se probudil a cítil Janetinu ruku na svém boku. Usnul v jejím objetí. Pomalu a opatrně vylezl z postele, aby ji nevzbudil. Poté si navlékl svoji postranní kapsu a vyrazil SADem na stanici.
Na stanici chtěl Rex nejprve navštívit Charlese. Po cestě ho však zastihl hlas jeho šéfa. "Rexi!!!" Jeho řev se ozval přímo v jeho neuročipu. Rexovi nezbývalo nic jiného než zamířit do kanceláře pana Loveye.
Pan Lovey byl muž ve středních letech, který byl soustavně naštvaný a jehož barva kůže byla trvale rudá. Když byl Rex ještě obyčejný pes, nedokázal pochopit, proč lidé mění barvu. Spojoval si to s emocemi, protože lidé měnili většinou barvu, když prožívali nějakou emoci, což Rex dokázal vycítit. Jeho původní majitel měnil vždy barvu, když Rex něco provedl. Občas i když neprovedl vůbec nic. A pak většinou následoval výprask. V případě pana Loveye bylo příčinou změny jeho barvy tváře neustálý řev a zvýšený krevní tlak. "Co jsi zase prováděl Rexi!!!"
Rex zůstal naprosto klidný, tohle už znal. "Co máte na mysli šéfe?"
"Přišla na tebe stížnost ze zastupitelstva Země. Podle stížnosti si tam někomu vyhrožoval! Co mi k tomu řekneš?!" Jeho řev se nesl přes celé patro, i přesto, že jeho kancelář byla zvukotěsná.
"Takže to by mohlo znamenat, že jsem na dobré stopě." Rex sice předpokládal, že tuto stížnost podal recepční ze zastupitelstva Země, kterého Rex trochu vyděsil, ale takhle mohl pana Loveye aspoň trochu uklidnit.
"Myslíš, že někdo ze zastupitelstva má na svědomí vraždu soudkyně Antoanete? Víš, jaké následky může tohle obvinění mít? To by mohlo vést až k válce!" Vztahy mezi Zemí a Caballem byly sice vyhrocené, ale k válce měla situace daleko.
"Soudkyně Antoanete měla na zastupitelstvu spoustu nepřátel, a minulý týden si dokonce vytvořila nové. Nemyslím si, že by motiv byl politický, spíše se bude jednat o pomstu." Jakmile se případ uzavře, stížnost půjde stejně do koše jako vždy. Přesto bylo lepší přesunout téma rozhovoru jinam.
"Máš nějaké podezřelé Rexi?" Zeptal se Loveye přímo.
Rex se nad tím musel na chvíli zamyslet. Co zatím věděl? Věděl, že soudkyně byla zabita někým, z koho neměla strach. Ten někdo uměl pracovat s izolátorem pachu a jeho pach tedy nešel poznat. Rexovi však zatím chyběla jména. Jednu věc však Rex věděl jistě. Pachatelem byl muž, ne zvíře. I když se je pachatel snažil zmást kouskem chlupů a kůže z krátkosrstého psa, sperma nalezené na místě činu bylo bezpochyby lidské. "Nikoho konkrétního šéfe."
"Tak pokračujte v pátrání. Chci mít ten případ uzavřený co nejdřív. Správní rada mi šlape na paty, protože se jedná o první vraždu zvířete na Caballu!" Na slova vražda a zvíře dal Loveye pořádný důraz.
Rex vycítil ze svého šéfa starostlivost. Bylo na něm vidět, že jej tento případ opravdu udržuje v noci vzhůru. "Když mě omluvíte, šel bych pokračovat v pátrání šéfe."
Pan Loveye se podíval na svůj stůl a gestem ruky propustil Rexe. Dělal to tak vždy, když se dozvěděl, co potřeboval. V tuhle chvíli už jeho mysl pravděpodobně zaměstnával jiný problém.
Rex se vydal přímo do laboratoří za Charlesem. Ten seděl nad holografickým appletem a promítal před sebou velké množství dat. Rexe si všimnul, až když stál vedle něj. "Ahoj Rexi, dnes mám pro tebe dvě dobré zprávy." Charles vypadal nadšeně, Rex předpokládal, že musel s případem docela hnout.
"Poslouchám." Rex si sedl na mechanickou židli vedle Charlese, aby lépe viděl na jeho holoapplet. Chtěl vědět, co tak zásadního Charles objevil.
