Diamanty

„Tak jsme tu starou rachotinu přece jenom dostrkali až sem,“ Prohlásil Bert Gordon nelichotivě o pronajaté lodi, když skončil přistávací manévr.
„Hlavně abychom se dostali taky v pořádku zpátky,“ špitl poněkud pobledlý Sven Peterson..
„Máš pravdu, kamaráde, ale i s pořádnou kupou diamantů, jinak jsme v háji. Tenhle výlet spolkl všechny naše úspory a ještě máme dost dluhů. Nerad bych je splácel kočírováním nákladních raketoplánů.“
„Žádný strach, pilote. Je tu plno diamantů a čekají jen na nás.“
„Jen aby to byla pravda.“
„Je,“ řekl Sven rozhodně. „Henry si chtěl kapánek přilepšit, proto naleziště neohlásil.“
„Smolař,“ zaznělo lakonicky.
„Jistě, ale díky němu jsme tady.“
… „A budeme bohatí. Dobře, že jsi mu padl do oka, ovšem nebýt mě a mých známostí, trčel bys dodnes v Marsopolu,“ neopomenul Bert zdůraznit svůj podíl na celé akci.
Sven mlčky přikývl a v duchu se vrátil o několik měsíců zpět.

Henry Troner se jmenoval ten chlapík, s kterým sdílel desinfekcí páchnoucí dvolůžák. Protože byl na tom mnohem lépe, dost se o něj staral. Ochotně vykonával ony drobné úsluhy, s nimiž se pacienti nechtějí obracet ani na sestřičku, ani na robotické pomocníky. A také poslouchal jeho vyprávění. Přibájené, samozřejmě, ale co chcete dělat v nemocniční nudě? Když přišly horečnaté stavy, kdy se Tronerovi divoce leskly oči a jeho chraplavý hlas nabýval na rychlosti, stále častěji slyšel o jedné planetě a diamantech. „Jsou jich tam tisíce, tisíce,“ vyrážel namáhavě a bezmocně se zmítal na lůžku. Sven nevěřil, přesto ochotně slíbil, že s ním na Seteru poletí. Ostatně věděl, že Henryho čeká cesta zcela jiná.

Tronerova smrt podstatnou měrou zasáhla do Svenova fádního života. Zapečetěný balíček, jediná pozůstalost, obsahoval mapu se zakresleným nalezištěm. Dědictví, možná skutečné, možná fiktivní, v každém případě však přinášelo celou řadu nečekaných komplikací. Bez pilotní licence a dostatečného konta se zdálo téměř nedosažitelné.
„Tohle je danajský dar, Henry,“ šeptal Sven za bezesných nocí a opětovně probíral okruh svých známých. Kdo?... Teprve zpráva, že Bert Gordon v M-Tranzitu končí, mu pozvedla náladu. Hezoun Bert, výborný pilot, tak trochu dobrodruh, ale především houževnatý a cílevědomý člověk. Kamarád, s nímž se mohl o své tajemství bez obav podělit.

Sbalit potřebné věci netrvalo dlouho. Pronájem Korzára je finančně vyčerpal natolik, že měli jen nejnutnější vybavení. Tím si však hlavu nelámali. Setera měla dýchatelné ovzduší, přijatelné teploty a faunu reprezentovala zcela neškodná zvířata. Hlavní část nákladu tvořil odlehčený modul z determální fólie, spací pytle a zásoby potravin. A právě díky jim byly batohy naplněné až k prasknutí.
„Vem si náramek,“ vybídl Bert společníka, když zapnul přístroj na registraci biopulsů.
Náramkové indikátory, které museli neustále nosit, pokud byli mimo loď, měly zabudované citlivé snímače, zaznamenávající důležité životní funkce. Vestavěný mikrovysílač nepřetržitě předával naměřené údaje řídícímu centru, jež blokovalo motorovou sekci. Tato bezpečnostní pojistka, montovaná do všech lodí společnosti, měla zabránit ztrátám. Již nejednou se stalo, že posádka zahynula a nepoškozený stroj zůstal kdesi na neznámé planetě. Nyní však loď automaticky odstartuje na zpáteční cestu za osm hodin od posledního přijatého signálu.
„Nemůže se rozbít?“ obával se Sven zdánlivé křehkosti životně důležitého přístroje.
„Rozbít?“ usmál se pilot. „Viděl jsem testy. Není vůbec jednoduché tuhle parádu poškodit.“
„Tak fajn,“ ťukl Sven do malé obrazovky, na níž se v pravidelných intervalech rozsvěcovaly dva světelné body. … „Doufám, že energetický zdroj…“
„Stačí i pro tvoji vnučku,“ zavrčel Bert, a když viděl, že se schyluje k další otázce, rezolutně dodal: „Konec keců, kámo, jdeme na věc. Jasný?!“
„Naprosto,“ uculoval se Sven Peterson jako neviňátko a opatrně skládal mapu. „K nalezišti to máme slabých dvacet kilometrů. Přistál jsi perfektně.“

