Rav Ollpheist: Noční vize

...

Mandalorské pivo Kelbornovy Pijavice nám velmi zachutnalo. Obraceli jsme korbely do sebe někdy až závratnou rychlostí. Někteří se mnou a s T'ekem nedokázali držet krok, ale někteří urostlejší Mandalorané se nám rapidně blížili.

Po několika litrech piva k nám přišel Tesák a podal každému sklenku s čirou tekutinou. „Opatrně, pánové,“ řekl s úsměvem naznačujícím nějakou záludnost. Nenechali jsme se zastrašit žádným pitím a sklenky si nalili do hrdel.

Zatímco se naše útroby zalévaly teplem, přecházejícím až v horko, zůstala v ústech drásavá pachuť lihoviny. Vrokar utrousil naším směrem poznámku: „To není pivo či medovina.“ Bylo to pro nás nové, ale jak jsem zjistil a jak jsem četl v bratrově výrazu, byly ty pocity opravdu zajímavé. Na mysl to mělo rozsáhlejší efekt než pivo či víno nebo medovina z naší zásobovací lodi.

„Příjemné,“ zachrčel T'ek. „Podej si také sklenku a dej si s námi.“ To se již můj drahý bratr sápal po lahvi a obracel si ji do korbele, aby pálenkou pozdvihl říznost piva. Já zůstal u střídání piva a kořalky. Dostal jsem se do slušného rytmu, ale zjistil jsem, že mi již korbel nestačí. Sáhnul jsem k opasku a nechal si lít pivo do rohu, jehož dutina byla o polovinu prostornější než mandalorský korbel. Když jsem měl v sobě dvakrát plný roh, zpozoroval mé počínání bratr a hrdinně se k mému způsobu přidal.

„Na Mandalore,“ pozdvihl roh ke stropu T'ek.

„Mandalore bude zase volný!“ zvolala naše skupina.

Osazenstvo knajpy se halasně přidalo a stále opakovalo: „Mandalore! Mandalore! Mandalore!“ Poté jsme se všichni napili.

...

Hlava mi třeštila, všechny tři žaludky jsem měl jako na vodě a obě srdce mi divoce bušila. To musí být tou proklatou pálenkou. Ta poslední lahev musela být špatně udělaná. Chutnala zvláštně. Přetočil jsem se na kavalci a doufal, že uvidím T'eka v podobných obtížích, Sdílená bolest vždy bolí méně.

Můj drahý bratr spal jako nemluvně na druhé straně místnosti. Wulfi ležel spokojeně na něm. Obyčejného člověka by rozdrtil nebo přinejmenším udusil, ale T'ek oddychoval zcela klidně a bez sebemenších obtíží.

Když jsem nemohl nalézt pochopení u bratra, rozhodl jsem se pro čerstvý vzduch. Venku před hospodou se mi mysl poměrně vyčistila, ale tělo bylo stále jako v kovářské výhni. Nemůže to být tím pitím. Nemůže to být ani žádným jedem. Na to by nás upozornil Wulfi, kdyby byl jeho pán v ohrožení. S vědomím, že nemůže jít o fyzický problém, jsem se odpotácel zpět do pokoje.

Na chodbě jsem potkal v prostěradle zabalenou Abbi, která za sebou právě zavírala dveře nějakého pokoje. „Nesmíme přeci vycházet ven. To nám nařídil Vrokar.“

„Vím,“ zasýpal jsem. „Je mi bídně, musel jsem na vzduch.“

„Neviděl jsi mě a já neviděla tebe, ano?“ Oči jí zvláštně probleskly a já zmateně přikývl. Navíc jsem měl tušení, že vím, komu ty dveře stráží pokoj, takže jsem byl klidný.

Usadil jsem se na zem vedle postele a pokusil se zklidnit se meditací. Případně, pokud bych se nezklidnil, mohl bych se ponořit do sebe a zjistit, kde je problém. Zavřel jsem oči a prohluboval spojení se Silou.

...

Dlouhou dobu jsem nic necítil. Dokonce jsem měl pocit, že se má mysl vznáší v bezmezných a neznámých končinách opuštěných koutů vesmíru.

Najednou jsem pocítil ostré horko. Viděl jsem nejprve rozmazané obrazy, dokud se vše nezaostřilo. Viděl jsem inkubační nádrže na D'Qaru, které nám simulovaly dělohy. Ve velmi rychlém sledu jsem viděl vývoj započatý nesourodými shluky buněk a několika muži se symboly Řádu na kápích. Buňky se shlukovaly a vytvořily zárodek, který se hbitě vyvíjel v plod a nakonec nabyl podoby humanoida. To jsem já!

