Důl

Sedíme v malém přepravním raketoplánu. Jen já, Kyle a pilot. Tentokrát je naším úkolem převzít kontrolu nad těžební stanicí na Volendrugu. Není to nic extra, jen pár ubytovacích zařízení pro dělníky, několik dolů a jinak nic. Bohapustá zmrzlá poušť plná šutrů a kráterů. Prostě rutinní prácička.

Nikdo nemluví. Pilot jen občas ohlásí naši polohu a přibližný čas příletu. Kyle kontroluje svou výbavu. Svou pistoli důkladně prozkoumal už nejméně třikrát. Nic na to neříkám, jen ho pozoruju. Kyle je už prostě takový. Dává si hodně záležet na skvělém průběhu všech misí, nikdy nereptá a zodpovědně odvádí zadanou práci. Je to jeden z nejlepších žoldáků v celé galaxii, na to bych vzala jed.

S Kylem se známe už hezkou řádku let. Náš vztah udržujeme povětšinou na vysoce profesionální úrovni, ačkoli přiznávám, že někdy je cesta dlouhá a vlekoucí se dny je lepší si zkrátit nějakým tím vášnivým vzplanutím. Není to ale nic vážného, oba víme, že jakékoli emoce by mohly zkomplikovat výsledek mise. Proto si citečky nepřipouštíme. Koneckonců, pro žoldáka je hlavní podíl na zisku; nejsme stavění pro pohodlný rodinný život.

Z myšlení mě vytrhává pilotův hlas. „Za tři minuty jdeme na přistání, raději se připravte k výsadku.“

 --------------------------------------------------------------------------------

Počasí na Volendrugu je katastrofální. Tedy alespoň co se nízkých teplot a ostrého větru týče. Osobní počítač vestavěný v mé zbroji hlásí -83° C. Přestože jsou naše high-tech oblečky uzpůsobeny těmto podmínkám, nemůžu se ubránit pocitu, že se mi mráz pomalu prokousává skrz.

Stojíme na přistávací plošině, ke které patří malý hangár a nedaleký vstup do šachty. Všechno vypadá opuštěně. „Kde jsou všichni? Neměla by tu být nějaká ochranka?“ zeptám se Kylea. Ten jen zamručí a věnuje mi krátký pohled. Rozejde se směrem k šachtě a já ho následuju. Oba máme zbraně připravené: on svou pistoli, já poloautomatický samopal. Oba své zbraně milujeme, nejednou nám zachránily život. Kolik nocí jsme jen probděli nad vlastními úpravami jejich hlavní, zásobníků či pažeb!

Do šachty jsme se dostali úspěšně. Sjíždíme důlním výtahem — nedáme na sobě znát ani špetku strachu pokaždé, když výtah divně zavrže a zakývá se ze strany na stranu. Když dorazíme do stanice, naskytne se nám podivný pohled: strážnice, ve které jsme čekali první větší odpor, je úplně prázdná. Kyle se na mě nervózně podívá. Tohle už jsem na něm párkrát viděla — tahle situace se mu ani trochu nelíbí.

Procházíme další místnosti, většinou jsou plné krabic a vytěžených surovin, ale nikde není ani živáčka. Všechny chodby jsou osvícené, počítače fungují, automatické dveře také. Vypadá to tu, jako by se všichni před chvíli sebrali a odešli pryč. „Co má tohle znamenat?“ zašeptá Kyle a svou pistolí míří před sebe, ruku má neochvějně pevnou.

Po chvíli nacházíme zamčené dveře. K opasku mám připnutý malý počítač, který se umí nabourat do bezpečnostních systémů. Přiložím ho k elektronickému zámku a po několika minutách se zaraduju, neboť dveře nyní lze otevřít. Jejich panel se odsune a přede mnou zeje tma. Zavolám Kylea a společně chvíli civíme do prázdnoty. Rozsvítím baterku na přilbě a oba strneme hrůzou: v místech, které odhaluje malý kužel světla, vidíme spoustu mrtvol v různém stadiu rozkladu. Leží různě na sobě, na hromadách, rozházená všude možně. Muži, ženy, dělníci, vědci i členové ochranky — všichni jsou mrtví. Místnost je poměrně velká a moje ubohé světýlko nezasahuje do všech jejích koutů. „Co se tady sakra stalo?!“ slyším samu sebe, hlas se mi chvěje narůstajícím strachem.

V tom však uslyším mlaskavý, slizký zvuk, něco jako zavrčení. Rychle se otočím ke zdroji toho rámusu, světlo baterky dopadne stejným směrem. V rohu se krčí nějaké stvoření, odporné a děsivě vyhlížející monstrum, které si jedním svým pařátem přidržuje lidské torso. Pohltí mě úlek, nejsem schopná reagovat. Chci vystřelit, ale tělo mě vůbec neposlouchá — civím na tu zrůdnost a ona mi pohled oplácí. „No tak ksakru, utíkej!“ slyším křičet Kylea, koutkem oka vidím, jak se vrhá zpět ke dveřím. Konečně mě opouští šok, vrací se mi instinkty vojáka, ale všechno se to stává příliš pomalu. Než se stačím otočit a udělat krok, zrůdné mimozemské stvoření mě chytá za kotník. Jak se ke mně dostalo tak rychle?!

Pokouším se mu vyškubnout, ale je to marný boj. Pařáty pronikají zbrojí jako horký nůž máslem, odporný dech toho stvoření mi zamlžuje hledí přilby. „Kyle! Pomoz mi!“ volám zoufale, ale pak spatřím zavírající se dveře a v nich jeho tvář — kamennou tvář, která jen přihlíží.