Vyrazili naloženi jako mezci. Sotva ušli pár desítek metrů, začala cesta stoupat a klikatila se mezi kopci. Během hodiny vystřídalo kopce horské pásmo. Různobarevné bizarní skály, hustě porostlé bujnou vegetací, působily malebným dojmem. Oči pozemšťanů však krásu Setery nevnímaly. Šli mlčky a přemýšleli pouze o jediném: diamanty. Vše ostatní představovalo jen podřadný balast. Poháněni třpytnou vidinou, týrali svá těla do úmoru.
Cesta byla stále strmější. Prodírala se úbočím horských masivů, plná prudkých stoupání a srázů. Námaha z pochodů se zračila na tvářích obou mužů, hojně zalitých velkými krůpějemi potu. Značně unaveni dorazili konečně k potoku, který je dovede až k cíli.
„Dáme si pauzu,“ bědoval Sven těžce dýchaje. „Už toho mám dost.“
Bert souhlasil, pohodlně se usadil na vyhřátý kámen a s hloubavým zadumáním přebíral potravinové balíčky.
„Pohni kostrou, lenochu!“ zavelel pilot za necelou půlhodinku. „Nejhorší máme za sebou,“ dodal povzbudivě.
Sven se neochotně zvedl a následoval zdatnějšího kolegu. Pokud mapa nelže, zbývá tak nanejvýš pět, šest kilometrů. Přišlápl a ze všech sil se snažil držet krok.

V malebném údolí se potok v mírném oblouku rozléval do značné šíře a jeho tok byl klidnější, lenivý.
„Tronerovo naleziště,“ vydechli takřka s posvátnou úctou. Zde tedy mělo být to pravé místo, oplývající diamanty splavenými sem z horských výšin. Ona báječná, toužebně očekávaná pokladnice bohatství a úspěchu.
Všechny útrapy byly rázem zapomenuty. S úlevou shodili batohy z otlačených zad a v příštím okamžiku vzali útokem nejbližší mělčinu. Měli štěstí. Sven, a vzápětí i Bert, našel pěkný diamant.
„Jsou tu! Tak přeci tu jsou!“ výskal pilot v extázi a skrápěl přítele vodou.
Jeho nadšení bylo nakažlivé. Sven nemeškal, hned začal oplácet chladnou lázeň a také nikterak nešetřil hlasivky. V tu chvíli byli jako dva malí kluci, kteří mají radost z dobře provedené lumpárny.
Promáčeni, ale v dobrém rozmaru postavili obytný modul a v okolí instalovali bezpečnostní čidla. Přitom si Sven všiml drobných keříčků, hustě obsypaných lákavými červenými bobulemi. Utrhl několik plodů, rozemnul je a opatrně přičichl. Silná kořeněná vůně připomněla Tornerovo varování.
„Podívej, Berte,“ zavolal. „Tahle hrstička stačí, abys natáhl brka.“
Pilot pokrčil rameny: „Zásob máme dost, tak nevím, proč bych měl okusovat jakési neznámé jedule, ačkoliv mám hlad jako vlk.“
Za čtvrt hodiny si už oba pochutnávali na bohaté večeři. Tma houstla, únava z namáhavé cesty klížila víčka.
„Jdeme na kutě,“ dlouhým zívnutím podpořil Bert své rozhodnutí a soukal se do spacího pytle. „Ráno brzy vstáváme a za pár dnů jsme boháči.“
Odpověděl mu blažený úsměv. Také Svena vzrušovalo pomyšlení na budoucnost.

