Měsíční základna

♪♪

V sedmdesátých letech, v době studené války, kdy bylo dobývání vesmíru hlavní prioritou, se stala dosti zajímavá věc. USA a SSSR se navzájem nenáviděli a snažili se ukázat, že právě oni jsou ti lepší a technologicky vyspělejší. Tak to alespoň bylo a pořád je prezentováno veřejnosti. Ve skutečnosti se ale obě strany tajně spojily, aby dosáhly společného cíle. Téměř nikdo nevěděl, že k tomuto společenství došlo, pouze prezidenti, jejich přímý poradci, malá hrstka generálů a ještě menší hrst nejlepších vědců z obou zemí.  

 

V roce 1973 tajně odstartovala raketa z ruské Sibiře. Na palubě byl 10ti členný tým složený z vědců, vojáků a zdravotníků. Jejich úkolem bylo přistát na odvrácené straně Měsíce a následně vybudovat základnu. Měli s sebou dostatek prostředků a zásob, aby na základně přežili rok a poté se vrátili na Zem, kde by byly zkoumány důsledky dlouhodobého pobytu v měsíční gravitaci na lidské tělo.  

 

Start rakety proběhl hladce, a i let byl bez problémů. Najít vhodnou plochu na přistání představovalo trochu problém. Odvrácená strana Měsíce nebyla moc podrobně zmapovaná, takže posádka musela vhodné místo najít sama. Po přistání ihned začali se stavěním základny, která se v základu skládala z nafukovacích prostor ukotvených do země. Poté co byla postavena základní nafukovací konstrukce, část posádky jí obestavěla kovovými pláty pro větší pevnost a odolnost.  

 

Posádka byla v neustálém kontaktu se Zemí. Všichni prováděli své úkoly, jako podrobnější mapování terénu, dokončování základny, nebo sledování různých úkazů z měsíčního pohledu. Vše probíhalo hladce do doby, než objevili ty stavby. Ano stavby. Při jednom z průzkumů terénu, v jednom z měsíčních kráterů průzkumný tým opravdu objevil cizí stavby. Nejprve je pozorovali ze vzdálenosti několika kilometrů a pořizovali fotografie, které následně odeslali na Zem. I z jejich vzdálenosti od staveb bylo jasné, že jsou ohromné a naprosto odlišné od pozemské architektury a technologie.  

 

Na Zemi se mezitím svolal krizový štáb. Bylo odsouhlaseno naprosté utajení před veřejností, ještě větší, než bylo utajení celého projektu. Posádka dostala povel stavby několik dní sledovat a pokud nezaznamená jakoukoliv aktivitu, ať provede průzkum zevnitř. Bylo vybráno několik členů, kteří nepřetržitě pozorovali stavby. Byli rozděleni na dvojce a střídali se po 6 hodinách zemského času. Za celou dobu pozorování nedošlo k žádné aktivitě, krizový štáb na Zemi proto rozhodl, že má dojít k průzkumu zevnitř staveb.  

 

6ti členný tým se tedy vydal prozkoumat cizí stavby na odvrácené straně Měsíce. Z dochovaných záznamů vyplývá, že stavby jsou mrtvé a neobydlené, což, jak se později ukázalo, nebyla zcela pravda. Postaveny jsou z nějakého druhu betonu a čediče. Podle odhadů stavby měří asi 500 metrů na výšku a několik kilometrů na šířku. Nebyli schopní objevit dveře nebo nějaký vchod, takže se probourali skrz tlustou, pevnou stěnu. Místnosti, které prozkoumali, byly poloprázdné, jakoby vyklizené a narychlo opuštěné. Zůstalo zde jen základní vybavení a pravděpodobně, dle zběžných odhadů, nějaké jednoduché stroje. Jak průzkumný tým postupoval dál do budovy, zhoršoval se signál kontaktu, až nakonec zmizel úplně.  

 

Není jasné, co přesně se uvnitř stalo. Ale signál se znovu objevil po několika hodinách. Slyšet byl pouze jeden, pološílený hlas, neustále opakující nesrozumitelné slabiky. Z ničeho nic hlas najednou ustal, bylo slyšet jen rychlé oddechování, které po chvíli také ustalo. Několik minut bylo ticho. A pak se ozval hrozný výkřik, který dokáže vydat jen člověk trhaný za živa. Od té doby se už nikdo neozval. Zbývajícím 4 členům byla ze Země přikázána vysoká opatrnost, nutnost hlídek a co nejbližší návrat na Zem.  

 

I přes neustálé hlídky byl záhadně zničen odletový modul, takže celý zbytek posádky byl uvězněn na měsíci. Všem bylo jasné, že je jen otázka času, než zemřou. V podstatě se z jejich pobytu stalo čekání na smrt. Jednoho dne jim záhadně vypadla elektřina. Baterie i záložní systém byl zničen, což znamenalo, že jsou naprosto odříznuti od jakéhokoliv kontaktu.  

