Baskervillové

Můj otec byl výzkumník, novinář, fotograf a v neposlední řadě i dobrodruh. Jako malé dítě jsem si ho příliš neužil a proto se mi vše snažil vynahradit během dospívání a bral mě s sebou na mnoho pracovních cest.
Toho léta mě vzal zkoumat postup tání permafrostu. Několik týdnů jsme se pohybovali přírodou, ve které jsme jen tu a tam narazili na lovce, nebo hledače kamenů. Většina těhle lidí k nám byla přátelská a obvykle se s námi chtěla i družit. Táta je ale moc rád nepotkával. Prý s nimi neměl dobré zkušeností. Říkal, že jsou to hodně často bývalí kriminálníci a my u sebe máme dost cenného vybavení na to, aby jim stálo za dvě kulky. K tomu jich řada pila tak moc, že se kvůli malicherným sporům dokázali povraždit i sami mezi sebou. Můj táta taky jeden čas hodně pil, ale přestal a alkoholu se vyhýbal.
Naše poslední setkání s lovci mi přišlo opravdu zvláštní a nepříjemné. Potkali jsme dva muže, věkem možná sotva třicetileté, ale zanedbané tak, že vypadali spíš k padesáti. Už při pohledu na ně jsem dostával nutkání se podrbat. Když táta slušně odmítl jejich návrh společně stráveného večera a ukázal jim, jakým směrem máme namířeno, začali výhružně povykovat, že budeme litovat a už se nikdy nevrátíme. Ještě na značnou vzdálenost na nás něco křičeli. Zaslechl jsem jakousi zmínku o zatracených bažinách a vlcích.
„Jejich báchorek si nevšímej. Už neví, co vymyslet, aby nás postrašili. Jsou dotčení, že tu s nima nechcem ztrácet čas,“ ušklíbl se otec a pokračovali jsme v cestě. Šli jsme ještě dva dny, než se před námi objevil příkrý svah, po jehož stěně se dolů valily chomáče vodní páry.
„Asi tam bude pěkná mlha,“ řekl jsem a zastavil se. Otec kývl a dal se do stoupání. „Nebylo by lepší to obejít?“ zeptal jsem se a doufal, že si to táta po pár krocích s výšlapem vzhůru rozmyslí.
„Podle mých souřadnic to za tímhle už pěkně dlouho nikdo nemapoval,“ odpověděl a já se musel pustit za ním. Svah byl strmý a nerostlo na něm nic, čeho by se dalo zachytit. Lezli jsme po čtyřech a když jsme se konečně dostali na hřeben, zjistili jsme, že pod námi je mlha, ve které není vidět o moc dál než na metr. Dolů jsme se spíš kouleli než lezli. Byli jsme oba řádně potlučení a já za to tátu v duchu proklínal. Když jsem pak na dně zjistil, že se ještě ke všemu začínám bořit do bláta, tak jsem si poznámku už neodpustil.
„Dík za skvělý prázdniny. Příští léto pojedu radši k babičce.“
Při pohledu na téměř kolmou stěnu a převis, ze které jsme předtím doslova spadli, nám došlo, že zpátky se tudy nedostaneme. Táta z batohu vytáhl teleskopickou tyč a začal s ní opatrně zkoumat terén. Zjistil, že někde je vrstva bahna hluboká jen pár centimetrů, ale jen o kousek dál ho je klidně po kolena nebo po pás. Otec odhadoval, že tu mohou být místa, ve kterých se dá utopit, nebo se alespoň zabořit tak hluboko, že tu člověk uvízne a potom bez pomoci pomalu umře. Dost hrozná představa.
