Terapie

Vešla do malé, útulné místnosti. První, čeho si všimla, byla zvonkohra visící před pootevřeným oknem. Ptáčci z barevného skla odráželi světlo a vytvářeli na protější stěně neustále se měnící obrazce. Cinkání, které vydávali, bylo příjemně hypnotizující. Milu napadlo, že si něco podobného musí pořídit domů.
„Posaďte se, pani Nowacková, a povězte mi, co vás sem přivedlo,“ pobídla ji psychoterapeutka. Pokynula přitom ke křeslu a usmála se. „Mohu vám udělat bylinkový čaj, pokud chcete.“
Mila se rozhodla nabídku zdvořile odmítnout. Potom se posadila a nervózně si urovnávala svou květovanou sukni.
„Mám tedy začít?“ ptala se ostýchavě, když si všimla, že si terapeutka leští skla na brýlích.
„Ano, klidně mluvte. To já jen abych na vás lépe viděla. Nebojte, zuby čistit nehodlám,“ řekla a rozesmála se. Mile chvilku trvalo než žertík pochopila. Pak se zasmála taky a její nervozita trochu opadla.
„Jsem tady, protože mám nejspíš vážný problém. Není na mně vidět; tedy zatím si ho mé okolí nevšímá, ale obávám se, že se to může už brzy změnit...“
Terapeutka chápavě pokývala hlavou a začala cosi zapisovat do nově nadepsané složky.
„Jen klidně pokračujte. Mluvte. Když to bude potřeba, přeruším vás a položím vám doplňující otázky.“
„Dobře,“ s dalším nádechem začala tiše vyprávět: „Hraju už nějaký čas jednu hru. Jednu z těch moderních, co v nich máte vlastní svět, který můžete budovat a celý ovlivňovat. Všechno je tam úžasný a jiní lidé se tam často schovávají před realitou. Víte, ale já se nemusím schovávat, nemám špatný život... ten skutečný myslím. Mám hodného manžela, pěkný dům a dvě zdravé dcery. Jak víte, jsem... snad to nebude znít moc namyšleně,“ odmlčela sea tázavě se zahleděla na terapeutku.
„Tímhle se vůbec nezabývejte. Mluvte tak, jak to cítíte. Hlavně žádná falešná skromnost, zamlčování a jakákoliv přetvářka. To by mohlo mou práci jen komplikovat.“
Mila tedy odložila ostych a pokračovala:
„Sama jsem atraktivní i velmi úspěšná žena. Mám obchod; květinářství. Pracuji v něm, jen když chci. Mám zaměstnance. Nemůžu si prostě na nic stěžovat. Jenže v té hře je všechno lepší. Vypadám v ní přesně tak, jak jsem vždycky chtěla. Jsem naprosto dokonalá kráska. Umím kouzlit. Jsem čarodejka a mám velkou moc. Jsem vdova a mám milence; rytíře. Ten je neskutečně krásný, pozorný a velmi sečtělý. Zažíváme spolu neuvěřitelně romantická dobrodružství. Mám v té hře dokonce i syna. Jednou z něj bude také velký kouzelník. Já jsem vždycky chtěla mít syna. Své skutečné dcery mám sice taky ráda, ale vůbec netuším, co z nich jednou vyroste. Ony se o nic pořádně nezajímají, ani nejsou extra moc chytré, ani tolik roztomilé a zábavné, prostě nejsou jako je můj Damián. Já vlastně žiju dvojím životem. Všechno v realitě na oko zvládám, ale když jsem tady, tak chci být tam, jestli mi rozumíte?“
Terapeutka zase jen pokývala hlavou a nechala Milu pokračovat.
„Mám za to, že není úplně správné, že když jsem se svým manželem, tak myslím na Rolanda De Hertixe.. To je ten rytíř. S manželem mě nebaví ani mluvit. Sex mě s ním pochopitelně taky neláká, protože s Rolandem je všechno lepší. On mi totiž rozumí i telepaticky. Vlastně ani nevím, kterého z nich podvádím. Jen se neustále cítím provinile. Nebaví mě dokonce už ani cestování a procházky přírodou, protože i ta je v tom druhém světě hezčí a zajímavější. Ach, kdybyste to tam viděla... Jenže já jsem přece reálný člověk, nemůžu mít raději imaginárního muže, dítě, i samu sebe. Bojím se, že mě to brzy úplně pohltí a skutečnost pro mě ztratí význam... nebo se možná bojím, že manžel zjistí, jak jsem na té hře závislá, a bude mi mou lásku a syna chtít vzít. Jsem z toho prostě zoufalá... , “ zavzlykala Mila a opatrně otřela uslzené oči do rukávu. Čekala na verdikt. Tušila, jaký bude.
„Asi mi poradíte tu hru definitivně vypnout a už se k ní raději nevracet, že?“
Terapeutka neodpověděla, jen se na ní znovu mile usmála. Vzápětí vstala a přešla pomalu k oknu. Světlo procházející skrz ptáčky obarvilo její krémovou halenku do modra a do zelena, zatímco se dívala ven do zahrady a usrkávala heřmánkový čaj. Bylo na ní znát, že přemýšlí. Pak se k dosud napjatě čekající klientce otočila.
„Víte, paní Nowacková, myslím, že můžete být naprosto klidná. Nemáte si vůbec co vyčítat. Vy prostě jen zcela rozumě volíte to, co je pro vás v životě nejlepší, stejně jako by to udělal každý normální člověk. Nebraňte se tomu. Pokud máte raději svět ve hře, pak zůstávejte v něm tak často, jak jen to bude možné a nenechte si to nikým zakázat. Váš manžel na to nemá právo. Však ve vašem životě jde přece předně o vás a váš pocit štěstí. Vaše dcery i manžel si mohou také vytvořit jiný svět přesně dle vlastních představ...“
Zmatená Mila se rozhodovala, zda věřit tomu, co slyší. Možná si z ní terapeutka jen dělá legraci. Třeba chce, aby k závěru, jak je její virtuální život pro okolí špatný, došla sama.
„Počkejte. Vy mi radíte, abych se vykašlala na realitu? Ale to přece nejde...“
„Proč by nešlo? Buďte rozumná. Jde to a není na tom vůbec nic zlého. Myslím, že místo povídání se mnou, které vás stejně zrovna moc nebaví a dost vyčerpává, byste si měla nasadit svůj přenosný gamer a jít za svým milovaným synem a Rolandem.“
„Vy nejste terapeutka,“ vykřikla Mila, „jste nastrčený agent společnosti MyDream, co má za úkol do spárů hry dostrkat zpět ty, co ještě jeví vůli s tím skončit.“
Falešná terapeutka se zlověstně zašklebila. Vytáhla z kapsy smrtící laser, ale Mila byla rychlejší. Skrz květy své sukně ji důkladně pokropila olovem. Mozek té ženské se okamžitě rozstříkl po celé místnosti. Mila na nic nečekala, přeskočila přes její mrtvolu, strhla zvonkohru, setřela z ní krev, strčila si ji do kabelky a vyskočila oknem. Věděla, že nesmí marnit čas. Nepřátelé se brzy seběhnou, a ona se musí přes zahradu dostat až k vrtulníku...
….
„Máš na stole večeři,“ ozvalo se z kuchyně. Miluše se otráveně otočila od obrazovky.
„Mami, ty jsi fakt debilní. Kolikrát ti mám opakovat, abys nerušila. Jsem zrovna uprostřed mise. Nažeru se pak, až dokončím level, jasný!“
„Dobře, tak já to dám zatím do ledničky.“
„Dej. A už dnes neotravuj, stejně budu mít sluchátka.“