"Tak popořadě. Za prvé jsme analyzovali záznamy z místnosti, kde byla soudkyně zavražděna. Byla to dlouhá práce, ale nakonec se nám to povedlo. Při prvním prozkoumání jsme sledovali hlavně logy dveří, abychom viděli, kdo použil neuročip k jejich otevření. Ten večer, co byla soudkyně zavražděna byly dveře otevřeny přesně třikrát, ale jen soudkyní Antoanetou." Charles se na chvíli zastavil, asi chtěl slyšet Rexův názor.
Rex začal přemýšlet nahlas. Prostě do telepatického ústrojí neuročipu poslal své myšlenky místo jen těch věcí, které chtěl říct. Nebylo to nic složitého, uživatelům, kteří měli neuročip nově se to stávalo pořád. S trochou cviku se pak naučily tyto myšlenky filtrovat. Zrovna teď ale Rex chtěl, aby je slyšel i Charles. "To znamená, že soudkyně došla do pokoje, otevřela vrahovi dveře při vstupu a pak mu je otevřela, i když odcházel. To ale nedává smysl! Proč by vlastnímu vrahovi otvírala dveře k odchodu?"
Charlesovi se objevil na tváři úsměv, Rex přemýšlel stejným směrem. "Přesně tak, otevřela vrahovi dveře, aby mohl odejít. Nedává to smysl, ale není to nemožné. Dveře se sice automaricky zavřou po 5 sekundách, ale pokud je pod nimi překážka, tak zůstanou otevřené. Soudkyně mohla klidně dveře otevřít ještě před tím, než na ni vrah zautóčil a ten je jen zablokoval, aby se nezavřeli. Mohl je zablokovat čímkoliv například židlí." Charles se na chvíli odmlčel, aby nabral dech a pokračoval. "Takže jsme nejprve rozšířili analyzované záznamy na všechny věci v místnosti ovládané neuročipem. To teprve byla mravenčí práce. Bohužel náš vrah byl docela šikovný a všechny věci v místnosti byly použity jen soudkyní."
"Kdy tedy přijde ta dobrá zpráva." Rex potřeboval, aby se Charles dostal k věci, jinak by mohl strávit hodiny vysvětlováním a nikam by se nedostal.
"Nakonec jsme vzali seznam všech, kteří prošli hlavními dveřmi do hotelu. Zrovna teď ti ten seznam posílám." Rex už si ho prohlížel v holoprojekci vyvolané neuročipem. Charles pokračoval. "Vyřadili jsme všechny zaměstnance hotelu, abychom zmenšili okruh lidí. Nakonec máme seznam jen asi 20 lidí."
Rex mezitím v seznamu našel, co hledal. Jedno známé jméno, o kterém zatím vůbec neuvažoval jako o podezřelém a přesto na tomto seznamu bylo. Ale také to mohla být jen náhoda. "Předpokládám, že tohle je ta první dobrá zpráva. Jaká je ta druhá?"
"Ráno na policejní stanici došla zpráva od Dr. Schlema adresovaná tobě. Myslím, že to také budou dobré zprávy."
"To se ještě uvidí." Rex si právě zprávu prohlížel.
Detektive Rexi,
včera večer jsem pro vás připravil seznam lidí, kteří věděli, jak se izolátor používá. V první části jsou uvedeni členové výzkumného týmu a studenti, kteří se na výzkumu podílejí. V druhé části se poté vyskytují členové zastupitelstva Země, kteří byli na předváděcí zkoušce izolatóru.
S pozdravem, Dr. Max Schlem
Rex si otevřel dokument, který byl ke zprávě přiložen a zběžně si prošel seznam jmen. To jméno tu bylo zase. Rex se okamžitě rozběhl do šéfovy kanceláře. Charles když viděl, jak Rex peláší pryč si jen pro sebe zamumlal. "A další případ je vyřešen."
Rex vtrhl do šéfovy kanceláře jako tornádo. Pan Loveye byl zrovna uprostřed rozhovoru s nějakým jiným policistou, kterého Rex neznal. Cítil z něj, ale ten typický pach policejní stanice, který na jednom ulpěl, když dlouho pracoval v tomto prostředí. Když si Loveye Rexe všiml, nejprve zbrunátněl a pak chtěl něco zařvat směrem k Rexovi. Ten už však mezitím vyslal k jeho neuročipu zprávu, která byla důvodem jeho nečekaného vpádu. "Potřebuji zatykač."
