Rav Ollpheist: Nové

…

 

‚Není nevědomost, pouze znalosti

Není strach, pouze moc

Jsem srdcem Síly

Jsem ohněm odhalujícím světlo

Jsem tajemstvím temnoty

V rovnováze s chaosem a harmonií

Nesmrtelný v Síle‘

 

Ta slova starého Řádu Je'daii se mi v hlavě prolínala s kodexem Šedých. Pradávní uživatelé Síly hledali rovnováhu tak jako Šedí, tak jako teď my. Je to evidentní. Je to spojení s minulostí, spojení se Silou v plném rozsahu.

Ze zamyšlení mě probralo až T'ekovo spiklenecké špitnutí: „Tak co tedy ty zbraně? Co to umí? Líbí se mi.“

„Musí to být mnohem starší, než jsme mysleli. Jestliže vezmeme v potaz dávnost silových mečů a to propojení meče, žezla a Rejada v jeden celek, musí v tom být i kus magie. Velké magie, bratře. Tu není radno podceňovat. Slyšel jsi, co říkal, když se vrátil – že ho tam cosi volalo, cosi ho tam táhlo. Tahle planeta je jeden velký artefakt, všechno zde je nějak spojeno s mocnými… nejmocnějšími z mocných. Se Silou si nemůžeme zahrávat, můžeme se do ní jen ponořit a přijmout ji.“

„Já vím,“ zamumlal v odpověď, „ale líbí se mi. To žezlo, nebo co to je, mi připomíná naše staré palcáty z domova. Vzpomínáš, jak vypadaly? Není to snad znamení, že jsme se s takovou zbraní už setkali? Co když Síla…?

„Bratře, Síla v tomhle není. Věř mi, tyhle znalosti mám dost hluboké, abych to poznal. Ty jsi trénoval svaly, já zase hlavu. Už vycítím některé záměry Síly. Tohle není jeden z nich. Záměrem Síly bylo, že jsme prchli z D'Qaru, že jsme se sešli na Korribanu S Rejadem, Awallem i Vetesou. Záměr Síly byla zřejmě i Awallova smrt, jelikož by,“ ztišil jsem hlas, abych neranil Rejada, pokud by nás zaslechl, „jelikož by mohl stát v myšlence rovnováhy, ke které s Rejadem směřujeme. Udělej pro mě jediné, bratře, důvěřuj mi a pomůžeme si navzájem k nesmrtelnosti v Síle, jelikož jí navrátíme harmonii a vyrovnanost.“

Něco zamumlal, ale pořádně jsem nerozuměl, co. Na očích bylo jasné, že pochopil. „Ale sithské jméno nepotřebuju. Nejsem v Síle tak zběhlý, abych mohl být plnohodnotný lord. Na to mi hlava stačí. Jsem zbraň, ne tlučhuba jako ty… neuraž se.“

„V pořádku, chápu, co tím myslíš. Nikdo tě nenutí být Darth… cokoliv. Naopak, budeš výjimečný mezi ostatními. Když se budeme držet spolu a budeme semknuti s Rejadem a Vetesou… i s tou Rejadovou známou… jak jen se…?“

„Abbi, pokud myslíš tu pantoranku,“ odpověděl T'ek.

„Ano, Abbi. Pokud s ní bude Rejad dál v kontaktu, dozajista bychom se jí měli držet. Ovládá nějaká kouzla, která já ještě pořádně nechápu. U spousty kouzel jen nemám dost času na pokusy, ale u těch jejích to je spíš tak, že vůbec nechápu jejich podstatu. Minimálně prozatím.“

„Hm, rozumím. Bratře, neber to teď nějak negativně, ale asi budu muset něco zařídit. Už nějakou dobu mám zvláštní sny a začínám tušit, co znamenají a k čemu mě nabádají.“

Dobře, jen neudělej nějakou nerozvážnost.“

T'ek se sbalil a vyrazil vstříc zapadajícímu slunci Horuset. Několik dní se nevracel, dokud jsem se nerozhodl jej hledat.

