Rav Ollpheist: V hrobkách

…

„Bane! Musíme rozhodně k hrobu Darth Banea!“ rozohnil se Rejad, když jsme procházeli Údolím a uvažovali, která místa navštívíme a v jakém pořadí. Mladík měl dozajista ke svému jednání důvod. Bane byl legendou tisíce let přepíranou v učebnicích Řádu, byl připomínán holonetovým vysíláním jako děsivá ikona strašící děti, byl i v knihách, které jsem často pročítal v Palatiově stanici na D'Qaru (název planety mi sdělil Gnir jako domnělou pozici, kde se měl dle Řádu Palatius nacházet).

Ač jsme byli zaskočeni mladíkovou průbojností, shodli jsme se, že hrob Tvůrce Pravidla dvou je jistě vhodné místo, kde začít svá pátrání po pravdě.

Vetesa místo doslova hltala očima. Zřejmě si Údolí při pokusu nás zabít neprohlédla své okolí dostatečně. Šla vedle mě, ruku zaklesnutou do mého lokte, aby měla jistotu v kroku a směru, avšak mohla se dostatečně rozhlížet a nedbat při tom na cestu. Cítil jsem mírné chvění v bránici a příjemný pocit, když se mě takhle držela. Nedokázal jsem to rozpoznat. Asi nějaký místní virus, to brzy přejde. Mám celkem slušnou regeneraci a odolnost. Tělo si s tím poradí.

Hluboko v srdci Sithského paláce byl náš první cíl ukryt před denním světlem. Malá světla se aktivovala a velmi měkkým světlem ozařovala strop a stěny prostoru. Strop vypadal jako noční obloha – dokonale kopíroval vzhled souhvězdí při pohledu z planety v této roční době. Údivem jsme zůstali chvíli stát, než Rejad vykročil svižným krokem vpřed. Hnali jsme se za ním skrze tlumeně osvětlenou chodbu. Matně jsem vzpomínal na cesty mistra Yody, který se u hrobu setkal s duchem samotného Banea… respektive s iluzí, která to měla předstírat. Zřejmě holokron. Uvidíme. Myslím, že T'ek by se porval i s duchem, kdyby mohl.

To, co jsme objevili u hrobu, bylo však daleko více znepokojující než iluze či nahněvaný duch vyrušený z odpočinku. Vyschlo mi v ústech, když jsem rozpoznal v siluetě známou postavu. Postavu pronásledující mě a bratra vlastně celý život. Zlověstně se tyčil nad okrajem sarkofágu velkého Sitha. On. Zrádný a vyšinutý rytíř vyobcovaný z Řádu. „Palatie!“ zařval jsem směrem k bílé záři jeho meče doplněné o dvě kratší žluté záře meče jednoho ze strážných. Ukradl meč mrtvému strážnému. Ten muž neměl kousek cti v tom svém směšném lidském těle.

Vetesa se na něj chtěla vrhnout. Včas jsem ji však zadržel, aby nevběhla do náruče smrti.

„Vezmi si luk a najdi si vhodnou pozici,“ špitl jsem, „budeme potřebovat tvé střely. Hlavně tě ale potřebujeme živou.“

Nelíbilo se jí to, ale zarputilost v mých očích byla silnější než ta v jejích. T'ek popadl svůj meč a vztekle zavrčel.

„Nechte ho nám!“ zavolal k Jediúm připraveným k útoku. „Tenhle muž je zodpovědný za naše útrapy, kvůli němu jsem málem zabil bratra a právě kvůli němu jsem bez rukou.“

Vrhl se boji vstříc. Palatius se jen bláznivě chichotal. Hrdelní zvuk bratrova řevu mě vycepoval k rychlému běhu za jeho zády. Čepele se zaklesly a vzduch prosytilo napětí. Bratr se držel v blízkosti bílé čepele a já kontroloval dvě žluté. Vzpomněl jsem si, že Rejadův meč je podobný a byl bych se nad tou ironií usmál. Vedle nás zazněla kletba v jazyce Mando'a. To byl právě mladý Jedi, který měl v žilách silně vřící mandalorianskou krev.

Na moment jsem se zamyslel. Studium jazyků jsem nějak vynechal. Ani si nevzpomínám, že by v knihovně byly učebnice jazyků. Až to tady skončíme, budu se muset zaměřit i na řeči. Je štěstí, že se po galaxii dorozumím i obecným jazykem.

Ta vteřina nepozornosti Palatiovi, stále víc běsnícímu v boji, stačila k tomu, aby mi vyrazil meč z ruky a mohl se rozpřáhnout k smrtelnému zásahu. Vzduchem se mihla fialová střela z luku. To Vetesa vyslala střelu do mistrova boku. Silou jsem si přitáhl meč zpět do ruky. Mistrův bok silně krvácel. S bratrem jsme kousek ustoupili v naději, že Palatius padne k zemi po tak silném zásahu.