Loveye se zarazil a pak si Rexe pomalu prohlédl. Chtěl se nejspíše přesvědčit, zda se mu opravdu nezná. "Na jaké jméno?" Vždy když si Rex přišel pro zatykač, tak měl pachatele. Ještě nikdy se mu nestalo, že by se mýlil a pan Loveye to dobře věděl. Vždy však Rexe neomylně vedl jeho čich a tentokrát mu byl k ničemu. Vše však odpovídalo, až na motiv, ale ten už zjistí přímo od vraha.
"Hanzo Mayamoto." Vychrlil ze sebe Rex jméno, které se objevilo v obou dokumentech.
"Kdybych nevěděl, že svou práci bereš vážně, tak bych si myslel, že jsi se zbláznil. Ten člověk je zástupce pro zvířata na zastupitelstvu Země. Proč by zabíjel soudkyni?"
"To ještě nevím, ale zatím všechny stopy ukazují jeho směrem." Věděl, že se zde jedná o delikátní záležitost. Vztahy ze Zemí byly už dlouhou dobu napjaté a pokud zástupce pro zvířata na zastupitelstvu jedno ze zvířat zabil je to vážný problém. Spravedlnost pro soudkyni je však důležitější. Vrah si zaslouží být potrestán.
"Dobře, ten zatykač ti nechám vystavit, ale můžeme Mayamota zadržet jen na 48 hodin. Potom ho budeme muset pustit." Rex věděl, že má jen 48 hodin a doufal, že během té doby dostane z Mayamota přiznání.
Zatykač mu Loveye poslal během cesty na zastupitelstvo Země. Kam Rex dorazil asi za půl hodiny. Tentokrát si budovu moc neprohlížel a zamířil rovnou k recepčnímu. Ten když uviděl, jak se k němu přibližuje německý ovčák, který má očividně naspěch, tak zapomněl dokonce i na to, že zvířata jsou podle něj podřadný druh člověku. Rex dorazil přímo k němu a šel rovnou k věci. "Zavolejte mi pana Mayamota."
"Jistě, jistě, detektive, hned tady bude." Rex musel vypadat asi hrozivěji než normálně. I když si to vůbec neuvědomoval. Pak si vzpomněl, že na něj přišla od tohoto recepčního stížnost. Takže si asi myslel, že se mu jde Rex pomstít. Bylo na něm vidět, že se mu očividně ulevilo, když si Rex nechal zavolat pana Mayamota a nepřišel za ním. Rex si během cesty sem už připravil strategii výslechu. Doufal, že bude fungovat. Chtěl Mayamota konfrontovat s důkazy ,až to bude nezbytně nutné. Zatkne ho, až bude mít přiznání. Tohle mu dá popřípadě další čas, pokud by jeho první plán selhal. Pak bude muset využít 48 hodin, které mu dával zatykač.
Pan Mayamoto dorazil během chvíle a stejně jako minule byl k Rexovi zdvořilý. Po výměně úvodních formalit opět odešli do stejné místnosti, v které se odehrál jejich minulý rozhovor. Rex měl v plánu nejprve zjistit jaký vztah měl pan Mayamoto k soudkyni Antoanete. Možná mu to pomůže pochopit motiv.
Když zasedli na židle, Rex začal s první otázkou. "Jaký byl váš vztah k soudkyni Antoanete?"
Pan Mayamoto byl trochu zaskočen, ale hned se probral a začal mluvit. "Náš vztah byl čiště kolegiální. Obdivoval jsem její práci. Byla to ta nejnadanější soudkyně s níž jsem se mohl setkat. Její argumenty byly věcné a rozumné. Její ztráty je škoda."
"Setkal jste se s ní někdy mimo soudní síň?" Rex z něj stále cítil vstřícný pach, zatím nic nenaznačovalo tomu, že by lhal. Možná jen neříkal úplnou pravdu. U lidí jeden nikdy neví.
"Párkrát jsem s ní něco konzultoval v její kanceláři ve správní radě. Z mé pozice se setkám se spoustou vlivných zvířat." V tomhle případě Rex věděl, že lže, i když to z něj nebylo cítit. Většina lidí když lže, tak změní složení potu. Jen nepatrně, ale té změny si někdo s tak citlivým nosem jako Rex všimne. V případě Mayamota Rex tyhle změny necítil. Pan Mayamoto byl asi jeden z mála lidí, kteří dokázali lhát a neměli pocit, že by něco skrývali. Pan Mayamoto bude pro Rexe silný protivník. Rex na to zkusil jít jinak.