 

…

 

„T'eku, jsi v pořádku?“ ptal jsem se ho, když začínal přicházet k sobě. Pivo ho osvěžilo a pomalu ho probralo. Jeho tvář byla spálena sluncem a poseta skvrnami nápadně připomínajícími saze, kovové paže měl ošlehané písečnými bouřemi a v jedné ruce svíral něco neuvěřitelného. Další palcát nacházející se na Korribanu! Na rozdíl od Rejadova, které bylo jednoruční a pozlacené, bylo toto podstatně mohutnější a delší. Obyčejný člověk by jej stěží unesl v jedné ruce. I v obouručním užívání by muselo být člověku spíše na překážku. Ale T'ek byl jiný. Oba jsme byli jiní. Geneticky vypěstované masy svalů a šlach. On měl navíc mechanické končetiny, takže jeho fyzická síla v pažích stoupnula. Já sám jsem zvládl držet zbraň v jedné ruce, takže pro bratra to muselo být jako třímat stéblo trávy.

„To jsem,“ začal pomalu mluvit při lokání pátého rohu piva, „vyrobil, bratře. Našel jsem nějakou starou kovárnu. Nějaký hlas mi šeptal… ne do ucha, ale přímo v hlavě ‚Darth Phobos… Theelin… moc… Síla…‘ a tak dál. Pořád dokola. Šel jsem údolími a skalami. Přesně jako v těch svých snech. Chápeš to? Já to nechápal, ale potom mi došlo, že mě ty sny připravovaly na cestu. Poznával jsem každý stín, každý kamínek, snad i každé zrnko písku.

Moje ruce jako bych snad ani neovládal já. V té kovárně, víš… v kovárně sloužící dříve Darth Phobos byl všude prach a materiál. Spoustu materiálu a já měl hlavu plnou toho meče a žezla, co našel Rejad. Asi jsem mu to trochu záviděl. Vždyť on už má meč…“ odmlčel se, rozhlédl se kolem, a když Rejada zrakem nespatřil, pokračoval: „… prostě mi to přišlo nespravedlivé a ty hlasy v mé hlavě šeptaly, sny mě odváděly dál a dál, dokud jsem tam nedošel. Rozpálil jsem výheň a v hlavě mi přesně běžel postup. Nechápal jsem, ale jak jsi mě učil, Síla je nevyzpytatelná. Postupně jsem v tavicím kotli míchal kovy, dokud se hladina směsi nezbarvila stříbrně. Pak jsem odléval a koval, odléval a koval. Dnem i nocí. Zásoby se zmenšily na úplné minimum, ale nepolevoval jsem. Bylo to šílené. Necítil jsem vůbec únavu… nic jsem necítil. Ani tu závist, ani hlad, ani vztek na Palatia. Nic.

Pátého dne jsem měl hotovo. U Síly! Vždyť já pět dní cestoval a koval skoro bez odpočinku! Všechno do sebe krásně zapadalo. Hlava palcátu, emitor, krystal od mistra Gnira, rukojeť. Vše bylo dokonalé. Cítil jsem úlevu, když mi před očima poprvé zableskla rudá čepel a…“

Skočil jsem svému stále trochu omámenému bratrovi do řeči: „Počkat, počkat. Tys vykoval palcát a meč?“

„Ano i ne, bratře.“ Šibalsky se usmál a natáhl se po palcátu. Proč jsem si toho nevšiml? Na těle rukojeti zbraně se nacházela runa, která evidentně fungovala jako aktivační mechanismus. Tohle rozhodně není z jeho vlastní hlavy. Nějaký dávný lord mu to musel našeptat, možná Phobos. Sám by takový um v sobě snad nenašel. T'ek je silný bojovník, ale takhle jemná práce není jen tak s mechanickýma rukama možná. Ze středu hlavy palcátu se vysunula zářivá červená čepel s bílým středem. Čepel tak charakteristická pro temné Sithy.

„Vím, působí to trochu neohrabaně,“ řekl a máchl čepelí ve vzduchu, „ale tohle jsem chtěl. Vzpomínáš na tréninkové zbraně? Palcáty, meče a tak? S palcátem se mi bojovalo vždy moc dobře. Mám rád ten pocit v ruce, když do něčeho vrazíš a víš, že nejen udeříš, ale že zničíš. Touhle zbraní můžu ničit i tvořit. Hrubá síla palcátu se mísí s elegancí meče. Je to jako naše bratrství. Tahle zbraň mi bude stále připomínat spojenectví s bratrem. Jen doufám, že mi ta čepel také něco neusekne… jako ty.“ Ihned se dal do burácivého smíchu. Nejprve mě tím dodatkem zaskočil, ale když jsem viděl, že je s tím natolik smířený, pobavilo mě to také.

