Rav Ollpheist: Smrt na dosah

…

Již několik hodin jsem pociťoval nezvyklé pocity, chvění v Síle. Již dávno jsem poznal, že Síla není jen síla jako gravitace nebo tlak, ale že je složitým, živoucím jevem. Možná šlo o nějaký nepoznatelný organismus. Legendy vyprávěly mnohé příběhy o zvláštních jevech a vlastnostech Síly i o neuvěřitelných zázracích.

„Vydáme se prozkoumat Sithskou akademii. Přeci jen je tam údajně obrovská knihovna plná učebnic a poznání. Můžeme tam začít průzkum.“ Awallova slova se nesla ranním vzduchem a minimálně mně mluvil mistr z duše. Od svého návratu z D'Qaru jsem stále polemizoval nad tím, jestli Sílu poznávat sám či s ostatními. Věděl jsem, že Awall je stále ještě poněkud konzervativněji blíže ke Světlé straně než k rovnováze, ale Rejad se již několikrát projevil jako ten, kdo by mohl být také Šedým. O Vetese jsem již nemusel pochybovat, vzdala se dominiu Světlé strany již dříve, když prozřela… a u T'eka jsem spíše měl pochyby o tom, zda se Světlé straně nevzdálil až příliš, ale u něj je vždy čas na poučení. Naslouchal mi.

„Mistře,“ začal jsem nejistě, „jak daleké je Vaše poznání Temné strany? Vím, že jsme o tom nesčetněkrát mluvili, ale nikdy jsem plně nepochopil, jak moc jste otevřený Temné straně.“

„Tam, kde je světlo, musí být i tma a naopak, to víš, příteli. Tma ale nemůže růst věčně. Já chci tmou rozzářit světlo.“

„Ach tak…“ tvářil jsem se, že plně chápu, ale uvnitř jsem tušil, že Awall není úplně otevřený rovnováze. Chce převážně další rozkvět Světlé strany a ne se plně otevřít Temné straně a rovnováze.

Knihovna byla obrovská. Měla několik pater a tisíce knih, svazků, holokronů, informačních tabletů a podobných věcí. Každý z nás si vybral kus, který mu byl na první pohled blízký, usedl k jednomu z masivních sloupů a začetl se. Já i Awall jsme shodou náhod sáhli po učebnicích sithské magie. Moje byla mohutná kniha v modré, kožené vazbě, Awallova byla v tabletu.

…

„… je to prastará magie…“ řekl Awall, když spatřil blížící se výstřel z blasteru. Tasil rudý meč a střelu odrazil těsně před tím, než by ho paprsek zasáhl. Všichni jsme se ohlédli po střelci. Rychlými kroky se k nám blížil obrovský bitevní droid, jehož pancíř byl na mnoha místech očouzený boji a omšelý po letech aktivní služby. Na své bionické hrudi nesl znak Řádu Jedi.

„Vyslali ho, aby nás dorazil!“ zařval padawan a s vrčením aktivoval svůj meč. „Takového droida už jsem viděl. Mají přeprogramovanou umělou inteligenci, učí se sami. Jsou to asasíni Řádu!“

Droid nás zasypával střelami a my je odráželi, seč nám síly stačily. Blížil se. Každý jeho krok vydal na dva lidské. Metry mu pod nohama mizely rychle jako písek v hodinách. T'ek vyrazil vpřed jako první. Jeho wookieské geny se projevily. Zařval hrdelním hlasem, který jsem u něj ještě neslyšel.

„Chytej!“ zvolal Awall a hodil bratrovi svůj rudý meč. Dvě zbraně lačnily po oleji bitevního droida a T'ek zrovna tak. Byli od sebe jen pár metrů, když droid uklidil blaster a od opasku odepnul cosi, co mělo velikost jílce standardního světelného meče. Předmět se mu však v ruce prodlužoval, až dosáhl od droidovy hlavy k zemi. Na obou koncích zazářila fialová aura energie.

„Je to energetické kopí! Dávej pozor!“ volala Vetesa, ale příliš pozdě. Ve chvíli, kdy se čepele střetnuly, neodhadl bratr sílu, s jakou se potýká, a fakt, že energetická kopí reagují s kovovým mečem poněkud silněji. T'ek byl prakticky odzbrojen a ve chvíli, kdy se opět ujišťoval v uchopení meče, byl těžkou kovovou rukou odhozen několik metrů daleko. Vetesa po stroji vystřelila několik paprsků, kterým se ale droid hbitě vyhýbal… na stroj až překvapivě hbitě. Jeho reakce byly vždy o zlomek vteřiny rychlejší než naše. Já, Rejad a Awall jsme se s ním pustili do boje. Každý z nás na něj útočil z jiné pozice, ale hbitý droid dokázal odrážet všechny naše výpady. Vetesa nás zkoušela krýt palbou, ale až moc jsme se pohybovali na to, aby mohla bezpečně zamířit. Vzduchem se míhalo zelené světlo Awallova druhého meče, žlutá šmouha od Rejadova. Vše doplňovala fialová záře energetických nákončí na kopí droida a odlesky slunce od kovově chladné čepele v mých rukách.

