Rav Ollpheist: Zemřít a povstat

…

Z trupu Neerkodovi lodi se zablesklo a vzduch naplnil pach ohně a škvařícího se masa. Následovalo zadunění, když na podlahu dopadlo tělo.

T'ek se otočil na patě a spěchal do lodi, ze které právě vycházel. „Teď jsem tam byl. Rejad je uvnitř!“ řval a vbíhal do útrob stroje. My ostatní jsme ho následovali.

„Má spálenou půlku obličeje!“ křičel do zmatku Neerkod. V mžiku se vydal hledat lékárničku. T'ek instinktivně chytil Rejadovu ruku, která se zvedla, aby se mohla dotknout znetvořené tváře. „To není dobrý nápad, příteli.“ Abbi chytila druhou ruku a konejšila Rejada navzdory vlastnímu šoku a vzlykání.

„Víc toho nemáme?“ zuřil Neerkod, když prohledával malou lékárenskou krabičku. Začal tahat obvazy a anestetika. „Nevím, co můžeme dělat,“ řekl posmutněle a do několika míst vpích Rejadovi injektory s anestetiky, aby utišil bolest. Mladý rytíř ležel s potrhaným obličejem v kaluži vlastní krve a hrdě vzdoroval bolesti. Nejspíš teď svádí svůj největší boj. Když se Neerkod přiblížil k Rejadově tváři, byl vyděšenější než předtím. „Vždyť má oči plné krve! Nevidí nás!“

Vetesa pomáhala Neerkodovi zastavovat krvácení z Rejadových očí a obličeje. Od nosu dolů měl tvář skoro netknutou. Největší potíž byly oči. T'ek a vzlykající Abbi drželi příteli ruce, aby se náhodou nedotkl odhaleného masa a nezanesl si do obličeje infekci.

Anestetika zabrala a napětí v Rejadově těle povolilo. Usnul. Tedy alespoň na chvíli. Krvácení polevovalo, ale neustalo. Museli jsme rychle vymyslet plán.

„No a co ho naložit a odletět na Mandalore?“ napadlo Neerkoda.

„Nepřežil by hyperskok a ta cesta je moc dlouhá. Musíme něco vymyslet hned!“ zpražila ho pohledem Vetesa.

Rejad přicházel k sobě a ruce se opět nasměrovaly k obličeji. T'ek k němu přiskočil, chytil ho za ruce a vrhl na mě nevraživý pohled. „Ty víš, co se dá dělat! Umíš to!“

„Něco bych mohl zvládnout. Bude to bolestivé pro všechny zúčastněné. Ještě mu dejte něco na bolest. Potřebuji chvíli na přípravu. Abbi, budu tě potřebovat.“

Neerkod aplikoval injektorem další dávku anestetik otvorem v obvazech, které odhrnul. Rejad opět pomalu vadl. Bude pro něj lepší, když bude odpočívat a nebude vědět, co se kolem něj děje.

„Vždyť já… nevidím nic,“ zadrmolil Rejad.

Abbi ho něžně pohladila po vlasech a mezi slzami se usmála, že je Rejad stále s námi. „My víme,“ špitla. Víc slov by ze sebe bez propuknutí v pláč nevydrala. Když se zdálo, že náš přítel ztrácí vědomí, pustila jeho ruku. „Já to musím udělat!“ Ukázala směrem ke své lodi, vystřelila po mně pohledem a rozeběhla se.

…

Doběhnuli jsme k Abbiině lodi. „Co tedy chceš?“ ptala se a dívala se směrem k Neerkodově plavidlu a nervozitou v očích.