„Moc hezké, bratře. S touhle zbraní si pokoříš nejeden svět, až…“ větu jsem nedokončil. S novým plánem jsme chtěli počkat, až se ze své mise vrátí i Abbi. Chtěli jsme s Rejadem představit náš plán všem najednou.

Bratr mě stejně neposlouchal. Byl až příliš fascinován svou novou zbraní a její oslnivou září.

„A tohle není vše, co jsem si přibral cestou zpět.“ Hvízdl a zavolal do větru zvláštní jméno: „Wulfi!“

Netušil jsem, jaké písečné šílenství bratra postihlo. Možná ho cestou uštkl hssiss nebo nějaká jiná zdejší havěť. Nikdo jménem Wulfi v dohledu nebyl.

Najednou se ale můj názor změnil v nicotnost. Za velkým balvanem vzdáleným od nás asi pět set padesát metrů se cosi hnulo a vydalo se to naším směrem. Pěkně velký exemplář sithského ohaře. Tuk'ata se k nám blížil lehkým klusem a jeho zářivě rudé oči dokonale kontrastovaly s tmavě šedým tělem.

„Wulfi, pospěš!“ obluda zvýšila rychlost a teprve při běhu bylo poznat, jak mohutný tvor to ve skutečnosti je. Když dorazil k nám, rovnou se postavil výhružně T'ekovi  u boku. V porovnání s hromotluckou postavou mého bratra byl tvor více jak poloviční. Musel být nejméně sto let starý.

„Hodný, Wulfi, lehni.“ Obluda uposlechla. „Co na to říkáš? Našel jsem ho u té kovárny. Asi tam byl umístěný, aby ji střežil, nebo to je potomek tvorů, co ji střežili. Nevím jistě. Nejprve se na mě vrhl a chtěl mě roztrhat, ale když jsem ho přemohl a… no, trochu pokousal, tak zkrotl. Asi mě teď bere jako alfu. Nějak se se mnou spojil. Vím, že na mě nemluví, ale cítím, co si myslí a on cítí moje myšlenky. Slovy mu dávám povely hlavně proto, abych si sám pro sebe udělal jasno, co po něm chci.

„To… to je neskutečné, T'eku. Neskutečné! Nejprve Rejad najde meč a palcát a spojí se s nimi, pak ty najdeš kovárnu, ukuješ si palcát i meč najednou a ještě najdeš tuk'ata, který tě poslouchá na slovo. Začínám si připadat nepatřičně,“ zavtipkoval jsem, ale v nitru jsem cítil, že to až tak moc vtipné není.

„Jen klid, jen klid, Rave. Vždyť ty jsi tu také něco našel a s něčím jsi spojen myslí, že?“

Chvíli jsem nechápavě zíral. Dostal jsem sice od umírajícího Awalla krystal a posbíral jsem v knihovnách Sithské univerzity další vědomosti, ale to určitě bratr nemyslel.

„Vetesu přece, ty zabedněnče!“ zvolal a smál se. „Copak jste si nepadli do oka? Nemysli si, že si toho nikdo nevšiml. Ta asasínka je ti pořád v patách nebo ty jsi zase pořád u ní. Docela se divím, že tu teď není. Kde vlastně je?“

„Potřebovala si něco ověřit ve své lodi. Já cítil, že se blížíš sem, tak jsem ti vyrazil naproti.“ Zametal jsem jeho podezření a snažil se působit chladněji než kdy dříve, ale věděl jsem, že to je tak, jak říkal. Vetesa měla pro mě rozhodně jinou cenu než T'ek a Rejad.

 

…

 

„Wulfi! Ne!“ zařval T'ek, když se jeho nový společník s vrčením blížil k osazenstvu tábora. Stvoření si evidentně svého nového pána chtělo hlídat za jakoukoliv cenu. Nevyděsily ho ani záře světelných mečů, které se aktivovaly při jeho náhlém příchodu.

Celý večer se pak pilo a jedlo. Oslavovali jsme T'ekův a Abbin návrat do tábora, T'ekovu novou zbraň a nového přítele v podobě Wulfiho.

Awallův krystal mě toho večera tížil víc a víc. Cítil jsem, že už chce být zasazen do meče. Možná skrz něj působil sám Awall. Měl jsem chvílemi pocit, že vydává slabé tepelné vlnění. V zamyšlení jsem jej převaloval v ruce, dokud si ke mně nepřisedla Vetesa a nedala se se mnou do hovoru.

