Účel

Srpnové slunce pomalu zapadalo za obzor. V domě na kopci se pomalu začala rozsvěcet světla. Stará dáma zrovna zvedala z poličky hrací skříňku. Otevřela ji. Mladý pár se dal do tance v rytmu právě se ozývající melodie. Rose Claimová se usmála. Byl to neznatelný úsměv na tváři staré ženy. Jen mlhavý závan větru ve vyschlé poušti. Rázem zaklapla skříňku a vrátila ji na poličku. Rose přešla ke staré fotografii, na které se usmíval mladý muž v uniformě.
„Zase vzpomínáš, matko?“ ozval se mužský hlas. Otočila se. Ve dveřích stál její syn Liam. Nuceně se usmála, než mu odpověděla: „Copak si stará dáma nezaslouží trochu toho vzpomínání na staré časy, můj synu?“
„Neměla bys však žít jen ve vzpomínkách, matko.“ oponoval jí. Povzdychla si.
Liam pokračoval: „Kromě toho, měla by ses odstěhovat tady z toho nudného venkova za námi do města.“ Opět za ní přišel se stejným požadavkem. Kolikrát už ho odmítla? Byla se svým životem na anglickém venkově spokojená. Měla tu vše, co potřebovala. Hlavně svoji vlastní samotu. Nestála o čajové dýchanky, ani o žádnou podobnou zábavu. Chtěla být sama. Jen ona, fotografie a hrací skříňka.
„Upínáš se moc na minulost.“ Nedal se odbýt Liam matčiným mlčením, kterým tak často dávala najevo svůj nesouhlas.
Přešla k oknu. Venku už byla tma. Po chvíli mu tiše odpověděla: „Mám tu vše, co potřebuji. Slečna Clarisa mi vždy donese vše, o co ji požádám.“
Liam Claim zvedl obočí: „To ano, ale jsi už stará a potřebuješ pravidelnou lékařskou péči. Ve městě jsou do-“
„Doktor Wilson tyto záležitosti obstarává znamenitě.“
„Jsi ale nemocná, matko, tvé srdce...“
„Můj milý Liame, ještě nějaký čas na tomto světě pobudu.“ Otočil se a vyšel z pokoje ven. Rosa věděla, že se brzo zase vrátí.
Nechtěla z tohoto domu nikam odejít. Bylo to místo vzpomínek. Místo, kde tančila valčík se svým mužem Adamem. Znovu se ponořila do vzpomínek, když...
O dvě hodiny později se Liam rozhodl znovu popovídat si s matkou o její budoucnosti. Na prahu dveří se zaposlouchal, než je otevřel. Ozývala se hudba. Hrací skříňka hrála svou melodii. Zamračil se. Stiskl kliku a dveře se neslyšně otevřely.
„Už zase jsi, mat-“ Zarazil se. Jeden pohled mu stačil na to, aby viděl svou matku ležet zhroucenou pod oknem. Rychle k ní přešel.
„Matko?!“ Zatřásl s ní. Stará žena měla zavřené oči a na tváři se jí zračil slabý úsměv.
Srdce mu divoce bušilo. Rychle doktora! Rozhlédl se. Pohled padl na telefon na malém stolku. Rozběhl se k němu. Zvedl sluchátko a vytočil číslo doktora Wilsona.
„Haló, je tam pan doktor?“
„Ano, co si přejete?“ ozval se starý, měkce znějící hlas.
„Pane doktore, to jsem já, Liam Claim.
„Á, mladý pan Liam, copak si přejete?“
„Pane doktore, rychle přijeďte, moje matka...“
„Ach, rozumím. Hned tam budu.“
„Děkuji vám.“
Položil sluchátko. Vrátil se k matčinu tělu. Zvedl ji a odnesl na kanape. V pokoji stále zněla hudba. Zatracená skříňka! Bez milosti ji umlčel. Pár zatančil svou poslední otočku. Ohlédl se. Situace se nezměnila. Obával se nejhoršího. Vstal. Podíval se na hodiny, které právě odbíjely čtyři hodiny odpoledne. Doktor by tu měl být každou chvíli.
„Matko...“ zašeptal tiše do naprostého ticha, které v místnosti zavládlo.
Bezmocně složil svou hlavu do dlaní. Žil mezi lidmi dlouho a naučil se vše, co potřeboval, aby mezi ně zapadl. Jeho oči mrkaly a slzely. Podle toho, jaká emoce byla na místě, se na tváři objevoval úsměv požadovaných parametrů.
Sílu mechanických paží snížil na optimální výkon. Pečlivě hlídal dobu, kdy by byl běžný člověk unaven a potřeboval nabrat síly. Liamovi Claimovi se dařilo více jak třicet let skrývat, že je Android. Jeho tvůrce dr. Charles Duck ho poslal o více jak 2155 let nazpět z budoucnosti. Mladý ambiciózní antropolog chtěl dokázat svou teorii o Viktoriánské anglii.