„Abbi, Rejad nás potřebuje, teď se soustřeď. Ano?“ Abbi jen nepřítomně přikývla, tak jsem naléhal více: „Za pár desítek minut vykrvácí a bude to naše vina… a pokud nevykrvácí, může dostat infekci a třeba oslepnout. Nadosmrti bude zmrzačen a naše myšlenka upadne. Mandalore padne a krev stovek tisíc jeho obyvatel budeme mít na rukou my!“ zřejmě jsem upoutal její pozornost. „Vím, co ses naučila všechno na Rhandu. Otiskla jsi v mojí mysli stopu té své, když jsme zkoumali Mandalore.“

Oči se jí najednou rozzářily. Pochopila, že přede mnou již nemusí mít taková tajemství. Vběhla do své lodi a v mžiku se vrátila s pracně poskládaným kusem tmavě modré látky. Dvěma prsty uchopila jeden z osmi vyčnívajících cípů a máchla rukou. Látka se mihnula vzduchem a v zápětí spočinula na Abbiině těle. Roucho rhandských mágů! Měl jsem co dělat, abych unesen situací nepoklekl v pokoře před symbolem velkého magického učení.

Z lemu roucha jsem vylovil jeden z datapadů, které mi na Korribanu připadaly nesmírně důležité. Jeho obsahu jsem stále plně nerozuměl. Podívala se na mě a já pochopil. V jediném pohledu mi sdělila tolik, že jsem se bez otázek rozběhl pro nutné věci. Odhalila mi smysl nápisů a moc zaříkání ve správných rukách. V tu chvíli se mi otevřel svět magie a nového rozměru Síly. Již jsem nemusel znát jazyk, Síla mohla promlouvat mými ústy.

„Moje schopnosti jsou omezeny schopnostmi mého těla, ale ty, Rave, nejsi omezen jen jednou sadou genů, máš možnosti, o nichž pořádně nevíš. Také jsem si vzala něco z tvého podvědomí tak, jako jsi to udělal ty s mojí myslí. Jdi!“ vykřikla. Přesně jsem věděl, kam mě posílá.

Zatímco jsem pospíchal do podzemí ubikace, byla Abbi stále propojená s mou myslí, abych měl přehled o dění na povrchu. Přenášela mi všechno do mysli, jako kdybych sledoval holokron. Rejad mluvil mandalorsky a pozvolna nabýval vědomí. Abbi již zakázala další medikaci. Pro rituál musel být při smyslech… tedy relativně.

Konečně jsem to našel. Přilbu jsem našel přesně tam, kde předtím Rejad. Abbi mi ukázala i jeho vzpomínky. V hlavě se mi pomalu rozrůstal chaos vířících vlastních myšlenek, Rejadových vzpomínek a Abbiina přenosu informací. Popadl jsem přilbu a spěchal zpět. Schody jsem prakticky přeletěl a za pár okamžiků byl u těla trpícího přítele.

„Abbi, vysvětlila jsi jim to pečlivě?“ zjišťoval jsem. Všichni přikývli na souhlas. „Výborně. Sundej mu obvazy, prosím.“

Modrá dívka klesla na kolena a pomalu odstranila obvazy z Rejadových očí. Krev z nich kapala ve velkých hustých kapkách, které jen podpořily růst rudé skvrny pod mladíkovým tělem. Oči stále zalité krví po nás slepě mžouraly. Abbi ho lehce nadzvednula a jeho obličej zkřivila bolest. Nasadil jsem mu na hlavu starou přilbu. Teď přijde to nejtěžší. Zemři poklidně, Rejade, abys opět povstal.

Všichni jsme se dle předem daných instrukcí rozmístili kolem pomalu umírajícího Rejada. Postupně jsme na jeho hruď přikládaly dlaně. T'ek symbolizoval navrácení životadárné síly zpět do těla, Vetesa symbolizovala nezkrotnou touhu přežít. Díky tomu, že oba měli v krvi směsici genů z tak rozličných druhů, zastoupili mnohé jiné, které bychom k rituálu potřebovali.

Neerkod přiložil dlaň jako třetí. Měl poskytnout symbol přátelství. Abbi zase měla Rejadovi připomínat, že má pro co žít. Já byl poslední. Symbol spojení v bratrství a oddanosti. S Abbi jsme měli vše uzavřít a propojit. Staré kouzlo bylo na začátku.