 

…

 

„Syntetika. Tady se mohou vyrábět krystaly do mečů,“ řekla Abbi a ukázala na zařízení připomínající urychlovač částic, který měla v srdci stanice na D'Qaru. Několikrát jsem s ním pracoval.

„Nech mě tu o samotě, modrásku. Něco mi říká, že…“

„Co? Copak nemáš krystal od Gnira?“ zeptala se mě.

„Mám, ale tady něco konečně cítím. Myslel jsem, že mě Síla odepsala a všechny dary Korribanu připsala Rejadovi a T'ekovi. Ten krystal od Awalla chce do meče, cítím to. Když se tu dají vyrábět krystaly, musí tu být i materiál na výrobu mečů, ne? Jen tě prosím, abys mě tu nechala. Určitě sama víš, co obnáší výroba takové zbraně, že?“

Přikývla a mlčky odešla. V hlavě mi zanechala ještě několik vět o tom, že jsem tvrdohlavý mezek. Jak to jen to děvče dělá? Tomu budu muset pořádně přijít na kloub.

Začal jsem pomalu prozkoumávat laboratoř. Nebyla o moc větší než předsálí paláce, kde jsme se před měsíci ubytovali. Netušil jsem, kde začít. Všude se válely zaprášené svitky a popsané pergameny, tabulky, disky a tablety.

Ne, takhle to nejde! Síla zkouší moji trpělivost a nemohu podlehnout své výbušnosti. Usadil jsem se doprostřed místnosti a začal rozjímat a meditovat. Snažil jsem se spojit se se Silou tak pevně, jak to jen bude možné.

„Zkouška… cíl… krystal… meč…meč… meč…“ Ta slova mi stále zněla v hlavě. Nejprve jakoby z dálky, ale čím více jsem rozjímal, tím byla ta slova blíže. Chvíli se zdálo, že mi je někdo šeptá do ucha. Skoro, jako kdybych cítil ve vlasech vánek dechu, ale věděl jsem, že je to jen iluze, kterou si mé podvědomí kompenzuje nepřítomnost hlasů.

„Teď!“ Neurčitý a nepřítomný hlas vykřikl a vytrhl mě z přemýšlení. Vše bylo najednou tak jasné. Otevřel jsem oči právě ve chvíli, kdy mi průzračně modrá čepel prosvištěla kolem hlavy. Reflexivně jsem se stáhl a snažil se na zádech nahmatat svůj kovový meč. Zatraceně! Zůstal v táboře. Musel jsem se s nepřítelem porovnat sám.

Nejprve jsem ani nevěřil vlastním očím. Skutečný duch nějakého dávného mistra se mě pokoušel zabít! Přes dva metry vysoká postava se zelenou šupinatou kůží svírala ve svých, drápy opatřených, rukách meč s podivně tvarovanou dlouhou rukojetí. Nebýt suknice sahající mu po kolena, přilby překrývající oči a kápě, byl by dokonale nahý. Uprostřed hrudi měl navíc na kožených popruzích přiděláno něco, co zdánlivě připomínalo zrcadlo.

Mrštil jsem po něm první věcí, která mi padla pod ruku – těžítkem z masivního kusu kamene. Mělo tvar dokonalé polokoule a pár kil jistě vážilo. Těžítko proletělo ale plazí hlavou jako oblakem páry a narazilo do ovládacího pultu přístroje za ním. Ten se dal s hučením do provozu. Byl to právě přístroj na výrobu krystalů. Snad jsem to nezničil… pomyslel jsem si, když se ke mně opět přiblížila přízračná čepel. Snažil jsem se jí reflexivně vyhnout. A udělal jsem dobře. Ducha jsem sice zranit nemohl, ale jak jsem zjistil záhy, on mohl zranit mě. Sval na paži zasyčel, když se ho letmo dotknul meč mého nehmotného protivníka. Bolest mi projela snad až do mozku. Čepel byla v mžiku následována dlouhými, jako břitva ostrými, drápy. Silně jsem po jejich zásahu začal krvácet z hrudi.

Smysly se mi tou bolestí začaly zostřovat, zavrčel jsem a vztekle se vrhl po protivníkovi. Poslední možnost, jak se s ním vypořádat, byla další na řadě. Koncentroval jsem Sílu proudící mým tělem. Nejdříve jsem chtěl vyslat blesky, ale nechtěl jsem riskovat poničení dalšího přístroje. Nechal jsem si proto energii soustředit se pouze na konečky prstů a na pěsti. Čekal jsem mnohé. Čekal jsem, že proběhnu duchem skrz a on mě zezadu zasáhne mečem. Vyhnul jsem se výpadu a narazil do protivníka plnou rychlostí. Pěsti jsem držel stále před sebou. Cítil jsem nečekaný náraz. Energie v mých rukách byla správnou zbraní. Duch se odpotácel tři kroky dozadu a málem ztratil rovnováhu.