Zatímco pilot sladce vyspával, proviantní náčelník i šéfkuchař v jedné osobě měl plné ruce práce. „Vstávej, ospalče,“ zatřásl Sven přítelem, když byla snídaně hotová. Bert vyskočil, promnul si oči a rázem byl plný energie.
Brodili se mělkým potokem, na jehož dně hledali drahocenná zrnka. Zpočátku ohlašovali každý kamínek radostným voláním, brzy jim však došel dech, a tak jásavé nadšení vybuchovalo pouze, když vysypávali plné váčky do „trezoru“, jak říkali velké krabici na břehu.
U oběda prohlížel Bert první úlovky a v duchu odhadoval jejich cenu. Tisíce kreditů za pár hodin, slušný zisk, přestože nedosahoval sumy schopné uspokojit jeho bujnou fantazii, tím spíš, že celkový obnos se dělil na dvě poloviny. Po krátkém odpočinku pokračovali až do soumraku, kdy přece jen Bert Gordon uznal, že Setera na nich rozhodně nešetřila.

Prožili neklidnou noc a probudili se bolestí v zádech. Těla byla ztuhlá, neohebná, a tak nebylo divu, že právě nehýřili humorem. Přesto usilovně pracovali a těšili se z četných nálezů. Večer byla v „trezoru“ již docela pěkná hromádka diamantů, představující značné jmění.
Ještě pár takových dnů a jsme boháči!“ vykřikoval nejméně po desáté Bert, který byl do téhle představy úplně zamilovaný.
Vidina rychlého zbohatnutí dostala nečekanou trhlinu. Diamanty jako by z potoka zmizely. Marně měnili místa, probírali naplavený štěrk, jedinou odměnou bylo pár nanicovatých kamínků.
„Slabota,“ bručel Bert při pohledu na splasklý váček a Sven jen mrzutě přikyvoval. Byl na tom úplně stejně, ne-li hůř.
Čas plynul, ale smůla se jim dál lepila na paty. Sven už dnešní den odepsal. Mechanicky prohledával dno, předem smířený s neúspěchem. Hezoun však stále hýřil aktivitou, ačkoliv šťavnaté kletby prozrazovaly, že ani jemu se příliš nedaří.
„Poslechni, kamaráde, musíš se více snažit!“
„Dělám, co můžu!“ odsekl Sven.
„Pochybuji,“ zaznělo nespokojeně. „Asi se od tebe trhnu,“
„Můžeme sbírat každý zvlášť. … Abys náhodou neprodělal.“
„Platí,“ zareagoval pilot okamžitě, neboť právě zahlédl dva tři slušné kousky.
Sven kývl hlavou a víc si ho nevšímal.

Bert Gordon neměl ve zvyku chodit dlouho okolo horké kaše. Sotva dopili kávu, vyrukoval s návrhem, aby rozdělili společně nasbírané diamanty.
„Jak myslíš,“ souhlasil Sven nevzrušeně. Věděl, že to muselo přijít.
Bert se s vervou pustil do práce. Drobná zrnka zběžně prohlédl, ale u těch větších následoval celý obřad. Každý diamant pečlivě hodnotil a zadumaně zvažoval, komu bude náležet. Sven ho pozoroval s trpkým úsměvem, nicméně se zdržel jakýchkoliv připomínek.
„Vyber si,“ nabídl mu Hezoun velkoryse, jakmile skončil svoji bohulibou činnost.
Sven automaticky zvolil bližší hromádku, přisypal z poloprázdného sáčku a bez jediného slova uložil svůj podíl do batohu, zatímco Bert se ještě dlouho nemohl nabažit jiskřících drahokamů. Přehraboval a hlasitě oceňoval kameny z dnešního nálezu. Nebylo to nijak slavné, ale určitý rozdíl tu přeci jen byl.

