Rav Ollpheist: Korriban

…

 

Prospali jsme mnoho hodin. Oba jsme byli útěkem, souboji i stresem z neznámého velmi zesláblí. Dalo by se říci, že jsme spali mnoho nocí, ale v prázdném vesmíru těžko někdo rozpozná noc ode dne. Naše loď byla kupodivu naložena dostatečnými zásobami na několik týdnů. Možná byla připravena pro našeho mistra, možná pro jednoho z nás, aby se mohl vydat na svou první misi. Šťastná to náhoda. Síla nás dovedla do správné lodi.

Na palubě byly zásoby sušeného masa, pečiva, vody i piva a vína. Na poslední dva nápoje jsme nebyli zvyklí, ale jejich účinky na naše chutě i smysly byly natolik šokující, neobvyklé a zvláštní, že jsme si je oblíbili. Přežití dlouhé cesty bylo hned o poznání příjemnější.

Cesta ubíhala velmi pomalu. Já bdělý čas věnoval převážně meditací, bratr nezahálel a procvičoval se v boji. Korriban by sice měl být opuštěn, ale nikdo nevěděl jistě, co můžeme očekávat. Mnohokrát se stalo, že byla planeta kolonizována rozličnými druhy ze všech koutů galaxie.

Po jedné z mnohých pivních seancí jsme se probudili a seznali, že jsme opustili hyperprostor. Do očí nás řezala jasná rudá zář. Můj sen se stával skutečností. Loď se vznášela nad Korribanem. Cítil jsem, jak z ní vyzařuje živoucí Síla. Cítil jsem, že musím co nejdříve zabořit chodidla do jejích rudých písků, že musím být co nejrychleji ve stínu Údolí temných pánů.

 

…

 

Vše se vydařilo, kontrolky postupně pohasínaly, dosedli jsme jen pár kilometrů od vytouženého cíle. Úcta mi radila, abych nepřistával přímo do Údolí temných pánů.

Dveře lodi se s rachotem a syčením otevíraly. Závan vypitých piv a vín vystřídala vůně čerstvého posvátného vzduchu Korribanu. Vykročili jsme nejistým a rozvážným krokem ven, vstříc světlu, které zamračeným nebem vrhal Horuset. To žhnoucí slunce mě naplňovalo pocitem tepla.

T'ek si k opasku připevnil čutoru medoviny, kterou náhodou nalezl v honbě za lahvemi piva. Zdá se, že mu nápoje našich věznitelů přirostly až příliš k srdci… nebo spíše k ústům.

Prvních pár kroků jsme nevědomky vedli nejistě, aby naše nohy, uvyklé především betonovým podlahám komplexu a písku arény, mohly s jistotou přijmout terén planety. Bosá chodidla jsme měli sice pokryta hrubou vrstvou zrohovatělé kůže, takže jsme rozhodně nepotřebovali obuv, ale jeden nikdy neví.

Po pár vteřinách jsme vykročili, tentokrát již svižným krokem přímo k Údolí temných pánů.

Chrámy a hrobky velkých Sithů a pánů Temné strany na nás již vrhaly stíny, když tu najednou jsem pocítil cosi, co mě donutilo zastavit. Bratr to vypozoroval a zastavil také. V rukou jsme pevně svírali své zbraně. Žlutý záblesk těsně prolétl kolem mojí hlavy zpoza velkého balvanu.

„Nějací blázni s námi chtějí poměřit síly, bratře!“ zařval bratr a vrhl se na druhou postavu, zatímco já jsem se vyrovnával s mladíkem v kápi. Z boku ke mně doléhaly zvuky boje, jak T'ek zápasil s druhým mužem v kápi. Pozvolna se mu v obličeji začala objevovat bojovná zuřivost, tesáky instinktivně cenil na nepřítele a jeho mocné zásahy jej postupně zatlačovaly k rozvalinám kdysi monumentálního sloupu. Já o pár metrů vedle drtil svými údery mladíka. Jeho mrštnost a styl boje mě však stále vyváděl z rovnováhy. Učebnice a cvičení mě sice mohou připravit na každý pohyb, ale realita je jiná. Jak jen mohl být můj mistr slabý? problesklo mi hlavou. Při představě, že jsem dokázal zkušeného mistra Řádu Jedi vyšachovat, ale tento mladík mi dělá problémů více než neodbytný krvelačný hmyz, jsem zneklidněl.