„Konečně pořádný boj!“ zasyčel přidušeným hlasem znějícím z nehmotné dálky. Napřáhl se a chtěl mě zasáhnout. Skrčil jsem se a cítil závan tepla od čepele, která měla zasáhnout můj krk. Vyskočil jsem a meč mu vyrazil z pařátu. Bili jsme se holýma rukama. Být tady T'ek, už by ho určitě roztrhal na kusy. Na malé kusy neznámého ducha. Té myšlence jsem se musel zasmát. Protivník znejistil. Využil jsem hbitě jeho nepozornosti a uštědřil mu ránu na bradu, div si jehlovitými zuby nepřekousl rozeklaný jazyk. Další rána ho zasáhla do břicha a další opět do obličeje. Můj vztek i náboj v rukách rostl. Teď nebo nikdy! O krok, dva jsem ucouvl a vypustil na něj dávku blesků. K mému příjemnému překvapení jsem jej tím natlačil na stěnu a připevnil ho na ni. Další dávka. Nedopatřením jsem zasáhl zrcadlo na jeho hrudi. Část energie se vrátila do mého těla zpět. Viděl jsem, jak se pod mým náporem pozvolna rozptyluje v mlhu, proto jsem nepolevil. Zrcadlo zřejmě odráželo pouze část energie a zbytek jím prostupoval do nositele. Nesmím polevit, musím ho přemoci. Nepadnu na posvátné planetě jako Awall. Nepadnu jako Palatius. Tohle je teď můj svět. Moje království. Tady se rozroste moje Impérium. Ty myšlenky mě překvapily. Moje Impérium? Naše impérium. Nestojím o moc na úkor přátel. Tady vyroste naše Impérium! Poslední dávka energie už se vpila do stěny a zanechala za sebou zčernalou skvrnu.

Duch byl pryč. Věci byly poházené po zemi ze stolů i polic. Prosklené skříně byly poničené.

V tom zmatku a šílenství jsem stál jako monstrum terorizující město svými chodidly. Co to je? Přímo pod nohama se mi tetelily součástky meče. Údiv mě natolik paralyzoval, že jsem jen zíral a snažil se pochopit to šílené dílo náhody… nebo snad dokonce si se mnou Síla pohrála natolik, že mě nyní chtěla již odměnit.

Z letargie mě vytrhnulo až pískání a blikot diod na stroji syntetizujícím krystaly. Něco se dělo a musel jsem rychle zjistit, co.

Na ovládacím pultu, kam dopadlo těžké těžítko, nebylo ani škrábnutí. Uprostřed něj svítilo velké dotykové tlačítko s nápisem, jemuž jsem nerozuměl. Zkusil jsem jeho funkci. Pomyslel jsem si, že se nemůže jednat o nic jiného než o další pohnutku Síly vyzkoušet mě.

Stiskl jsem tlačítko, pult i dotykový displej zhasnuly a vedle mě cvaknula dvířka přístroje. Se syčením a vyvalením páchnoucích par se otevřela. V útrobách mechanismu cosi pronikavě fialově zářilo. Sytě fialový krystal! Chtěl jsem jej vyndat, ale byl příliš rozžhavený. Přitáhl jsem si ho tedy s použitím Síly. Vznášel se mi na dlani. Levitoval v úrovni mých očí. Druhou rukou jsem si začal přitahovat součástky ze země. Zavřel jsem oči. Cítil jsem, jak Síla proudí celým mým tělem a jak se propojuje s díly. Kolem mojí hlavy se ozývalo cvakání do sebe zapadajících dílů. Celý proces trval několik minut. Vše se kolem točilo a oči jsem otevřel ve chvíli, kdy mi k uším dolehl povědomý hlas.

„Výborně, chlapče, výborně.“

„Awalle?“ Byl jsem velmi zmatený. Šálí mě smysly, nebo jsem doteď snil?

„Výborná práce, Rave. Porazil jsi Brixe holýma rukama.“ Přede mnou se zjevil přízračný duch mrtvého mistra s ještěří bytostí po boku. Na konečcích prstů mi v mžiku zasvítily jiskry energie.