"Kde jste byl ten večer, kdy byla soudkyně zavražděna?" Pokud teď popře, že byl v hotelu Modrá růže, tak mu Rex může dokázat opak. Což by sice nedokázalo, že soudkyni zabil, ale dokázalo by to, že něco skrývá.
"Ten večer jsem strávil tady, na zastupitelstvu. Dlouho do noci jsem pracoval. Zeptejte se některého z mých kolegů, rád vám to dosvědčí."
Teď ho Rex dostal kam potřeboval. Zkusí, zda bude Mayamoto lhát dál. "Vašich kolegů se později zeptám." Zde Rex nelhal, i když si myslel, že výpovědí jeho kolegů už nebude zapotřebí. "Povězte mi, víte něco o projektu izolátoru pachu Dr. Schlema?"
"Ano, vím, že existuje. Je to pro Zemi důležitý projekt, který je efektivnější zkoumat tady. Osobně jsem byl na jedné z předváděcích zkoušek. Přesto, že má projekt zatím několik vad, má rozhodně budoudcnost." Pan Mayamoto stále vypadal klidný, žádná z otázek ho zatím nevyvedla z duševní rovnováhy.
Rex si pomyslel, že teď je čas na konfrontaci s důkazem z hotelu. Vyvolal holoprojekci záznamu vstupních dveří do hotelu, aby ji viděl i Mayamoto. "Víte, co to je?"
"Ne to nevím, vypadá to jako nějaký bezpečnostní záznam."
"Je to otisk neuročipu, mnoho lidí i zvířat o tom neví, ale každý neuročip má k sobě přiřazeno jméno. Toto jméno se poté objeví v záznamech všech věcí, které byly neuročipem ovládány. Ať už se jedná o dveře, lampu, holovizi, tepafón, v podstatě jakýkoliv výrobek s ovládacím rozhraním pro neuročip. Tento konkrétní záznam ukazuje, že jste v době vraždy byl v hotelu, kde byla zavražděna soudkyně. Předpokládám, že vaši kolegové by vám, pokud by se jednalo o vraždu určitě alibi neprokázali." Rex teď cítil, jak se mění složení potu pana Mayamota. Tahle otázka ho znervózněla.
"Přiznávám, že jsem tam byl, ale ne za soudkyní. Ani jsem nevěděl, že tam je. Byl jsem tam za jednou mladou fenkou. Kdyby se tohle dozvěděl někdo z kolegů nebo z vedení, vyhodili by mě. Kolegům jsem řekl, že mám rande s jednou mladou slečnou. Víte, tady na zastupitelstvu je zaměstnancům intimní vztah ke zvířatům zakázán. I když je všude na Caballu běžnou praxí mít intimní vztah se zvířaty, na Zemi je to stále postaveno mimo zákon. A tady na zastupitelstvu platí zákony Země. Já ji však miluji a nemůžu si pomoci."
"Potřebuji její jméno a nějaký kontakt na tu mladou fenku, abych mohl vaše tvrzení potvrdit. Zatím vás zatýkám pro důvodné podezření z vraždy soudkyně Antoanete. Budete odvezen na policejní stanici, kde budete držen 48 hodin, pokud se neprokáže vaše vinna nebo nevinna." Rex vytáhl samočinná pouta z postranní kapsy, obešel stůl a nasadil je překvapenému panu Mayamotovi.
Rex vyvedl pana Mayamota před budovu, kde na ně čekal policejní SAD. Ten byl na rozdíl od obyčejného SADu lépe zabezpečen a ovládat jej dokázali pouze policisté. Rex seděl odděleně od pana Mayamota. Ten nepromluvil od nasazení pout zatím ani slovo. Teď už věděl, co pan Mayamoto skrýval. Pokud opravdu existuje ta mladá fenka a potvrdí, že byl s ní, tak ho Rex bude muset pustit. Má však ještě jeden důkaz, který by mohl prokázat jeho vinu. Sperma z místa činu. Pokud se bude DNA ze spermatu shodovat s DNA Hanzo Mayamota, nepomůže mu ani výpověď té mladé fenky. Rex se otočil dozadu na pana Mayamota. "Když mi neřeknete jméno a kontakt na tu mladou fenku, nebudu moci prokázat vaši nevinu."