Když mi táta přikázal: „Hlavně zůstaň v klidu a drž se za mnou ,“ přišlo mi to skoro až srandovní. Ani ve snu by mě nenapadlo se někam rozeběhnout a nenapadlo by to asi vůbec nikoho. Vzpomněl jsem si na ty dva lovce a táta určitě taky. Zničeho nic totiž procedil:
„Vlků nemáme žádný důvod se bát. Tady jich žije minimum a na lidi běžně neútočí. Navíc by neběhali v blátě, kde nic nežije. Kdyby ale přece , tak víš, v jaké přihrádce mám pistoli a odjistit ji umíš.“
Ušli jsme pár desítek, možná i stovek metrů. Stále nás obklopovala nehybná mléčná masa. Zatímco táta hledal kudy jít, já se snažil dívat, jestli v mlze něco nezahlédnu. Párkrát sem měl pocit, jako by se něco pohnulo, ale myslel jsem si, že mě klamou smysly a nechtěl tím tátu zdržovat. Ten ovšem stejně zastavil a vyndal z batohu teploměr. Zabořil ho hluboko do bláta a když ho po chvilce vytáhl a očistil, řekl mi.
„ Teplota je hodně vysoká o dost vyšší než kdekoli jinde.“
„Myslíš, že jsou tu termální prameny?“
Zamyslel se. Zapsal si do notesu poznámky a souřadnice, pak odpověděl: „To sotva. Tady by nic takového být rozhodně nemělo. Skoro jako kdyby to tu někdo ohříval.“
„Jako, že si tu někdo vytápí podzemní garáže a dělá blátíčko a mlhu?“
„Jo, je to hloupost. Jen si tohle neumím ničím mi známým vysvětlit,“ zkrabatil čelo a bylo na něm znát ,jak horečně přemýšlí. Za jeho zády jsem náhle zahlédl malý světle červený bod. Lekl jsem se, otec se otočil, ale už tam nic nebylo. Zmizelo to.
„Už abychom byli pryč,“ poplácal mě po rameni a znovu se chopil tyče. Já měl rozum tak ochromený strachy, že jsem se málem rozeběhl. Freneticky jsem se rozhlížel na všechny strany a brzy to znovu uviděl. Tentokrát byla světla jasnější a dvě. Dva zářivé body nedaleko od sebe. Rychle však znovu zmizela, jako kdyby zhasla.
„Jsou tu červené body. Pohybují se. Viděl jsem to už dvakrát. Něco tady kolem je... ,“ vykřikl jsem zmateně. Táta si nejspíš myslel, že se mi něco zdálo. Otočil se a starostlivě se na mě podíval.
„Hlavně zůstaň v klidu a drž se za mnou,“ opakoval své původní instrukce. Tentokrát už mi srandovní nepřišly. Světla za ním se znovu objevila, byla už blízko. Z hrdla se mi vydralo cosi neartikulovatelného.
Otočil jsem se od světel a chtěl začít utíkat pryč, ale zjistil jsem, že jsou i tam. Blížila se k nám ze všech stran. Svírala nás v kruhu a mně začalo docházet, že jsou to oči tvorů podobných psům nebo vlkům. Mlha nám pomalu odhalovala jejich obrysy. Tohle ale nebylo dílo přírody, jakou jsem do té doby znal.
Když si jich konečně všiml i táta, strhl mě dolů k zemi, aby mě ochránil. Snažil se v batohu vylovit zbraň, ale bylo příliš pozdě a stejně by mu byla nepomohla. Jeden z těch divných vlků se vznesl do vzduchu a já na tváři ucítil spršku horké tekutiny; krve. Viděl jsem, jak si jeden z tvorů odnáší tátovu ruku. Byl směšný a ohavný zároveň. Vypadal jako laciná kulisa z béčkového hororu. Čekal jsem, až se vlci vrhnou i na mě a skutečně uplynul jen krátký okamžik, než se mi jedná ze stvůr zakousla do holeně. Vykřikl jsem bolestí a při pohledu na mordu si stačil uvědomit, že stvoření, je napůl stroj. Už jsem ztrácel vědomí, když jsem uslyšel: „Trojko, dost! Všechna čísla k noze.“
Musel jsem na chvíli omdlít. Když jsem se vzbudil, ležel jsem na levitující plošině položený mezi kožešinami.
