Rav Ollpheist: Den po setmění

...

Přátelé odletěli do neznámých výšin a záře motorů se vzdalovala s každým mrknutím oka. Později je dozajista najdu. Síla mě povede. Teď musím dokončit, co jsem si předsevzal.

Les houstl a dopadala na něj poslední ozvěna zapadajícího slunce. Již bylo stěží vidět na krok. Nemít výhodu genetického mixu, dozajista bych vrazil do prvního stromu, který by mi ve tmě stál v cestě, ale oči mi sloužily dál a neomylně mi ukazovaly cestu.

...

Obelisk se přede mnou tyčil stejně jako ve snu, na nic jsem nečekal. S Brixem v ruce a vědomím souboje myslí jsem vyštěkl: „Rinire! Vylez, Rinire! Vím, že se tu někde schováváš!“ Vyrazil jsem a oběhl obelisk několikrát. Fialová čepel ozařovala ornamenty zdobící tělo kamenného útvaru. Rinir nebyl tam, kde se mi zjevil ve snu. Snad jsem se nezbláznil. Byla to vize, Wulfi mě skrz ní provedl.

Chladný vánek mě polechtal na zátylku. Ovinul se mi kolem krku a položil se mi na hruď jako těžký had. „Přišel jsi? Výborně,“ ozvalo se odnikud. Rinirův hlas se mi ozýval přímo v hlavě, nezazníval z lesa kolem.

„Kde jsi? Vylez a utkej se se mnou!“ Poodstoupil jsem několik kroků stranou a zkusil setřást ten svazující pocit chladu. Vánek se však stále točil kolem mě a chlad mi dopadal skoro až na nohy. Bylo to zvláštní. Velmi zvláštní.

V hlavě se mi ozývalo chichotání a nesrozumitelné mumlání Rinirova hlasu. Popošel jsem blíž k obelisku a hlas se vyjasnil. „Zabij je. Všechny je zabij. Jsi mým výtvorem a já tě mohu ovládat. Přikazuji ti zabít je!“ Opakoval pořád to samé, jen s malými obměnami. Pořád mi vnucoval vraždu přátel, vyvraždění rodiny.

Chladný had se mi omotával kolem těla a naléhavost hlasu v hlavě sílila. Bylo to jasné. Musel jsem Rinira nějakým způsobem vystopovat. Byl někde poblíž a obelisk používal jako nějaký zesilovač. Deaktivoval jsem Brix, uložil jej do úponu na zádech a sedl si zády k obelisku. Ponořil jsem se do vlastní mysli, pokusil se napojit na rovinu, po které do mé hlavy plula Rinirova slova.

„Poslouchám tě, mistře Rinire z Řádu Jedi. Co mi chceš sdělit?“ odvykládal jsem si v duchu a doufal, že jsem vyladil svou mysl na rovinu, na níž se pohyboval Rinirův monolog. „Mistře Rinire, co chceš, abych udělal? Vyjdi ze stínů a řekni mi to do očí.“

„Nejsem blázen, abych ti hleděl do očí,“ ozvalo se v mé hlavě. Pomalu jsem cítil jeho blízkost. „Zabij je, můj synu. Zabij je a vrať se na správnou stranu. Tobě bude odpuštěno, když mi přineseš jejich hlavy. Odstraň ty zrádce a vrať se do ochranného lůna Řádu.“

„Proč bych měl?“ ptal jsem se hlasu. „Co mi Řád může nabídnout a přátelé ne? Co mi můžeš nabídnout ty?“

Chvíli se mi nedostávalo odpovědi. Odešel? Nechce komunikovat? Dohnal jsem ho snad tam, kde mi už nemůže odpovědět? Po zmatené chvíli se ozval hlas mnohem důrazněji než předtím: „Moc! Mohu ti nabídnout velkou moc. Vezmu tě za učedníka a společně budeme moci nastolit pravdu. Pravdu Řádu. Ovládneme Alianci a každý se nám bude klanět. Světlá strana bude konečně taková, jaká má být – svrchovaná a neměnná!“ Naléhavost Rinirova sdělení se stupňovala. Nevěděl jsem, jestli to myslí vážně, nebo se mě snaží obelstít. Kdyby mě lépe poznal, věděl by, že nejsem ten, kdo prahne bezprostředně po moci.