Teď, kdyby ho Jediové dost zaměsnali, mohl bych mu utnout ruku s kopím, zkusím to.

Zmýlil jsem se. Zatímco s námi bojový stroj zdařile zápasil, udělal něco nečekaného. Vymrštil se na svých mechanických nohách, přeskočil Awalla a stáhnul zápas jen mezi sebe a mezi něj. Než jsme se přeskupili a opět na něj zaútočili, zarazil prsty druhé ruky do Awallovy hrudi. V tu samou chvíli se konečně navrátil T'ek a nezpozorován uťal rudou čepelí zapůjčeného mistrova meče robotickou paži držící kopí. Můj plán se nakonec vydařil, ale s hořkým podtextem. Rejad uťal překvapenému droidu hlavu a já jen rozsekl v pase. Konečně se sesunul k zemi.

T'ek krvácel z hlavy, ale odmítl ošetření. Rejad pomáhal svému mistrovi, Když jsme se k nim přiblížili a doběhla k nám i Vetesa, uviděli jsme obraz, který nám zůstal vrytý v paměti. Rytíř Jedi seděl v písku a krvácel z úst, z nosu, uší i očí. Ztrácel barvu a jeho kůže vypadala, jako kdyby okamžitě zestárl alespoň o padesát let.

„Mistře… co to je?“ zneklidněl Rejad, když si uvědomil, co se s jeho mistrem děje.

Awall dýchal přerušovaně a ne příliš hluboko. „Zřejmě… zřejmě měl v těch proklatých prstech otrávené hroty. Řád se asi chtěl zbavit odpadlíků. Rejade, já… odpusť, že jsem tě… že jsem tě odvlekl z rodné planety a… a z Řádu. Byl jsi… a jsi nadále velmi schopný. Děkuju… že jsem tě mohl učit. Uvidíš skon svého mistra… jsi připravený, mistře Rejade.“

„To ne, mistře. Musíte žít, musíte mě učit!“

„Podej mi mé meče, chlapče.“ Když se mu dostaly do rukou, s námahou a zadýchaný se propracoval až ke krystalům v jejich středech. Nejdřív jeden, pak druhý opět složil zpět do původního stavu, jen krystaly zůstaly ležet v písku. „Rejade, chlapče. Víš, že jsem tě měl rád jako vlastního… vlastního syna, jako bratra. Jsi moudrý a jistě pochopíš, co… dělám.“ Jeho hlas slábl, ale zarputilost v něm stoupala. „Bratři. Rave, T'eku, vezměte si to,“ řekl a podal nejprve bratrovi krvavě rudý krystal. Ten nevěděl ani, co říci, jen zíral střídavě na umírajícího Gnira a na krystal. „Když jsem prve mluvil o prastaré magii… tohle je další takový kousek.“

Na chvíli se odmlčel a zdálo se, že je jeho skon již otázkou vteřin. Zhluboka se nadechl a prsty si přiložil k ranám po otrávených prstech. Rozmíchal jimi stále se ven řinoucí krev. Nechápal jsem ani v nejmenším, co dělá. Když měl prsty a celou dlaň od krve, sevřel v ní krystal. „Rave, tenhle krystal… je… pro tebe. Ber to jako pokrevní… pouto mezi bratry. Dávám ti ho se závazkem. Rejad… je velmi schopný, ale někdy… bude potřebovat ochranitelskou… ruku. Víš, jsi… moudrý… a… a… má krev na krystalu… může ho dál chránit. Budu ho chránit i po smrti.“ Třesoucí se rukou mi podal dříve zeleny, nyní rudý krystal s barvou sytější než ten, který dostal T'ek. Měl pravdu. Byl to kousek vskutku nevídaný. Dříve zelený krystal přijal barvu Awallovy krve. Kolik svých zbývajících sil do toho vložil, nevím.

„Děkuji, mistře… já nevím, co na to říci,“ slza se mi pozvolna drala z oka.

„Daroval jsem vám ty… krystaly, abych vám dokázal, že… že ne všichni jsou… inu, váš mistr byl prostě špatný mistr. Alespoň tohle berte jako… jako kompenzaci. Děkuji za pomoc s poučení při… pátrání. Rejade, ty pokračuj v mé myšlence… nyní jsi… nyní jsi mistr Jedi. Mistr. Mistr Rejad. Zní to dobře… Urruz… Rejad Urruz, mistr z Mandaloru…“

Slova mu ulpěla už na rtech navždy. Ruce se mu sesunuly a tělo ztěžklo, když z něj vyprchalo životní napětí. Jeden z nás byl pryč. Velký mistr Řádu a přítel nás všech.

…

Awallovi jsme nebudovali hranici. Rejad si to nepřál. Nanosili jsme co největší kameny do podzemních podlaží budovy Sithské akademie. Tam jsme velkému mistrovi vytvořili hrobku hodnou velkých Sithů. Jeho meče, nyní zbavené krystalů, jsme uložili spolu s jeho tělem. Povrch kamenů jsme posypali pískem, který jsem pomocí blesků natavil dost na to, aby na povrchu hrobky vytvořil neprostupnou krustu. Když se nám nepodařilo ochránit mistrův život, ochráníme tím alespoň jeho tělo.