Boj byl značnou chvíli přinejmenším vyrovnaný, dokud se pod našima nohama neobjevily fialové záblesky. Nevěnovali jsme jim pozornost, dokud jich nebylo tolik, že je již nebylo možné ignorovat. Všichni čtyři jsme zaujali bojový postoj, avšak s rozumnou vzdáleností od sebe, směrem ke skaliskům, odkud s největší pravděpodobností záblesky pocházely.

Malá, drobná postava stála na vrcholku skály přibližně pět set metrů od nás. Jakmile náš boj utichl, přerušila svou salvu, seskočila z ostré hrany na druhou hranu ostrou jako břitva. Ta ladnost mě až zaskočila. Skoro bez hnutí jsme zírali, jak tajemná bytost skáče ze skály na skálu, dokud nezmizela ve stínech.

„Ehm… já jsem…“ začal poněkud nejistě starší z našich protivníků. „Já jsem Awall Gnir, jediský mistr. Tohle je Rejad, můj padawan.“

„Rav,“ sykl jsem. „A tohle je můj bratr T'ek. Jsme… inu, jak to říci. Jsme geneticky navrhnutí válečníci Řádu Jedi pro boj s Temnou stranou.“

„Evidentně se něco nezdařilo, když cestujete na Korriban. Nebo nás sledujete?“ prohodil mladík a aktivoval svůj meč v mylné domněnce.

Zavrtěl jsem hlavou: „Nikoho nesledujeme. Naši páni nás stvořili s touhou stvořit dokonalou zbraň proti Temné straně. Já studoval a bratr se zase cvičil v boji. Oba jsme, alespoň myslím, dobří bojovníci, ale poslední zkouškou jsme neprošli. Měli jsme zabít jeden druhého. To bratři nemohou…“ pak mi až došlo, s kým vlastně mluvím. Musím si pamatovat, že bych neměl trpět až takovou důvěrou v neznámé osoby. „Proč vám to vlastně ale říkám, že? Jistě o výzkumu ve vnějších soustavách víte.“

„O výzkumech? Nic takového nevím. Na jaké planetě jste byli… ehm… stvořeni?“

„Nevíte o výzkumu vedeném mistrem Palatiem?“ Co když je to jenom léčka a jsou vysláni právě Palatiem? Tihle dva odvedou naši pozornost a ten asasín ve skalách nás z lepší pozice dostane…? Hlavou se honilo až mnoho myšlenek, otázek a následných odpovědí.

„Palatius je zrádce!“ vyštěkl padawan, načež schytal pěkný pohlavek od svého, evidentně klidnějšího mistra.

„Můj drahý učedník chtěl, ač neurvale, podotknout, že mistr Palatius byl vyloučen z Řádu Jedi před desítkami let. Jeho provinění se s námi táhnou od té doby dodnes. Byl fanaticky zaslepen ochranou Světlé strany od… od všeho. I od ostatních Jedi.“

Takže nás stvořil, cvičil a ničil odpadlík. Pak nemá být cesta k Temné straně tak jasná. Kde je světla až příliš, uleví tma očím. Podobně to musí být i se Silou.

 

…

 

Dlouho jsme ve stínu velikánů debatovali o Palatiovi, o výzkumu, který vedl, o Světlé a Temné straně a o tom, proč jsme se vlastně sešli zde, na Korribanu. Proč byl Awall vyloučen z Řádu a jeho učedník jej následoval a proč my jsme uprchli. Zdálo se to být souhrou náhod, ale já cítil, že to Síla nás svedla dohromady, abychom společně objevovali a navzájem se učili.

Zapovídali jsme se natolik, že jsme úplně zapomněli na asasína, který po nás střílel.

„Ticho! Slyšeli jste to?“ špitnul T'ek. Všichni jsme utichli a pomalu se chopili zbraní. Bratr už dávno tiskl svůj meč v ruce. „Něco jsem zaslechl. Písek venku křupnul někomu pod botou.“

Dlouho jsme čekali přikrčeni v pozoru. Nic se již venku ani nepohnulo. Postupně naše napětí povolilo a nakonec jsme se opět usadili. Lucerny ozařovaly předsálí Sithského paláce a my pomalu usínali. Mistr Gnir si vzal hlídku jako první.

 

…

 

„Vzbuďte se, pošetilci!“ zařval přidušeně mladý Rejad a tmou brzkého rána se zablyštilo žluté světlo čepele jeho meče. V rychlém sledu poté následovala zelená a červená záře mečů mistra Jedi. Bratr se neslyšně natáhl po svém prastarém meči a já si potěžkal v ruce ten svůj. Pomalu jsme se vykradli do venkovního svitu hvězd.