Obloha ztemněla, když jsem začal odříkávat první slova složité formule v jazyku, kterému jsem sám nerozuměl. Spojení se Silou bylo velmi silné. Sama Síla promlouvala mým hlasem a má ústa se snažila ta zvláštní slova artikulovat dost srozumitelně, aby je mohli opakovat ostatní.

Zvedli jsme s Abbi své dlaně, abychom neublížili ostatním. Pantoranka užívala vlastní zaříkání a z její paže se linula modrá záře směřující na Rejadovu hruď. Ve chvíli, kdy cítila dobré spojení, dotkla se konečky prstů těla ležícího pod ní. Já dál odříkával staré verše. Ostatní, kromě Abbi, je opakovali. Mou paži pokryla vrstva rudé záře a výboje z ní zasypávaly Rejadovo tělo. Zemři poklidně, Rejade, abys opět povstal!

Dílo se dařilo dokonale. Zdálo se, že se pod maskou rýsují buňky nové kůže. Stačilo již jen vytrvat.

Wulfi nás ale všechny překvapil, když si stoupl přednímu tlapami nad Rejadovu hlavu a těsně před koncem rituálu začal zlostně vrčet a cenit zuby. T'ek se na něj obořil: „Uklidni se, tohle je důležité!“ ale tuk'ata se zlostně ohnal i po něm, když ho chtěl bratr odtáhnout volnou rukou.

„Přestaňte, tohle je už nad rámec našeho chápání. T'eku, vnímáš to?“ ukončila proces záchrany Abbi.

„Máš pravdu, maličká,“ znejistil bratr a odtáhl ruku z Rejadovy hrudi. „Proč jsem si toho nevšiml dřív?“ Pak pohledem přejel z Neerkoda na Vetesu. Ti sundali dlaně z Rejadovy hrudi a ustoupili. Poslední jsem zanechal zaříkání já. Datapad už ani neobsahoval další verše a vše mělo být hotové. Nebe se však stále barvilo v temných odstínech, takže kouzlo neskončilo.

Všichni jsme na Abbiinu žádost (a T'ekovu výhružku) opustili Rejada a odešli z místnosti. Jen Wulfi zůstal.

„Co to mělo znamenat, T'eku?“ rozkřikl jsem se na bratra. „Ten tvůj ohař mohl vše pokazit. Co když jsme rituál ukončili předčasně a ničemu jsme nepomohli? Co když teď Rejad… ach ne… vždyť on měl zemřít, aby se mohl opět zrodit. Ne! Copak jsme se dočista pomátli?“

„Uklidni se, bratře,“ řekl T'ek konejšivým tónem, ale pro jistotu si nenápadně odložil ruku na rukojeť svého palcátu zavěšenému u opasku. Nebyl si jistý, co může od mého běsnícího JÁ očekávat. „Wulfi na mě mluvil již dlouho, ale byl jsem příliš zabraný do opakování toho recitálu, že jsem si toho nevšiml. Musel mě upozornit činem.“

„Cože?“ nechápal jsem jediné slovo, co bratr vypustil z úst. Wulfi s ním doteď komunikoval hlavně pocitově. To, že by s ním „mluvil“ skrze Sílu byla novinka. Buď se v Síle zlepšil bratr, nebo jeho mazel…

„Celou tu dobu tam s námi byl někdo další. Myslela jsem, že je to jen nával paniky a hrůzy, co jsem cítila, ale ne. Je tam velmi mocný duch. Nechápu, že jsme ho nikdo necítil.“ Abbiina slova vnesla nejistotu do Vetesiných očí a do mé mysli. Byli jsme natolik zabráni do příprav a průběhu rituálu, že jsme nevycítili mocnou bytost.

Na moment jsem upustil od vzteku a nejistoty a ano, ucítil jsem entitu tak silnou, že ani duchové Brixe a Awalla nebyli dohromady tak výrazní.

