Rav Ollpheist: Odlet

…

„Co jsi tedy viděl v Baneově hrobce, Rejade?“ ptal jsem se mladého Jedi.

„Důležité není, co jsem viděl, ale co jsem neviděl. Oslovil jsem tě bratrem, protože nás Síla evidentně svedla na stejnou cestu záměrně. Cítím, že myslíme na to samé, ale teď není prostor na to, abychom o tom debatovali. Pamatuj si ale, že pokud se má náš sen naplnit, musíme spolupracovat. Vím, že máš blíže k T'ekovi, ale ten do plánů zapadá jinak… stejně tak Vetesa a mistr Gnir.“

„Cítím, jak se Síla chvěje. Opravdu věřím tomu, že je Síla živoucí, ne pouze nemateriální kouzlo. Rejade, jsme na cestě k tomu, aby se z nás stali… ‚Sithové‘. Chápeš to, Světlá strana nás opouští a uvolňuje místo Temné straně. Pokud nás to pohltí, nebude cesty zpět. Jakmile začneme poznávat, začneme se měnit. Já nehodlám poznávat Sílu jen z jedné nebo z druhé strany. Rejade, já chci poznat celou podstatu Síly a všechny možnosti, které naskytuje. S bratrem jsme byli stvořeni, abychom sloužili výhradně Světlé straně, avšak v rukou pomatence Palatia jsem brzy prozřel…“ rozpovídal jsem se, než jsem byl umlčen.

„Tiše, mistr jde!“ špitl mladík.

Gnir přišel s poměrně zachmuřeným výrazem. „Příteli,“ oslovil mě, „někdo musí dopravit meč jeho majiteli. Ty sám určitě cítíš, že to je tak správné. Sice nám to nepřikazuje žádný kodex ani zásada, ale vím, že by bylo vhodné, kdyby se meč vrátil. Strážce nebyl dozajista s Palatiovými úmysly seznámen. Prokaž hrdinům, kteří se vám dvěma postavili na odpor poslední čest a pokud tomu tak neučinil tvůj nečestný mistr, učiň to ty. Vrať se na D'Qar a pohřbi nebo spal těla strážných.“

„Ano, nad tím již nějakou dobu přemýšlím. Doufal jsem sice v morální pohnutky svého mistra, ale když jsem ho tu viděl s tím šíleným výrazem, myslím, že jsem se spletl. Budu muset vykonat poslední poctu strážným.“ Kývl jsem na Rejada v náznaku další debaty po návratu zpět na Korriban. Rozloučil jsem se s Gnirem. Vetesa mě objala a požádala, abych našel její pokoj v jedenáctém nadzemním patře sektoru T a abych jí tam sbalil několik osobních věcí, jejichž seznam mi dala. T'ek chtěl nejprve letět se mnou, ale Awall jej přesvědčil, že by mě měl nechat tu cestu podstoupit samotného. Stejně bylo potřeba, aby spíše zůstal na Korribanu a pomáhal tam přinejmenším jako obranář. Jeho pancéřované paže si dokázaly poradit se spoustou problémů.

…

Cesta byla delší, než jsem původně čekal. Je pravda, že předtím jsme letěli dva a měli jsme dostatečné zásoby piva, vína a medoviny, abychom si čas ukrátili. Nyní jsem letěl sám jen s přídělem nejnutnějších potravin a pitiva.

Připadal jsem si jako zpráskaný zločinec vracející se po útěku do cely smrti. Zvláštní pocit nervozity mi svíral žaludek, když loď dosedla do povědomého přistávacího doku.

Mé vzpomínky na základnu byly daleko jasnější než realita, se kterou jsem přišel do styku. Stěny byly zašedlé prachem a pavučinami, podlaha byla místy pokryta krvavými cákanci. Ten blázen snad vybil celou stanici. Má domněnka byla pravdivá. Jak jsem postupoval dále do hlubin, objevovalo se stále více těl. Některá byla rozseknuta světelným mečem a některá rozstřílena blasterem. Našel jsem i pár takových, kteří byli popraveni střelou do týlu. Byl jsem tím otřesen. Netušil jsem, kam až mohou Palatiovy skutky zajít.

…

Trvalo mi snad půl d'garského dne, než jsem nanosil mrtvá těla na pohřební hranice, jež jsem vystavěl několik stovek metrů od hlavního průchodu budovy. Každý, ať už stráž, vědec nebo třeba uklízečka, měl svou vlastní malou hranici. Každý majitel světelného meče byl se svou zbraní zpopelněn – dokonce jsem nalezl i toho nešťastníka, jemuž byl meč posmrtně odebrán. Byl to strážný, s nímž jsme se střetnuli při útěku z arény. Ty, kteří se postavili mistrovi na odpor se zbraní (jakoukoliv) v ruce, jsem na hranice uložil spolu s jejich zbraní.

Dým stoupal z pralesní mýtiny dlouhé hodiny a naplňoval vzduch pachem smrti. První polovinu úkolu, návrat meče jeho majiteli, jsem měl za sebou. Zbývalo zabalit Vetese těch pár věcí, které chtěla přivézt.

…

Vracel jsem se dlouhou spojovací chodbou zpět k lodi, ale stále jsem měl pocit… nutkání se ještě někam vrátit. Položil jsem krabici Vetesiných věcí na podlahu. Věděl jsem, že se tudy budu dozajista vracet. Jiná cesta do hangáru nevedla.

Hlas v hlavě mě vedl hluboko do podzemí, do jádra výzkumného centra. Na postarších počítačích se stále ještě proháněla čísla a vzorce. To bylo místo našeho zrození. Na těchto počítačích se skládaly naše geny do funkčních souborů. V těchto zkumavkách vznikly zárodky našich těl… a informace byly tak blízko. Usedl jsem ke stroji a prohledával databáze výzkumu.