Časně ráno Sven tiše vyklouzl z obytného modulu, velebě v duchu nehlučný magnetický uzávěr. Každý se stará sám o sebe, připomněl si Bertova slova, čímž eliminoval případné výčitky svědomí a docela se těšil na kyselý obličej svého společníka.
Asi za hodinu se pilot probudil. Udiveně se rozhlížel, než mu došlo, že Sven ho nechal zaspat úmyslně. Rázně vyskočil a jako střela se vřítil do potoka.
„Proč jsi mě nevzbudil?“ zeptal se rozhořčeně, ačkoliv předem tušil odpověď.
„Nejsem tvoje chůva,“ poznamenal Sven chladně a dále už ho zajímalo jen dno potoka.
Od té doby chodili kolem sebe, jako by se neznali, a zarputile mlčeli. Pro oba muže bylo ticho stejně tíživé, ale lákavá vidina bohatství znemožňovala najít společnou řeč.
Několik dalších dnů si bylo podobných. Štěstí se střídalo, ale tím úspěšnějším byl stále Hezoun Bert. Sven trpělivě ignoroval štiplavé poznámky, přesto však nezabránil dalšímu střetu.
Mělká zátočina s hojností diamantových zrn se stala jablkem sváru.. Bert k ní dorazil první a usoudil, že přítomnost další osoby není žádoucí.
„Vypadni, kámo!“ obořil se na Svena.
„Nevím proč. Můžeme tu být oba.“
„Tak to tedy ne! Tohle je můj plac… až po ten uschlý strom,“ ukázal na pokroucený kmen. „Od něj na druhou stranu bude zase tvoje území.“
„Ať je po tvém,“ podvolil se Sven, který neměl sebemenší chuť hnát spor na ostří nože.

Jako by ho chtěl potok odměnit za všechny ty ústrky a příkoří, přichystal mu v jedné tůni báječný poklad. Celé dno bylo poseto diamanty, splavenými občasnými přívaly dešťových vod. Menší kamínky strhl dravý proud na další cestu, ale ty velké zde zůstaly navždy uvězněny. Sven byl v sedmém nebi při pohledu na výstavní kousky, které teď budou patřit jenom jemu. Se zápalem se pustil do práce. Vytahoval a zálibně si prohlížel třpytivé krasavce, tak rychle plnící váček.
Už třetí cesta k „trezoru“ probudila v Bertovi zvědavost. Ten nemohl odolat pokušení, porušil hranice a zamířil k tůni. Jediný pohled mu zcela stačil.
„Páni, to je nadělení!“ zvolal udiveně. „Tahle loužička nám celou výpravu bohatě zaplatí.“ S naprostou samozřejmostí si ponechal vylovený diamant.
„Nech je ležet, Berte,“ brzdil jeho elán Sven. „Když se mi nedařilo, honem jsi navrhl rozdělení. Souhlasil jsem. Dnes jsi našel slibné místo a zase jsi stanovil hranice. Opět jsem ti ustoupil. Tak si běž do své zátočiny a mně dej pokoj!“
Bylo to poprvé za celou tu dobu, kdy se Sven rozhodně ohradil. Bert tím byl tak překvapen, že jen něco nesrozumitelného zabručel a zmlkl.
„Promiň, kamaráde, zřejmě jsem to drobek přehnal,“ omlouval se poněkud rozpačitě. „Člověk dělá někdy pitomosti, ale ty jsi také hned neměl se vším souhlasit. Je to i tvoje chyba, takže ruším hranice,“ dodal chvatně na vysvětlení, přesvědčen, že i tentokrát prosadí svou.
Jenže Sven trval neústupně na svém: „Máš cos chtěl. Zmiz!“
Gordon však nemínil bohatou tůni opustit. V duchu sice uznával, že Sven má pravdu, ovšem přiznat ji, to by znamenalo ztrátu. Rázně zavrhl takovou změkčilost. Sbíral dál a jízlivých poznámek o zlodějích si nevšímal.
„Hrome, to je trefa!“ vykřikl Bert nadšením nad překrásným duhově zářícím kamenem. „Za tenhle kousek bude celý balík!“
To už bylo i na Svena moc. Nejenže mu vleze do rajónu, on mu ještě navíc vyfoukne ten největší diamant! Prudký švih a žblunknutí potvrdilo, že nečekaný výpad měl úspěch.“Tohle je mé místo,“ pronesl důrazně z pozice právoplatného majitele.
Vzápětí přišla tvrdá odpověď. „Ty hajzle,“ vydechl Bert nenávistně a udeřil plnou silou. Sven zasténal a v bezvědomí padl do tůně.