Malá postava v kápi se plížila podél palácové zdi. Tiše a kradmo postupovala až ke vchodu do paláce, kde očekávala naše ležení. Přibližovali jsme se ke svému tábořišti, naši noví přátelé měli meče deaktivované, aby nevzbudili pozornost. Z povzdálí jsme zahlédli, jak se předsálím míhá tyrkysová záře – zřejmě také od meče. Vpadli jsme dovnitř. Moment překvapení hrál ve prospěch kořisti, nikoliv lovce. Než si drobná postava stačila uvědomit, že byla převezena, svíral ji už T'ek ve svých mechanických tlapách tak, že se nemohla hýbat a nohama nedosáhla na zem.

Rozsvítili jsme lucerny a předsálí zalilo nažloutlé světlo, které napomáhalo sochám a plastikám kolem k děsivému vzezření vrhanými stíny.

Dvoumetrová Gnirova postava se přiblížila k již zmítáním znavenému zajatci, aby odhrnul kápi dělící nás od poznání nepřítele. Konečně jsme věděli, kdo proti nám útočil ze skalních vrcholů – postava svými prvky připomínala dívku, křížence druhů Nautolan a Sylphe. Vypadalo to, že nejen Palatius si hrál na boha. Po prvotním ohledání u ní Awall nalezl jednu světelnou dýku, která se povalovala pod jejíma nohama, a druhou, kterou měla ukrytu u opasku. Rovněž měla v úchytu na zádech zbraň zřejmě vyrobenou na zakázku – cosi připomínající luk.

„Kdo jsi a proč jsi na nás útočila?“ vyštěkl T'ek, zatímco s ní mírně zatřásl ve svém kovovém sevření. Nic neřekla, jen zavrčela kletbu, avšak tak tiše a nesrozumitelně, že jsme nevěděli, k jakým čertům nás posílá.

Prohledali jsme ji důkladně, následně svázali a připoutali k jednomu ze sloupů. Byli jsme si dost jisti svým bezpečím, takže jsme opět ulehli, hlídku si vzal bratr.

 

…

 

Druhého dne jsme s bratrem a Rejadem nanosili něco zásob, jež jsme měli na lodi; Awall zůstal se zajatkyní a měl se pokusit zjistit o ní nějaké informace.

Když jsme s prací skončili, šli jsme se podívat na výsledek jidiského výslechu.

Denní světlo prozařovalo předsálí a já konečně viděl plný vzhled zajaté vražedkyně – hábit odhaloval kousky šedomodré kůže, modré oči svítily z drobného obličeje, úponky na hlavě byly kombinací klasických nautolanských hlavových výrůstků a rostlinných lián – to vše propleteno navíc většími či menšími copky spletenými z úponů, šlahounů a lístků. Údivem jsem málem zapomněl dýchat a několik vteřin jsem jen zíral.

„Zkoušel jsem s ní mluvit, ale zarputile mlčí. Jediné, co se mi z ní podařilo dostat, je její jméno. Jmenuje se Vetesa,“ zamručel poněkud nespokojeně Gnir. Evidentně své možnosti buď přecenil, nebo umí mladá asasínka odolávat výslechu lépe, než Jedi čekal.

„Zkusím to s ní později sám. Mám i několik zkušeností s různými druhy výslechu – nejen jediským,“ navrhl jsem.

Awall i jeho učedník se na sebe podívali, možná tušili, co mám v plánu, možná byli zmateni. Nechtěl jsem plně vyzrazovat možnosti, jaké mi studium dalo.

 

…

 

Pozvolna se blížil večer. Vetesa byla nadále připoutána ke sloupu, my ostatní jsme si vzali své příděly sušeného masa a pivo z raketoplánu. S chutí jsme se dali do jídla. Sušené maso do nás zapadalo a pivo příjemně osvěžilo. Po čase jsem poslal své nasycené přátele ven, abych měl s asasínkou trochu soukromí. Mohlo mi to dát psychologickou výhodu… a rovněž jsem úplně nepotřeboval, aby mě pozorovali při činech. Přišel jsem s Vetese a srovnal jí pomačkaný hábit, abych ji ochránil před prochladnutím večerním vzduchem.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu a pití,“ začal jsem. Stále mlčela, takže jsem jí jednoduše podal kus masa až k ústům. Nejprve poměrně neochotně přičichla, po chvíli uvažování se zakousnula a urvala si zuby dost velký kus na to, aby jí vystačil na pár minut žvýkání. Zkusím zahrát na citlivou notu, je to přeci jen dívka. Hlavou se mi hnalo několik různých plánů, jak z ní dostat informace – od poklidného rozhovoru až po hrubé využití Temné strany.