Zjištění, která se mi naskytla, mě nejprve uchvátila, dokud jsem nedošel ke složce se záznamy vlastního složení. To, že jsem byl tvořen geny mnohých tvorů, jsem věděl dávno. Horší bylo ale zjištění, že ta dokonalá kompozice není věčná. V porovnání s T'ekovou nebo Vetesinou možností dožít se velmi vysokého věku jsem byl prakticky zanedbatelný. Polovinu života jsem měl již za sebou a většinu jsem ho strávil ve výzkumném zařízení. Poprvé v životě jsem začal mít srach… strach o sebe. Bylo tolik zákoutí studia Síly, že by na to bylo zapotřebí mnoha lidských životů… ne jen pár desítek let.

Budu se sem muset vrátit a rozluštit možnosti dlouhověkosti.

Poněkud otřesený jsem postupně zapečetil každou místnost a každou chodbu v zařízení. Bylo nežádoucí, aby se k výzkumu někdo dostal a zničil ho. Těžko se mi nastupovalo do lodi a ještě těžší bylo opustit planetu. Ani jsem pořádně nevěděl, proč je to tak těžké. V hlavě se mi honily stovky myšlenek najednou a musel jsem si je před přistáním na Korribanu utřídit.

…

Jestli tohle dopustil Řád… Řád, který má strážit Světlou stranu. Jestli dopustili to, aby Palatius tolik let beztrestně páchal pokusy a zvěrstva… copak jsou slepí, že to neviděli? Tomu nevěřím! Tak velká výzkumná stanice přeci nemohla uniknout ničí pozornosti. Každý, kdo by přelétal nad planetou, by si toho komplexu všiml. Řád to musel vědět! Světlá strana není jedinou cestou. Světlá strana korumpuje úplně stejně jako Temná. Není světla bez tmy a tmy bez světla. Je jen Síla.

Jak jen zněl ten Kodex Šedých? Vždyť jsem o tom četl.

‚Není Světlá ani Temná strana, je jen Síla

Udělám cokoliv k udržení rovnováhy

Není dobra bez zla, leč zlo nesmí vzkvétat

Vášně i mír, klid i city, chaos i řád

Nesu oheň, ochraňuji rovnováhu

Nesu pochodeň osvětlující cestu

Střežím plameny a bojuji za rovnováhu

Jsem strážcem rovnováhy

Jsem Šedý!‘

Ano, tak nějak to bylo… nebo to byl alespoň jeden z překladů. Určitě bych si vzpomněl i na jiné. Ale ano… Světlá strana se postupně fanatizuje. Vždyť Awall s Rejadem byli vyloučeni z Řádu, protože byli nepohodlní. Co když Palatius nebyl z řádu vyloučen úplně? Co když výroba mutantů, jakými jsme, je dílem samotného Řádu a Palatius byl jen vykonavatelem? Tolik strážných chrámu by ve výzkumné stanici zrádce nebylo. Tolik nezávislých bojovníků by se k němu nepřidalo. Museli tam být převeleni Radou! Nechť je Síla se mnou!

Starý Řád musí být nahrazen, Sithové musí poznat celou pravdu. Poneseme pochodeň a osvětlíme cestu.

Bojuji za rovnováhu. Jsem strážcem rovnováhy. Jsem Šedý!

…

„Vítej zpět, bratře!“ zvolal k otevírající se lodi T'ek. V mohutné kovové ruce svíral řádný kus sušeného masa a v té druhé, pro mé překvapení neviděný, velký roh až po okraj plný piva.

„Napij se, bratříčku, smísil jsem pivo s medovinou. Lahodí to chuti.“

Okusil jsem. Kombinace byla výborná, ale ten roh mi stále ležel v hlavě. „Odkud to máš?“

„Našel jsem to, když jsme procházeli Sithskou akademii. Bylo jich tam dost. Asi z toho kdysi někdo pil… bylo jich tam dost pro všechny, tak si pak v táboře jeden vezmi. Každý máme svůj. Dodává to pití zvláštní chuť.“

„T'eku, na D'Qaru… já tam budu muset jednou zpět. Prošel jsem si záznamy o našem původu, o kombinaci genů a o výzkumu. Všechny experimenty musely být zaštítěny Řádem. Palatius nebyl vyhoštěn z Řádu, jen mu dali tenhle úkol a ututlali to!“

Došli jsme až do předsálí Sithského paláce.

Moment. Žlutý meč… žlutý meč je sice výsadou strážných Chrámu, ale… ano, dává to smysl. Strážní mají meče se dvěma kratšími čepelemi, ale má-li meč čepel jednu… takové meče mívají právě Šedí. Jedna žlutá čepel… Rejad je Šedý. Nebo k tomu má minimálně předpoklady. Také uvažuje nad rovnováhou a nad poznávání Temné strany. On a Gnir spějí k Temné straně, ale jsou dost moudří na to, aby jí podlehli. Budu je sledovat.

„Vítej, Rave!“ zavolal mým směrem Awall.

„Ollpheist… Rav Ollpheist, Darth Ollpheist…“

„Darth?“ zarazil se mistr Jedi a ruka mu reflexivně sjela k meči na opasku, ale brzy se opět uvolnil. Usmál se. „Takže jsi prozřel natolik, aby ses otevřel Temné straně úplně. Konečně. Síla je jen jedna a ty to teď také konečně víš.“

Přikývl jsem, mlčky požvýkal kousek masa a ulehl. Cesta mě stála dost sil a hlava se stále točila kolem toho, co jsem zjistil. Brzy mi světla splynula ve šmouhu a nakonec jsem podlehl únavě.

…