„Ty malá nevděčnice!“ křikl směrem ke stínům, odkud střela vyšla. Rozeběhl se tím směrem. Zůstávala za ním stružka krve zahušťovaná letitým nánosem prachu na zemi. Druhá střela zasáhla mistrovu hruď, on však nepolevil v běhu. Vyrazili jsme za ním. Třetí střelu odrazil bílým mečem. Byl rychlý, jeho šílenství mu dávalo svižnost. Vetesa tasila své dýky a očekávala blížící se střet. Cítil jsem její obavy. Dvě krátké dýky proti třem čepelím ve dvou rukách jednoho maniaka.

To nemohu dopustit!

Upustil jsem meč a nechal prsty proudit Sílu. Blesky zasáhly mistra, který okamžitě zastavil a zmítal se pod nápory energie. Padl na kolena, když jsem energii opět zkrotil. Chvíli jen klečel a ztěžka dýchal. Vetesa vyšla ze stínů právě ve chvíli, kdy Palatius padl obličejem do prachu. Zkontrolovala opatrně jeho životní funkce. Byl v bezvědomí, lehce připálený, ale naživu. Odzbrojili jsme ho, popadli a odnesli do provizorního tábora v předsálí Sithského paláce. K hrobu velkého Sitha budeme muset jít později.

Zasáhnout ho ze zálohy bylo zbabělé. Příště budu připraven. Příště si ho vezmu na starost sám. Příště ho porazím jako muž v čestném boji!

Připoutali jsme mistra paradoxně na stejné místo, kde byla před několika dny připoutána Vetesa – dívka ze stejného výzkumu jako já a T'ek, dívka, jež nás měla odstranit nebo padnout v souboji s námi. Dívka, již… již jsem si velmi oblíbil a jež se držela v mé blízkosti zřejmě tak ráda, jako já jsem se držel poblíž její drobné postavy.

…

Rejad se vydal do hrobky Darth Banea sám. Jeho mandalorianská čest ho tam vláčela s tím, že hodlá dokončit, co započal. T'ek s Awallem a Vetesou se vydali přeletět s loděmi na bližší pozice. Bratr měl přeletět s naší, Vetesa se svou a Awall se vydal k Palatiově lodi.

U sloupu se starý mistr pozvolna budil. Evidentně byl dost zaskočen provazy a faktem, že byl sežehnut blesky. Nejdříve jsem měl nutkání mu poskytnout maso a pivo jako tehdy Vetese, ale nakonec jsem povolil uzdu samolibému pocitu nadvlády a nenávisti. Nic nedostal.

„Tak jsme spolu opět sami, Rave,“ ozvalo se od sloupu. „Vím, že jsi tu se mnou sám. Cítím tvůj vztek. Jsi zatracený. Všichni jste zatracení! Temná strana vás stráví a vyplivne jako nechutný bonbon. Já jsem vyvolený potírat Sithy! To já jsem ta ruka, která zastaví rozmach Temné strany. To já. Jen já. Ani ty, ani T'ek nebo Vetesa… dokonce ani ten pošetilec Gnir s tou svojí mandalorianskou loutkou… nikdo z vás se mi nemůže rovnat. Moje genialita je hráz zastavující temnotu, já jsem ta pochodeň v noci.“

Nechal jsem jej ještě notnou chvíli plkat o tom, jak je pro Světlou stranu nepostradatelný. Jeho mysli to dávalo smysl, ale já věděl své. Na základně jsem toho prostudoval více, než dokáže průměrný člověk za celý život. Meditoval jsem tak dlouho, že jsem málem zemřel na dehydrataci a podvýživu. Síla mě přivedla na nápad prchnout, Síla mě dopravila až na Korriban, Síla nás seznámila s novými přáteli a Síla mi přivedla Vetesu.

„… a všichni padnete mou rukou.“

To byla poslední slova, která vyřkl předtím, než má čepel dopadla. Přeťal jsem provaz, který ho poutal ke sloupu. Vstal a podíval se mi do očí. Od našeho posledního střetu se jeho výraz změnil. Klid v očích vystřídal pohled zarputilého vraha a maniaka. Tak dobře skrýval svou mysl pod maskou moudrého mistra. Hodil jsem mu jeho meč s bílou čepelí. Žlutý meč jsem poslal po bratrovi do naší lodě. Musíme ho časem vrátit na základnu a navrátit jej majiteli.