„Zajímalo by mě, proč jsi po nás střílela… a také po kom z nás. Mířila jsi na mě a na bratra, nebo na ty dva další?“ podal jsem jí opět maso. Bez rozmýšlení si kus urvala. Vypadala již o dost klidněji. Kdo ví, jak dlouho čekala na skalách, než zaútočila. Mohla být na planetě několik dní bez potravy a pití. K ústům jsem jí přiložil hliněný kalich s pivem z lodě. Vypila ho s chutí.

„Odkud jsi a kdo tě poslal? Víš, kdo jsme my?“

K mému údivu zřejmě začínala komunikovat a lehce přikývnula.

„Dobře, Veteso, moc dobře. Jsem rád, že mě posloucháš. Jestliže nás znáš, určitě víš, co jsme zač a odkud jsme, že?“

Hlava se jí opět zhoupnula v přikývnutí. Podal jsem jí další sousto.

„Jen jez. Nikdo z nás nechce, abys nějak strádala… Znáš našeho mistra a stvořitele? Mistra Palatia?“

„Je to můj mistr, ne váš!“ vyhrkla ze sebe. „Je to můj mistr. Je osvícený a velký a ty jsi šmouhou na jeho slávě!“

„Cože?“

„Zabili jste s tou druhou kreaturou stráže, unesli jste nákladní loď, znevážili mého mistra, Světlou stranu a Řád Jedi. Jsem tu, abych vás zajala a přivedla před svého mistra, nebo vás odstranila!“ sprška jejích slov byla rychlá, avšak výstižná. Palatius musel dokázat vysledovat naši loď a vyslal za námi svého padawana.

„Tvůj mistr, maličká, stvořil desítky takových. Tebe evidentně také. Má na rukou krev desítek mých bratrů a sester. Buď se pobili navzájem, zemřeli kvůli nesourodosti genů, nebo jsme je pobili s T'ekem. Tvůj… náš mistr z nás chtěl mít zbraně své zvůle. Jeho výzkum a morálka byly důvodem, proč jej vyloučili z Řádu Jedi. Je to odpadlík stejně tak jako my, stejně tak jako mistr Gnir a mladý Rejad.“

„Lžeš!“ sykla a plivnula mým směrem. To mě rozlítilo. Kdyby mě udeřila, snad bych to snesl lépe, ale když plýtvala tekutinami, které jsem jí pomohl doplnit, nemohl jsem se udržet. Ani jsem sám sebe nepochopil, proč se mě právě plivanec natolik dotkl. Potlačil jsem výbuch vzteku, poklidně odložil maso i pivo na zem. Uchopil jsem její hlavu do své, v porovnání s její hlavou, obří dlaně. Do mysli jsem jí promítnul své zážitky z výzkumné stanice, své pocity a své pohnutky. Trocha sithské magie, kterou jsem studoval, se mi nyní vyplatila. Nečekal jsem však, že mě projekce do mysli až natolik vyčerpá. Nebohá Vetesa se dlouho bránila, ale nakonec obrátila oči v sloup a ztratila vědomí. Ujistil jsem se, že je v pořádku a že jsem jí neublížil víc, než bylo nezbytně nutné. Zbavil jsem ji pout. Buď alespoň pochopí, jaké monstrum se skrývalo za milou lidskou tváří mistra Palatia, nebo stejně nebude vyhnutí a budeme ji muset poslat v její lodi do vesmíru, nebo bude muset být odstraněna. Zbytek masa a piva jsem nechal u jejího těla, aby se mohla po probuzení posilnit.

Zajímalo by mě, který z mých genů a z jakého tvora souvisí s tou mou hloupou dobrosrdečností.

 

…

 

Po nějaké době rozjímání se ostatní vrátili.

„Objevili jsme její loď. Ten Vahla se chvíli hrabal v počítači, tak bude něco vědět,“ řekl na přivítanou T'ek a vyšel opět z předsálí ven. Vahla? Aha – rasa Awalla Gnira.

„Jak tvůj bratr naznačil,“ začal Awall, „zjistil jsem, že naše malá vražedkyně je padawankou mistra Palatia, vašeho stvořitele. Měla od něj zprávy, aby vás dva našla…“

„A buď nás zajala a přivedla před Palatia, nebo odstranila. Já vím, Awalle. Řekla mi to.“

„Jsi mocný, příteli. Někdy mi ukážeš, jak vedeš výslech… Proč není spoutaná? Cos jí udělal, že je mimo?“ rozhořčil se mistr.