„To nic, mladý mistře. Brix tě chtěl vyzkoušet. Za života to byl můj přítel, než ho přemohl Řád. Tady Brix začal zkoumat Temnou stranu ve stejnou chvíli jako já… ale nedokázal to tak zdařile tajit jako já. Jediové na něj uspořádali hon. Výsledek sám vidíš.“

„Nechápu… proč?“ Mohl mě přeci zabít. Co to mělo být za zkoušku? Awall se zdál být tajemnější než za života.

Brix začal ale mluvit dříve, než jsem se začal ptát na cokoliv dalšího: „Awall ti dal svůj krystal. Použil starou magii… velmi starou magii, aby s ním udělal to, co jsi na vlastní oči viděl. Spojil část sebe s tím krystalem, abys pamatoval, od koho je a koho s ním máš chránit. Proto, mistře Rave, Darth Ollpheiste, pamatuj, kdo jsi a čím jsi zavázán svému mrtvému příteli. Pamatuj, čím jsi zavázán jednomu z těch, kteří se snažili objevit rovnováhu. Pamatuj, že právě ty můžeš být Šedý.“

Ač byl duchem, použil Sílu a přistrčil k mé dlani jednoruční meč. Uchopil jsem ho a aktivoval. Barva čepele byla podstatně sytější než T'ekova. Prostředkem čepel se táhnul tmavý pruh. To bylo u mečů poměrně vzácné, neboť většina měla středem vedený pruh světlý.

K mému překvapení však pozvedl ruku i Gnir. Do druhé dlaně mi přistál druhý předmět. Zhasl jsem první meč a zavěsil jej za opasek.

„A tohle je, příteli, dar tady od Brixe. Zapůsobil jsi na něj, tak tohle přijmi s podobnou myšlenkou jako ten první meč. Také je to závazek vůči rovnováze. Šiř tu myšlenku a skoncuj s nerovností.“ Na chvíli se odmlčel. „A Rave… pozdrav ode mě Rejada a Abbi. Brzy se s Rejadem také sejdu. Mám pro něj pár informací. Musím jen počkat, až bude správný čas a Síla rozhodne.“

S těmi slovy oba zmizeli a já zůstal se svými meči jako opařený.

Ten druhý meč vyzařoval fialovou čepel rovněž s tmavým středem. Na rozdíl od toho prvního měl tento rukojeť ještě o něco delší než Rejadův meč. Na konci měl umístěné závaží a podle toho, jak byl konstruován, se dal určitě také použít jako palcát či vycházková hůl. Velmi elegantní zbraň s možností nenápadného využití z pozice hole. Hlavou mi běželo tolik možností, jak zbraň využít.

Rychle jsem si našel v katalogu na tabletu materiály, z nichž jsem zbraně složil. K mému příjemnému překvapení byla těla mečů z mandalorianské oceli. To mi dalo další výhodu v boji. Mohl jsem jím odrazit jinou čepel.

 

…

 

„Tak konečně zpět,“ ozvala se Abbi. Vetesa mi vyběhla radostně vstříc a zarazila se až ve chvíli, kdy zpozorovala, co mám v rukách.

„Tak konečně už máš pořádný meč i ty, Rave!“ zvolal radostně Rejad.

Aktivoval jsem obě čepele současně a postupně je ukázal. „Tohle je Awall. Je v něm krystal tvého mistra, Rejade. A tohle je Brix, připomínka, že usiluji o rovnováhu v Síle, připomínka toho, že se stávám Šedým.“ Napřímil jsem čepele před sebe a zeptal se: „Kdo z vás bude usilovat o rovnováhu po mém boku?“

Jeden každý ze skupiny aktivoval svou zbraň či zbraně a napřímil je směrem k mým. Nakonec jsme všichni stáli v kruhu a směřovali čepelemi do středu kruhu.

„Já, bratře,“ řekl T'ek a jeho palcát se rozzářil čepelí blížící se k těm mým. Wulfi mu stál po boku.

„I já, bratře.“ Obě Rejadovy čepele se také přiblížily.

„Se mnou můžeš počítat.“ Vetesiny dýky obohatily směs barev o modrou.

„I já se s vámi mohu o něco pokusit,“ prohodila Abbi a dodala svou fialovou čepel do kruhu.

„Přátelé, spolu dokážeme velké věci,“ uzavřel jsem a dál hleděl na soulad čepelí.

Hm, velká gesta mi jdou dobře. Snad to vydrží.

 

…