„Bral jsem tě jako svého otce. Přísného, leč moudrého otce. Ale Síla mi otevřela oči. Vidím, kým jsi doopravdy. Vyloučili tě z Řádu, nejsi rytíř, nejsi čestný muž.“

„A ty zase nejsi můj syn. Jsi jen náhodná shoda genů, která se podařila. Kdybych ti do cesty nestavěl slabochy, nepřežil bys déle než pět let.“

„Dost řečí. Řekl jsi, že všichni padneme tvou rukou. Směle do toho, rád si s tebou zatančím první kolo. Tady jsem, tak se ukaž. Bojuj čestně, ať neděláš po smrti ostudu svému jménu.“

Aktivoval svůj meč. Bílá záře prosvítila šero předsálí Sithského paláce. Okamžik nato se čepel ocitla v pohybu směrem k mé hlavě. Zbabělec. Vrhl po mně svůj meč v naději, že mě zasáhne a okamžitě střet ukončí. Jednou ranou jsem meč odrazil vlevo a vyrazil vpřed. Rána levou pěstí poslal hlavu mého mistra stranou a tělo ji v mžiku následovalo. K mému údivu úder ustál a přitáhl si meč zpět do ruky. Na nic jsem nečekal a tnul shora. Obratně můj úder vykryl a ustoupil. Snažil jsem se ho tlačit pozvolna směrem ke zdi, abych získal výhodu prostoru. Úder střídal úder a on pod náporem starobylého meče skutečně pomalu couval.

Evidentně ale mou taktiku prohlédl. Když už se málem dotkl zády jedné ze stěn, odrazil se od ní a srazil mě k zemi. Tlačil čepel meče ke mně a já ji odtlačoval svým mečem od hrudníku. Chvíli to trvalo, ale nakonec se mi podařilo napnout svaly a odrazit na okamžik mistrův nápor. V mžiku jsem se postavil a opět jsme zaklesnuli čepele. Sjel svým mečem po mém ve snaze utnout mi ruku. Včas jsem výpad odhalil a uhnul stranou. Poranil mě však na paži. Naštěstí se rána vypálila působením mistrova meče, takže jsem nekrvácel. Rozhodl jsem se jeho tak štědrý dat oplatit. Odstrčil jsem Palatia Silou k jednomu ze sloupů, popoběhl jsem stranou a blesky nažhavil čepel meče tak, jako když jsem zaceloval T'ekovy rány v aréně na D'Qaru.

Má čepel zářila skoro tak, jako kdybych měl skutečný světelný meč. Vrhl jsem se na mistra, který mi již běžel vstříc. Již se napřahoval k úderu. Rychle jsem změnil směr běhu, abych mu znemožni výpad. Meč proťal vzduch, narazil na překážku a pokračoval dál. V té rychlosti jsem ani nevypozoroval, o jakou překážku šlo. Zastavil jsem, otočil se a zahleděl se na mistra. Stál zády ke mně.

„Ty… jak? Zatračenče!“ vydralo se mu z úst, než se horní polovina jeho těla svezla po té spodní a on ležel v mžiku na zemi v poněkud neúhledné a nepřirozené poloze.

…

U pohřební hranice, již jsme Palatiovi uspořádali, jsme stáli všichni. Krom Rejada jsme se s ním všichni osobně znali… a mladík jej znal alespoň z vyprávění ostatních z Řádu a od nás. Mistrovo tělo stravovaly plameny, jeho meč z nějakého primitivního kovu se pomalu tavil a jiskřil.

„Stejně si myslím, že právo na jeho život jsem měl já,“ zašeptal T'ek.

„No dovol, to spíš já!“ projevila se Vetesa.

„Myslím, že nesejde na tom, kdo s ním bojoval v jeho posledním boji. Důležité je hlavně to, že nebude nějakou dobu zapomenut. Musí být jasným ponaučením – nikdo by si neměl hrát na boha a pohrávat si s životy tolika bytostí,“ uklidnil jsem je.

Rejad debatu uzavřel, když špitl mým směrem tak, aby to jeho mistr neslyšel: „Takoví, jako byl Palatius, jsou vadou na tváři Síly. Bratře… bratře, v hlavě se mi rodí plán a doufám, že mě v něm podpoříte před mistrem. V hrobce Darth Banea jsem měl vnuknutí. Temná strana a Světlá strana splývají. Síla je jen jedna, není dvojí. Celá galaxie žije v přesycenosti světla, avšak kde není tmy, není ani světla. Musíme si později promluvit o samotě. Vím, že to cítíš podobně, ale nevím, jak je to u těch dvou a jak přesně je to u Gnira. Chtěl bych…“ raději přestal mluvit, protože se Awall natočil jeho směrem. Mohlo být prozrazeno více, než Rejad chtěl. Až do konce smutečního obřadu se mnou už nepromluvil a po jeho skončení se vydal s mistrem do budovy Sithské akademie. T'ek si naplnil čutoru pivem a vyrazil trénovat boj, přeci jen se stále sžíval se svýma mechanickýma rukama. Vetesa se mi opět zaklesla do paže. Šli jsme spolu do Sithského paláce a mluvili o ní, o mně, o Síle, o mistrovi… a v neposlední řadě o nás obou v budoucnosti.

…

Noc byla hvězdnatá, vzduch voněl změnou. Všichni spali. Jen já seděl na hlídce a Vetesa se mnou ponocovala a rozmlouvala. Po hodině hovoru se ke mně přivinula natolik, že jsme mohli být zakryti jedinou přikrývkou.

…