Plošinu, která fungovala coby sáně, táhli ti vlci. Nebyli ale přivázaní do spřežení . Provazy držely v tlamách. Napočítal jsem jich sedm a pak jsem v mlze konečně zahlédl i postavu toho chlapa.
Měl dlouhý kabát a na hlavě mývalí čepici jako zálesák z divokého západu.
„Kde je táta?“ zaječel jsem a vystřelil tělo do sedu.
„Je mrtvej. A ty buď rád, že nejsi taky,“ řekl muž a přiblížil se až k mým saním. Jeho ostře řezaná tvář nenaznačovala ani nejmenší emoci. Všiml jsem si, že musí bažinu dokonale znát. Kráčel totiž naprosto suverénně a nebořil se.
„Proč tohle děláte? Nic jsme vám neudělali... ,“ začal jsem hystericky a cítil, jak mi po tvářích stékají slzy. Muž mi ale neodpovídal, i když jsem na něj křičel a ptal se dokola celou cestu. Připoutaný jsem sice nebyl, ale přišlo mi zbytečné snažit se o útěk. Přál jsem si jen zjistit , o co mu jde. Dostali jsme se až jakémusi srubu. Jeho schodiště se samo složilo na příjezdovou rampu a dveře před námi otevřely dokořán. Já, saně i vlci jsme zajeli dovnitř. Muž vešel za námi a rukou naznačil, aby se vlci kolem mého lůžka posadili do kruhu. Ti na povel poslechli a když se rozmístili, zavřeli své velké rudé oči. Vypadalo to, jako kdyby všichni naráz usnuli. Na světle se nezdáli být mi nezdáli být strašidelní, ani komičtí. Spíš chytře vymyšlení, aby v mlze venku budili hrůzu a co nejméně se propadali do bláta. Vypadali ze všeho nejvíc asi jako naježení chrti, co některé partie svalů přehnali v posilovně. Přestal jsem křičet a vyděšeně se rozhlížel po místnosti. Srub byl z poloviny ze dřeva a působil jako obyčejný srub, nechyběl krb, obligátní paroží ani reprodukce loveckého výjevu. Druhá část výbavy a nábytku ovšem standardní nebyla. Jednu stěnu pokoje tvořily obrazovky. Kamery přizpůsobené mlze sledovaly celou kotlinu. Jen na jedné z obrazovek v rohu běžela televize. Zvuk byl ale vypnutý.
„Vrahu!“ rozkřičel jsem se jsem znovu.
„Už by ses měl uklidnit,“ řekl muž a ze stolu vytáhl lahev a skleničku. Tu naplnil a podal mi ji. Víc sklenic asi neměl. Sám se napil přímo z flašky a zmizelo toho v něm opravdu hodně.
„Čekáš až zahřmí? Vypij to, udělá se ti líp,“ přikázal a já poprvé v životě ochutnal alkohol. Něco kolem dvou deci whisky. Až teď jsem si toho muže pořádně prohlédl. Zdál se mi snad až příliš pohledný na vyšinutého masového vraha. Navíc mi přišel i poměrně dost mladý. Hádal jsem mu tak kolem pětadvaceti. Snažil jsem z něj dál dostat odpovědi, než mě zabije, nebo co se mnou vlastně chystá udělat. On se však k žádnému vysvětlování neměl.
„Sundej si kalhoty,“ řekl mi s ledovým klidem. Stát se sexuální hračkou v rukách psychopata, bylo to poslední, co mi ještě scházelo. Už jsem se viděl, jak po třech dnech brutálního znásilňování visím za nohy od stropu, zatímco mě nutí polknout vlastní varle.
„To mě radši zabij!“
Rozesmál se. „Ale to ne... Chci ti jen pořádně ošetřit ránu.“
Poslech jsem a snažil si kalhoty stáhnout, jenže krev už přischla a nešlo to. Pomáhal mi s tím a já se kvůli předchozí hlášce cítil trapně.