 

Co se stalo dál se neví. Celá záležitost byla držena v tajnosti. Všech 10 členů se má za mrtvých. Ale nyní, v důsledku povinných odtajňování zpráv a následném nátlaku veřejnosti, byl vybrán tým těch nejlepších, aby odletěl k oné prokleté základně a pokusil se zjistit, co se vlastně stalo. Já jsem byl jeden z nich a jsem jediný, kdo to přežil. 

 

Letělo nás znovu 10. Ozbrojení a moderně vybavení. Jediným úkolem bylo zjistit, co se vlastně stalo. Přistáli jsme kousek od původní základny, nebo spíš toho, co z ní zbylo. Odletový modul byl zcela zničen, roztrhán a v podstatě sešrotován. Nedokážu pochopit, jak se mohlo stát, že nikdo z původní posádky neslyšel, ani si nevšiml, že jim něco ničí odletový modul. Muselo to být obří. Základna na tom nebyla o moc líp. Ochranný plášť byl poházený všude kolem, některé části vypadaly jakoby poleptané nějakou kyselinou. Většina nafukovacích částí v podstatě přestala existovat a ty, co to přece jen přežily, byly značně poničené.  

 

Zvláštní bylo, že v základně ani v okolí nebylo jediné tělo, jediná kapka krve, stopa, nebo cokoliv, co by nám napovědělo, co se vlastně stalo. Jediné, co jsme našli byly malé kulaté dírky v zemi. Mohli mít průměr okolo 2 až 3 centimetrů. U několika dírek byla okolo jakoby spálená zemina. To nám moc neprozradilo, takže jsme se vydali prozkoumat ony stavby. 

 

Když si na to teď vzpomínám, první, co mi prošlo hlavou, byla myšlenka, že jestli je nám na blízku něco, co dokáže postavit takhle obří stavby mimo svoji planetu, máme problém. Už z dálky bylo vidět, kde první posádka udělala ve zdi díru. Vydali jsme se k ní a následně dohodli další postup. Věděli jsme, že uvnitř není signál, takže jsme se rozdělili na 2 trojice a jednu čtveřici, určili si 2 hodiny na průzkum a vydali se vstříc neznámu.  

 

Musím přiznat, že to, co zbylo ze zařízení uvnitř budovy působilo opravdu jako z nějakého sci-fi filmu. Od pohledu jsem poznal, že stavitelé jsou technologicky daleko před námi. A pravděpodobně ani nejsou humanoidní. Spíš jsou přesný opak toho, jak si běžně představujeme mimozemšťany. Při průzkumu jsme našli místnost, která nejspíš sloužila jako laboratoř. Ale nebylo to jako ve filmech, žádné čudlíky, páčky, ani displeje. Byly tu pouze jen nějaké otvory ve zdech, moc malé na to abych do nich strčil prst ve skafandru, a několik, řekněme, obrazů na zdech, které mohli představovat něco jako tabulku prvků, avšak naprosto jinak seřazenou, než je ta naše a samozřejmě s nečitelným písmem. Pokud má domněnka byla správná, tato místnost sloužila jako geologicko-chemická laboratoř. 

 

Šli jsme dál. Bylo zvláštní, že nikde nebylo nic, co by byť jen vzdáleně mohlo připomínat osvětlení. Nebýt našil silných světlometů, chodili by jsme docela po tmě. Najednou nám alarm na hodinkách oznámil půlku času pryč, což znamenalo pozvolný návrat. Na místě jsme se sešli spolu s druhou skupinkou, ale třetí se neobjevila. Čekali jsme 30 minut a nic. Rozhodli jsme se je jít hledat. Celý zbytek posádky se teda vydal cestou, kterou se před 2 hodinami vydali chybějící členové.  

 

Povím vám, bloudit opuštěnou, mimozemskou stavbou na Měsíci, kde před 40 lety zmizelo 10 lidí a před 2 hodinami další 3, není zrovna příjemné. Všude okolo nás byla naprostá tma, jen kuželi světla nám ukazovali prostory kolem. Najednou se vedoucí skupiny zastavil a ukázal na nějaký předmět. Vypadal jako batoh ze skafandru. A skutečně jím byl, ale ne moderní, 40 let starý. Někde v těchto místech musel zmizet poslední člen průzkumného týmu, který se vydal do této budovy. Toto zjištění nám na klidu moc nepřidalo. Věděl jsem, že jsme mimo signál, sami v místech, kde beze stop mizejí kosmonauti. Připadal jsem si jako Ripleyová v druhém Vetřelci, když s týmem prozkoumávala Xenomorphy napadenou kolonii.  

 

A pak jsme ucítili slabé chvění v podlaze. Skoro jako by se v ní něco pohybovalo. V tu chvíli v nás zareagoval pud sebezáchovy. Bylo jasné, že naše kolegy nenajdeme, a že stavby nejsou tak opuštěné, jak jsme si mysleli. Dali jsme se v klidu na zpáteční cestu, ale už bylo pozdě. Ze země vyletělo průhledné, nažloutlé chapadlo, omotalo se kolem posledního člověka a začalo ho rozpouštět. Přišlo mi to, jako by to chapadlo bylo tvořené kyselinou, ale ono jí pouze vylučovalo, jinak by byla spálená i zem okolo.  