Bylo vidět, že pan Mayamoto svádí vnitřní boj, ale nakonec přeci jen promluvil. "Její jméno je Tricia. Pracuje u madam Esther v klubu Hárající zvířátka. Nejprve jsem za ní chodil, protože znala soudkyni. Náš vztah byl sice jen kolegiální, ale já jsem k ní cítil více než jen to. Bohužel, jsem nikdy nenašel odvahu jí to říct. Pořád jsem se však zajímal o její život. Díky tomu jsem potkal Tricii. Ten večer jsem byl v Modré růži za ní. Ani jsem nevěděl, že je tam i soudkyně." V jeho očích se objevil záblesk. Takový, který je v očích každé živé bytosti, když myslí na toho, koho miluje. Rex by mu i věřil, ale potřeboval ještě důkazy. S tím zatykačem se nejspíše spletl. Jen doufal, že vraha najde co nejdříve, pokud to není Mayamoto. Z myšlenek ho vytrhl hlas pana Mayamoto. "Detektive, slibte mi, že se Tricii nic nestane. Nerad bych ji kompromitoval."
"Bohužel, vám nic takového slíbit nemůžu. Pokud bude její svědectví potřeba u soudu, aby vás osvobodila, tak její totožnost už nebude moci zůstat skrytá. Můžu vám však slíbit, že pokud to bude možné, vynechám její jméno z hlášení." Pan Mayamoto se opřel do sedadla a vypadal potěšen odpovědí. Rex se vrátil ke svým myšlenkám. Takže určité střípky skládačky do sebe začínají zapadat. Teď už existuje spojení mezi Tricií, soudkyní a panem Mayamotem. Zatím to však vypadá jako důkaz neviny pana Mayamota. Rex doufal, že více se dozví z testu DNA. Zavolal proto tepafónem Charlesovi, aby si na test všechno přichystal. Chtěl mít jistotu.
Když zastavili u stanice, Rex předal Mayamota strážníkům u vchodu a hned se vydal do klubu Hárající zvířátka. U vchodu opět hlídal Bruno. K detektivovi byl zdvořilý jako vždy.
"Dobrý den, detektive, zase jdete za madam Esther?"
"Ahoj, Bruno. Dnes ne, dnes jdu za slečnou Tricií."
Bruno chvíli mlčel, pravděpodobně mluvil teď se slečnou Tricií. "Za slečnou Tricií chodí hodně lidí i zvířat. Máte domluvenou schůzku?"
"To bohužel nemám, ale sdělte jí, že jde o pana Mayamota."
Bruno chvíli komunikoval s Tricií a poté promluvil k Rexovi. "Slečna Tricia vás přijme. Najdete ji ve svém pokoji."
"Díky, Bruno."
Rex zamířil rovnou do pokoje Tricie. Tentokrát moc nevnímal pachy, které obklopovali spodní místnost a šel rovnou nahoru. Dveře již byly otevřené a v pokoji bylo stejné přítmí jako minule. Tricia opět ležela svůdně natažená na posteli, ale tentokrát na ní bylo vidět napětí. Její uši byly v pozoru a ocas byl zvednutý nahoru.
"Dobrý den, detektive." Ozval se její sladký hlas v jeho hlavě. "Bruno mi říkal, že jste zde ohledně pana Mayamota. Co se s Hanzem děje?"
"Dobrý den, slečno Tricie, pan Mayamoto je teď zadržen na policejní stanici s podezřením, že spáchal vraždu soudkyně Antoanete." Rex šel rovnou k věci. Neměl moc času nazbyt, aby prokázal vinu nebo nevinu pana Mayamota. "Od vás potřebuji, aby jste podpořila jeho alibi. Tvrdí, že ten večer, kdy byla soudkyně zavražděna byl s vámi v hotelu Modrá růže."
"Ano to je pravda. Odešla jsem do hotelu krátce poté, co odešla soudkyně Antoanete z klubu. Měli jsme tam s Hanzem domluvenou schůzku. Scházeli jsme se v hotelu docela často." Při vzpomínce na Hanza uviděl Rex v oku Tricie ten samý záblesk, který zahlédl u Mayamota. Mezi těmi dvěmi něco bylo, o tom už teď nebylo pochyb.
"Věděla jste, že v Hotelu byla i soudkyně Antoanete?" Rex před sebou vyvolal holografickou podobu záznamu z hlavních dveří a hledal Triciino jméno.
"Ne, to jsem nevěděla. Myslela jsem, že jela rovnou domů." Vzpomínka na soudkyni se zase začala ozývat v jejím hlase. Byl teď takový tišší, smutnější.