Viděl jsem svůj rychlý vývoj, učení se v knihovně, první zápasy. Viděl jsem vše! Zápas s T'ekem a to, jak jsem mu uťal obě paže. Té krve kolem. Nikdy mi to nedošlo, jak strašlivě jsem ho poranil.

„Vstříkněte mu to do žíly,“ velel Palatiův hlas. Muž v plášti se naklonil do mé nádrže s bactou, kde jsem regeneroval, a injektorem mi aplikoval zelenou, neonově zářící, látku do paže. „Výborně, ozval se opět Palatius odněkud z reproduktoru, „takhle ho můžeme ovládat. S každým úspěšným úkolem mu pak život opět prodloužíte.“ Začal se smát. Jeho šílenství ho muselo sžírat již dlouhou dobu a on to mistrně skrýval. Spolu s ním se z reproduktoru ozýval i nějaký další hlas, který mu následně gratuloval. „Výborně, mistře. Až zabije Vetesu, bude nejmocnější zbraní v rukách Aliance. Mandalore se nám konečně podřídí, až je ten hromotluk pokosí. Ať zabije toho druhého!“

„Ano, příteli. S mandalorskými doly bude galaxie plně v rukou Řádu a Aliance,“ smál se stále Palatius.

Zabít T'eka… to jsem věděl už dávno… ale Vetesu? Ti blázni chtěli, abychom se likvidovali postupně. Vždy ten novější měl odstranit starší model? Já jako zrůda vypadám, ale oni jsou ty pravé zrůdy. Řád, Aliance. Světlo je zlo, Tma je co?

Moment. Oni mi zkrátili život záměrně. Musí být způsob, jak si ho opět prodloužit. Je tolik světů, kam se musím vrátit. D'Qar, Korriban, Krayiss Dvě. Mnoho, mnoho práce.

Přes svou zachmuřenou náladu jsem si ani nepovšiml běhu dění kolem. Musel mi před očima uplynout všechen čas na Korribanu. Souboj s Rejadem a Awallem a naše sblížení. Zajmutí asasínky Vetesy a její prozření. Zabití šíleného Palatia a smrt velkého mistra Awalla Gnira rukou bojového droida Řádu. Útok Aliance a přízračně hladké spojenectví s Neerkodem. Přílet Abbi, objevování v hrobkách, Sithské akademii. Získávání artefaktů, zbraní a Wulfiho. Hořký odlet a epizoda na Krayiss Dvě. Strašlivá záchrana Rejadových očí na Vaalu. Lest a přesun na Mandalore.

Opustil jsem své myšlenky ve chvíli, kdy jsem stál na neznámém světě a zahleděl se do šerého lesa.

„Přivedl jsi mi je. Hodný chlapec,“ ozýval se z toho lesa povědomý hlas. To je ten samý hlas, který se ozýval z reproduktoru na D'Qaru, když mi zkrátili žití! „Zabij je! Přines mi jejich hlavy!“

Stál jsem jako přimražený a zíral na les. Nemohl jsem se pohnout. Zvedl jsem ruce. V jedné mi tkvěl starý meč pokrytý zasychající krví. V druhé ruce jsem svíral něco chladného a nepravidelného. Rejadova přilba! Co jsem to…

Upustil jsem meč a klesl na kolena. Přítelova pomačkaná helma byla pokryta krví a střepy kostí. Klečel jsem v mokré, červené kaluži. Klečel jsem v krvi obklopen bezhlavými těly svých nejbližších. Řval jsem šílenstvím a žalem.

Vstal jsem ze země odhodlán pomstít smrt přátel. Vyběhl jsem k lesu svižným sprintem. Přeskakoval jsem valouny zvláštně rozmístěné do kruhu uprostřed paseky. Stanul jsem na kraji lesa a svět potemněl. Instinktivně jsem vyrazil tam, kam mě smysly vábily.

Po několika kilometrech běhu lesem jsem doběhl k masivnímu obelisku, z něhož vycházela nepochopitelně fascinující záře.

„Dobře, moc dobře, můj synu. Kde jsou jejich hlavy? Nechal jsi je daleko, takhle mi nemohou zpívat. Přines je!“ ozvalo se z prostoru za obeliskem.

„Vylez a bojuj jako muž!“ vyštěkl jsem k mramorovému útvaru a rozzářil Brix. Jeho fialová záře vlila místu nové odstíny. Jako můra vylákaná světlem se objevila postava v tmavě modrém rouchu s kápí přetaženou přes hlavu a notnou část obličeje. Viděl jsem pouze bradu a spodní ret, za kterým se rýsovalo několik zažloutlých zubů.