„Awall měl pravdu, brachu, jsi mistr. Jsi moudrý a schopný.“ Když jsem s ním mluvil, cítil jsem krystal v záhybech hábitu.

…

„Rave, o čem jste si s mistrem povídali, než… než se objevil ten droid?“ přišel s dotazem Rejad. Zvědavě se zahleděl na krvavě rudý krystal v mé dlani.

„Ehm… o sithské magii, kterou jsme oba studovali v knihovně. Některá ta kouzla jsou z dob dávno minulých, možná ještě dávnějších než Sidiousovo impérium. Bylo mnoho mistrů, kteří se do studia Síly ponořili natolik, že začali poznávat i taková zákoutí, která jim odhalovala samotnou podstatu Síly. Někteří mohli se Silou manipulovat. Vlastně i blesky, které jsi mě viděl vysílat, jsou již druhem magie. Ne každý se zvládne natolik koncentrovat, aby…“

„Nauč mě to!“ vyhrkl ze sebe mladý mistr.

Trochu jsem znejistěl. Nikoho jsem zatím nemusel nic učit. Doposud jsem učil sám sebe pomocí učebních textů. „Je to temná magie, Rejade, jsi si jistý, že…?

„Naprosto. Učím se rychle a pečlivě. Temná strana mě již před časem přijala do svého objetí… stejně jako tebe, že?“ doléhal.

„Dobře. Než se naučíš plně zvládat tuto techniku, zkus se nejdřív zamyslet. Vyber si cíl. Třeba můj meč.“ Svou zbraň jsem opřel o stěnu předsálí, aby případný Rejadův úspěch neponičil nic v dosahu. „Zkus si vtisknout jeho podobu a umístění do paměti. Je to tvůj terč, ano?“

„Ano.“

„Zavři oči a představ si ten meč. Představ si, jak je umístěný v prostoru. Blesky jsou obdobou odmrštění Silou, jen s pomocí větší koncentrace… jak mysli, tak Síly. Temná strana, to jsou pocity, emoce, moc a vítězství osobnosti. Jsi připravený zbavit se okovů střídmosti a klidu? Jsi připravený přijmout to vše a plně se otevřít? Jsi takový, Rejade?“ stupňoval jsem intenzitu a naléhal.

„Jsem!“ zvolal Rejad. Pozoroval jsem, jak mu po prstech pomalu začínají tančit malé výboje.

„Vidíš stále v hlavě ten meč? Vidíš ho?“

„Vidím!“

„Ten meč je jen cíl. Představ si, Rejade… představ si toho droida. Představ si, co jsi cítil, když jsi s ním bojoval… co jsi cítil, když zranil tvého mistra. Naplňuje tě vztek, že ano! Nech se jím unést. Vzpomeň si, co jsi cítil, když ti mistrovo tělo vychladlo v náruči.“

Zřejmě jsem Rejada vyprovokoval dostatečně. Zařval a z jeho ruky vyšlehly blesky s takovou intenzitou, že můj meč srazily k zemi a nechaly ho ozařovat stěnu výboji, které po něm tančily.

„Proč jsi mi to udělal? Proč jsi mi to připomněl?“ zavrčel směrem ke mně a po tváři mu stekla slza.

„Udělal jsem to proto, příteli, protože tě musely ovládnout emoce. Vztek, to je to, co tě vyprovokovalo, že ano? Vztek a smutek. Nenávist, utrpení, že ano?“

Přikývl a sedl si na zem vedle meče, záda opřená o stěnu. „Děkuji, ale teď mě chvíli nech přemýšlet.“

Beze slova jsem sebral horký meč a odešel. Rejad je připravený. Otevřel oči a uviděl světlo ve tmě. Cítím to. V ruce jsem převaloval krvavý krystal. Byl to opravdu zajímavý kousek, co Awall předvedl s tím krystalem. Musel tušit, že jsem si o podobných jevech četl. ‚…byly zaznamenány i případy, kdy dříve barevný krystal změnil barvu, jestliže se jeho majitel spustil na scestí a proléval velká množství nevinné krve. Krystal krvácel. Truchlící nad myslí svého pána se uzavřel a zrudl.‘ Něco takového jsem přeci četl. Možná krystal přijal Awallovu krev kvůli stesku nad svým umírajícím pánem. Vždyť už alespoň tři dekády se spekuluje o tom, že krystaly jsou spojeny se živoucí Silou a mají svou, ač velmi jednoduchou, emoční inteligenci. Zřejmě to tak bylo. Síla je nevyzpytatelná… pořád to říkám.

S myšlenkami upřenými na rovnováhu, Sílu, Awalla, Rejada a na všechno dění posledních dní jsem zamířil k T'ekovi a Vetese, kteří zrovna sklízeli zbytky rozsekaného droida. Ten stroj se nám ještě může hodit. Vše ale postupně.

…