Z vedlejší místnosti již několik minut doléhaly zvuky Wulfiho drápů klapajících o podlahu, kde zůstal sám s Rejadem a tím duchem. T'ek nás ujišťoval, že se Wulfi nějak postará o přítelovo bezpečí. Najednou jsme však uslyšeli křik a v bratrově výrazu se zračila nejistota a překvapení. „Ztratil jsem spojení,“ vyhrkl ze sebe. Poté se rozeběhl a řval: „Co se to stalo? Co je s Wulfim?“ Síla jeho hlasu si pohrávala se stěnami spojovací chodby a vytvořila směsici ozvěn, takže se jeho hlas zdál být až démonicky hrozivý.

Výjev, který jsme pak sledovali se nám vpil do pamětí již navždy. Wulfi spokojeně ležel na zemi a vrtěl ohonem, ostny za hlavou měl svěšené a sledoval s klidem drastické divadlo.

Helma, kterou jsme k rituálu použili jako chránič poškozené tkáně, se na Rejadově obličeji začala tavit a mladík řval bolestí jako smyslů zbavený. Mezi skřeky mumlal slova jako maska a vybral jsem si. Nechápali jsme to

Kapky roztavené hmoty se valily po Rejadově obličeji a vousech, kde se shlukovaly do tenkých pramínků a dopadaly se syčením na zem. Nikdo z nás netušil, co dělat. To hrůzné divadlo trvalo několik desítek vteřin, možná i několik minut. V duchu jsem se obracel k entitě, která s námi sdílela prostor, dokud mi závan chladného vzduchu nespočinul na zátylku s letmými slovy nehmotného hlasu: „Vybral si masku, má ji mít. Zemřel poklidně, aby opět povstal. Je to vůle jeho i Síly. Je tím Rejadem, který byl vyrván ze srdce Mandaloru. Je tím Rejadem, který odpřísáhl potírat Temnou stranu a je i tím Rejadem, který se zprotivil Řádu a měl být odstraněn jako nepohodlný hmyz. Je tím vším a ničím z toho. Darth Urruz povstává a tohle je nový začátek jeho pouti. Ne na Korribanu, ale zde se začíná psát jeho příběh, Rave Ollpheiste. Právě ty chápeš nejlépe, co se tu teď odehrává, když jsi sám znovuzrozený.“ Pak se hlas odmlčel a Rejad konečně přestal útrpně řvát. Znaven tím vším omdlel.

T'ek se na mě tázavě podíval. Pochopil jsem jeho úmysly. „Ano, bratře, můžeš ho odnést ven. Už je zcela zdráv,“ usmál jsem se, „a určitě si rád přihne z rohu trochy piva… a mimochodem, měl by se asi najíst. Doufám, že jsi mu nechat ještě nějaké maso.“

Bratr se usmál, když poznal, že je krize zažehnána. I Wulfi vycítil klid v bratrově mysli a s vrtěním ohonu vyběhl radostně z lodi k ohništi. Ostatním se do tváří také vracela zdravá barva, když viděli můj úsměv, T'ekův úsměv a Wulfiho radostné skotačení.

T'ek si přehodil zatím bezvládného Rejada přes rameno a vynesl ho na čerstvý vzduch. U ohniště jej usadil a kovovým prstem poklepal na Rejadovu masku, aby ho probral. Cinknutí kovu o kov mladíka vážně probralo.

Abbi se k němu hned přispěchala posadit a v okamžiku, kdy se jejich pohledy střetly, zamumlala: „Jeho oči jsou jiné.“ Měla pravdu. Skrz průzory v masce prosvítal pár žlutých očí tak podobných sithským.

...

Když se Rejad pozvolna smířil s tím, že je zakut v masce, rád si s námi připil a pojedl tak, jak jsem přepokládal. Nakonec se na jeho tváři dal zpozorovat i úsměv.

Vybral si masku, má ji mít. Zemřel poklidně, aby opět povstal. Je to vůle jeho i Síly.

Darth Urruz povstává a tohle je nový začátek jeho pouti.

... jsi sám znovuzrozený.