Rex prošel záznamy a její jméno nikde nezachytil. Možná Tricia nebylo její pravé jméno. "Je Tricia vaše pravé jméno?"
"Proč se ptáte?" Ta otázka ji nejspíš zaskočila, protože se jí z hlasu náhle vytratil veškerý smutek. Což bylo dobře, protože se teď mohla lépe soustředit na otázky, které jí pokládal Rex.
Rex si narychlo vyvolal z paměti seznam hostů hotelu Modrá růže a prohlédl ještě i ten, její jméno tam opravdu nebylo. "Vaše jméno se nevyskytuje v knize hostů."
"Ano, to je pravda. Tricia totiž není mé pravé jméno, používám je od té doby, co pracuji u madam Esther. Jen málo zvířat a lidí zná mé pravé jméno. Je s ním spojena špatná minulost, proto jsem jej přestala používat. Mé pravé jméno je Daleona."
Rex překontroloval znovu záznam dveří a opravdu se zde jméno Daleona objevilo, asi hodinu před příchodem pana Mayamota. Zatím vše nasvědčovalo tomu, že nelhal. "Děkuji vám, tohle jméno už potvrzuje výpověď pana Mayamota. Mám však ještě jednu osobní otázku, na kterou ale nemusíte odpovídat, pokud nebudete chtít."
"Ptejte se, detektive."
"Jaký byl vztah mezi Hanzem Mayamotem a soudkyní Antoanetou?"
"Když jsem poprvé potkala Hanza, bylo to asi před rokem, přišel za mnou sem. Bylo z něj cítit, že je nesvůj a nerad navštěvuje podobné podniky. Chtěl vědět nějaké informace o soudkyni a madam Esther ho poslala za mnou, stejně jako předtím vás. Musel na madam nějak zapůsobit, kdyby mu totiž šlo jen o informace, vyhodila by ho. Když na mě poprvé promluvil, zněl jeho hlas provinile. Jako by dělal něco, co opravdu udělat nechtěl. V tom hlase bylo slyšet víc než jen zájem o informace. Zeptala jsem se ho tenkrát, aby mi řekl, co už o soudkyni ví. Když o ní začal vyprávět, z jeho hlasu byla cítit něha. Její jméno pokaždé vyslovoval jemně a každou slabiku odříkával, jako by to pro něj bylo něco posvátného. V tu chvíli jsem věděla, že je do ní zamilovaný. Později jsem se dozvěděla, že to soudkyni nikdy neřekl, myslel, že by ho odmítla. Poté, co jsem mu řekla, že už má partnera, klesly jeho naděje na bod mrazu. Bylo mi ho tenkrát líto. A taky jsem se trochu cítila vinná tím, že jsem poslem špatných zpráv. Domluvila jsem si s ním tedy schůzku na další týden v hotelu. No a od té doby se tam pravidelně každý týden scházíme. Bohužel jeho práce mu vztah se mnou zakazuje, tak se scházíme tajně." Když slečna Tricia domluvila, bylo na ní vidět, že její mysl se toulá někde jinde. Její ocas mimoděk létal ze strany na stranu jako kyvadlo. Musela myslet na nějakou šťastnou chvíli.
Rex však potřeboval zodpovědět ještě jednu otázku, která jej doteď nenapadla, ale která byla očividná. "Jaký byl vztah mezi soudkyní a Dr. Schlemem?"
Tricia se navrátila zpátky ze svého duševního výletu. "Jaký byl vztah mezi soudkyní a Dr. Schlemem?" Chvíli nad otázkou přemýšlela a pak pokračovala dále. "Osobně jsem doktora Schlema nikdy nepotkala. Z vyprávění soudkyně jsem však nabyla dojmu, že je to pro ní ideální partner. Byla pro něj vždy na prvním místě. Udělal by pro ni cokoliv. Aspoň takhle mi to připadalo. Připadala mi velmi šťastná, když o něm vyprávěla."
"Děkuji, slečno, to bude vše, co jsem potřeboval." Opravdu to bylo vše, co potřeboval. Jak si toho dříve mohl nepovšimnout. Bylo to jasné. I motiv byl nyní naprosto jasný. Rex šel původně úplně jiným směrem než bylo potřeba. To byl také ten důvod, proč nakonec zadržel nevinného člověka. Musí to jít co nejdříve napravit.
"Sbohem, detektive." Ozvalo se za ním, když odcházel z pokoje. Příští zastávkou byl dům soudkyně Antoanete.