 

Dali jsme se na zběsilý útěk. Když jsem se letmo otočil, v místě, kde ještě před několika vteřinami stál můj kolega, zbyla jen malá doutnající dírka spálené země, jak mrtvé tělo spadlo a kyselina se dostala i na začátek chapadla. Neměl jsem víc času na průzkum, ze země se kolem nás začali vynořovat další a další chapadla nažloutlého slizu. Člověka přede mnou jedno z chapadel chytilo. Automaticky jsem vytáhl nůž a pokusil se ho u země přeseknout. Bylo to jako řez máslem. Oddělené chapadlo dopadlo s plesknutím na zem, rozpustilo se a steklo zpět do podlahy.  

 

Kolem nás bylo víc a víc chapadel. Několik členů už bylo nenávratně ztraceno, nemilosrdně omotáno chapadly a rozpouštěno. Ven jsme se dostali jen 3. K našemu odletovému modulu to byl ještě kus cesty. Ve skafandru a měsíční gravitaci byl běh extrémně náročný, takže naše šance nebyly moc velké. Běželi jsme dál a já se podvědomě ohlédl. Spatřil jsem, jak se z otvoru ve zdi valí ven ohromná masa zpola průhledného, nažloutlého rosolu, neforemného, neustále měnící tvar a nezanechávající za sebou jakoukoliv stopu. To mě ujistilo v tom, že se chci dostat do modulu, i kdybych měl umřít vyčerpáním.  

 

Rosol se k nám značně přiblížil, ale místo toho, aby po nás začal natahovat chapadla, začal sám sebe rozpouštět a mizet v půdě. To byl jeho systém lovu. Jeho tělesná stavba mu dovolovala prostupovat i těmi nejmenšími spárami v zemi a téměř nezjistitelně sledovat kořist, dokud se neocitne přímo pod ní. Stejně tak jak ono cítilo vibrace způsobované našim pohybem, i my cítili jeho vibrace. Když jsme je ucítili přímo pod námi, začalo to po nás vystřelovat chapadla. Jeden z nás padl za oběť, ale my už viděli odletový modul.  

 

Jako zázrakem se nám k němu podařilo doběhnout. Otevřel jsem dveře, vlezl dovnitř, ale poslední z mých kolegů takové štěstí neměl. Když nastupoval, obmotalo ho chapadlo a vytáhlo ven. Nebyl ale čas litovat. Zavřel jsem dveře a začal se startovacím procesem. Kolem modulu se zatím začali plazit chapadla a pokoušely se ho roztavit kyselinou. Půda pod modulem se začala rozpadat. Ta věc se snažila vcucnout mě do sebe i s modulem. V tu chvíli jsem ale zažehl plamen a pomalu začal vzlétat. Viděl jsem v oknech, jak se chapadla začala svíjet a stahovala se zpátky. Odlepil jsem se od země a v letu jsem měl možnost zadívat se na povrch měsíce. V místech, odkud jsem vzlétl, byla rozrytá půda a na ní leželo zpola spálené tělo slizu. Myslel jsem, že je to mrtvé, ale pak jsem spatřil, jak to obnovuje samo sebe. Spálená část byla obalována zdravou částí a následně rozpuštěna v těle. V tu chvíli mi došlo, proč byla celá budova opuštěna ve spěchu. Byla to vývojová laboratoř a jejich výtvor se nakonec obrátil proti nim. Stvořili tak dokonalý organismus, že ho sami, navzdory své inteligenci, nebyli schopni zničit. 

 

Modul měl navigaci nastavenou na Zem. Já jsem při se při letu zhroutil vyčerpáním a prožitými hrůzami. Probudil jsem se až na ošetřovně. Naštěstí mi nic nebylo. Po propuštění mi ukázali modul. Měl jsem štěstí, že jsem vůbec doletěl. Na plášti měl několik hluboko vypálených cest od chapadel a skoro celý spodek byl roztavený. Byl jsem podroben důkladnému výslechu, držen několik měsíců v karanténě a zkoumán. Nebyla zjištěna žádná infekce, zranění, ani nic jiného. Propustili mě z vesmírného programu a bylo mi nařízeno úplné mlčení o prožitých věcech.  

 

Za několik jsem četl noviny s titulkem: Záhada měsíční základny objasněna. Článek pojednával o letu, přistání a zkoumání oné zničené základny na měsíci. Nebylo psáno nic o cizích stavbách, ani o tvorovi ze slizu. Příčina zničení základny a ztráty komunikace byla vysvětlena zásahem malého meteoritu. A na konci článku byla fotka, 10 kosmonautů vystupovalo z nepoškozeného modulu. Nebyl jsem to já s mým týmem, ale naši dvojníci. A proto veřejně přiznávám, co se doopravdy stalo.