Když se Sven probral, zjistil, že leží svázaný u obytného modulu. Hlava ho pekelně bolela a při každém, i sebemenším pohybu se mu zdálo, že mu exploduje mozek.Přesto se opatrně rozhlédl kolem sebe. Vzduch byl čistý. Pokusil se vyprostit z pout, ale jediným výsledkem jeho snažení byla zkrvavená zápěstí a bolestivě zaříznuté provazy. „Zatraceně!“ zaklel a snažil se odhadnout další vývoj událostí.
Bertův návrat byl vskutku triumfální. Jako relikvii nejvzácnější opatroval krabici vrchovatě naplněnou velkými diamanty.
„Vidíš, kamaráde, teď jsou všechny moje,“ se škodolibou radostí předváděl svou kořist.
Svenovi mimoděk zaskřípěly zuby, ale nahlas řekl: „A co já?“
„Ty zhebneš na Seteře. Až se vrátím, ohlásím, že se stala nehoda, při které jsi, bohužel, zahynul. Něco už vymyslím, neboj se.“
Hrozivá perspektiva zatím nenaháněla strach. Sven tvrdošíjně odmítal připustit, že by mohl být chladnokrevně zavražděn. Věřil, že celé tohle nepodařené představení skončí rozumnou dohodou …smírem. Raději však mlčel. Nač zbytečně provokovat.

Bert se s chutí navečeřel a také svému zajatci donesl skromnou porci. Uvolnil mu pouze jednu ruku a hned potom ho opět důkladně spoutal.
„Je to vlastně plýtvání jídlem, protože ty už jsi jako mrtvý a mrtvý jíst nepotřebuje.“
„Neblázni, člověče! Nejsi přece vrah!“
„A co jiného mi zbývá? Nemůžu tě přivést do Marsopolu spoutaného jako balík, abys vyprávěl, že jsem tě oloupil. Kromě toho,“ pokračoval pilot ve svých úvahách, „bych ti musel polovinu diamantů dát, a to se mi právě nechce.“
„Tak si je nech. Kašlu na ně!“
„Příliš slabá záruka. Nemám jiné východisko!“
„Budu mlčet, Berte. Na mou duši!“
„To víš, že budeš! Sám se o to postarám. Máš prostě smůlu, že pilotáž Korzára je výhradně můj džob.“
Teprve teď Sven s hrůzou pochopil, že jeho likvidace je míněna zcela vážně. Pokud by žil, představoval by stálé nebezpečí, a tohle riziko chtěl Bert Gordon navždy odstranit.
„Ty zbabělý vrahu, zadav se těmi diamanty!“ ulevoval si Sven bezmocně. „Bestie jedna hladová! Mrchožroute prašivý!“
Bertovi zajiskřilo zlostí v očích. „Sklapni zobák, sráči,“ zasyčel a surově ho kopl. Sven zasténal, ale ani na okamžik nepřerušil proud svých nadávek. Další kopanec však kupodivu nedostal. Namísto toho se Bert ještě dlouho výtečně bavil na jeho účet.
Když konečně Svenovi došel dech i zásoba nadávek, přišlo pilotovo kontra: „Zůstaneš venku, padavko. Budeš to mít sice trochu nepohodlné, zato já budu mít klidné spaní.

„Ty se máš, Svene. Celý den lenošíš, zatímco já se máchám ve studené vodě,“ špičkoval pilot při kontrole pout.
„Můžeme si to vyměnit.“
„Až příště.“
„Smažme to, Berte,“ pokoušel se Sven o smír. „Jsme přece přátelé, dlouholetí kamarádi …“
„Ne! V sázce je příliš mnoho,“ odmítl stroze a zamířil k potoku.
Sven měl spoustu času na přemýšlení. Nedělal si žádné iluze, dobře věděl, že mu ani sliby ani prosby nepomohou, a tak si lámal hlavu ve snaze najít přijatelné východisko ze své neutěšené situace. Marně. Spásné myšlenky nepřicházely, jen divoké nápady na pomstu, které však vzhledem k jeho postavení nešly realizovat. Musel se tedy smířit s tím, že nemá šanci vražedný záměr jakkoliv překazit. Rezignoval. Ležel a na nic nemyslel.