Vzpomněl si ještě na jednu věc, která se teď ukázala docela důležitá. Dr. Schlem mluvil o telefonátu od soudkyně ten večer, který zemřela. Otevřel si tedy záznamy, které dostal od Charlese a hledal nějaký hovor tepafónem. Po chvíli hledání jeden telefonát opravdu objevil. Podle cílového neuročipu byl opravdu směrován na Dr. Schlema. Něco ale nesedělo, podle záznamu byla vzdálenost hovoru do 50 metrů. Tyhle informace se ukládali hlavně z důvodu pozdějšího vyúčtování. Ta vzdálenost prozrazovala, že Dr. Schlem musel být v hotelu nebo aspoň poblíž, když mu soudkyně volala. Teď už byl Rex přesvědčený, že má svého vraha.
Když Rex dorazil k domu soudkyně, bylo v něm naprosté ticho. Zkusil neuročipem otevřít dveře. Podařilo se mu to, což bylo špatné znamení. Dveře šly otevřít bez čipu majitele jen v případě, že majitelův čip byl buď neaktivní a nebo majitel zaznamenal nový otisk, který je možno použít k otevření. Rex doufal v druhou možnost. Tedy, že jeho neuročip byl přidán mezi povolené uživatele dané domácnosti. První možnost by totiž znamenala, že je Dr. Schlem mrtev.
Rex začal procházet dům místnost po místnosti. Nikde nebylo po doktorovi ani stopy. V každé místnosti nacházel známky nedávné přítomnosti člověka, ale doktora nikde nezahlédl. Neodpovídal ani na zprávu vysílanou Rexovým neuročipem. Rex už prošel první patro a rozhodl se podívat nahoru do laboratoře. Po cestě vzhůru zachytil pach, který nechával za sebou izolátor pachu. Když se Rex dostal až do laboratoře, tak pochopil proč.
Dr. Max Schlem ležel zhroucený v židli a jeho tvář byla naprosto bledá. Rex okamžitě zavolal sanitní SAD, ale vzhledem k tomu, že jeho neuročip už nereagoval, je jeho mozek už pravděpodobně mrtvý. Rex se rozhlédl po místnosti. Vše vypadalo, jako když zde byl posledně. Stoly byly uspořádané, analytická zařízení na svých místech. Rex vykročil k jednomu ze stolů, aby se podíval zblízka. Když udělal krok směrem k tělu Dr. Schlema, spustila se automatická holonahrávka.
"Já, Dr. Schlem, jsem se dnes rozhodl ukončit svůj život. Udělal jsem to na základě vlastního rozhodnutí bez cizí pomoci. Pro tyto účely jsem si vyrobil arzenovou tabletu, která by měla působit rychle a bezbolestně. Hlavním důvodem, proč jsem se dnes rozhodl ukončit svůj život, je ztráta mojí milované Annie. Její smrt byla zaviněna mou rukou, ale aby tohle vše dávalo smysl, začnu od začátku." Hologram Dr. Schlema se zhluboka nadechl a pokračoval. "Před několika měsíci našli u Annie rakovinu plic. Bohužel bylo už pozdě, její smrt byla v té době již nevyhnutelná. Nejprve jsme zkusili věřit medicíně. Doktoří dělali, co mohli, ale po dlouhých a občas bolestivých procedurách postup nemoci jen zpomalili. Poté jsme se obrátili na tradiční způsoby léčení. Ani jeden z nám jim sice nevěřil, ale v zoufalé situaci člověk volí zoufalá řešení. Samozřejmě jí to nijak nepomohlo a ona stále umírala. Před přibližně čtrnácti dny za mnou přišla s prosbou..." Hologram se odmlčel a chvíli koukal na zem. Dr. Schlem se snažil najít ta správná slova. "... abych ukončil její utrpení. Nechtěla strávit poslední chvíle svého života připoutaná na lůžku v bolestech. Souhlasil jsem, protože ani já jsem jí takto nechtěl vidět. Nesouhlasil jsem však okamžitě, ale byla přesvědčivá. To ona dokázala vždy." Při vzpomínce na to, jaká byla se na chvíli objevil na tváři Dr. Schlema úsměv. Pak úsměv zmizel a nahrávka pokračovala.