„Nic jí není. Brzy se probere,“ vstal jsem, vzal její zbraně a po lehkém prozkoumání a vyzkoušení jejich funkčnosti jsem je donesl k ní a položil je vedle jídla. „Musí si jen něco srovnat v hlavě,“ mlžil jsem, „až přijde k sobě, tak bude buď už klidná, nebo se pokusí něco udělat a T'ek si s ní poradí.“

 

…

 

Seděli jsme v kruhu kolem lucerny a vyprávěli si. Vyprávěli jsme si příběhy, které jsme znali. Vyprávěli jsme i své zážitky. Pozvolna jsme se s našimi přáteli seznamovali a já cítil, že takto může vzniknout pevné přátelství. Všichni jsme byli bojovníci Světlé strany, kteří prozřeli a chtěli poznat Sílu ve všech ohledech. K mému překvapení jsem například zjistil, že mistr Gnir má kromě meče se zelenou čepelí i meč červený. O jeho původu se však moc rozmluvit nehodlal. Dva různě barevné meče symbolizovaly jeho dvojí poznávání Síly. Žlutý meč mladého Rejada byl zase velmi podobný mečům, jež mívala Palácová stráž Chrámu na Coruscantu. U rytíře byla tato barva velmi neobvyklá, ale jak víme, Síla je nevyzpytatelná.

Za zády mi něco zašramotilo. Vetesa přicházela k sobě. Otočil jsem se, abych viděl, jak bleskovým pohybem sáhla po svém luku a namířila energetickou střelu přímo na mou hlavu. Nevystřelila, svaly se jí napínaly, cévy na krku jí vystouply. Pomalu jsem se zvedl, přičemž jsem jí stále upřeně zíral do očí. Rozvážnými kroky jsem se k ní pomalu přibližoval. Stál jsem již tak blízko, že jsem se nosem dotkl jejího luku, sáhl jsem dolů na zem a zvedl její dýky, připevnil jsem jí je k opaskům, kam patřily.

„Vše, co jsem ti ukázal, byla pravda. Vše, co jsi viděla a cítila, jsem viděl a cítil i já. Všechnu tu bolest, všechny ty mrtvé jsem viděl. Nyní jsi to viděla i ty. Jsme stejní, to sis uvědomila, že? Výsledky výzkumu, které se podařily. Kromě toho, že jsem ti dal své vzpomínky, tak jsem si vypůjčil pár tvých. Porazila jsi předchozího padawana svého mistra a on ho pak zabil – tady mistr Awall Gnir z Řádu Jedi mi pověděl, že u Palatia to bylo běžné, že jednoho padawana měnil za jiného, u něhož viděl potenciál o něco větší. Odkopnuté učedníky pak obviňoval ze zločinů a nechal uvěznit, vyloučit z Řádu, nebo třeba poslat na sebevražednou misi. Teď byl na řadě jeden z nás. Ty nebo my. Odmítl jsem zabít T'eka a nehodlám zabít ani tebe. Jestli ty to cítíš jinak, tak vystřel a čel mým přátelům.“

Ještě chvíli mi bez mrknutí mířila na čelo a zírala do očí. Po nose jí stekla kapka potu. Čekal jsem, jestli vystřelí ve chvíli, kdy kapka dopadne na zem, ale opak byl pravdou. S odpadnutím krůpěje sklonila zbraň, vrhla se mi kolem krku a rozplakala se. Ta chvíle měla hořkosladkou pachuť. Získali jsme někoho dalšího na svou stranu, ale za cenu toho, že jsem zničil nebohé křížence ideály a ukázal jí pravdu o zlovolnosti jejího a našeho mistra.

„Neplač, Vet,“ zkusil jsem na ni familiárně. „Neplač. i já byl zklamaný, když jsem prozřel. T'eka to stálo ruce a oba nás málem zabilo elektrické pole. Tys tu bolest cítila a teď máš v sobě i tu svou. Přebolí to, slibuji. Pomstíme se Palatiovi – ať už na těle, nebo na ideálu. Jsme spolu silní a můžeme se tady učit poznávat Sílu i sebe.“

Nějaký čas trvalo, než se nechala uchlácholit. Vzala si jídlo a pití a přisedla si do našeho kruhu po mém boku. Začala se s námi bavit a smát, vyprávěla své příběhy a poslouchala ty naše.

Tak… a je nás pět. Vetesa je jistě silná, když na přímý kontakt užívá jen dvě dýky. Možná jsme měli štěstí, že jsme ji překvapili, než nás pozabíjela.

 

…