„Kdo jsi a co jsi to provedl?“ supil jsem a vztek držel na uzdě tak silně, jak jen to bylo možné.

„Jsem ty!“ vyjekl zahalenec. „To z mé mysli ses zrodil, z mého nápadu povstaly generace hybridů. Ty, T'ek a Vetesa jste poslední přeživší – a nutno dodat – nevydařené subjekty. Dlouhého a složitého projektu.“

„Jsi já?“ Jediná informace, která mi nedávala smysl, byla přitom tak prostá.

„Ach ano. Tvůj mozek. Ten tvůj úžasně velký a složitý mozek je mým dílem,“ rozchichotal se hrdě, „klonoval jsem vlastní mozkové buňky, ale nemohl jsem jich aplikovat dost kvůli omezené kapacitě lebky. Ale tu tvoji kebuli mohu za jistých podmínek používat jako takové externí zařízení.“

„Na hlavu mi sahat nebudeš!“ zařval jsem, až se obelisk otřásl. „Budeš si pro ni muset proklestit cestu skrz mé zbraně!“

„Tvoje chyba!“ Odhodil roucho a konečně se napřímil. Původně nahrbený a notně sešlý stařec s pleší a několika šedými vousy na bradě se napřimoval a jeho dlouho odpočívající svalstvo se dávalo do pohybu. Mohutněl mi před očima. Zřejmě nějaké kouzlo na bázi částečné hibernace organismu pro získání dlouhověkosti.

Čekal jsem fyzický útok, ale celé divadlo bylo jen manévr sloužící k odvedení mé pozornosti. Když jsem zaujal útočný postoj a chystal se zasadit jediný, vítězný úder směřující na krkavici, semknuly mě neviditelné pařáty. Stařec mě měl plně ve své moci, nemohl jsem se pohnout ani o milimetr.

„Bojuj mečem a ne Silou, starče!“ odplivl jsem si jeho směrem, ale on tomu nevěnoval velkou pozornost. Soustředil se na to, aby pronikl do mé mysli. Cítil jsem to a snažil se odolávat za pomocí základních praktik, které mi ukázala Abbi. Netrvalo však dlouho a podmanil si mou mysl. Najednou jsem byl vězněm ve svém vlastním těle. Viděl jsem a cítil vše, co se dělo kolem, ale s mými končetinami pohybovala starcova vyšinutá mysl.

„Tak... přesně takhle jsi pozabíjel své nejdražší. Nikdo se neodvážil postavit se ti na odpor. Všichni tě přemlouvali, abys přestal s masakrem Mandaloranů, ale tys je zabil. Zabil jsi své bratry a sestry, své blízké i milované. Vybil jsi celou osadu a pak se potíral krví svých obětí, zatímco jim z tepen unikal život!“ Starcův hlas se zdál být mnohem hrubší a mohutnější. Působil dojmem desítek hlasů prolínajících se ve slovech. Znělo to až démonicky.

Hrál si se mnou jako s loutkou desítky minut, snad i několik hodin. Stále jsem se snažil přerušit mentální propojení, ale jakmile jsem nezvaného hosta vypudil z jedné části mysli, usídlil se v jiné. Byl to nekonečný a vyčerpávající boj bez pohnutí jediným svalem.

V dálce se ozvalo pronikavé zavytí a ve chvilce k nám začaly pronikat rychlé kroky čtyř nohou nesoucích těžkého tvora nereálnou rychlostí.

Mezi listy se mihly pronikavé zářící oči. Wulfi mě našel. Ale jestli T'ek padl mou rukou, přišel se jeho tuk'ata nažrat masa vraha svého pána, než opět zdivočí. Četl jsem, že to tak ohaři dělávají.

Wulfi vylezl z křoví. „Ale, podívejme se. Toho jsi ještě nezabil,“ řekl pozvolna opět uvadající stařec. Mé nejhorši obavy se naplnily. Tentokrát budu svědkem toho, jak někdo ukončí cizí život mou rukou a já s tím nic nezmůžu. Předchozí masakr byl spáchán ve spánku, ale tohle se odehrávalo za plného vědomí.

Jeho škodná vůle pozvedla mou ruku třímající Brix nad hlavu a spustila ji dolů. Wulfi se ani nepohnul. Čepel meče jím prošla a nezranila ho. Co to?