„A co když nechci?“

„Co nechceš? Odmítáš velkého mistra Řádu? Nevděčníku!“ Poslední slovo se neozvalo v mojí hlavě, zaznělo v křoví vzdáleném od obelisku přibližně dvacet metrů. Spolu s výkřikem se objevila oranžová záře čepele světelného meče. Postava v kápi se s mečem v ruce rozeběhla proti mně. „Blázne,“ řval a pokoušel se při svém běhu ovládnout mou mysl. Tentokrát jsem ale byl připraven – ne jako ve snu. „Zemřeš rukou, která ti dala život!“

„Dnes ne,“ plivl jsem v odpověď. „Dnes se možná prolije krev, ale rozhodně nebude moje!“

Čepele se do sebe zaklesly. Oranžová záře byla doplněna fialovým světlem. Stíny pohybujících se postav se v záplavě světla pohybovaly po obelisku i okolní vegetaci. Rinir, pokud tedy byl předtím seschlým starcem – tak jako ve snu – se již evidentně odpoutal od té formy. Teď je v plné fyzické síle. Uvidíme, jestli je na tom stejně dobře i s myslí. Uvidíme, jestli to pozná.

Starý hlas k Rinirovu mohutnému tělu neseděl. Bylo to, jako by se mnou bojovaly dvě různé osoby – stařec a jeho mohutný ochránce. Kdo ví, jaká magie vlastně umožňovala takové změny v metabolismu. Svalnatá paže vyslala první zrádný výpad směrem k mým kolenům. Včas jsem uskočil a vrátil úder. Mířil jsem na krk, ale zdálo se, že Rinir útok předvídal a včas nastavil svou čepel do cesty té mé.

Několik výpadů dopadlo na tělo masivního obelisku a zanechalo v něm hluboké šrámy čpící spáleninou. Jednou se mi povedlo zasáhnout starce letmo do lýtka, on však několika zuřivými výpady zasáhl mé paže i trup. Urychlená regenerace mi byla v tu chvíli více než výhodou. Zachraňovala mi život a napomáhala zastavit masivní ztrátu krve z ran.

„Nejsi nejhorší šermíř, Rave, opravdu ne,“ začal mě nepochopitelně chválit soupeř. V mžiku ale zase obrátil: „Ale se mnou se rovnat nemůžeš! To já jsem ztrestal vzbouřence na Cosii, to já odrazil první výboje v koloniích, to já jsem skoro vyhladil Tuskeny! Teď ukončím tvůj život jednou provždy!“

Napřáhl se a zdálo se, že hodlá zasadit konečný úder. Najednou se ale zarazil, zmateně se rozhlédl a stáhl se do obranné pozice. Jednou rukou svíral jílec svého meče, oči se stále upíraly mým směrem. Druhá ruka začala cosi hledat pod záhyby jeho šatu. Vynořila se a svírala datapad. Rinir do něj nahlédl a poté se jeho zrak opět věnoval mé postavě. Zbytky prošedlého obočí se svraštily. Asi na to přišel.

„Ty! Cos to udělal. Touhle dobou by měl být už normální, jasný den. Co se to děje?“ jeho hlas zněl nejistě a chvíli se zdálo, že až zoufale. „Tohle není skutečné, že ne? Tohle je jen v mojí a v tvojí hlavě... Pusť mě odsud, nebo si nepřej poznat mou zlost!“ vztekal se a mrštil svým datapadem o kmen stromu. Cítil jsem, že mám situaci pevně pod kontrolou. Nevnímal jsem žádné náznaky toho, že by se pokusil mou realitu ovládnout.

„Pustím tě,“ začal jsem a deaktivoval Brix. „Pustím tě, ale něco za to chci vědět.“

„Nevím, kde to je! Měl to Palatius a po tom, co jste ho zabili, se to ztratilo spolu s ním. Musíš mi věřit.“

„Věřit tobě?“ zavrčel jsem. Vědomí, že preparát na navrácení dlouhověkosti je ztracen, mi rozpumpovalo krev v žilách. Hruď se mi svírala vztekem. „Věřím ti. Prohlédl jsem si tvou mysl a nelhal jsi. Propustím tě, když se zapřísáhneš, že se odtud ztratíš a necháš nás na pokoji.“

„Přísahám při všem, co je mi svaté. Přísahám na svůj meč, že vás nechám být. Jen mě už propusť,“ žadonil a zdálo se, že se mu v očích lesknou slzy.

Povolil jsem psychické sevření a on mohl uniknout. Když jsem otevřel oči, on stále ležel tam, kam padl, když jsem jej vtáhl do své pasti. Meč ležel bez hnutí vedle něj.

„Dnes jsem byl připraven,“ zašeptal jsem sám pro sebe. Vidina, kterou jsem prožil a v níž sehrál svou úlohu T'ekův tuk'ata, byla bezesporu užitečná. Měl jsem dost času si promyslet plán i urovnat svou mysl. Budu muset přijít na Wulfiho schopnosti. Je v něm větší potenciál, než se obyčejně uvádí. To zvíře musí být nějakým způsobem magické.