„Se nediv, že mě tamto napadlo, když jsi mi zabil tátu!“
„Nemusíš to rozmazávat,“ zasmál se zase a mně napadlo, že už i na něj asi působí alkohol.
„Zabils mýho tátu!“ opakoval jsem .
„Jinak to nešlo, “ odfrkl polohlasem a došel pro dezinfekci a obvaz. Kdyby mi jeho čoklové před očima nerozervali tátu, měl bych ho nejspíš za fajnovýho chlapíka, říkal jsem si.
„Kolik ti je? Co jste tu dělali?“ místo odpovědí mi kladl otázky a znovu mi dolil.
„ Bylo mi patnáct. Táta... můj táta mapoval permafrost,“ vzlykl jsem.
„Hele, mrzí mě to. Ale já prostě nemůžu jinak.“
„Jak nemůžeš?“ opět jsem zvedl hlas a vzdorovitě upil ze skleničky.
„Teď buď ticho!“ nařídil a došel si pro supermoderně vypadající vysílačku. Nasadil si ji na hlavu a já uslyšel, jak se s někým zdraví. Kamarádi to ale nebyli, jak jsem pochopil z úryvků, co jsem zachytil pokaždé, když procházel kolem. Během rozhovoru si znovu přihnul z flašky a nakonec se začal s tím na druhé straně zuřivě hádat. Záměrně zastavil hodně blízko ode mě a do vysílačky křičel: „Tak mě do hajzlu třeba zabijte. Aspoň budu mít pokoj. Seru na to! Je to ještě kluk. Prostě to neudělám! Polib mi prdel, Frankline!“
Během posledních vět se přikrčil. Určitě to čekal, já pochopitelně ne a zůstal jsem v šoku, když jako podlomený najednou padl na podlahu. Zmítal se po zemi v křečích a na nic nereagoval. Chtěl jsem mu pomoct, ale nevěděl jsem jak. V tom šíleném záchvatu se bolestí pomočil a snad i pokálel. Po několika nekonečných minutách křeče konečně povolily, stejně náhle jako začaly, a on zůstal nehybně ležet. Už jsem si myslel, že je mrtvý, ale naštěstí dýchal.
„Co to všechno znamená?“ptal jsem se, když přišel k sobě a pokoušel se zvednout z podlahy . Byl vysílený. Vzdal to a schoulil se u mého nadnášejícího se lůžka . Začal vyprávět, že o firmě, pro kterou pracuje, mi stejně nic bližšího povědět nemůže, protože by mi tím nejspíš jen podepsal trest smrti. Ani on toho prý ale extra moc neví. Došlo mi, že pod zemí tu skutečně něco je, jen to nejsou garáže, ale něco, kde nejspíš vznikají nejen biomechaničtí hafani a létající sáňové postele.
On zatím, pokračoval:
„Když jsem byl zhruba ve tvém věku, našli mi rakovinu. Nádor byl zhoubný a já si zoufale přál zůstat na živu. Udělal bych pro to cokoli. Léčba byla sice možná, ale nejistá a hlavně tak nákladná, že se ji nikdo nechtěl hradit. Tehdy jsem dostal nabídku upsat se na dvacet let pro společnost. Už tenkrát naznačili, o co má jít... hlídat na blatech... ,“ ztichl a omluvně se na mě podíval. „Kdybych to nevzal, zemřel bych a oni by si stejně někoho našli. Zaplatili mou operaci a dali mi do mozku implantát, kterým ovládám baskervilly, tak jim říkám," ušklíbl se a ukázal na psy. "...a oni zas se mnou můžou dělat to, cos právě viděl.“
„S tím jsi ve smlouvě taky souhlasil?“ ucedil jsem poněkud jedovatě.