"Nejprve si však chtěla dát věci do pořádku. Každý máme v životě pár restů, které bychom chtěli před svou smrtí napravit. Většina lidí ani zvířat tuto možnost nemá. Annie ji však dostala. Neřekla mi, zda se jí povedlo všechno před smrtí urovnat, ale já doufám, že aspoň část věcí ano." Teď Rex pochopil, proč byla v podlesních dnech na zastupitelstvu Země a za Tricií. "Ten osudový večer jsme se setkali v hotelu Modrá růže. Čekal jsem až bude vcházet dovnitř a pak zadním vchodem vklouzl dovnitř." Zadní vchod byl mechanicky ovládaný, takže z něj neexistovali žádné záznamy. Tohle vysvětlovalo, proč jeho otisk nenašli v záznamech hlavních vchodových dveří. "Do pokoje mě pustila Annie. Měl jsem na sobě poslední verzi prototypu izolátoru pachu a také trochu srsti a kůře z jednoho dobrmana, které jsem chtěl použít na zmatení policie. Po mnou fingované krádeži nebyl problém přenést část laboratoře domů a připravit si vzorek prototypu. Tohle všechno bylo připravené. Jediné s čím jsem nepočítal byla samotná Annie. Ta ležela v křesle a koukala na mě tím ublíženým pohledem, který má každý pes, když si myslí, že něco provedl. Sedl jsem si vedle ní a zeptal jsem se jí, zda je připravená. Nechtěl jsem ji zabít, ale když už na tom trvala, chtěl jsem, aby to měla co nejrychleji za sebou. Podívala se na mě svýma nádhernýma hnědýma očima a zeptala se, zda ji mohu obejmout. Nakonec nezůstalo jen u objetí a skončilo to trochu jinak.” Hologram koukal zasněnýma očima, Dr. Schlem vzpomínal na poslední chvíle se soudkyní. “Dlouho jsme vedle sebe jen leželi, pak se zvedla a řekla, že je připravena. Vytáhl jsem tedy pletací jehlu a pak..." Hologram Dr. Schlema v tuto chvíli už nedokázal přes slzy vůbec hovořit. Kapky slz mu tekly po jeho tváři a nevěřícně koukal na své ruce.
"Udělal jsem jen to, co po mně žádala. Natolik jsem ji miloval, že jsem jí nedokázal říct ne. V době, kdy zemřela, už začala pociťovat návaly bolesti. Objevovaly se ve vlnách a její smrt pro ní byla vysvobozením. Přesto se nemůžu ubránit pocitu viny. Ještě dlouho jsem v místnosti seděl a koukal na ni, jak tam leží a kolem ní se rozlévá krev. Nakonec jsem vstal a stočil ji do klubíčka, aby vypadala spokojeněji. Tak, jak jsem si ji pamatoval. Ale teď už přišel můj čas." Hologram zvedl ruku, v níž dřímal arsenovou pilulku. "Život bez ní je pro mě utrpením, takže teď se vydám za tebou Annie." V téhle chvíli se záznam přerušil.
Po prohledání domu Dr. Schlema byly nalezeny rukavice a pletací jehlice schované v kuchyni za kuchyňskou linkou. Dr. Shlem byl pohřben jako milující partner a dobrý kolega. Rex se postaral o to, aby se smrt soudkyně Antoanety smetla pod koberec. Na veřejnost se dostala verze, že soudkyně zemřela na dlouhotrvající nemoc, které ten večer podlehla a Dr. Schlem spáchal sebevraždu krátce po její smrti. Tohle bylo v zájmu Správní rady Caballu, která nechtěla, aby se mezi obyvatelstvem mluvilo o vraždě zvířete. Obzvlášť, když byl vrah nalezen už mrtvý a nebylo koho potrestat. Také zastupitelstvo Země nechtělo, aby došlo k přerušení prací na izolátoru pachu. Kdyby se na veřejnost dostala informace, že izolátor pachu byl použit k vraždě, znemožnilo by to další výzkum.
Rex dorazil domů ten den velmi pozdě. Janet už spala a tak se k ní jen lehce přitulil. Přemýšlel, jak by se zachoval on, kdyby byl na místě Dr. Schlema. Zároveň si uvědomil, že tráví s Janet opravdu málo času. Hned zítra se s ní domluví na nějaké společné dovolené. Chtěl teď být s ní víc než kdykoli předtím. Ucítil, jak ho objala kolem boku a spokojeně usnul.
Pan Mayamoto byl propuštěn z vazby a první jeho kroky vedly za Tricií. Ve vazbě měl čas přemýšlet a rozhodl se, že již nadále nebude skrývat city k ní, i kdyby ho to mělo stát místo na zastupitelstvu. Ještě ten den ji požádal o tlapku.