Všechny záznamy byly vlivem nedostatečné záznamové techniky předchozích generací podléhající zkáze ztracené v čase. Vědělo se jen, kdy toto období v lidských dějinách existovalo, nic víc. Později byl vynalezen způsob, jak cestovat časem. Světová rada v obavách před zneužitím však vydala zákon, který jasně stanovil, že nikdo nesmí cestovat tak, aby nedošlo k porušení či vytvoření alternativní, již existující, časové linie. To mnoha vědcům znemožnilo cokoliv uskutečnit. Každá technika, byť sebedokonalejší, může selhat. Co když na sondě selže holografické maskovací zařízení? Plno otázek a žádná odpověď.
Až antropolog dr. Duck se rozhodl pro použití robota, vypadající jako člověk. Dal mu jméno Liam. Protože se o daném období, kam se ho rozhodl poslat, vůbec nic nevědělo, nemohl Liama ničemu naučit, ani ho ničím vybavit. Nevěděl, jak lidé v té době mluvili. Prý kdysi každá země měla svůj jazyk. Nemohl si to však nikde ověřit. Co se týkalo dobového oblečení, žádné záznamy o tom již neexistovaly.
Nemohl proto Liamovi nic poskynout. Dlouho přemýšlel, jak některé otázky vyřešit. Pak na to přišel. Vybavil ho maskovacím zařízením a dal mu rozkaz: „Dokud nezískáš dostatečné množství údajů o jazyce, oblékání a základních zvycích, zůstaneš skryt před zraky ostatních.“
„Ano, pane doktore.“ Přitakal Liam.
„V druhé fázi se pokusíš navázat vztahy. Nezapomeň všechny poznatky pečlivě ukládat a posílat mi je na analýzu.“
Nyní android Liam seděl v houpacím křesle v pokoji s mrtvou ženou, kterou se naučil brát jako svou matku. Často přemýšlel, jestli je smích z jeho rtů opravdový, nebo je to jen dokonalá simulace? Smál se, protože ho ten vtip opravdu pobavil nebo proto, že to situace vyžadovala? Plakal na koncertu dojetím, nebo jen napodoboval lidi kolem sebe?
Byl vybaven schopností naučit se čemukoliv, aby dokonale splnil svoje poslání, svůj účel existence. Ano, účel. Proč na tomto světě existují lidé, když je jejich životnost nesmírně krátká a jejich těla zranitelná?
Poté, co získal dostatek informací na sociální integraci, se postupně seznamoval osobně s lidmi. Naučil se vystupovat jako mladý muž, který není původem Angličan. Správně si vyložit romantické náznaky mu dělalo problémy a vypadal před opačným pohlavím poněkud neohrabaný a stydlivý. Ve skutečnosti nepociťoval žádnou náklonnost, lásku. Nic takového. Choval se tak, jak podle programu vydedukoval, že by se chovat měl.
Pak poznal v malém obchodě Rose Claimovou. Už tenkrát jí bylo kolem padesáti let. Osamělá dáma. Liam nebyl vybaven jen vědeckými programy, ale měl i dokonalý záznam o rodinném stromu doktora Charlese Ducka. Podle toho byla paní Claimová doktorova vzdálená příbuzná. Každý člověk by rád poznal svoje příbuzné. Odeslal toto zjištění dr. Duckovi. Ani on nebyl výjimkou.
„Liame, pokus se o životě Rose Claimové, získat co nejvíce údajů.“ Tak zněly doktorovy instrukce. Následně proběhlo několik událostí, které měly za následek to, že byl Liam přijat do rodiny jako adoptivní syn.
Když matka zestárla a bylo zřejmé, že ji pobyt v tomhle domě nesvědčí, zachoval se Liam tak, jak se očekávalo, že se jako syn zachová. Pečlivě studoval všechny aspekty této situace. Lidé vyžadují od svých potomků spíše vzdor než souhlas, který byl tak typický pro androidy jako on.
Sedí tu a truchlí pro matku, jež zemřela. Je tomu opravdu tak? Cítí ztrátu, žal, nebo jen jedná podle toho, co mu přikáže jeho program?
Někdo zvoní u dveří. Liam se zvedá a jde otevřít. Pan doktor Wilson vstupuje do předsíně. V ruce má svoji lékařskou brašnu. Vede ho do pokoje k ženě, o které již dávno ví, že je mrtvá. Doktor přistupuje k tělu. Měří puls, vytahuje stetoskop, poslouchá srdce.
„Je mi líto, ale je mrtvá,“ praví doktor tichým hlasem. Nastala minuta ticha.
Liam si náhle uvědomuje, že pláče.
Pro někoho, koho znal a byl mu blízký. Nejedná se o žádnou reakci nějakého programu. Než otevřel dveře, všechny, až na nejzákladnější, je deaktivoval. Poprvé pláče, aniž by to byl jen prostý důsledek složité matematické operace. Poprvé pociťuje, že má účel i jako člověk, ne jen jako vědecko-historický android. Stojí s doktorem nad tělem své matky a truchlí.