„Zatracený křáp,“ hanil pilot u oběda osobní bioindikátor. „Zbytečně mi překáží!“
„Že tak najednou,“ utrousil Sven poté, co se nečekaně stal majitelem i druhého náramku.
„Potok je teď samý klacek a kořen. Každou chvíli s ním někde uváznu,“ odpověděl Bert, čímž vyčerpal informační limit.
Drobná epizoda, Sven jí z počátku nevěnoval nejmenší pozornost, se pojednou změnila v ideální příležitost na odvetu. Krutou, ale spravedlivou. Bert, aniž si to uvědomil, mu sám do ruky vložil smrtící zbraň … tedy za předpokladu, že mu i nadále oba náramky ponechá. Pokud ano…
Plán odvety byl celkem jednoduchý. Večer, až Bert usne, sní jedovaté bobule. Konec bude rychlý, ale jeho smrt zároveň deaktivuje bioindikátory. Osm hodin stačí, a jak Berta zná, tak si je zcela jistě dopřeje, aby Korzár automaticky odstartoval na zpáteční cestu. Bude to mít rozhodně těžší. Sám na Seteře, bez zásob a naděje na záchranu. Ostatně jedovatých plodů je tady dost i pro něj, pomyslel si s jistým zadostiučiněním.
Dokutálel se mezi keře, ústy obíral nejvíce obalené větvičky a přitom dával náramný pozor, aby nechtěně nespolkl některou bobulku, neboť jejich čas ještě nenastal. Když měl dostatečnou zásobu jedovatých plodů ukrytou mezi kameny, vrátil se zpět k obytnému modulu a čekal na návrat bývalého přítele.

Celý zbytek večera žil Sven v neustálém napětí. V hloubi duše doufal, že se Bert vzpamatuje, když však viděl, s jakým zanícením hodnotí diamantový poklad, uhasla poslední jiskérka naděje. Vezme si náramek nebo ne? Strachoval se o svůj plán.
„No tak, kámo,“ prohodil Bert, „zítra končím. Smutné ovšem je, tedy hlavně pro tebe, že tím pádem končíš i ty.“
Sven Peterson mlčel. Nechtěl Berta dráždit ani zdržovat. Potřeboval, aby šel co nejdříve spát. Jedině tak bude mít jistotu, že náramek nezmění majitele.
„Copak, hochu, spolkl jsi jazyk?“
"Vypadni!“
„No prosím,“ usmál se pilot. „Přeji dobrou noc a krásné sny,“ rozloučil se ironicky, zklamaný tím, že se nedočkal záplavy výčitek či plačtivého škemrání o život.
Bertova poznámka definitivně rozhodla. „Popřáls mi dobrou noc, já ti přeju krásné probuzení,“ zašeptal Sven a opatrně se přisunul ke stěně obytného modulu. V nočním tichu zřetelně slyšel spokojené oddechování. Situace tedy dozrála.

Trpká chuť bobulí svírala hrdlo zároveň se strachem ze smrti. Zaváhal. Pud sebezáchovy se naposledy vzchopil a rázně dotíral. Ach Bože, proč člověk tak lpí na životě? … Vzpurně pohodil hlavou a jedovaté sousto nezadržitelně klouzalo do žaludku.
Chladný pot, malátnost a třeštící hlava, byly neklamné známky působení jedu. Sven očekával blížící se konec klidně, a jen litoval, že neuvidí Bertovo zděšení. V duchu si to však živě představoval a usmíval se tomu.
Tep utichl a oba bioindikátory zapojené na jedno tělo vyslaly poslední signál. Blokáda motorové sekce přešla v odpočítávání. Čas plynul v Bertově nerušeném pochrupování a v neslyšném chodu spuštěného automatu o dvacet kilometrů dále.

Bert se probudil s výtečnou náladou. Dnes mu končí úmorná práce s neustálým ohýbáním a bolením zad. S rozkoší se protáhl, založil ruce za hlavu a snil o báječné budoucnosti, kterou má na dosah. Slastné zahálení však zcela nečekaně přerušil jakýsi hluk. Zarazil se a pozorně naslouchal.
Hluk sílil, a když přešel v dunivé burácení, Bert strnul. Jako zkušený pilot s jistotou poznal zvuk pracujících planetárních motorů. „To přece nemůže být Korzár!“ V mžiku byl venku a třeštil oči ve směru, kde stála jejich loď. A vtom ji uviděl. Malá stříbřitá tečka s ohnivým ohonem nabírala výšku a rychle mizela v dáli.
Jako šílený běžel ke Svenovi, ale ten již nic neviděl ani neslyšel. Ležel nehybný, stočený do klubíčka, tváří k zemi.
„Vstávej, Svene! … Proboha, vstávej!“ chraptivě vyrážel Bert a silně jím zatřásl. Když se nedočkal odpovědi, obrátil Svena na záda a pak už se jen s hrůzou díval do mrtvé tváře, na které i po smrti zůstal výsměšný úsměv.