Wulfi se otočil směrem ke starci a zavrčel, ozvěnou kolem se však nesl vyrovnaný, hluboký hlas říkající: „Jsem sice jen tuk'ata, ale s takovým břídilem, jakým jsi ty, si poradím v mžiku.“ Sedl si a zírali na sebe, jako bych pro ně přestal existovat. Jak jsem odhadl, snažil se jeden druhému proniknout do hlavy. Mé sevření nepovolovalo. Kmet měl v životě mnoho času učit se soustředění… ale stejně tak Wulfi žijící více jak stovky let.

„A mám tě!“ zaradoval se stařec a vyskočil na nohy. Nevěděl jsem, co se má stát, ale vypadal zklamaně, když Wulfi spokojeně seděl a začal se posmívat starcově unáhlenosti. „To byla hezká zástěrka, Rinire, ale neprohlédl jsi všemi vrstvami vědomí,“ zaradoval se Wulfiho hlas.

Stařec se sesunul k zemi jako podťatý. Z uší a očí krvácel. U úst měl pěnu. Wulfi ho zabil myslí?

„Připrav se,“ ozvalo se směrem ke mně, „příště tu budeš sám.“ Poté se Wulfiho hlas vytratil a já procitl. Stále ještě byla tmavá noc. Vše se muselo odehrát během několika mála minut.

Wulfi mi zpříma zíral do právě otevřených očí. Jeho dech mi pohyboval vousy a lehce mě štípal v nozdrách.

Po několika vteřinách se otočil, vyskočil zpět na T'ekovo břicho plné piva a ohlédl se po mně, než usnul.

...

Na několik nocí jsem na svou zvláštní vizi zapomněl. Má mysl byla klidná, dokud jsme nedorazili na mandalorský měsíc, na Concordii.

Ten les. Ne! To nesmím dopustit!

Na několik hodin jsem se stáhl do ústraní a trénoval svou mysl. Pokoušel jsem se vystopovat toho Rinira ze snu. Začal jsem pociťovat zvláštní nutkání.

Ostatní se chystali vydat někam pryč k jiné lodi, moc jsem nebyl schopen vnímat realitu kolem. Tupě jsem je následoval do poškozené lodi a následně i do zajetí. Myslí jsem se zřejmě zasekl mezi reálným vnímáním a zahloubáním. Spousta mých pohybů byla spíše mechanická a na základě zvyklosti nežli vědomí. Uvědomuji si, že nás spoutali a že tento problém vyřešila smečka strillů a Wulfi.

Z tupé letargie mě probralo až bratrův šílený řev. Viděl jsem ho běsnit tak jako ještě nikdy. Viděl jsem Wulfiho ležícího nehybně na zemi. Najednou se mi dostávalo do hlavy příliš informací najednou a já je musel ihned zpracovat.

...

Bylo jediným štěstím, že jsme již byli zběhlí v Síle a vlastnili jsme mocné artefakty. Rejad se chystal k mocnému kouzlu. Plně jsem vnímal bratrův zármutek a letmý náznak naděje kdesi hluboko v mysli.

Život za smrt, smrt za život. Bylo jasné, co se musí stát. T'ek přitáhl k Wulfimu vojáka, který jej, jak jsem zjistil, při boji zasáhl. Rozběsněný bratr mu jediným úderem přerazil čelist. Muž byl v opravdu zuboženém stavu. Rejad již stál připraven u Wulfiho těla. V jedné ruce třímal prastaré žezlo, v druhé ruce měl silový meč.

Žezlo přitiskl Wulfimu na ránu a meč na vojákovu hruď. Začal se soustředit a za zavřenýma očima se mu hnaly jistě myšlenky hodné zapomenutí. Bylo vidět, jak se rukojeti obou předmětů chvějí a způsobují třes jeho paží. Najednou aktivoval čepel meče a voják pod ní naposledy vydechl s očima rozšířenýma strachem. Rituál jsem pochopil až časem o několik měsíců později.

Wulfiho hruď se pohnula, poté znovu. Rituál se povedl!

...

Odtáhl jsem bratra a Rejada stranou.

„Musím tady zůstat, bratři. Teď bych pro vás byl přítěží a ohrozil bych celou výpravu… možná i na životech! Neptejte se na nic a jděte. Najdu vás. Ať vás provází Síla.“ Otočil jsem se a odběhl směrem k pasece poseté balvany uspořádanými do kruhů tak jako ve snu. Několik vteřin jsem ještě cítil v zádech nevěřícné pohledy.

„Asi se zbláz…“ doznělo k mým uším, než jsem se ztratil v doslechu.

Není Světlá ani Temná strana, je jen Síla. Udělám cokoliv k udržení rovnováhy. Jsem ohněm odhalujícím světlo. Nesmrtelný v Síle. Jsem Šedý!

...