Znovu se od srdce zasmál: „Blázníš? Bylo to tam sice uvedené ale asi tak na tisícé stránce a napsáno takovou hantýrkou, že by i zkušený právník měl co dělat, aby to rozklíčoval. Hele, nemusíš mi věřit, ale mě někdo takovej jako tvůj táta fakt mrzí, ale zkus si představit, že si můžeš vybrat mezi tím, že budeš žit tak maximálně něco přes rok a z toho většinu v nemocnici pod oblbovákama, po kterých otečeš jak meloun a pak umřeš po týdnech, možná i měsících nesnesitelných bolestí, nebo mezi tím, že se s trochu štěstí dožiješ ve zdraví i dost vysokého věku, jen prostě občas někoho úplně cizího zabiješ. Kdyby za mnou přišel upír, taky bych mu kývl. Taky jsem musel zaplatit, nemysli si. Mí rodiče a kamarádi, všichni si myslí, že jsem při té operaci umřel... i to bylo bylo ve smlouvě. Už je nikdy neuvidím. Pak jsou tu ještě ty elektrošoky a věř, že Franklin je zkurvenej sadista Osolí mi to pokaždý, když k tomu má záminku... ale pořád to je jen pár minut jednou za čas. Taky musím žít tady, ale to není tak hrozný, když si zvykneš... a jednou se odsud možná i dostanu.“
Uvědomil jsem si, jak ve větě zdůraznil slovo možná. Asi měl důvody pochybovat, že ho jednou skutečně nechají jít.
„Ublíží ti, když mě necháš naživu?“
„Kdyby chtěli, tak se už neproberu. Mě nezabijí a ani není v jejich zájmu, abych se zabil sám, aspoň zatím ne, protože sehnat náhradu by jim chvilku trvalo. Mám pro ně cenu. Teda ta mechanika, co mám v hlavě. Spíš se bojím... ,“ nedořekl, ale došlo mi, že až sem přijdou, nejspíš zabijí mě a on s tím nic udělat nesvede.
„Můžeš mě odsud dostat?“ zeptal jsem se spíš jen mimochodem a sám zůstal překvapený vlastním klidem. Tušil jsem, že to nepůjde.
„Kdybych mohl, tak už tu dávno nesedíme, “ usmál se a podal mi flašku.
Odpustil jsem mu. Cítil jsem teď snad dokonce víc lítosti, než nad smrtí otce, protože ten umřel rychle a měl pěkný a naplněný život. Asi jsem se měl zalykat strachy, ale místo toho jsem s ním navzdory naší situaci vlastně hrozně pohodově vypil víc jak dvě lahve whisky a než jsem levitující plošinu a všechny kožešiny na ní pozvracel, jsem mu ještě stačil vyprávět o svém tátovi, jeho projektech a dalších věcech.

Když jsem se druhý den probral, ležel jsem v nemocnici desítky mil daleko. Kromě zafačované nohy mě pořádně bolela i hlava. Podle oficiální zprávy jsem se z psychického vypětí, když se z tábořiště za nevyjasněných okolností ztratil můj otec, toho času údajně recidivující alkoholik, měl opít z jeho zásob a následně spadnout do řeky. Bylo mi hned jasné, že jsem se včera o tátově pití před ním musel zmínit. Z vody mě měl podle záznamů u policie vylovit kempař, který si přál zůstat v anonymitě. Prý nestál o to být ve zprávách. Po tátovi se hned rozjelo pátrání v místě, kde jsem měl být nalezen. Věděl jsem přesně, co tam najdou, a také to našli. Kusy oblečení se stopami po krvi a tkáních, jednu botu a pár našich osobních věcí. Žádné záznamy o cestě se pochopitelně nikdy neobjevily. Prostě dokonale narafičené tak, aby to sedělo. Všechno to samozřejmě byla úplná blbost, ale kdo by věřil patnáctiletýmu s třema promilema v žíle? Nevěřila mi to ani vlastní máma a proto jsem tenhle příběh nikomu dalšímu nevyprávěl a asi i díky tomu stále ještě žiju. Mám za to, že on to takhle chtěl a dalo mu sakra práci, aby je k tomu ukecal, protože zastřelit mě a hodit do bažiny by pro ně bylo určitě jednodušší.