Zvedl jsem se a pohlédl na Rinira, který ve svém stařeckém těle teprve přicházel k sobě. „Splnil jsem svou část dohody, teď jsi na řadě ty,“ zahřímal jsem nad ním, když jsem poznal, že otevřel oči. „Běda ti, jestli mě podvedeš a zvrátíš svou přísahu.“ Otočil jsem se na patě a vydal se směrem k místu, odkud moji přátelé odletěli z Concordie. Nemohl jsem se dočkat chvíle, kdy je opět spatřím a utěším jejich nervozitu, že s nimi nejsem a nikdo neví, co se se mnou stalo.

Ušel jsem dobrý kilometr nebo možná dva. Rány, které jsem utrpěl ve snové realitě, se projevovaly i ve skutečnosti. Krvácení bylo již zažehnáno, ale bolest a hluboké jizvy byly stále patrné. Najednou se za mnou ozvalo šustění listí a zvuk aktivace světelného meče. Otočil jsem se právě včas, abych se vyhnul oranžové záři míjející těsně mé levé rameno. „Přísaha zrádci není legitimní!“ ječel stařec a dělal jeden výpad za druhým. Bil se jako poraněné zvíře – agresivně a do posledního dechu. Nedal mi ani příležitost tasit jedinou ze tří zbraní, které jsem u sebe měl. Neustále jsem musel uhýbat proradným výpadům.

„Tak dost!“ Po několika marných pokusech se mi podařilo zachytit jeho ozbrojené zápěstí. Jedním pohybem jsem jej zlomil. Ozvalo se křupnutí a já z toho měl zvláštní radost. Rinir zařval, ale přezbrojil se a udělal zoufalý výpad druhou rukou. Byl neobratný a rovněž kosti druhé ruky povolily pod mým sevřením. Již jsem se odmítl ovládat. Jediná rána sevřenou pěstí do lebky ukončila zmítání starého těla. Nebyl to hezký pohled – směs střepů lebečních kostí a mozkové hmoty se rozprostřela po kápi.

Nemůžu ho tu takhle nechat. Palatius měl tu čest, že jsme jeho tělo odevzdali plamenům. Podobně jsem chtěl naložit i s Rinirem, ale bylo mi to znemožněno. Z okolních stínů se začaly vynořovat strillové vrčící na mrtvé tělo. Když jsem se je pokusil odehnat, ohnali se po mně. Pochopil jsem. Nebylo mi dáno naložit s tělem Palatiova společníka dle svého. Síla rozhodnula za mě.

„Následuj kočku.“ Zdálo se, že ta slova přicházejí od strilla, který mě pozoroval, zatímco ostatní hodovali. Pro dnešek už bylo těch hlasů až dost. Třeba jsem si to jen vymyslel.

Strillům trvalo jen několik okamžiků, než se vypořádali se starcovým seschlým tělem. Obešel jsem smečku a vydal se dál k místu odletu s nadějí, že najdu nějaký dopravní prostředek. Následuj kočku... co to mělo znamenat? Strillové dohodovali a začali mě pronásledovat. Nechtěl jsem se bít se zvířaty, myslel jsem, že mě vidí jen jako možnou kořist. Přidal jsem do kroku a postupně přešel do rychlého běhu. Přeskočil jsem plot areálu a k mému potěšení se na odletové ploše rozprostírala nákladní loď. Byla sice místy prorezavělá a značně ohořelá od výstřelů, ale byla to loď a nikdo nebyl poblíž. Vyrazil jsem ke vstupu. Strillové mě dohnali a rozprostřeli se za mými zády.

„Hej, vypadní od tý lodi, zrůdo!“ ozval se hlas někde vedle lodi. Strillové se rozutekli a hnali se za hlasem. Výkřik střídal výkřik a vrčení strillů hodujících na tělech mi najednou připadalo jako povzbuzení. Ty šelmy mi přeci jen vyčistily cestu. Vběhl jsem do lodi a prodral se mezi sedačkami k řídícímu pultu. Aktivoval jsem zavírání dveří. Když se ozval zvuk dosednutí zámků, rozlila se mi po těle pohoda.

„Následuj kočku,“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se, ale nikdo tam nestál. Prošel jsem nákladní prostor a v koutu u vstupních dveří nalezl tři poklidně ležící strilly. Pokusil jsem se je vyrušit, ale líně se převalovali a pospávali, až jsem údivem nestačil zírat.

Přešel jsem zpět k ovládání lodi a probudil ji k životu. Pomalu se odlepila od země a zamířila ke hvězdám.

Následuj kočku... následuj kočku. Co to má znamenat?

...